Autor: Monika Erez

A je to tu, středa 28. 11. 2018, téměř 15 měsíců od začátku konverze k judaismu. Znalostní skóre nic moc. Všech pět pokusů projít celou učebnici gijuru skončilo na páté stránce, kde vždycky Giyora v půlce věty usnul. Když jsem se pokusila sama, usnula jsem již v půlce první strany. Modlitby – mno, několikrát se mi ráno téměř podařilo dočíst ranní sérii požehnání. A o posledním šabatu jsem si zas sama poseděla v ženské části synagogy nad svou modlitební knížkou, kterou jsem tam navíc zapomněla. V úterý večer jsem se Shuvou prošla aspoň desatero, třináct článků víry a pár z devětatřiceti zakázaných činností o šabatu. Na spaní mi zbylo pět hodin s přestávkami na kojení. Giyora si užívá nejnabitější týden v roce, stihl spát hodinu. A to má deficit již z minulého týdne…

Den začal tím, že jsme zaspali. Giyora byl v synagoze, já zamáčkla budík napůl v bezvědomí. Ve třičtvrtě na sedm Daniel nesměle otevřel dveře ložnice s tím, že venku už je světlo. Giyora se právě vrátil a společnými silami jsme vypakovali Daniela na bus do školky, který naštěstí přijel se zpožděním proti obvyklé době. Měli jsme třičtvrtě hodiny na výpravu Neva, mojí a Eitana, abychom v 8:15 nabrali rabína Noama. Hlavní rabín v Haifě, co jsme s ním mluvili na začátku září se projevil, že by bylo fajn, aby nás tam Noam doprovodil, když nás vedou procesem, a Noam rád souhlasil.

Vysadili jsme Neva ve školce a vyrazili směr rabinát Haifa. Test byl v deset, my dorazili před půl, tak jsme si s Giyorou ještě sedli na snídani. Noam šel rovnou na rabinát a protože rabín Moshe už tam čekal od devíti a věděli jsme, že se s Noamem dobře znají, nebylo nám to ani hloupé, že ho necháváme jít samotného. Při snídani v malé kavárničce, kde jsme si nesměle nechali předložit certifikát o kašrůtu, když jsme si všimli, že ten vystavený je prošlý, mě Giyora zasvětil do aktuální kapitoly Tóry (parašat Šavua), protože jsme předpokládali, že se na to zeptají. Eitan se vyspal cestou a taky chtěl snídani. Spěchali jsme nahoru zbytečně, Katya a Meir, kteří byli před námi na devátou, ještě stále seděli v přípravné místnosti. A seděli jsme tam spolu ještě třičtvrtě hodiny. Katya je v podobné situaci jako já, ale přece jen se jí podařilo zamakat víc na modlitbách, požehnáních a návštěvách synagog. Účast na hodinách má poctivou, přestože doma mají tři malé děti. Když po dvacetiminutovém rozhovoru s dajany čekali na rozhodnutí, měla jsem už nervy na pochodu. Jednak Eitan absolutně nespolupracoval, byl mrzutej, pokřikoval a nespal, a jednak už to trvalo opravdu dlouho. Katya a Meir dostali další tři měsíce studia a nový termín…

A je to, jsme na řadě. Moshe nás volá dovnitř a polohlasem sděluje, že nás s Revital vychválili až do nebe, že máme od nich skvělej report a že my to dát musíme. Protočila jsem panenky, že akorát budou mít soudci moc vysoký očekávání (no mně se člověk nezavděčí, co…) a s kočárem s Eitanem třeštícím na mě oči, jsme vstoupili. Noam i Moshe seděli s námi proti třem dajanům. Prostřední, co byl za drsňáka, se do mě hned pustil:

„Máš šátek, koukám. Proč?“

„Zkouším to poslední dva týdny, jako cvičení“

„A co, jaký to je? A mohla bys v tom chodit pořád?“

„Padá to. A trvá mi hodinu, než vyberu něco na sebe. Ale jo, mohla bych v tom chodit pořád.“

Smějou se, prý to je známá součást procesu.

A jedeme, historie… Matky a otce židů jsem samozřejmě vysypala z rukávu, kdo byli Levi a Reuben jsem také věděla, kolik dětí měl Jákob též v poho. Proč se židům říká Yehudim jsem už neřekla úplně přesně, ale ještě to šlo. Které svátky nejsou z Tóry, to jsem trefila, ale zařadit ten Purim a Chanuku někam na časové ose už vůbec. Nevzpomněla jsem si, jak se hebrejsky řekne ten zatracenej svitek Ester, co jsme na Purim louskali tři hodiny, i když v synagoze to mají do hodiny přečtený. Pak hodně o šabatu – proč v jedné variantě desatera je „pamatovat“ a v druhé „střežit“ šabat a jaký je v tom rozdíl, z čeho vychází zakázané činnosti, několik vyjmenovat, říct, co ležícího na stole je mukce, čemu se žehná při kiduši… To naštěstí přešlo k tomu, jak to děláme my a odkdy dodržujeme šabaty, čímž jsme určitě získali plusové body. Košér kuchyně a strava od Pesahu také udělala dojem. Několik otázek k modlení – co denně říkám, dělám, říct zpaměti pár konkrétních požehnání nad pokrmy, před a po jídle. Být tam Revital, asi mi utrhne hlavu, dobře jsem si vzpomínala, že nám při lekcích říkala, že to a to je oblíbená otázka – ale odpověď na ní jsem si nevybavila. Když jsme vycházeli ze dveří, volali na Giyoru, ať mě laskavě tu historii doučí, když to učí ve škole, že to je ostuda. Ujistila jsem je, že se o to nespočetněkrát pokoušel, že ostuda je to jenom moje, protože si to prostě nepamatuju. Minimálně čtyřicet minut jsme tam byli. Do toho pokřikující a pobrekávající Eitan, kterého jsme si s Giyorou předávali z ruky do ruky… Můj celkovej dojem byl vyloženě příšernej (přitom když to teď čtu, tak jsem toho i dost věděla :D). Zlí nebyli, to ne, určitě se nesnažili nás potopit. Když Moshe vyběhl za námi s úsměvem, že to vypadá, že to máme zdárně za sebou, nevěřila jsem mu. A když nás soudci po krátké poradě zavolali zpět do místnosti, úsměvy od ucha k uchu zářily na všech tvářích. Stála jsem proti nim s pohledem žačky, co proškrtala náhodně americkej a/b/c test a vůbec netuší, co může být výsledkem. Když mi soudce, který byl při dotazování za tvrdého policajta, oznámil, že jsme prošli, vyhrkly mi slzy štěstí. To není možný, vážně jsme to dali, vážně hned na poprvé! Prý ví, že máme mezery, ale že taky rozumí tomu, že ta naše cesta není úplně bez překážek a že vidí, že se snažíme a děláme, co můžeme.

Následoval mini ceremoniál, při kterém jsem po soudci opakovala slib, že budu dodržovat přikázání jak z Tóry tak od vzdělaných. Na závěr jsem slavnostně pronesla Šema Jisra´el. To všechno samozřejmě s příležitostným popotahováním a otíráním slz (Moshe nám to zvěčnil, sdílím aspoň kousek :-)). Konec ceremoniálu, vysloužili jsme si další sérii blahopřání a chvíli seděli nad byrokracií. Hebrejské jméno jsem si vybrala Yael. Eitan a Nevo prochází gijur se mnou, Daniel ještě ne – musí nastoupit do náboženské školy nebo školky a jakmile přineseme potvrzení, že tam je, prochází i on. Musím na 8 lekcí pro nevěsty. Když se zadaří, bude to s Shuvou, pro kterou teď Noam shání potvrzení, že je oprávněná to udělat. Pak si vybrat, jestli svatba bude na rabinátu nebo někde jinde a domluvit termín, což bude zároveň termín vykoupání v mikve (Nevo a Eitan jdou se mnou). Teprve od té chvíle budu úplná židovka, teď je to teda nějak na půl. Ale že Bůh je se mnou je jistý už od toho testu, že. Moc díky všem, co šli po té cestě díky blogu tak trochu s námi a drželi nám palce.

Se slzami v očích Revital i většiny ženského osazenstva jsme včera opouštěli poslední lekci kurzu konverze k judaismu.  Původně plánovaný rozlučkový večer v restauraci z nejasného důvodu nahradil povídací kroužek. A ani jsme nebyli kompletní, dokonce jsme postrádali některé „pilíře“ třídy. Například Amira, onoho sympatického beduína, který stejně jako ostatní spolužáci už pár týdnů denně chodí s jarmulkou a při lekcích, které zřídkakdy prošvihl, nás bavil vtipnými dotazy a poznámkami typu „o šabatu se basket určitě hrát nesmí, co kdybych míčem náhodou trefil holuba a porušil tak zákaz zabití živého tvora“. Místo veselé párty, kde jsme předpokládali, že se mimo jiné dobře najíme (aspoň tím, co zbylo z předchozího dne z oslavy Chanuky ve třídě), jsme hladoví poslouchali příběhy spolužáků o jejich dojmech z kurzu, rozdílech před a po a představách, kde budou za pět let. A tak víme, že se jim zlepšily partnerské vztahy díky dodržování šabatů, přešly je noční můry po modlení Šema (Slyš Izraeli) před spaním a určitě za pět let nebudou černobílí ultraortodoxní židé a podobně. Prima informace, ale představy o způsobu zakončení kurzu jsme s Giyorou měli jiné.

I my sdíleli svůj příběh. Že nás kurz díky babysitter stál hezkých zhruba 12 tisíc šekelů, že šabaty jsou často dost na palici a že nevím, jestli s tím šátkem na hlavě vydržím, protože to jednak klouže a jednak mi trvá hodinu najít něco, co mi sedne k ohozu nebo naopak. Jenže… studium nás bavilo, takže dvakrát týdně si spolu vyrazit poslechnout zajímavou přednášku nám za ty prachy rozhodně stálo. Že atmosféra před šabatem a někdy i o šabatu je sice hustá a je náročné to ustát, ale čím déle to děláme, tím více věříme, že to má význam. A s tím šátkem se ještě uvidí, že jo, sice nadávám, ale nevyjdu bez toho už ani naložit Daniela do autobusu před barák :-).

Pak ty duševní změny… Vzpomněla jsem si na pár zásadních chvil v průběhu procesu a teda  ano, jsem úplně jinde než jsem byla na začátku. Když jsem nechápavě zírala na rabína po té, co mi na dotaz, jestli je nějak vědecky dokázaný, že míchání mléka a masa není zdravé pro tělo odpověděl, že se nebojí újmy tělesné, ale duševní. Když jsem vyděšeně z lavice hypnotizovala Revital, jak na nás ječí, že nosí tu dlouhou sukni „protože Bůh přikázal“, s přesvědčením, že tohle nikdy nestrávím. Jak jsem se hlasitě vztekala a zasypala Giyoru smrští nevybraných výrazů po té, co mi pobaveně sdělil, že musíme vymáchat toaster v mikve… No a před týdnem jsem ho přesvědčila přelít kafe do jiného hrnku, protože tenhle nový ještě nevymáchal (a jak k tomu teď chudák hrnek přijde, že bude v poličce s ostatními, který jsou požehnaný, že :)). Díky procesu jsem zjistila, že spousta rituálů nám skrytě pomáhá pracovat na lidských ctnostech a posilovat je. A že díky nim můžu cítit něco jako „svátost“.

Po těch 15 měsících, které teda strašlivě utekly, jsme pořád na začátku cesty. A já vím, že ať už zítřejší soudci rozhodnou jakkoliv, na našem dosavadním životě se vlastně nic nezmění. Snad kromě toho, že bych konečně mohla ten hrnek v mikve jako židovka vymáchat i já :D.

Další týden je za námi a já se poctivě snažím dohnat, co se dá. Už podruhé jsem o šabatu vyrazila do synagogy místo Giyory. První pokus proběhl páteční večer. Vyrazila jsem s Eitanem autem před vstupem šabatu a zaparkovala u synagogy. Otrávená, že v té nepříjemné zimě (no dobře, asi dvacet bylo) musím někam tahat miminko a nervní, jak to doma dají ti větší kluci (včetně tatínka mám na mysli). Měla jsem absolvovat minchu (polední modlitbu) všedního dne a šabatový aravit (večerní modlitbu s přídavky na šabat). Bylo před půl pátou, čili čas Eitanovy obvyklé bdělosti, nemohlo mě tedy překvapit, že minchu zazdil okamžitě. Začal si stěžovat jen jsme vstoupili do synagogy a já otevřela sidur (modlitební knížku) na první záložce, kterou mi Giyora připravil. Tak nic, zas jsme vylezli, objela jsem kolečko kočárem a pak zkusila v autě nakojit. Auto jsem si chytře nechala odemčené, abych nepřekročila šabatový zákaz dálkovým ovladačem (si říkám, jestli by to vlastně manuálně nemělo jít?!), ale bylo mi to k ničemu, protože i když jsem pamatovala na vypnutí světýlek, co se rozsvěcí při otevření dveří, bafla na mě z kufru ještě dvě, ke kterým není vypínač. Mno nic, aspoň jsme si vyzkoušeli, že takhle by to nešlo, až nebudu ten goj.

Eitan usnul a vrátili jsme se do synagogy. Chlapi zpívali, pěkně, to jo, ale co… Listovala jsem směrem od druhé připravené záložky dál a kupodivu se celkem rychle chytla. Jenže jak Píseň písní dozpívali, skočili kamsi a já zas listovala sem tam. Chytila jsem se asi po 10 minutách chvilku předtím, než zas chlapi začali zpívat, tentokrát Lecha dodi. V ženské části jsem byla sama, jak jsme očekávali. Židovky toho do synagogy moc nenachodí ani v super ortodoxních osadách (jsou doma s dětmi), natož v té naší, kde jsou ortodoxní dvě rodiny včetně rabínovy…

No a po Lecha dodi se Eitan probral a bylo jasný, že spát už se nechystá. Prcka jsem nahodila do nosítka a fofrovala s kočárem ve tmě a chladnu domů. Tam mě přivítali vykoupaní kluci a tchýně, která přišla včas na to, aby zvýšila pravděpodobnost jejich přežití. Dodělané saláty a připravený stůl s bílým ubrusem svědčil o tom, že Giyora dětem příliš pozornosti nevěnoval.

Další pokus proběhl o týden později, tentokrát sobotní ráno. Vyrazili jsme s Eitanem na devátou do synagogy, kde jsem se potkala s Michal, co se ochotně nabídla mi přijít na pomoc, abych se v tom tak neztrácela. Michal znám z lekcí pro ženy, kam jsem docházela, když je rabín pořádal, a které teď nově začala pořádat Reút – ta milá holčina z věřící rodiny, co se nedávno přestěhovala do Tal El. „Michal je věřící, i když nevypadá“, cituji naši paní rabínovou. Ano, chodí v kalhotech a bez šátku na hlavě, kuchyň má košér částečně a její manžel věřící není, čili u nich o šabatech běží telka. Oceňuju, že ji Shuva považuje za věřící. Dorazily jsme akorát na modlitbu „osmnáct“, která má ve všední dny 19 modliteb a o šabatu sedm. Prostě něco pro logiku, he. Pak už se říkala požehnání před čtením z Tóry a začali se vyvolávat čtenáři aktuální kapitoly v Tóře. To je mi přece jen již známý příběh, tak jsme s Michal mohly povolit pozornost a trochu si popovídat. Musím říct, že to oddělení ženských od chlapů v synagoze vítám, má to jednoznačně svý opodstatnění :-).

Eitan vydržel spát do konce modlení a ještě dlouho potom, když už přišel Giyora s klukama a všichni jsme chvíli seděli na malém občerstvení. Jako ano, dojít si do synagogy se pomodlit má něco do sebe a umím si představit, že si to člověk užije, ale v mým případě to aktuálně beru jako luxus, co si nemůžu dopřát. Revital jsme tedy odkývali, že jsem v synagoze byla, ale čílila jsem se, že je to úplně přitažený za vlasy.

A když jsem u těch vlasů – chodím už týden s šátkem na hlavě. Prvně jsem navázala šátek na úterní lekci žen přesně před týdnem. Děvčata byla dojatá, má to v judaismu evidentně nějaký neobyčejný význam. Každopádně jsem sklidila radostné ovace a lichotky, jak mi to sluší. Stejně rozradostněná a dojatá byla i Revital, která mě včera po příchodu na hodinu s půlhodinovým zpožděním neseřvala, ale třikrát po sobě běžela obejmout :-).

Nemůžu říct, že bych se v tom cítila zle, naopak, konstatovala jsem, že si v tom rozhodně nepřipadám víc cudná, že to je spíš ozdoba. Není to prvně, co jsem si vyšla s šátkem, a určitě ne naposled. Od té doby se mi bez něj totiž nechce ven. A není to jenom tím, že je to v momentálním větrném počasí ohromně praktický ;).

Po několika oddělených lekcích jsme se vrátili studovat dohromady a konečně začali probírat téma, které si Revital jakožto nejtěžší, nejnáročnější a nejobsáhlejší nechala nakonec – šabat. A teda je to vážně něco. I když mi bylo jasný, že naše šabaty určitě nejsou stoprocentní, domnívala jsem se, že většinu zákazů máme zmáklých. A vůbec ne. I když si pěkně nastavím časovač na klimatizaci, abych s ní nemusela operovat a neporušila tak zákaz „stavění“, v tomhle případě ve smyslu sestavení elektrického okruhu (a ne rozžehnutí ohně, jak jsme původně mysleli), musím ještě dát kyblík pod trubku, aby mi voda odtékající z klimatizace nezalévala trávník – což se o šabatu také nesmí. Nemůžu si oklepat prach z rukávu, když se náhodou o něco otřu. Nesmím si namazat tělo krémem a vyčistit zuby (kvůli mazání zubní pasty a riziku, že si kartáčkem způsobím krvácení). Nesmím si vykartáčovat vlasy, abych je netrhala. Nesmím namočit špinavé prádlo do vody ano – vztahuje se to i na pokaděné bodíčko miminka. Revital prý spoustu bodíček vyhodila. Make up si máme koupit kvalitní, aby nám vydržel 25 hodin (spát s make upem bych nešla ani za nic!). A jestli potřebujeme odsávat mateřské mléko? Můžeme odsávačkou napojenou na časovač a mléko odsáté o šabatu vylít…

Podtrženo a sečteno, po delší době opět lekce, kdy se mi protáčely panenky a se zamračeně svraštělým obočím jsem vrtěla hlavou plnou myšlenek, že takhle to Bůh přece určitě nemyslel. No ale už jsem studentka dostatečně pokročilá na to, abych věděla, že je úplně jedno, jestli to tak vážně myslel, protože ve chvíli, kdy dal Tóru na zem, nakázal, že musíme poslouchat „chytré“. A „chytří“ to vymysleli takhle, čili nějaké úvahy jsou mi na dvě věci.

No a k termínu testu – ony byly dva. Mně se líbil ten druhý navrhovaný, 12. 12. 2018. Protože je to prostě hezký datum. Ale je tu ještě jeden a to už 28. 11. A nejsme to my, kdo si termín vybírá, ale naši učitelé. A protože v nás vkládají velkou důvěru a jsou přesvědčení, že my na to máme, schytali jsme ten první. A hned si nás minulý týden pozvali na kobereček, aby zjistili, jak na tom ve skutečnosti jsme a jaký z toho máme pocit. Giyora se projevil jako obvykle sebejistě a já jako obvykle absolutně nesebejistě. Vysypala jsem na ně hromadu zásadních důvodů, proč určitě neprojdu. Přiznala, že absolutně neumím modlitby, že nezvládáme říkat závěrečná požehnání po jídle, že si z historie pamatuju kulový… Revital sepsala stránku úkolů. Bezpodmínečně musím začít chodit do synagogy a zamakat na těch modlitbách. Projít historii, dohnat, co se dá, naučit se zpaměti několik kratších požehnání, zauvažovat, jestli jsem ochotná nahodit pokrývku hlavy a případně něco odlehčenýho navázat. Jako kdyby mě to mohlo zachránit, he. Takovýho materiálu, že by mi na to půl roku nestačilo, natož… kolik?! Něco přes dva týdny?! Tohle opravdu může vyjít jenom s notnou dávkou Boží pomoci. Ale držet palce určitě můžete taky, tím se nic nezkazí :-).

Během měsíce doma jsem prošvihla 6 lekcí gijuru. Vzhledem k celkové poctivé docházce to až tak nevadí, ale jedná se o témata, na které jsem se extra těšila – cudnost, výběr partnera, šťastné manželství, spokojená rodina, vytváření židovského domova. Třída se rozdělila na mužskou a ženskou část. Moshe přednáší chlapům a Revital ženským, protože je nutné probrat i dost intimní záležitosti :-). To mi celkem nahrálo, protože do třídy plné bab klidně můžu nakráčet s tím, že někde vzadu v lavici celou přednášku prokojím. Když Giyora hlásil, že na poslední lekci Revital nesla kytaru, rozhodnutí, že o žádnou další její stand-up show nechci přijít, dozrálo definitivně.

Jakmile se v pondělí Giyora vrátil s Danielem z jeho „hrací skupinky“ (další doporučená terapie, co má Danielovi ulehčit fungování v sociálních vztazích), sbalila jsem mimi tašku a Eitana a vyrazila po více než měsíční odmlce natěšeně do školy. Sice s téměř půlhodinovým zpožděním, ale i tak jsem před sebou měla ještě necelé dvě hodiny skvělého a dle očekávání často i velmi komického vyprávění o udržování vášně v manželství. Dozvěděly jsme se, co to je “nida“, jak probíhá návštěva mikve a doporučení na nejlepší mikve spa v blízkém okolí. Navíc spoustu podrobností z Revitalina manželství, které z jistě pochopitelných důvodů nebudu sdílet. Svými příběhy ze života ortodoxních židů nás pobavila, rozněžnila i dojala. Zatímco já v 15 věřila, že láska na celý život je jen v pohádkách a vdávat se je blbost, její 4 děti a páté na cestě vyrůstají s vědomím, že vybrat si pokud možno co nejdřív toho správného partnera a založit s ním šťastnou rodinu je to nejkrásnější, co jim život může dát. Až s blížící se čtyřicítkou a třemi dětmi jí dávám za pravdu a prosím Boha, ať mi to štěstí co nejdéle zachová.

A tohle má být jedna z ingrediencí receptu na šťastné manželství, který rabíni podle Tóry sestavili: na 12 dní v měsíci bychom s manželem měli mít oddělené postele a nejen se nedotknout jeden druhého, ale ani si nic nepodat z ruky do ruky. Že recept perfektně fugnuje na řešení problémů s plodností nesporně dokazují početné rodiny ortodoxních židů. To aktuálně opravdu není důvod, proč bychom to s Giyorou chtěli praktikovat, ale samozřejmě se na to chystáme pod heslem „Chceš být židovka? Tak si zkus, jaký to je“. A stejně jako s mnoha dalšími praktikami, co se staly součástí našeho života, i když se nám prvotně nepozdávaly, věříme, že nemáme, co ztratit, pouze získat. Jak to provedeme v praxi nevím, protože každý z našich tří synů si aktuálně nárokuje celonoční přítomnost rodiče a tak spí Giyora už 14 dní na matraci v pokoji u starších dětí. Snazší by bylo praktikovat jiný doporučený krok a vyhodit z domu televize, ale to mi neprojde.

Eitan si hlas Revital zřejmě pamatuje a i když mu mnohokrát během přednášky řádně přidala na síle, nevyděsilo ho to. Ale na rozdíl ode mě ho povídání tolik nezaujalo a poslední hodinu byl pod kojícím přehozem permanentně přisátej na prsu. Ono taky potřeboval vyměnit plenku, ale rušit tím mi přišlo už příliš nevhodné a nechtěla jsem třídu opustit, abych o něco nepřišla. Tak hlavně že jsme to zvládli k oboustranné spokojenosti.

Probíraný materiál kurzu gijuru je téměř u konce a za měsíc a půl, 12. prosince, nás čeká první pokus testu před soudci, kteří rozhodnou, jestli si ten „řidičák na judaismus“ už zasloužíme. Jasně, že bych chtěla diplom za to, co jsme do studií investovali, ale zároveň vím, že verdikt soudců nezmění nic na faktu, že jsme jen na začátku cesty a máme se toho dál hodně, co učit. Přesně, jak odpověděl Giyora se smíchem své mamince, když se ptala, jak dlouho ještě budeme studovat: „no přece celej život, mami“ :-).