Autor: Monika Erez

Mimo rodnou zemi už žiji tak dlouho, že si vlastně ani netroufám odhadnout, co ve vás název článku evokuje :D. Každopádně vy budete po jeho přečtení vědět, o čem je to teď (určitě nejen) v Erezovic mišpoche.

Na dobrou noc dětem čteme nevím přesně od kdy, ale určitě to bylo již v době, kdy knihy žraly poněkud jiným způsobem než teď. Čili ve věku pár měsíců. Formát, vazba a další parametry včetně obsahu se přirozeně přizpůsobují přibývajícím létům. Nebo spíš přizpůsobovaly. Zatímco Nevo si v době, kdy jsme je se starším bratrem uspávali odděleně, ještě nějakých obrázkových leporel s Krtečkem užil i s maminčiným komentářem, Eitan musel najet rovnou na zkrácené Andersenovy pohádky nebo tak. Sice si pro sebe stejně jako kluci vytáhne něco z knihovny, leč bohužel na jeho výběr se obvykle nedostane. Naštěstí nevypadá, že by mu to vadilo. Někdy si je „čte“ sám a někdy je rezignovaně nechá ležet v nohách postele. Spíme už nějaký ten pátek všichni v jedné ložnici. Dva větší kluci mají přiražené postýlky podél naši manželské a Eitan stále spí mezi námi. A teda můžu vám říct, že když se teď dívám zpět na všechny ostatní vyzkoušené varianty (a že jich bylo), tak mi připadají jako úplně zbytečné trápení. Měli jsme to hned nechat na nich, stejně nejpozději do vojny budou pryč, že. Až je nám líto, že Nevo už se sám začíná o stěhování hlásit.

Dobře, tak se posunu od našeho spacího pořádku k tématu, o kterém jsem chtěla psát. Totiž ty knihy. Izrael je země nabitá emocemi, což mi určitě potvrdí kdokoliv, kdo se tu kdy objevil. Tak asi není divu, že o emocích jsou i dětské knížky. Co si tak pamatuji ze svého dětství, rozebírání emocí se smrsklo zhruba na „Nevztekej se!“, tak nepokrytě přiznávám, že se z těch knížek sama dost učím. Třeba takový „Vztek“ bych možná měla číst častěji sobě než dětem :-). Nebo „Urážka“. To jsou tituly, které si pro sebe dolouskám do posledního písmenka, i když milovaní potomci už dávno usnuli.

No a už jsme skoro u toho kyblíku. Při nedávném diskutování o rodinných záležitostech s drahou kamarádkou Shuvou, která se mi bohužel za pár týdnů z Tal El odstěhuje, mi byla zapůjčena strašně milá knížka. Jmenuje se „Doplnit kyblík“. Dědeček vypráví svému vnoučkovi po jedné vyostřené scéně s mladší sestřičkou, jak má každý nad hlavou neviditelný kyblík, který se doplňuje kapkami vody vždy, když je nám dobře, a naopak z něj ubývá, když je nám mizerně. Ač má chlapec pochybnosti o pravdivosti dědových slov, druhý den ráno se probudí – no hádejte s čím. Správně, s kýblem nad hlavou. A pak jsme svědky mnoha nemilých událostí, co chlapce potkají při snídani, cestou do školy a před začátkem hodiny. Kyblíček se vyprazdňuje a kluk si nepřeje nic jiného, než aby všichni okolo, jejichž kyblíky najednou vidí, měli též prázdno. Situace se náhle otočí, když jej učitelka vyzve, aby svůj skvělý literární počin přednesl před celou třídou (ano, vážně je tím potěšen a ne, vůbec se nestydí!). Pozitivních odezev přibývá, kapky kyblíček zase doplňují, až je kluk opět schopný koukat na svět smířlivě. Dokonce si všímá v okolí postav, co se zrovna cítí bídně, a zdárně se pokouší pomoci doplnit jejich vysychající kyblíčky. Ke svému překvapení zjistí, že v takové situaci kapičky přibývají nejen jim, ale zároveň i jemu. Po návratu domů už vůbec není na mladší sestřičku ošklivý, ale empaticky jí nabízí rameno k vyplakání nad zničenou panenkou, co jí roztrhal nezbedný psík. Uklidní ji a nabízí spoluúčast ve hře.

Krásný, ne? Já jenom doufám, že tu neporušuji nějaká autorská práva. Kdybych na to měla čas a kvalifikaci, oslovím autorku a nabídnu jí překlad do češtiny :-).

Chlapcům se knížka strašně líbila a když jsem zmínila, že ji musím vrátit, chtěli ji číst znovu každý večer, dokud ještě byla doma. No to se ví, že pro ni poběžím do knihkupectví, jakmile budu mít příležitost. Ono to na ně sice nemělo ten zázračný efekt, jako na chlapce v závěru příběhu, ale to nevadí. Nějaký to určitě má. A mně se hodí další titul, co budu dočítat i po té, co chlapci odpadnou…

Tak ať neztrácíme schopnost doplňovat kyblíky :-).

Korona stále není definitivně zažehnána a desítky škol se kvůli zjištění nákazy krátce od otevření znovu uzavřely. Do země se jako turista ještě nepodíváte, ač my místní se zde můžeme pohybovat víceméně volně. Parky, podniky a obchody jsou otevřené, všude u vchodu měří teplotu a dovnitř se smí jen s rouškou. V otevřených prostorách na rouškách netrvají, jen je doporučují v místech, kde se shlukuje více lidí. Návštěvníkům se cedulemi připomíná udržovat dvoumetrový odstup. U pokladen jsou instalovaná skla, všude jsou volně dostupné desinfekční gely, často i mobilní umyvadla. Od otevření pláží jsme se s manželem vrátili k oblíbenému pátečnímu rituálu – ranní kávičce v Akku. Vyrážíme s dětmi na výlety při každé příležitosti, obvykle někam k vodě. Kdyby izolace trvala nadále, budeme teď nejspíš zavření na zahradě, protože kam v současném období nedosáhne umělé zavlažování, roste jen bodláčí a pod nohami křupe suchá tráva. Ten v zimě a na jaře pohádkový les, co nás obklopuje, je podle vyjádření Neva teď „ohavný“. Upřímně jsme se jeho výrazu zasmáli a nemohli než konstatovat, že procházka v něm zrovna energií nenabíjí. Člověk si normálně přeje, aby zapršelo :D. Nechci vás úplně odrazovat od návštěvy lesa v Izraeli v letních obdobích – ale do toho u nás v Tal El teď opravdu nechoďte.

Procházky v Tal El po okolí vůbec v horkém létě nejsou nic moc. Mohla by z toho být další položka na seznamu „Proč se odstěhovat jinam“, ale protože plán na stěhování se ukazuje jako nereálný, bude z toho jen „Mírné negativum, co nebude problém překousnout“ :-). Už jsem tu na blogu zmiňovala, že koupit si v Izraeli pozemek není legrace. Nebo takhle. Pokud jste mladá rodina s malými dětmi, co doteď bydlí někde v bytě a hledá něco blíž k přírodě, ještě se to dá. Pokud už vás ale jednou akceptovali, tak jako Giyoru do Tal El, není v zájmu Izraele, abyste se stěhovali kamkoliv jinam. Tolik cennou půdu jste už jednou dostali, při budoucím rozšiřování vesnic ji přednostně získají ke koupi vaši synové, rodina zůstane hezky pospolu a jeden o druhého se postará. Že byste chtěli postavit dům na lepším místě? Prodejte dům, přestěhujte se do podnájmu a za rok a půl organizace pro správu půdy uvolní záznam a vy můžete směle zkusit zažádat o nějakou jinou. Ale jak se zajistí, že za rok a půl si z peněz z domu ještě něco koupíte a postavíte, to fakt nevím. Nebo se domluvte třeba s tchyní, která žádný pozemek nedá, že si ho koupí ona za vás. A vyřeší se to dodatečně, až se dům prodá. Jenže kibuc ani jakékoliv jiné místo s přijímací komisí tchyni neakceptuje. Záleží tedy na konkrétní lokalitě. Jednu takovou, kde by to snad i prošlo, jsme navštívili. Pozemek na krásném místě v malém mošavu na severu země, úžasný vzduch, výhled do zelených hor… a vojenský post Hizballáhu na dohled na jedné z nich. Milý realitní makléř nás od nákupu přátelsky odradil, že by nás tam sice brali všemi deseti, ale jako kluk, co v dané oblasti vyrostl, nám upřímně říká, že to je pro děti na houby. Slabá infrastruktura, žádní kamarádi, školy daleko… A že ta malebná vesnička v noci působí jinak než ve dne. No, v noci jsme se tam už radši podívat nejeli :-). Nabízí se varianta, že se koupí už dům postavený, ale to by vyšlo dráž. Musím přiznat, že po tom všem objíždění kibuců a mošavů na severu si domku v Tal El o hodně víc vážím. Příležitostně to sem tam někde ještě oťukneme, ale prozatím jsme smíření s představou, že zůstáváme v Tal El. Sen o druhém patře, ložnicí s východem na velkou terasu a výhledem na moře nerušeným domem v protější ulici, má mnohem větší naději na realizaci :-).

Za dva, tři nebo možná čtyři týdny dětem skončí školková docházka v mošavu Achihud. Kdy přesně zatím nikdo neví, protože se mluvilo o částečném nahrazení korona prázdnin v začátku letních prázdnin, ale jak by to mělo ve finále vypadat se jaksi stále nerozhodlo. Manželskému páru ve složení matka v domácnosti a učitel, což je náš případ, to je úplně jedno. Ostatních pracujících se to případně dotkne jen posunutím a zkrácením placené červencové družiny, protože v srpnu už stejně určitě nikdo dělat nebude. Pro mé kluky by to znamenalo posunutí definitivního rozloučení s kamarády. Ač se budeme snažit zůstat ve spojení, spíš mě překvapí, jestli si chlapci po prázdninách ještě vzpomenou.

Od nového školního roku budeme mít v rodině hned dva členy školou povinné. Kromě Daniela, co nastupuje do prvního ročníku základní školy, Giyora začíná magisterské studium o mořských civilizacích na univerzitě v Haifě. Začít v Izraeli něco studovat i v relativně pokročilém věku (připomínám, že manželovi je padesát, i když na to nevypadá :-)) je celkem běžná věc. Lidé klidně několikrát během života úplně mění zaměření. Za vysokoškolské studium se platí, manželovo stojí kolem 15 tisíc šekelů ročně, jestli si správně pamatuji, a mělo by v jeho případě být částečně dotované ministerstvem školství. Doufáme tedy. Získání titulu bude znamenat navýšení jeho tabulkového platu, investice by se tedy měla vyplatit.

Tím report z aktuálního života rodiny Erezových uzavírám a jdu udělat na chvilku nepořádek v pořádku pana juniora. Než se probudí a zas si to tu pěkně upraví po svém :-).

Dva týdny, kdy jsou děti zpátky ve školkách a můj svět se vrátil do stejných kolejí, jako před koronou. Nevo i Daniel jsou prozatím z obnoveného setkávání s kamarády tak nadšení, že se nedožadují pauzy v docházce, a já jim to prozřetelně nenabízím. Protože Giyora zatím jen vyučuje frontálně, výlety ještě povolené nejsou, často kluky může ráno odvézt a po poledni zase přivézt. Má míň práce na doma, je tu dřív, vozí Daniela na fotbal a o nějakém dvoudenním opušťáku na výlet si může nechat zdát. Teoreticky vzato bych tedy měla zas mít čas na psaní a dokonce více, než bylo před koronou. Ale zatím se pořád někam vypařuje. Jak to bylo možné, sešla jsem se s kamarádkami, také jsem konečně zaběhla nakoupit pár drobností. Nemůžu říct, že by mi to scházelo, ale jsou obchody, kam na rozdíl od manžela zajedu ráda, když je třeba. Například Ikea. Během korona prázdnin jsem si navykla chodit dřív spát. Jak jsem jela od šesti ráno do půl deváté večer s mláďaty bez pauzy, po jejich uložení byla sotva síla poklidit největší nepořádek a najíst se. Před jedenáctou jsem se odplížila do hajan s tím, že přečtu, co je nutné (aspoň stránku z Tóry a modlitbu před spaním) a když bude energie, možná ještě něco. S vidinou příležitostného nočního vstávání a dalšího náročného dne se všemi chlapy na triku jsem si prostě víc netroufla. A i když noc třeba nebyla nijak zlá, další den to dopadlo stejně. Ano, mohla jsem to risknout a v případě potřeby si pak zdřímnout přes den s tím, že prckové budou na triku manžela o něco víc. Ale to moc nefunguje, protože stejně poslouchám, co se děje, a mám tendence jít zachraňovat situaci, když slyším příliš moc řevu. Ve výsledku bylo lepší dát Giyorovi přes den prostor k práci na domě a zahradě, částečně naplnit své sdílecí chtíče obsáhlejšími komentáři k fotkám na FB stránce a blog nechat podřimovat. Myslím, že eliminování mé únavy mělo významný vliv na celkovou pohodu v těch dvou měsících izolace a o to stejně šlo především. Zahrada prokoukla, kůlna je vyklizená, do mamádu už by se v případě poplachu i dalo jít schovat a zdi poničené deštěm prosakujícím ze střechy jsou zase jako nové. Giyora se vrátil k běhání, děti se sžily s kocoury a protože nám tady bylo tak fajn, víceméně jsme opustili myšlenku na stěhování. Při bližším průzkumu ještě před epidemií a v úvahách během ní jsme došli k závěru, že dokud Giyora bude pracovat v Naharyii, což nevypadá, že by se v nejbližších letech mělo měnit, a dokud budeme chtít dětem zachovat úroveň vzdělání naší oblasti, s velkou pravděpodobností lepší místo k bydlení nenajdeme. Řešení otázky, kde bude mít Eitan pokojíček, odsouváme na dobu, kdy ji sám vysloví. Možná nakonec dojde k realizaci varianty úpravy našeho domu tak, aby více vyhovoval potřebám naší početnější rodiny. Když ovšem vyřešíme financování, protože tím se hypotéky určitě nezbavíme.

S minimálně dalším rokem v Tal El jsme stejně počítali. Nevo je zapsaný do školky u nás, Daniel do první třídy. Od září jej školní autobus odveze každé ráno spolu s dalšími dětmi z Tal El do dvacet minut jízdy vzdálené základky ve vesnici Gilon. Absolvovali jsme schůzku s komisí, která měla rozhodnout, jestli potřebuje v rámci studia pomoc. Prý ne, pomoc potřebujeme my s Giyorou a Danielovi pak pomůžeme sami… Tak úplně ne, ale něco v tom smyslu. Vychovatelka ze školky totiž jaksi nechala propadnout mezi židlemi, že v uplynulém školním roce měl dostat dvě hodiny týdně speciální péče a tak se to snažila zakamuflovat tím, že vlastně žádnou nepotřeboval. A když nepotřeboval tento rok, proč by měl ten příští, že. Je to i na naši hlavu, měli jsme se o to víc hádat. Není to definitivní, což v Izraeli není skoro nic, tak se uvidí, co přinese začátek školního roku. Dle doporučení jsme jej přihlásili na jízdy na koních, což má být způsob citové péče částečně hrazený pojišťovnou. Měl by chodit jednou týdně. Chtěl, tak proč ne. Dál má pracovat na zlepšení jemné motoriky, aby se mu snáz psalo a kreslilo. O přesném způsobu se musíme poradit s doktorem, ale určitě to také bude jednou týdně. Plus fotbal, co neopustí, protože ho to baví. Evidentně se ani třetí rok na mateřské nudit nebudu :-). Hlavně ve dnech, kdy budeme bez Giyory.

Eitan návrat k taxikařině vítá. Vypadá to, že kdyby bylo na něm, můžem autem jezdit třeba celý den. Vůbec je v takovém tom vděčném věku, co ho baví skoro cokoliv. Nadšeně pomáhá nosit prádlo do pračky a zapínat ji (to často i v době, kdy to nepotřebuju…), rád se mnou vaří (probírá se zásuvkami a kramaří na podlahu, co najde, včetně různých druhů sušených luštěnin..), točí vodu z chladicí mašinky (a je mu fuk, jestli tam je nebo není sklenička…), maluje (kamkoliv jen ne na papír) a mnoha dalšími způsoby se stará o to, aby naše dny byly pestré. No, byla bych blázen, kdybych si všechnu tu srandu nechala ujít a hnala se někam si sednout do kanclu, že ano :-). Mateřské zdar, neplacené ještě o něco víc… Ale tak díky Bohu za to, že si to (s odčerpáváním úspor a odřenýma ušima) můžeme dovolit!

Dívala jsem se, co jsem psala na blog o Dnu nezávislosti před rokem a zjistila, že skoro nic z toho letos není pravda. Jo, oslava v izolaci má svá specifika. I když se situace začíná usazovat, otevírají obchody, lidé se vrací do práce a chystá se brzký částečný návrat do škol a školek, na Den nezávislosti vláda stejně jako na Pesach „uzamkla“ občany do domovů. Nevím, co všechno se nesmělo, my jsme kromě Giyorových výletů do supermarketu už tak nějak preventivně doma pořád. Jestli jsme rozuměli správně, od čtvrté odpolední by nás možná nepustili ven z Tal El, čili muž nakoupil na grilovačku tentokrát den dopředu. Aby klukům nebylo líto, že prošvihnou školkové kulinářské aktivity, upatlali jsme čokoládové kuličky spolu. Vlasteneckou výzdobu domu jsme samozřejmě také neopomněli, vlajky vlály už týden dopředu. Obvyklé pouliční řádění, stánky a ohňostroje večer po zahájení oslav letos nahradily u nás v Tal El projíždějící vozíky s muzikou, žonglery a zrmzlinou. Ve výsledku byl za nimi takový houf ponocujících dětí, že kdyby byl soused policajt ve službě, asi rozdá rodičům bloček pokut. Daniel a Nevo se přidali spíš z povzdálí, ale na čapnutí viru by to určitě stačilo, kdyby tu poletoval.

Ráno s klukama vstal v sedm Giyora a já byla do osmi napůl spící sama v ložnici, což považuju za vrchol oslavy :D. Ale stejně, chápete to? Jednou se s chlapem domluvím, že vstane s prcky on, a všechno to spí až do sedmi?! Než jsem se nasnídala, už bylo po deváté. Kluci se balili do fleecových dek, protože v kraťasech a triku, co jsem jim připravila s představou, že už bude pořád jenom vedro, jim byla kosa. Ale převléct se nechtěli. Zšedlé nebe nevypadalo, že by dalo sluníčku šanci vykouknout, tak jsme se spontánně rozhodli pro delší okruh mimo zahradu. Kluci v  kraťasech, což mezi to bodláčí nebylo úplně dobrý a během cesty jsme si to několikrát pěkně odnesli. Doslova. Na zádech, na ramenou a tak. Eitan chodit chtěl, což délku třičtvrtěhodinového okruhu téměř ztrojnásobilo. Daniel je tvrďák a většinu cesty si na jemné škrábání do lýtek nestěžoval. Až když jsme dorazili k úseku, kde jsme to museli střihnout přes pole, kde byl porost výrazně vyšší než na cestičkách, zarazil se. S Eitanem v nosítku na zádech jsem se přes bodláky prodrala první a z lesní pěšinky pozorovala, jak Giyora s Nevem na ramenou z půlky pole zkouší přesvědčit Daniela, aby šel. Váhavě, se stěžováním a fňukáním, pečlivě váženými poskoky, se k nám pomaličku blížil. Co by ho tak mohlo přesvědčit, aby se pohnul? Snad želva, blesklo mi hlavou a začala jsem se rozhlížet po blízkém okolí. A hádejte co? ŽELVA! Dvacet cenťáků od mojí boty, při dalším kroku bych ji bývala snad nakopla. „Želva, želvaaaaaa!!!“ Vítězně volám směrem do pole. Sláva, kritický úsek překonán rychlostí blesku. Eitan mi začal šlapat po zádech, pohlazení tvora prehistorického vzhledu si tentokrát nehodlal nechat ujít. Myslím, že je to teď jeho nejoblíbenější zvíře :D.

Asi mi to ovlivňování světa myšlenkami začíná fungovat, hehe. Teď už jen to přenést do jiných oblastí :D.

Po procházce jsme si jako obvykle dali společnou snídani a čekali na letadla. Mno, totiž letadýlka. Každoroční velkolepá prezentace vojenské i civilní letky se letos smrskla na čtyři akrobaty, co přelétali od severu k jihu – nad nemocnicemi. Podle očekávání jsme je ze střechy krátce zahlédli cestou z Tzfatu do Nahariye. Nad každým špitálem si pro doktory letadýlka zařádila v atraktivních formacích. Jejich let jsem úplně náhodou objevila online na Facebooku, tak jsme se díky vymoženostem soudobé techniky aspoň mrkli i pilotovi do kokpitu. Bez odpolední grilovačky se zatím neobešel žádný z Dnů nezávislosti, co jsem v Izraeli slavila. Ani ten v izolaci. Tak šťastné 72. narozeniny, drahá zemi.

Pesach za námi. Kuchyň zaplnilo obvyklé nádobí a sady na Pesach jsou zpět v těžko dosažitelné skříni nad lednicí, kam se člověku fakt nechce lézt víckrát než jednou za rok. Za týden jsme spotřebovali dvě a půl kila macesů a pětatřicet vajec. To jen kdybyste si náhodou mysleli, že svátkem vajec jsou Velikonoce. U nás vajíčka nebarvíme, ale co chcete jíst, když není ani mouka ani luštěniny. Teda já něco jiného i jíst chtěla. Vyzkoušela jsem krekry z kinoa a v nejlepším případě se pro ně dá použít přívlastek „stravitelné“… Kromě mě se je nikdo z rodiny ani trávit nepokoušel. Pak mrkvový koláč, co chutnal mně i Nevoušovi, ale byla to spíš taková zeleninová nádivka na sladko. Když jsem na poslední den svátku ráno říkala Giyorovi, že ještě zbyl, jestli chce ke kafi, změřil jej zoufalým pohledem a po té, co jsem ho ubezpečila, že to nutně jíst nemusí, si s očividnou úlevou na talířek naložil dvě macesové sušenky. Zatímco Daniel vydržel jako obvykle snídat macesy s Nutelou celý týden, Nevovi to lezlo krkem už třetí den a Eitan macesy odmítal i ochutnat (zřejmě proto, že jemu jsem na to Nutelu nemazala, he). U něj snídaně víceméně zachraňovaly banány, kterých jsme taky zbaštili požehnaně.

První večer Pesachu byl 8. dubna a týden před ním jsme strávili v horečném módu příprav, samozřejmě za přítomnosti nespolupracujících dětí. No a pak to znásobení počtu jednodenních vypnutí od světa, protože první a poslední večer Pesachu je jako šabat. Sice jsme sederovou rodinnou večeři měli z části přes Zoom aplikaci na Giyorově laptopu (vláda přes svátky ještě zpřísnila opatření, nesmělo se vyjet z města), žádné další „porušení“ předpisů se ale nekonalo. Na psaní blogu tak delší dobu nezbývalo času ani sil, překvapivě. To je ale to jediné, na co si po měsíci koronových prázdnin můžu stěžovat. V Tal El je pořád krásně. Už ne zima a ještě ne moc vedro. Dá se spát bez topení i klimatizace. Kupodivu pořád často prší. Že se jednalo o na srážky výjimečně bohatou zimu dokazuje i stav Kineretu, který po 30 letech dosáhl hranice, při níž je možné otevřít hráz a pustit vodu dál do jižního Jordánu. Důvod k oslavám by byl, kdyby voda dotekla až k vysychajícímu Mrtvému moři, ale vysoce pravděpodobně slavit budou jen jordánští zemědělci, že mají čím zavlažovat pole. Přesto je to ale nadmíru potěšivý stav. Zahrada i les kousek za domem jsou nadále nevyčerpatelným zdrojem zábavy. Přiznávám, že od domu se vzdalujeme dál, než aktuálně povolených sto metrů, ale ta zamčená brána do sta metrů je – a za ní už potkáme akorát krávy a kozy, od kterých pro jistotu udržujeme více než doporučený dvoumetrový odstup :-). Při každé procházce si všímáme, jakým fofrem se mění stav květeny. Rudé květy pomalu zmizely, člověk sem tam zaznamená pár posledních vlčích máků nebo polo opadaných pryskyřníků asijských. Naplno teď kvetou žluté a bílé chryzantémy, šalvěj, olivovníky – a další a další alergeny, co lechtají Giyoru v nose a nutí ho bez přestávky kýchat. Jo, muž by si vám asi uměl postěžovat na víc věcí než já. Posledně jsem se zmínila, že i kdyby se děti měly vrátit do školek, vlastně to bude na měsíc, protože v červenci jim platit družinu nebudeme, že to nemá cenu, když na té rodičovské „dovolené“ zůstanem nejspíš oba, platit na každého tisíc šekelů. „Na den?!“ pronesl s podezřívavým výrazem prozrazujícím, že pouze v takovém případě by to považoval za přemrštěnou sumu. Zdá se, že se těší i na dřív neoblíbené přednášení před pětatřiceti člennou třídou izraelských puberťáků ve školní budově.

Mně se i přes solidní fyzickou činnost povedlo za poslední měsíc přibrat o dvě kila. To v mém stavu po vyčerpávající zimě bylo vítané, jen se mohla o něco líp rozložit… A protože podle aktuálních zpráv to vypadá ještě minimálně na jeden společný měsíc, asi bych si měla dát bacha, aby mě muž do půlky května nevykrmil o další dvě.

Abych tak od toho mého obvodu pasu přešla k pozitivnějším rozšířením – hezky se nám rozrostla ZOO na zahradě. Roztomilou želvičku s poškrábaným krunýřem a zraněnou nožičkou našel Daniel při jedné z výprav za broučky (ty nosí po desítkách). Měla jsem radost, že jednou přinesl pro změnu živočicha, kterého se neštítím vzít do ruky. Nechaly jsme děti se roztomilým tvorečkem potěšit na zahradě a večer se s ním rozloučit v domnění, že bude rychle pospíchat zpátky do lesa. Hertzel, jak jsme ho pojmenovali, když jsme ho na zahradě objevili i druhý den, je s námi už týden a už pět dní není sám. Přidal se k němu Širion (hebrejsky „krunýř“ ), mladičkej želvák pohybující se turbo rychlostí, co si to nakráčel přímo k zadním vrátkům naší zahrady. Ukázalo se, že se u nás želvákům možná nelíbí tak, jak jsme si mysleli, ale že prostě tu zídku ze šutrů nahoru nevydrápou a další případné únikové cesty také hledají marně. Dětem se sice nezamlouvalo, že je půjdeme vypustit zpátky do lesa, ale přesvědčili jsme je, že si oba určitě chtějí hledat partnerku a založit rodinu. Kde jsme vzali jistotu, že jsou oba samci, fakt netuším, ale hlavně, že to fungovalo. Dnes odpoledne jsme je po zahradě hledali marně, tak uvidíme, co přinese zítřek. Ještě jsme na chviličku adoptovali chameleoní miminko, co se objevilo na pučícím pekanu. Ale to vzalo roha hned ten samý den. Není divu, taky bych v jeho kůži, ač tak pěkně se vybarvující, nechtěla trávit dny na zahradě s dvěma dravými kocoury. Snad je drobek v pohodě.

Velkolepý plán výběru nového pozemku, stěhování, stavby a tak, stojí na mrtvém bodě. Pozitivní je, že nás to vůbec netrápí. Naopak jsme se díky korona časům ubezpečili, že bychom případně úplně klidně mohli zůstat žít tady v Tal El a že jsou věci, ze kterých nehodláme slevit. Třeba krásný výhled a les kousek za domem. Nevzdáváme se úplně, ale pro jistotu už přemýšlím, kde budem mít v současném domě schody nahoru a jak to uspořádáme v patře, ehm. Je úplně jedno, jestli na to někdy dojde nebo ne, ale proč bych za vysněnou ideální variantou neměla mít záložní ideální variantu :-). Napadá mě pak ještě spousta dalších záložních té záložní ideální, méně ideálních, ale pořád dobrých, ke kterým může dojít, no a pak jsou ty, které mě nenapadají a také k nim může dojít… Že o té finální rozhodne stejně Bůh, je mi jasné, ale mě tyhle myšlenky prostě baví.

Je to dva týdny, co jsem se rozepsala o oslavách narozenin ve školkách. Protože Nevo, ač se narodil 11. listopadu, je se spolužáky slavil na začátku března. Ale než jsem článek dopsala, začala v Izraeli ťukat na dveře korona. S divným pocitem, že to letos u nich ve školce byla dost možná poslední oslava, se mi k tématu už nechtělo vrátit. Po třech dnech prázdnin svátku Purim, kdy jsme si užili malé výlety a návštěvu dalších tří míst, kam se zřejmě nebudeme stěhovat, se manžel vrátil do školy na den a děti do školky na dva. Korona už se doťukala a vstoupila dovnitř. Nevova spolužačka Mia, která v půlce února odjela s rodiči na návštěvu do rodné Číny, se do Izraele prý hned tak nevrátí. Manžel měl školní výlet – v den svých padesátých narozenin, 12. března. Dostal spoustu krásných přání, dárky a dorty od studentů i kolegů. Netušil, že je to zároveň rozloučení, že znovu se potkají Bůh ví kdy. Protože ten večer oznámil premiér, že od pátku se už do školy nejde. Tří týdenní korona volno plynule naváže na pesachové prázdniny a … pak se uvidí. Obě instituce, co mé děti navštěvují, v pátek fungovaly, jakoby se nechumelilo (a že tam se fakt nikdy nechumelí :-)). Vychovatelky přivítaly děti s obvyklým úsměvem. Že prý jen musí přísně dodržovat zajeté hygienické návyky a do měsíce, jak se oteplí, bude s pomocí Boží po všem. Jejich přístup ve mně vzbudil takovou jistotu, že jsem o jejich slovech ani na chvilku nepochybovala.

Vláda v Boží pomoc sice též doufá, ale zároveň přikládá ruku k dílu. Po odchodu šabatu nám premiér v dramatickém projevu sdělil, že se uzavírají též školky.

Následující týden byl zmatený. Valily se na nás hororové statistiky ze světa, černé prognózy, vláda zpřísňovala opatření. Učitelé netušili, co se od nich čeká, snažili se udržet kontakt se studenty, produkovat studijní materiály a zadání domácích prací. Početné izraelské rodiny se okamžitě začaly bouřit, že to studium s dětmi nedají. Dva dny na to ministerstvo školství přišlo s oznámením, že učitelé nastupují na placenou dovolenou. I když to pro Giyoru znamená základní plat bez příplatků, které obvykle tvoří jeho významnou část, a nevyžijeme z něj, je to pořád sakra dobrá varianta. Půl milionu lidí odešlo ten týden buď na neplacenou dovolenou nebo dostali vyhazov… Vyhlídku na zlepšení ekonomické situace finanční injekcí z Čech zazdila opatření podobná těm tady v Izraeli. Teď prostě většina lidí hledá na netu, co tvořit s dětmi z ruliček od toaletních papírů, a ne nemovitosti k prodeji. Lidi šílí, šekel sílí. To je pravda jen částečně, ale hezky se to rýmovalo :-). Šekel vůči české koruně opravdu sílí, ale to spousta dalších měn.

Nestěžuju si, fakt absolutně nemám na co. Pousmáli jsme se s manželem nad tím, jak jsme si něco nalajnovali – a Bůh na nás udělal dlouhej nos 🙂 . Není to prvně, co na blogu zmiňuji místní rozšířené „hakol le tova“ (vše k dobrému). Přijímáme s pokorou vše, co se děje, protože víme, že i když to bude jinak, než jsme si malovali – bude to tak, jak to být má. Užívám si okamžiků, co nám korona doba přinesla. Z televize se na nás valí apokalyptické zprávy, ale tady v Tal El to přitom působí, jak kdyby se zastavil čas – v jedné z těch chvil, kdy si člověk přeje, aby se zastavil. Je to už 14 dní, co jsme všichni doma – a pořád je to bezvadný. Nevím, jestli se kluci míň hádají nebo to my míň vnímáme, ale celkový dojem je, že je pohoda. Giyora jakž takž úspěšně zpracoval video pro studenty o přípravě pita chleba na „sádž“ (speciální plotýnka na přípravu tenkého pita chleba) nad ohněm, ze zahrady pomaličku mizí nevítané porosty. Eitan, co je evidentně štěstím bez sebe, že má teď permanentně bráchy doma, s radostí využívá všechny atrakce zahrady, do domečku po žebříku už šplhá jako profík a rozčiluje se, že na vahadlové houpačce nemá parťáka. Daniela a Neva totiž víc zajímaj různí živočichové, hlavně broučci. Staví jim domečky, nosí jim jídlo a zřejmě se snaží si je ochočit. Skoro denně vyrážíme na procházku někam kousek mimo zahradu, což teda Eitan zatím těžce nese. Koucouři nás následují a ubrečeně mňoukaj, když se příliš vzdalujeme od domova. Další členové rodiny, co rádi přijmou nejnovější opatření, že se nemáme vzdálit na víc než sto metrů od místa bydliště. Vyrážíme buď podél plotu ohraničujícího vesnici (jo, ploty kolem vesnic jsou v Izraeli normální věc) směrem k olivovému háji nebo projdeme bránou pár desítek metrů za zahradou, od které má Giyora coby člen bezpečnostního sboru Tal El klíče, do lesa. Počasí je na druhou půli března nadprůměrně deštivé, ale poslední dobou už jsou to jen drobné přeháňky a stejně je teplo. Všechno se zelená, louky jsou plné barevných kvítků a bzučícího hmyzu. Zatím jsme se skoro vždycky vrátili s botami od bahna, ale to není nic, s čím bychom si neporadili.

Šabat dostal nový rozměr. A rozhodně to není jen tím, že Giyora přestal chodit do synagogy. Po týdnu na stejném místě a ve stejném složení vnímám možná překvapivě mnohem silněji, jak je ten den jiný než všechny ostatní. Bilý ubrus, sváteční oblečení, ticho, žádné vaření, žádné rýpání zahrádky nebo jiná snaha být jakkoliv produktivní. Šabatové svíce v současné době září i v domácnostech, kde se roky nezapalovaly – jako třeba u naší sousedky, co mě včera dopoledne o dvě přišla poprosit. V těžkých časech se k Bohu obrací kde kdo. Vy se taky pomodlete, je to snadný, třeba takhle: „B-že dej, ať je korona za námi!“. Že na Boha nevěříte? To ještě neznamená, že to nemůže pomoct ;). Hodně se usmívejte se, myslete pozitivně a jestli vám to nejde, udělejte všechno proto, aby se to změnilo. Protože „dobrá mysl je půl zdraví“. A to je teď sakra potřeba…