Ráda bych napsala, že ta mírně otravná zima je už za námi, ale to by nesměl mít junior teplotu a venku zas lítat blesky. To teda bylo z pátku na sobotu, teď už je dobrej. A dost možná to bylo z těch asi 18 chorob, co do něj před týdnem zběsile narvali ze tří různých vakcín, když jsem ho konečně dotlačila s půlročním zpožděním na očkování. A že i přes ty spršky a vítr ani moc zima není a během šabatu jsem vystrčila z baráku nos i já s malým, což je co říct, protože to se v posledních měsících stává jen výjimečně. Tak třeba se to právě blýskalo na lepší časy ;).
Pozitivní je také příslib dlouhodobější přítomnosti manžela, co se ve čtvrtek večer vrátil z posledního náročného výletu (ty následující už prý budou méně náročné) a to sice unavený, ale jinak fit. To doufám zvedne frekvenci mého psaní, protože když jsem na ty tři prcky sama, což se tenhle školní rok děje nějak zatraceně často, netroufám si začít nic plodit ani pokud se mi podaří dát dům do snesitelného stavu v jakž takž rozumnou dobu.
Alespoň, že to čtení dál docela jde. Denně minimálně stránku z Tóry, různě velkou část modlitby na dobrou noc (celá je na mě stále příliš dlouhá, to obvykle nedávám) a na závěr sahám po ebooku s četbou v rodném jazyce. Ve zhasnuté místnosti, za spokojeného oddechování tří andílků (ano, pořád jsme je nevypakovali z ložnice), se můj malý jemně zářící Kindl těší využití, jakého se mu roky nedostávalo. Stanovený limit deseti minut sice často překročím, ale zatím se to na mně nijak významně nepodepsalo. Aspoň myslím.
Překvapivou novinkou letošní zimy je další nárůst množství špinavého prádla. Může za to především juniorova vzpřímená poloha a rýmičky. Zatímco před rokem si nos mohl otřít maximálně do podložky na zemi, teď se může v jakémkoliv okamžiku bleskově přiblížit a zadělat mi nudlí svršky, což také bezostyšně a frekventovaně dělá.
Eitan už odpoledne nespí, svůj šlofíček si odbyde před tím, než vyzvedáváme bráchy ze školky. To v praxi znamená, že nemám na hraní se staršími vůbec čas, protože Eitan si vybírá sto dvacet procent mé pozornosti. Kolotoč přebalování, převlékání, krmení a uklízení provozního bordelu mi nově zpestřuje tím, že začíná lézt do výšek a pouštět spotřebiče. Na Danielovi s Nevem se situace nepříznivě projevuje. Nebo možná doufám, že právě to je příčina častých a intenzivních hádek, rvaček, strkanic a tak, a že se to zlepší, až zas budeme mít možnost trávit aspoň trochu času s každým zvlášť.
Protože se proti všem předpokladům z toho blázince stále nehroutím, rozhodli jsme se můj pobyt doma prodloužit o další rok. Neva jsme zapsali do školky v Tal El. Danielův zápis je v procesu, půjde do první třídy – též s dětmi s Tal El. Pro mě s Eitanem to znamená významné zkrácení doby cestování do školky a zpět. Vzdálenost dojezdu jen o šest kiláků kratší v každém směru, ale také o tři světelné křižovatky. Protože uvnitř naší vesničky opravdu nehrozí žádné zácpy, ušetříme si dlouhé minuty pomalého popojíždění.
Krátké okamžiky u počítače trávím prohlížením nabídek nemovitostí k prodeji. Situace odpovídá manželově popisu, že „koupit v téhle zemi dobrý pozemek je prakticky nemožné“. Nic nenasvědčuje tomu, že by náš velkolepý plán mohl vyjít. Ale tak ještě jsme to nevzdali, že. Ono to prostě bude, tak jak to být má.
Místní zima si u mě sice dál drží negativní přívlastek, protože já na rozdíl od místních nemám ráda, když mi je chladno, ale svoje kouzlo samozřejmě má. Obvykle suché řeky a potoky se naplní vodou, louky a lesy zdobí koberce barevných květů a jak na to vykoukne sluníčko, je to dechberoucí podívaná. Můj téměř permanentní pocit vděčnosti v takových dnech narůstá tak, že se skoro vznáším :-). Ale užívám si i ty ostatní dny, úplně obyčejné, plné prádla, rozsypaných kostiček lega, písku z bot, vody vycákané z vany a hlavně lásky. Díky Bohu za to všechno, za tu jistotu, že na světě nejsem zbytečně, i když zrovna nejsem nositelem Nobelovy ceny, neměním historii a nepřispívám vůbec ničím zásadním. Přeji všem, ať je vám krásně na světě :-).
[Not a valid template].
