Po měsíci pravidelné školkové docházky dětí, kterou narušil pouze den volebního volna na konci října, jsem získala pocit, že to zatím zvládáme celkem hezky. Svačiny klukům připravuje Giyora, často dřív, než je kdokoliv jiný vzhůru, protože potom odchází do synagogy. To je pro mě dost významná pomoc, protože ač se to nezdá, namazat čímsi dvakrát čtyři troujúhelníčky pita chleba, pokrájet ovoce a zeleninu, vyskládat do krabičky a společně s lahví vody to každému vrazit do batůžku do školky, začal být v ranním humbuku úkol i na na hodinu. Na mě tak zbývá je dohnat vyčistit zuby, přesvědčit k nějaké rozumné snídani a obléknout do školky. Bylo by to „jen“, kdyby se mezitím nestihli poprat o to, kdo si dá pastu na kartáček první, kdyby si Daniel odpustil neustálou provokaci Neva ve všech možných i nemožných formách a Nevo se tím nenechával co minutu rozhodit, kdybych včas odhalila, že Nevo chce do cornflakes přidat nesquick čokoládové kuličky jen kvůli obarvení mléka na kakao a následně je ode mě bude chtít z misky vybrat, kdyby se nepohádali o to, co si pustí za pohádku a kdyby Eitan nebyl v tuhle dobu už pravidelně neklidný a nechtěl pořád nosit – zřejmě aby náhodou neprošvihl cokoliv z toho zajímavého dění…
Jakmile jsou oba starší ve školce, užíváme si s Eitanem klidu. Někdy po cestě domů ještě nakoupíme a já pak sprintuju po domě, zatímco Eitan spokojeně spí. Což ve většině případů dělá celé dopoledne s přestávkami na jídlo a přebalování. Výjimečně si chce popovídat, projít s asistencí a vyprávěním pár pokojů nebo pobýt na bříšku s pohledem upřeným na kontrastní obrázky. Se zebrou a šnečkem si občas vypráví i sám. Dává mi tak dostatek času na úklid aspoň provozního bordelu. Množství špinavého prádla mě udivovalo již před příchodem zimy a teď se díky prodlouženým rukávům a nohavicím zdvojnásobilo. Pračka jede na třista procent výkonu a asi se nemůžu divit, že celých šest let stará sušička se mi na to už vybodla a odebrala se na onen svět. To mi zrovna nepomohlo, že ještě musím řešit věšení prádla a modlit se, aby nepršelo, než pořídíme novou (zatímco všichni ostatní se modlí, aby pršelo, že). Vevnitř v domě už bývá chladněji a vlhko a i když přes den větrám, co to jde, za ten kratičký den se dům nevyhřeje a prádlo tu prostě neschne.
Když zbyde čas i na jiné věci, snažím se pokročit v hebrejštině a popojít tak po cestě za novým snem, kde se budu živit překládáním. Nebo aspoň přiživovat. Netroufám si ani vzdáleně určit nějaký časový horizont, kdy by se to mohlo realizovat, a nechávám to na „když Bůh dá…“ :-). Ne teda úplně – pustila jsem se procházení všech cvičení z učebnice Ulpanu, kde jsem se před 7 lety hebrejsky začala učit a sledování pořadů s titulky v televizi. Děti nechávám na čtení před spaním vybírat knížky i v hebrejštině i pro mě a nejen pro tatínka, jak to bylo doteď. Konečně jsem se pustila do čtení sáhodlouhých e-mailů, co posílá manažerka Danielovy školky, dokonce jí někdy i něco odpovím.
Také jsem se už jednou odhodlala vyplnit slib a neposlat Neva do školky. Eitan to využil coby příležitost k sledování nového zajímavého dění a nechtěl spát, ale i tak to docela vyšlo. Nevo spolupracoval, dokonce chtěl sám vozit kočár a ještě se u toho usmíval. Zase to byl ten zlatý klučík jako před narozením brášky. Evidentně tuhle akci potřebuju zas brzy zopakovat, ale příští na řadě je Daniel :-). Ten nového člena rodiny přijal dobře od začátku a je rád, že tenhle baby boss není tak ukřičený jako ten předchozí.
Mimo to bych si měla nutně vyšetřit nějaký čas na zopakování veškeré látky kurzu konverze. Test před soudci je dokonce blíž, než jsme předpokládali, a k dohánění toho mám hodně. Ale o tom v příštím článku.
