Autor: Monika Erez

Od neděle jsou otevřené školky. Úleva doma je znatelná a není to jen o třetinu, ač je pryč jen jeden ze tří. Nevo kolem půl deváté ráno kluše za vrstevníky z Tal El, což byla po všech týdnech izolace vítaná změna i pro něj. Daniel část dopoledne prosedí na zoom setkáních, při sledování instruktážních videí s úkoly a nad prací v sešitech a učebnicích. Bez nutnosti řešit spory mezi Nevem a Eitanem jsem Danielovi mnohem víc k dispozici a jde to výrazně snáz. Během Eitanova poledního spánku nám většinou i vyjde čas si spolu něco hrát a do dvou, než přivezu domů Neva, je tak den celkem klidný. Pak začne známý mazec, kluci si zřejmě musí vynahradit těch šest hodin, co nebyli v plném složení, jsou hlasití, ztřeštění a k nezastavení. Vzhledem k tomu, že už stejně moc nepoznám, kdy si ještě hrají a kdy se už rvou, hlásím jim rovnou dopředu, ať mi dají vědět, jestli mě potřebují, a klidím se někam na stranu. Jsem taková ambulance v rohu hřiště, sledující z povzdálí situaci a připravena bleskově zasáhnout, když je to nezbytně nutné. Eitan se velmi vylepšil ve slovních projevech a s nadšením se vrhá do sourozeneckých sporů. Mé ambulantní zásahy jsou v takových případech časté a nezbytné, protože Daniel negování svých výroků těžce nese. A Eitan se mu možná blíží komunikačními schopnostmi, nikoli však fyzickými. Přece jen váží o polovinu míň, což Daniel okázale ignoruje.

Aby ta úleva náhodou nebyla tak velká, začal Gyiora se studiem. V pondělí absolvoval první blok šesti dvouhodinových přednášek, zatím přes zoom. Čili byl zavřený v pokoji a sem tam se zarudlýma očima vylezl udělat další kafe. Přednášející se samozřejmě nespokojí pouze s předáním informací, ale vyžaduje i práce od studentů zpět.

No, co vám budu povídat, nebo teda psát, že, ani na ten okruh lesem jsme se tenhle týden nedostali. S Danielem jsme si v doprovodu Eitana (jak jinak…) ve čtvrtek udělali výlet do školy a byl tak strašně rád, že zas vidí třídu a učitelku, že mu ani nevadilo dostat očkování do obou ramen, což byla pravá příčina návštěvy. Ale když už jsme tam byli, aspoň se kluci chvilku vyblbli na dětském hřišti. Podle optimistických vyhlídek by se prvňáčci mohli vrátit do učeben už začátkem listopadu. Postupně se začínají vracet i kroužky. Letos hraje fotbal Nevo, protože tam má kamaráda z loňské školky. Pokyny trenéra zvládá s přehledem, ale nemám dojem, že by to pro něj bylo to pravé ořechové. Od zítřka se nám vrací i karate. Naneštěstí ale mají být chlapci ve stejné skupině a navíc venku na trávě, což si teda neumím představit.

Rozhodla jsem se, že přece jen zkusím kluky naučit něco málo česky. Každý den vyberou tři slovíčka, které od té chvíle zkoušíme správně používat v hebrejské větě – a nahrazujeme jen to jediné slůvko. Není to moc, ale lepší než nic. Hlavně je to baví, nenutí mě větu opakovat hebrejsky a snaží se slova používat i sami. Zatím umíme včelu, láhev, dům, trn, provaz a zub :-).

• 

• 

• 

O prázdninách k svátku Sukot jsme se prvně po mnoha horkých letních měsících odvážili zajít do lesa. Louky a pole vypadají lehce osvěženě skromnými příděly ranní rosy, ale na řídké lesní porosty viditelný vliv nemá. Jsou vyschlé na troud, spadané hnědé jehličí místních borovic křupe pod nohama a závany silného větru připomínají hrozící riziko požárů. Na déšť zatím čekáme marně. Přesto jsme rádi, že už se to jakž takž dá, alespoň před desátou dopoledne nebo po čtvrté odpoledne. Je to koneckonců to jediné, co v období státní karantény omezující volný pohyb osob na jeden kilometr od místa bydliště, můžeme. Během prázdnin jsme vyráželi denně na hodinu a půl dlouhý okruh a i když je to suché, vraceli jsme se domů spokojeni my i děti. Motýlci poletují, mravenečkové fofrují do příbytků s posledními zásobami na zimu, ptáci zpívají, ještěři se vyhřívají na slunku na kamenech a dokonce lišku jsme zahlédli. Občas potkáváme jezdce na koních nebo stáda krav. Dali jsme lesu přednost před setkáváním s přáteli a užili si celý týden jen v rodinném kruhu. Nechtělo se nám riskovat, že se kvůli pár hodinám hromadné dětské legrace zas ocitneme zavření doma. Ostatně v tomhle „dobrovolném ústraní“ se momentálně nachází i část našich dobrých přátel.

Množství nakažených koronou konečně začalo klesat, ale drastická opatření uplynulých třech týdnů ale mají pokračovat minimálně ještě tenhle týden. Pak se možná otevřou školky a první třídy. Giyora učí starší děti, čili by pokračoval ve vyučování přes zoom. Já moc doufám, že se situace natolik uklidní, že to bude možné. Všechny ty zoom snahy jsou jistě úctyhodné, ale nám to nějak nejde. Nevův fotbal jsme vzdali, protože s kopačákem ho proti telce v obýváku nepostavím. Výuka Daniela přes zoom přináší víc frustrace než vědomostí a sociální interakce. Sice to škola po týdnu upravila do snesitelnější formy, kdy si děti přes zoom spíš povídají a vyučuje se pak z krátkých videí, u kterých rodiče můžou sedět s nimi kdykoliv se to hodí a ne v určenou hodinu. I tak nás ale Danielovo ranní setkání zaseká všechny na celý den doma, protože díky tomu prošvihneme dobu, kdy se dá ještě být venku na sluníčku. Myslím, že v rámci zachování duševního zdraví všech členů rodiny bude Daniel občas na zoom setkáních chybět. I když podvečerní túry s návraty se západem slunce mají své nepochybné kouzlo, bez ranního nadýchnutí venku mi den připadá výrazně náročnější.

Kromě rodinných procházek po lese si státní karanténu zpestřuji příležitostným večerním couráním s některou z kamarádek v Tal El. Není to často, protože jsou to ženy s podobně starými dětmi a když už náhodou potomstvo do devíti usne a my ne, stejně leckdy nezbývá síla se vykopat. Bezdětnou mám jednu, mladičkou manželku nového rabína Tal El, který v červenci nahradil Noama. Je jí něco málo přes dvacet a studuje. Původně jsem byla rozmrzelá, že mou spřízněnou duši Shuvu nahradí dívčina věkově tak daleko. Ale je milá a tak jsem se nakonec s určitou jistotou, že díky Bohu (jakože doslova) budeme mít rozhodně minimálně jedno společné téma, odhodlala napsat jí zprávu a vytáhnout ji ven. A dobře jsem udělala. Skoro nikoho tu zatím nezná, měla radost a hovor nevázl i když Bůh se probíral jen okrajově. Navíc je tu jedno významné pozitivum – ona je v devět k dispozici skoro vždycky :-).

Jasně, že bych ráda, aby už celej ten balagan okolo koronaviru přestal a my zas mohli navštěvovat rodinu, přátele a jezdit na výlety! Ale dokud mě nebo někoho jiného nenapadne lepší řešení než to, co nám aktuálně nabízí vláda, přeji nám všem, ať si to období pokud možno co nejlíp užijeme. Rodině, novým přátelstvím a hlavně přírodě zdar!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Prázdniny začaly právě teď, díky svátku Sukot, a budou trvat týden. Protože jsme všichni doma už přes dva týdny, člověk by si řekl, že to nebude žádná změna, ale mohla by být. O prázdninách nebude mít Daniel ani Giyora vyučování a protože švagr, u kterého příležitostně maká pro doplnění rodinného rozpočtu, je zaměstnancem společnosti vlastněné ultraortodoxními židy, o Sukotu se u nich nepracuje. Máme tedy velkou šanci, že je před námi společná dovolená. Do jednoho kilometru od bydliště. Koronová omezení nejen přetrvávají, jak se plánovalo, ale dokonce přitvrzují snad denně, protože mizerná situace se jen horší. Házet čísly sice nemá moc cenu, ale přes sto mrtvých za poslední tři dny zvedlo do údivu i mé obočí, které na zprávy o koroně obvykle vůbec nereaguje. Jestli se děti vrátí do škol na stanovené datum 11. října, bude to spíš zázrak. Vláda se nechala slyšet, že dokud se nedostaneme pod dva tisíce nakažených za den, nic se uvolňovat nebude. Včera to bylo sedm, co tak koukám.

Takže hurá do lesa, který bude nejméně po následující týden naším jediným prázdninovým cílem. Slibovaný déšť se zatím nedostavil, ale je dost dobře možné, že se díky ranní rose přece jen něco zelenat bude. V pátek jsme čas na procházku nevyšetřili, manžel doladil suku (stánek, co se staví přes svátek Sukot) na zahradě, vyšperkovali jsme ji správně blýskavými kýčovitými ozdobami a pak už bylo moc vedro. Konstrukce suky byla z loňska poničená silnou bouřkou, stavbu manžel zahajoval s pájkou v ruce v doprovodu znuděných výrazů starších raubířů, kterým bylo zakázáno se přiblížit. Ač to nevypadalo nadějně, jakž takž stojí. Pro jistotu je přivázaná k sloupu terasy a kovovému zábradlí, aby to silný vítr neshodil někomu do ulice na hlavu.

Ano, teplo sice pořád máme, ale podzim ve vzduchu cítit je. Na zahradě nám co nevidět dozrají pekany a jeden ze stromů začal opatrně odhazovat lístečky. Vítr sílí a brzy zřejmě budeme muset přepnout bojler na manuální ohřev, protože sluníčko se stále častěji halí za mraky a do solární desky na střeše se opírá čím dál tím míň slunečních paprsků. Spát by se možná dalo už i bez klimatizace, ale jsme tu chladem podobně rozmazlovaní jako Češi topením. Vida, teď jsem se přistihla, že mluvím jako Izraelka. Že bych si tu po deseti letech konečně zvykla na permanentní zimu, hehe. Asi to tak bude. Ale stejně by bylo pěkný, kdyby ten krb, co už tu nemáme osm let, nakonec byl. Tenhle rok ovšem zase ne ;).

• 

• 

• 

• 

• 

Září za námi. Myslím, že je to vůbec poprvé, kdy jsme se celou polovinu měsíce nemohli hnout z domu a zahrady. Byli jsme v domácí karanténě, nejdřív kvůli kolegovi z práce od Giyory a pak, přímo na začátek celostátní karantény, nás doma uzamkla páťačka ze školy Daniela, co se s ním a s koronou vozila celý týden školním autobusem. Od židovského nového roku, čili od 18. září, platí kvůli tristně narůstajícímu množství nemocných koronou celostátní karanténa – všichni doma s možností nákupu v nejbližším supermarketu a vycházkou do jednoho kilometru od bydliště. Velmi omezující nařízení, které nám ale po deseti dnech domácího vězení přece jen přidalo na svobodě. Během domácí karantény jsme oslavili dvoje narozeniny – prvorozenému Danielovi bylo sedm a junior Eitan je už dvouleťák, židovský Nový rok a přetrpěli půst na Den smíření.

Nebudu vám vyprávět, jak je to fajn. Žádný děs, to ne, kluci si vystačí, nenudí se. A ani my ne, hlavně díky nim. Ale jiné než v březnu to je. Les za domem se po horkém létě ještě neprobudil k životu a nemáme tak úplně, kde se courat. Navíc se Daniel musí trochu učit. Sotva si maličko oťukal, jaké to je být žákem první třídy, užíval si jízdy autobusem s telefonem dohlížejícího šesťáka, přestávky na dětském hřišti před školní budovou, už ho zavřeli doma a posadili k počítači studovat přes zoom. Mají hodinu denně, vlastně 45 minut, což není moc, ale jsme tím zablokovaní všichni. Potřebuje asistenci, je frustrovaný, že ho učitelka ignoruje, malí bráškové ho rozptylují… Přes zoom mají Nevo s Danielem také kroužek karate a ani ten se neobejde bez naší asistence. Když je s námi Giyora, je to lepší, ale ten je dvě dopoledne v týdnu zamčený v pokoji, kde se s velkým nasazením a často malou odezvou snaží předávat nové vědomosti svým žáčkům.

Daniel je pilný student, látku má v malíku, úkoly mu jdou snadno. První třída v Izraeli má ale zásadnější úlohu, než děti naučit psát a počítat. Má je motivovat, otvírat jim rozhled, učit je se přátelit, pomáhat si, budovat vztahy k lidem, zvířatům a přírodě. Teď je tohle všechno na nás. V notně omezeném prostoru a čase. A přátelé, přiznávám, že mám o sobě hodně velké pochybnosti, jak to dám. Zvířata a přírodu jsem měla ráda vždycky, s respektem k nim to ale bylo horší a o nějakou kultivaci vztahů se snažím jen něco přes poslední desetiletí. Je to ostuda, já vím, kdybych věděla, kde se stala chyba, ráda bych ji na svých dětech neopakovala, ale prostě jsem doufala, že v tomhle mi místní vzdělávací systém pomůže. Že se budu učit s dětmi. A ne, že je budu učit já ;(. Nemyslím, že jsem hrozná máma, to zas ne. Jen naprosto objektivně vidím, že místní styl výchovy je diametrálně odlišný od toho, kterým jsem vyrůstala já. Třeba už jen v tom, jak velký důraz se klade na zdravou sebejistotu, práci s emocemi, povědomí o tom, co nás dělá šťastnými a v čem jsme dobří. Za těch téměř deset let, co jsem tady, jsem pochytila leccos, ale je to pořád málo. Při setkání s kamarádkami jsem se skoro vždy ocitla v situaci, kdy jsem si říkala, že jsem ještě daleko od židovské matky. Třeba když jsem vyprávěla, jak se Daniel nechtěl připojit k ostatním budoucím prvňáčkům ve vesnici na ceremoniálu, protože je neznal. A maminka jeho kamaráda, co je teď o třídu výš, prohlásila: „My to měli podobně, Majkl s nimi nebyl ve školce a také nikoho neznal a všechny děti měly být v tričku, které dostaly na konci roku. Tak jsem se ozvala, že to teda ne, že Majkl to tričko nemá a že ať jdou všichni jen v bílých.“ Stalo se tak, pořadatelům ceremoniálu i maminkám všech třiceti dětí to přišlo úplně v pořádku. Mě by o to ani ve snu nenapadlo požádat, že…

No tak konec fňukání, snad to tak zlé nebude, zachrání to manžel, četba, přednášky z youtube a já nevím, co ještě. Zdroje jsou, ne že ne. A snad bude zas brzy i víc možností se seskupovat a inspirovat mezi přáteli.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Začala škola. Přípravy byly náročné, samozřejmě hlavně pro nás s Giyorou. Daniel jen odpočítával dny. Má vychytanou aktovku na kolečkách a kliku, že ji dostal od babičky, protože být ode mě, kýčovití superhrdinové ji určitě nezdobí. Před začátkem školního roku jsme měli seznamovačku s třídní učitelkou a nesli do školy většinu věcí z dlouhatánského seznamu od tužek přes lepidla, popisovací tabule až po plastelínu a dřevěné tyčinky na nanuky (tak mě napadlo, že ten rozdíl mezi školou a školkou nebude nakonec až tak horký…). Valná část zůstala uložená ve skříňce ve škole. V aktuálním školním roce se ve vesničce Gilon, kam Daniel dojíždí na základku, otevřely dvě první třídy. Daniel je v alef 1 s dalšími devětadvaceti dětmi. Z Tal El má 9 spolužáků, zbylých 11 je v alef 2. Děti povinně oblékají školní trička. Nejsou vyloženě uniformní, barva a typ je volného výběru, ale tak zas kdo by to logo chtěl plácat třeba na triko od Gantu, že. Jakkoliv mi to přišlo ujeté, když jsme školní uniformy probírali se spolužáky na základce, coby rodič to velmi vítám. Do začátku dostal každý prvňáček přiděleného šesťáka bydlícího v blízkosti, co ho doprovází od domu ke školnímu autobusu, z autobusu až do třídy, a pak celé zpátky. Daniel má dokonce dva. Oba vlastní mobilní telefon, čili si je Daniel nemůže vynachválit. Už se mě ptal, jestli souhlasím, aby si na Danově telefonu hrál po cestě vždycky.

Už z dopisu, který jsme obdrželi od manažerky školy, bylo jednoznačné, že školní docházka bude fuška hlavně pro maminku. Uvedené čtyři věty, vypíchnuté odesílatelem jako nejdůležitější, jsem se vám pokusila přeložit. S třetí větou mi Giyora musel pomoci a dovysvětlit význam. A čtvrtou musel přeložit do angličtiny :D. Snad vám to dává smysl:

Nejdůležitější věci:

– že všichni studenti v pořádku dorazí do školy, budou v bezpečí a chránění, a v pořádku se vrátí domů

– že každý z nich objeví svůj vlastní potenciál

– že se každý z nich naučí poradit si se změnami, rozvine svou mentální sílu a vyjde s bohatou sadou nástrojů s dovednostmi ke studiu a každodennímu chování

– že každý student a studentka získá nástroje k uctivé komunikaci a respektujícímu postoji k ostatním

Líbí se mi to moc. Jen jsem zvědavá, jak k tomu přispějí nanuková dřívka a klubíčka vlny, ale zřejmě mají plán .

Dopisování neustává, od učitelky dostáváme každý den obsáhlou zprávu přes whatsapp o tom, jak probíhal den, co se děti ten den naučily a co mají za domácí úkol. Naštěstí ne v tak vzletných větách, jako psala manažerka, takže to obvykle zvládám docela snadno přečíst. Ale to neeliminuje příležitostná překvapení. Třeba že když mají děti hodinu pohybu, mají přijít do školy v teplákách a keckách. Zarazilo mě, že se nepřevlékají, ale pak mě napadlo, že o přestávce na dětském hřišti se zcela jistě stihnou zapotit a zašpinit víc než na hodině pohybu a také v tom pak sedí zbytek dne. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Ač to vypadalo, že nám korona začátek školního roku nepřekazí ani nezkomplikuje, nakonec se jí to přece jen vydařilo. První zářijový den jsme vyprovodili Daniela na autobus, já odvezla Neva do školky a Eitana předala babičce před vstupem do areálu Danielovy školy, kde jsem se byla podívat na zahajovací ceremoniál. Byl po izraelsku velmi chaotický a s řadou technických problémů, ale tak stejně slza ukápla. Daniel byl zmatený – jako maminka – a statečný – víc než maminka. Zbytek dne se pak pokoušel pochopit, asi marně, proč pláču, když mám být šťastná.

No a pak odpoledne volali Giyorovi, že byl před týdnem na kurzu s učitelem diagnostikovým koronou a že okamžitě nastupuje týdenní karanténu. Aby kluci dochodili aspoň ty dva dny do konce prvního týdne, držel se od nás stranou, jak to šlo. Bylo to hodně náročné, protože jsem na kluky byla sama, ale nakonec to nějak šlo. Do pátku. Přes víkend jsme se s ním už smíchali a přestože už měl v ruce negativní výsledek korona testování, nezbylo nám, než se podle nařízení ministerstva zdravotnictví, k jeho karanténě připojit. Zbývá nám poslední den, večer karanténa končí a ve středu se kluci vrací do institucí. Probíranou látku mi učitelka pro Daniela poslala přes whatsapp. Bavilo ho to, měl to hotové asi za pět minut, a Nevo mu zvědavě nakukoval přes rameno. Zjevně tu nejsou zaměření na množství znalostí a nemusím mít obavy, že Daniel při tom blbnutí v bazénu na zahradě a dohadech s bratříčky o něco zásadního přišel ;).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Že nemám čas psát články na blog si stěžuji myslím už hezkých pár let. Ale přesto jsem si sem tam nějaký ukrojila, obvykle ze spánku. Po té, co se mi do ruky dostala knížka „Proč spíme“ zcela vážně hrozí, že ode mě už vůbec neuslyšíte. Vyděšeně zdvihám obočí nad hrozivě přesvědčivými důvody, proč mám spát osm hodin denně a čím dál tím usilovněji vyvíjím (často marnou) snahu toho dosáhnout. Ještě mě vypekl program, ve kterém prezentuji na blogu fotografie, a po pár zbytečně strávených čtvrthodinkách to vypadá, že ve verzi zdarma tam popisky fotek už prostě nedostanu. Než se to dořeší, fotky budou hlavně na facebookové stránce a tady se holt budu soustředit víc na text než na obrázky, aby to tu úplně neumřelo. Dále tedy pár útržkovitých zpráv o tom, jak se teď má Erezovic mišpoche.

První srpnový týden za námi a stále marně čekám, kdy nám vlastně začnou ty „prázdniny“. Jo, byli jsme čtyři dny na jihu, bylo to bezva – ale bylo to všechno. Jakmile se Giyora vrátil po prvním červencovém týdnu domů z posledního (a v koronových měsících i jediného) několikadenního výletu, zhluboka jsme se nadechli a … Volal mu brácha, že má pro něj melouch. Fyzická prácička na tři dny, slušný peníz, těžko nekývnout. A jakmile si na to plácli, volal mu jeden z vysoce postavených šéfů ve školství. Že v jedné polosoukromé škole na severu obsazují pozici, která by ho mohla zajímat. Zajímala, nadchl se pro možnost, že bude sám sobě manažerem. Vzali ho, i když jsou lehce levicově orientovaní a Giyora měl na hlavě jarmulku. Prázdniny neprázdniny, hned začaly schůzky, plánování, stavba programu výletů na příští školní rok. Je to speciální škola, prý demokratická. Když si vzpomenu, jak moc „demokraticky“ se chovaly děti ve třídách v Naharyii, nechci teda snad ani pomyslet na to, jak otrlí budou ti puberťáci tady :D. Bude toho mít hodně, což se k inženýrskému studiu mořských civilizací, kam se zapsal od září, vyloženě hodí…

Daniel jde do první třídy s dětmi z Tal El, které víceméně nezná. Nevo do školky v Tal El, odkud si už také nikoho nepamatuje. Aby ano, bylo mu 20 měsíců, když se se spolužáky rozloučil. Já a Eitan jsme tedy jediní, kteří před sebou nemají žádný nový začátek, dalo by se říct. Nicméně tím, že Giyora zřejmě bude k dispozici velmi spoře, budeme situací zásadně ovlivněni. Mám lehce obavy, jak to zvládnem, ne že ne. Eitan si už pár týdnů zvyká na babysitter. Bezvadnou holčinu, která kluky zná už přes dva roky. Zatím k Eitanovi chodí na jedno dopoledne v týdnu. Jestli to umožní finanční situace, bude chodit na dvě. Je to spíš na nákup než nějakou seberealizaci, ale lepší, než nic. Do prosince mám teda aspoň něco v záloze, pak narukuje na vojnu. Doufám, že za ty čtyři měsíce najdu odpovídající náhradu.

Daniel a Nevo nakonec byli až doteď v družině. Oba na vlastní vyžádání. Nevo by byl denně do čtyř, kdyby bylo po jeho, ale za to bych platila moc vysokou cenu. Jednak finančně a jednak dobou strávenou v zácpách. Začátkem srpna družina skončila. Mošav Ahihud přišel dodatečně s nějakou vlastní aktivitou na další čtyři dny příštího týdne, z čehož Nevo může jen na dva, protože pak se chystáme na třídenní výlet. Tentokrát na sever, k hranicím s Libanonem. Tak snad to na ničem nevybouchne…