Mimo rodnou zemi už žiji tak dlouho, že si vlastně ani netroufám odhadnout, co ve vás název článku evokuje :D. Každopádně vy budete po jeho přečtení vědět, o čem je to teď (určitě nejen) v Erezovic mišpoche.
Na dobrou noc dětem čteme nevím přesně od kdy, ale určitě to bylo již v době, kdy knihy žraly poněkud jiným způsobem než teď. Čili ve věku pár měsíců. Formát, vazba a další parametry včetně obsahu se přirozeně přizpůsobují přibývajícím létům. Nebo spíš přizpůsobovaly. Zatímco Nevo si v době, kdy jsme je se starším bratrem uspávali odděleně, ještě nějakých obrázkových leporel s Krtečkem užil i s maminčiným komentářem, Eitan musel najet rovnou na zkrácené Andersenovy pohádky nebo tak. Sice si pro sebe stejně jako kluci vytáhne něco z knihovny, leč bohužel na jeho výběr se obvykle nedostane. Naštěstí nevypadá, že by mu to vadilo. Někdy si je „čte“ sám a někdy je rezignovaně nechá ležet v nohách postele. Spíme už nějaký ten pátek všichni v jedné ložnici. Dva větší kluci mají přiražené postýlky podél naši manželské a Eitan stále spí mezi námi. A teda můžu vám říct, že když se teď dívám zpět na všechny ostatní vyzkoušené varianty (a že jich bylo), tak mi připadají jako úplně zbytečné trápení. Měli jsme to hned nechat na nich, stejně nejpozději do vojny budou pryč, že. Až je nám líto, že Nevo už se sám začíná o stěhování hlásit.
Dobře, tak se posunu od našeho spacího pořádku k tématu, o kterém jsem chtěla psát. Totiž ty knihy. Izrael je země nabitá emocemi, což mi určitě potvrdí kdokoliv, kdo se tu kdy objevil. Tak asi není divu, že o emocích jsou i dětské knížky. Co si tak pamatuji ze svého dětství, rozebírání emocí se smrsklo zhruba na „Nevztekej se!“, tak nepokrytě přiznávám, že se z těch knížek sama dost učím. Třeba takový „Vztek“ bych možná měla číst častěji sobě než dětem :-). Nebo „Urážka“. To jsou tituly, které si pro sebe dolouskám do posledního písmenka, i když milovaní potomci už dávno usnuli.
No a už jsme skoro u toho kyblíku. Při nedávném diskutování o rodinných záležitostech s drahou kamarádkou Shuvou, která se mi bohužel za pár týdnů z Tal El odstěhuje, mi byla zapůjčena strašně milá knížka. Jmenuje se „Doplnit kyblík“. Dědeček vypráví svému vnoučkovi po jedné vyostřené scéně s mladší sestřičkou, jak má každý nad hlavou neviditelný kyblík, který se doplňuje kapkami vody vždy, když je nám dobře, a naopak z něj ubývá, když je nám mizerně. Ač má chlapec pochybnosti o pravdivosti dědových slov, druhý den ráno se probudí – no hádejte s čím. Správně, s kýblem nad hlavou. A pak jsme svědky mnoha nemilých událostí, co chlapce potkají při snídani, cestou do školy a před začátkem hodiny. Kyblíček se vyprazdňuje a kluk si nepřeje nic jiného, než aby všichni okolo, jejichž kyblíky najednou vidí, měli též prázdno. Situace se náhle otočí, když jej učitelka vyzve, aby svůj skvělý literární počin přednesl před celou třídou (ano, vážně je tím potěšen a ne, vůbec se nestydí!). Pozitivních odezev přibývá, kapky kyblíček zase doplňují, až je kluk opět schopný koukat na svět smířlivě. Dokonce si všímá v okolí postav, co se zrovna cítí bídně, a zdárně se pokouší pomoci doplnit jejich vysychající kyblíčky. Ke svému překvapení zjistí, že v takové situaci kapičky přibývají nejen jim, ale zároveň i jemu. Po návratu domů už vůbec není na mladší sestřičku ošklivý, ale empaticky jí nabízí rameno k vyplakání nad zničenou panenkou, co jí roztrhal nezbedný psík. Uklidní ji a nabízí spoluúčast ve hře.
Krásný, ne? Já jenom doufám, že tu neporušuji nějaká autorská práva. Kdybych na to měla čas a kvalifikaci, oslovím autorku a nabídnu jí překlad do češtiny :-).
Chlapcům se knížka strašně líbila a když jsem zmínila, že ji musím vrátit, chtěli ji číst znovu každý večer, dokud ještě byla doma. No to se ví, že pro ni poběžím do knihkupectví, jakmile budu mít příležitost. Ono to na ně sice nemělo ten zázračný efekt, jako na chlapce v závěru příběhu, ale to nevadí. Nějaký to určitě má. A mně se hodí další titul, co budu dočítat i po té, co chlapci odpadnou…
Tak ať neztrácíme schopnost doplňovat kyblíky :-).
