Autor: Monika Erez

Zas páteční ráno. Giyora pryč od včerejška. I velký kluky jsem si nakonec vzala spát k sobě do ložnice, čímž jsem si malinko opravila nedobré skóre z večera. Během dvou hodin před uložením do postelí, kdy jsme zůstali sami bez pomoci po té, co jsem propustila babysitter, mě čekala taková smršť vyhrocených krizovek, že jsem občas na chlapečky byla pěkně ošklivá.

Bleskově reaguji na budík nastavený na šestou, aby nevzbudil kluky a já si mohla do obýváku vytáhnout jen Eitana v postýlce a rychle připravit svačiny do školky, než se to tu začne hemžit všemožnými požadavky. „JÁ JSEM TO CHTĚL ZAMÁČKNOUT!!!!!!“, rozčiluje se Nevo nad mou akcí. Zatraceně. „Nevo, prosím, potichu, kluci ještě spí…“. „Ale já jsem to chtěl zamáčknout!“, dodává ještě důrazněji. „Zamáčkneš příští zvonění“, hledám rychle záchranné řešení, aby ti druzí dva zůstali spát. „Ale já jsem to chtěl zamáčknout TEĎ!“ „Nevo, už jsem to zamáčkla, za chvilku to bude zvonit znovu, jo?“, ještě chvilku prosím lež. Když už si nepřipravím svačiny v klidu, stojí za to si přidat pár minut v posteli… Nastavuju zvonění za deset minut a celou tu dobu slyším Neva, jak opakuje, že to chtěl zamáčknout. Aspoň už šeptem. Další zvonění si zamáčkne a vstáváme. Se zamračeným obličejem při čištění zubů připomínám Nevovi, že přece ví ze školky, že první věta po probuzení je „Mode ani… (poděkování Bohu) a ne „Já jsem to chtěl zmáčknout“. Pak si vzpomenu, že si mám rituálně omýt ruce, což mě vždycky nějak povzbudí. Proud chladné vody ze džbánečku pohladí třikrát každou ruku, vráska mezi obočím hned zmizí a dokonce se i usměju.

Daniel protře oči a sonduje, jestli by si chvíli mohl hrát na tabletu. Nevím, proč to zkouší, tablety jsou ráno zapovězené, ale vlastně se to docela hodí… „Jo, můžeš, až budeš nasnídaný a převlečený do školky.“ A vida, až na hádku u záchoda, kdo půjde první čůrat, šlo všechno hladce. Oba kluci sedí v 6:50 u stolu oblečení do školky, jsou po snídani a spokojeně otevírají tablety. Upozorňuju, že jde o výjimečnou situaci, protože jsme momentálně bez tatínka a že nesmí na youtube, jen hrát hry. To abych na ně nemusela dohlížet a mohla dopřipravit ty svačiny. Miminko se mezitím taky probudilo na snídani. Zvládli jsme to rychle a v 7:15 Daniel reaguje na troubení autobusu okamžitým zavřením tabletu, jak bylo domluveno. Přijeli brzy, dvě ze čtyř dětí tento pátek nejedou. Chvíli se pod schody bavím s doprovodkyní, která ode mě přebírá Danielův batůžek a podsedák, než se chlapci nahoře u vchodových dveří doobjímají a doloučí (někdy umí být vážně roztomilí). Pak mi ještě Daniel hrdě hlásí, jak byl na něj Nevo kvůli čemusi naštvanej, ale že se mu omluvil a že už naštvanej není a dovolil mu teda, aby ho na rozloučenou obejmul. Objímám a olíbávám ho taky, popřeju mu šťastnou cestu a hezký den ve školce. Pátek je krátkej, upečou chalu a už mi ho povezou zpátky.

Vrátíme se s Nevem do baráku, kde na nás Eitan trpělivě a potichu čeká, a snažím se dodělat Nevovu svačinu, zatímco on je zaujatý puzzle rozházeným od včerejšího večera v obýváku pod televizí. To by bylo super, kdyby to chtěl stavět sám, jenže chce ode mě pomáhat. A já bych kromě té jeho svačiny ráda stihla ještě svoje kafe (a sušenku aspoň…). Nenápadně ho tlačím k tomu, že by si mohl na chvilku pustit pohádku. Nakonec prý musí na velkou, čímž zabije většinu zbylého času, a pohádku si chce pustit, když už potřebujeme jet. Nechám mu pět minut, kdy znovu kojím Eitana, vypiju k tomu pár loků kafe a v 8:15, tedy úplně na poslední chvíli, vyrážíme i my. Rychlé rozloučení ve školce a že mi zamává z okna jako obvykle. S Eitanem na ruce, protože cestou neusnul, čekám za plotem školkového dvorečku a koukám do okna, ke kterému můj milovaný chlapeček s jarmulkou na hlavě stojí zády. Baví se s kamarády, něco někomu ukazuje, otáčí se k jiným kamarádům, na další stranu – jen na mě ne. Čekám, čekám, postupně poznávám všechny důchodkyně z osady, které zrovna přivezl mikrobus s nápisem „vesnická doprava“ a všechny je moc zajímá, co tam dělám, odkud jsem a tak… Mno, po 10 minutách, kdy si Nevo dál vypráví se spolužáky, to vzdávám. Usměju se, maličko smutně, že na mě takhle zapomněl, ale víc jsem šťastná, že se to jeho začlenění do školky zřejmě zdárně vydařilo.

Tak hurá na nákup a poštelovat doma, co se dá, aspoň další hromádku prádla. Máme tři hodiny, než si pro něj pojedeme zpátky, tak uvidíme, co mezi přebalováním a kojením stihnu :).

 

A jéje, tak začínáme. Daniel od čtvrtečního večera fňukal, že mu není dobře a bolí ho bříško. I když původní hrozba, že bude blinkat, se díky Bohu nenaplnila,  teploměr ukazoval lehce zvýšenou teplotu a Daniel opravdu zdravě nevypadal. V pátek ráno v půl šesté jsem ho našla zkroušeně pobrekávajícího u dveří ložnice. Proč nešel dovnitř jsem nepochopila, ale vzala jsem ho tam, přinesla polštář a peřinu a doufala, že ještě usne. Marně. V šest jsme vstali a vyvezli postýlku s Eitanem, kterého se mi k dalšímu šlofíku přesvědčit povedlo. Školka tímto padá i pro Neva, protože kvůli necelým třem hodinkám nehodlám absolvovat náročnou výpravu s třemi, navíc s rizikem, že Daniel poblinká auto… Nějaký večer bez pomoci jsme už ve třech zvládli, ale dopoledne máme premiérové.

Giyora se vrací ve dvě, čili mám před sebou báječných osm hodin. Danielův stav se výrazně zlepšil, když jsme řidiče přistaveného autobusu informovali, že do školky dnes nepojede. A sakra… Ano, jsem ráda, že mu není extra zle, na druhou stranu by proležením a prospáním dopoledne na gaučíku bez požadavků na jídlo a pití (takhle obvykle stůně) situaci výrazně usnadnil…

Ale tak to se nekoná. Dobrá, stanovme si priority:

1. přežít

2. nenechat se vytočit

Mám pár dalších požadavků, jako třeba nestrávit většinu času u telky a u tabletu, ale pro zachování dříve uvedeného jsem dneska pevně rozhodnutá tyhle aktivity omezovat minimálně… Účel světí prostředky, že. Nebo zamezit tomu, aby se mlátili a ječeli jeden na druhého, ale i to nechávám dnes zajít dál než obvykle – dokud nebude slyšet pláč nebo rozbíjení věcí. A kupodivu se to do té fáze dostává minimálně a Daniel po vyhrocených konfliktech dokonce někdy přichází s přijatelnými návrhy řešení. Zkouší od Neva získávat právě chtěnou hračku (tj. cokoliv Nevo vezme do ruky…) výměnou za jinou nebo navrhuje časový úsek, po kterém mu jí Nevo třeba dá (až si s tím dohraješ, tak mi to dáš?). Nevo se občas nechá ukecat, hází odpovědi typu „dám ti jí v jednu“ (aniž by měl ponětí o čase a hodinách) a já mám radost, že to neustálé vysvětlování má snad přece jen nějaký efekt.

Jít s nimi ven je náročné i bez miminka a když už o tom začínám jako o nouzovém řešení uvažovat, blíží se poledne a tudíž ta nejmíň vhodná doba, protože přes den jsou venku pořád pařáky. 

Eitan si naštěstí od rána klade minimální požadavky a kromě výměny plen a rychlého kojení si spokojeně leží nebo spí. Tím spíš se mi ho nechce tlačit do žádných akcí za uspokojením potřeb těch dvou starších, toho si v životě ještě užije dost.

Giyora sice přišel už v půl jedné, ale úplně zničenej z fyzicky i psychicky náročného školního výletu, a hned po sprše se postavil k plotně k přípravě jídla na šabat. Klukům už jeho pouhá přítomnost totálně boří maminkou pracně nastavované hranice a začíná mnohem větší tóčo, než bylo od rána. Navíc Eitan už je z dopoledne hezky vyspinkanej a odkládání do postýllky se mu už nelíbí. Kluky zkouším pacifikovat s Eitanem na rukou a Giyora od pánviček.

To je tak, když se k něčemu člověk upne jako k záchranému bodu. Jenže na šabat dorazí tchýně a velký kuci, jeden s přítelkyní, čili ten guláš, co se mi povedlo udělat den předtím, stačit nebude. S blížícím se večerem je čím dál náročnější nenechat se vytočit. Situaci nakonec zachraňuje Giyorovo dospělé potomstvo a Gali, přítelkyně Yahava, co dorazí v šest a klukům odevzdá svojí plnou pozornost. Což je samozřejmě přesně to, co potřebovali :-). O necelou hodinku později se k nim přidá tchýně, která děti potěší jako obvykle pořádnou dávkou nezdravého cukru. Ale aspoň se ptají, co můžou sníst a rozumě se domluvíme.

Stanovené priority splněny a ani jsem nezvýšila hlas. Jsem na sebe hrdá! Kdyby se nad každým bacilem vždycky povedlo vyhrát takhle, byla by to vlastně paráda :-). 

 

Sláva, deset dní po propuštění z porodnice jsme se konečně dostali na kontrolu! Stát se mi tohle s prvním dítětem, budu na zhroucení. Ono se to stalo a na zhroucení jsem byla, tak vím, o čem mluvím :). Ale Eitan je kliďas, obvykle sotva zabrečí a zřejmě se situaci, kdy trávíme dopoledne sami, už přizpůsobil. Kafe si obvykle stíhám vypít ještě teplé a i si k němu dát sušenku :-). I když na jiné než nutné cestování jsem po tom středečním neúspěchu z minulého týdne zatím nenabrala odvahu.

Zdravotní sestra potvrdila můj odhad, že miminko dobře prospívá, od posledního vážení nabral půl kila. Změřila si mě podezřívavým pohledem a znovu se ujistila, jestli je opravdu jen kojený. Pak uznale pokývala hlavou, že teda prý dobrá práce. Na oplátku jsem se zas ptala já, jestli mám kojit dál na požádání, jestli třeba nejí moc. Udiveně zvedla obočí a prý samozřejmě, že na požádání. Tempo určuje jenom on, vy mu maminko koukejte vyhovět. Nu dobrá tedy.

A jak nového brášku přijmuli Nevo a Daniel? Když se narodil Nevo, tehdy dvouletý Daniel se k tomu díky řečové indispozici vyjádřit moc nemohl. Až teď díky výřečnému Nevovi chápeme, kolik toho zřejmě měl na srdci. Nevo je na brášku sice hodnej (jo, i to je dočasné, to už známe…), hladí ho, chce ho chovat, asistuje u přebalování, culí se, že je roztomilej. Ale taky by chtěl, aby se mamince vrátil do bříška. A abych ho sundala z jeho minigauče a koupila Eitanovi vlastní. Mno, co bude, až jim dojde, že pro Eitana nemáme pokojíček… I když teď už vím, že je to jen období, stejně mě ty smutný Nevoušovy pohledy a příležitostný naschvály, kterými bojuje o mojí pozornost, dost bolí.

Daniel převzal roli tchýně a hlásí mi, že Eitan asi chce jíst, kdykoliv nespokojeně zakňourá. A v devadesáti procentech má pravdu, to zas jo. Jeho přítomnost juniora zdá se vyloženě těší. Nadšeně všem vykládá, že až „našemu“ miminku bude 5, jemu bude už deset! Významný podíl na jeho radosti má zřejmě fakt, že Nevo zažívá stejnou „křivdu“, kterou díky němu před necelými třemi roky zažil on… Na milost sice Daniel Neva bere už tak rok, ale připadá mi, že teď se jejich vztah posunul o něco výš. Stále funguje pravidlo, že dva velcí spolu s tátou rovná se jedním slovem tragédie. Boj o tatínkovu pozornost totiž Daniel nevzdal, je extrémně kreativní a často úspěšnej – a je mu fuk, že tak získává převážně pozornost negativní. Verze „jeden velkej na tátu a jeden velkej plus miminko na mě“ je úplně o něčem jiném, čili kluky tímto způsobem oddělujeme, co to jde. A snad to dělá dobře i jim – zvládají si hrát líp spolu, když se pak zase setkají.

Giyora od Eitanova narození vypustil synagogu, ale opatrně jsme to začali zkoušet o šabatech s tím, že si vezme jednoho z „velkých“ s sebou s krabicí puzzle a doufá, že ho nechá aspoň hodinu modlit. S Nevem to funguje líp, s Danielem hůř. Jinak si Giyora až na tyto šabatové výjimky víc užívá svátosti, co je v době modlení v synagoze obvykle určená ženám – dětí ;). Ale protože vstávání a ranní výprava se daří relativně dobře i bez jeho pomoci, zřejmě se brzy vrátí k vstávání v 5:15, aby klukům z vesnice pomohl sestavit ranní chlapskou desítku (minjan). Včera večer byla první lekce gijuru, kterou jsem kvůli Eitanovi vypustila já. Ještě se mi prcka nechce tahat do třídy mezi spoustu lidí. A dneska šel Giyora znovu sám.

Nebýt výrazné změny v Nevově chování, za kterou ale určitě částečně může i školka, ani bychom skoro nevěděli, že máme třetí přírůstek. Eitan nám to tu zatím nijak nekomplikuje, dokonce to vypadá, že je jistá šance, že dostojí významu svého jména a vnese do naší rodiny tolik potřebný balanc.

 

Je to 4 dny, co jsem po 40 hodinách opustila porodnici. Standardně se zůstává po přirozeném porodu 48 hodin, ale to by v mém případě znamelo další noc, protože mimčo si k porodu vybralo krásný čas 23:10, kdy by mě domů už nikdo nepustil. Když je všechno v pohodě s maminkou i miminkem a mimčo neztratilo nad 10 procent porodní váhy, podepíše se dokument povolující dřívější propuštění a jde se. To byl díky Bohu náš případ a navíc, když přišla sestra s oním dokumentem, zrovna u mě seděli „velcí“ kluci. Mrkla na ně a s pochopením pokývala, že je evidentní, že mám důvod spěchat. Ujistila jsem jí, že přesně tak to je, že nebýt jich, ráda si služeb jejich nemocnice klidně užiju i pár dalších dní.

Velmi jsem chtěla vyplodit nějaký smysluplný racionální článek, třeba o tom, jak fungují v Izraeli na severu porodnice, ale… Ono asi „racionální“ a „necelý týden po porodu“, to bych chtěla moc. Ne a ne usměrnit poskakující myšlenky a zběsilé emoce. Jedna a tatáž věta mě během 10 minut může rozesmát i rozbrečet. Jako třeba když Nevo dneska prohlásil, že mám v bříšku ještě jedno miminko… Ano ano, zůstalo mi po porodu z těch 17 kg ještě 12, ehm. A vzhledem k tomu, jak si tělo urguje přísun sladkého, možná ještě dlouho zůstane. V jednu chvíli můžu sedět na gauči s nohama nahoře a libovat si spolu s Giyorou, že takhle to teda s Nevem na začátku určitě nebylo. A v další chvíli můžu ječet na celej dům nebo se rozbrečet, že se muž prošel v botech na nedávno vytřené podlaze. A to všechno přes to, že miminko je zatím úplně zlatý. Nebo možná právě proto. Ještě máme v živé paměti ten horor, kdy jsme přijeli domů s ukřičeným druhorozeným. A tehdy krátce dvouletý Daniel byl pořád mimčo s plenkama a sunarem bez schopnosti vyjadřovat se slovy, pekelně vyděšené a zmatené, co jsme to domů dovezli. Evidentně si to pamatují i kočky, protože co jsme se vrátili z nemocnice s dalším miminem, neviděli jsme je asi tři dny. To se mi tenkrát emoce nehoupaly, ale držely se stabilně pod bodem mrazu :D.

Noci sice částečně prokojím a prospím v sedě s miminem na ruce, ale pořád se to dá. Navíc až se kluci za týden vrátí do školky, budu mít možnost se přidat k prckovu dopolednímu spaní. Celkově, kdyby tenhle stav vydržel dál, nemám, na co si stěžovat (no ne že bych si nenašla, to zas asi úplně bez stěžování to nedám).

Kluci zvládli večer a noc s babičkou, když jsme s Giyorou jeli do porodnice. V šest ráno o šabatu si je Giyora od babičky převzal a po nějakých třech hodinách spánku se mnou na nemocničním lůžku s nimi strávil celý den. Nešlo to hladce ani v jednom případě, ale přežili všichni bez větších zranění, což bylo to jediné, v co jsem doufala. Za mnou do nemocnice o šabatu dorazil švagr s rodinou a tchýní, abych tam nebyla sama celý den, protože jsme se dohodli, že kromě té cesty v šest ráno domů Giyora zkusí šabat s klukama držet, jak to jen půjde. Já to tentokrát úplně vzdala, ale o tom snad brzy v jiném článku. Kluky Giyora přivezl v neděli ráno, Daniel držel kytici větší než byl on sám, oba byli strašně sladký a já – jak jinak – dojatá :D. Na brášku byli zvědaví, chtěli ho hladit, držet, přivezli mu hračky a říkali mu „naše miminko“. Nadšení opadlo po 10 minutách, kdy jim tatínek půjčil telefon, aby mohl stát frontu na zapsání nově příchozího broučka do národního systému. Kluky pak odvezl ke švagrovi, aby stihl nakoupit a uvařit před začátkem svátku Sukot, který začínal právě o nedělním večeru. Na třetí se vrátil pro mě do nemocnice, kde maličkej absolvoval odběr krve z patičky na screening – test, kvůli kterému jsme čekali právě těch 40 hodin – a o půl páté jsme už stáli u výtahu a stahovali miminku čepičku, bez které ho údajně nesmí propustit, protože ho prudila a venku bylo stejně dvaatřicet. A hurá domů, na další nový začátek, o jakém bych ještě před 5 lety nikdy ani nesnila :-).

  

„Mami, ale já budu brečet, až půjdeš“, zahajuje Nevo krátce po probuzení obyklou konverzaci. Než vypravím Daniela na autobus do školky v 7:20, dodělám sváču pro Neva, oblékneme se a vyrazíme, uplynula od zvonění budíku už hodina půl. Za tu dobu mně na brečení, až půjdu, upozorní ještě zhruba 15x – 20x a to přes to, že se to v posledních dnech už neděje. Snažím se odpovídat s pochopením, ujišťuju ho, že brečet klidně může, že to je zdravé a slzy oplachují duši, že je normální, že mu je smutno, že mně je přece taky. A když dojde empatie, přichází na řadu odpověď typu „ale to už jsme přece probírali…“, což Neva nijak neodrazuje od dalšího opakování.

Do školky z auta uhání tři metry přede mnou, vstupuje celkem s jistotou, odloží si do přihrádky láhev s vodou, ukáže mi, kde je háček s jeho jménem, kde je třeba pověsit baťoh, hodí pár drobných do školkové kasičky na charitu a vybere si, kterou stolní hru si spolu zahrajeme než budu muset odejít. Už ani neprojevuje známky nervozity nebo nesoustředěnosti při čekání na moment, kdy se zvednu a jak dohrajeme, ptá se sám, jestli už jdu. Dohodneme se, že zas zamává z okna, až budu procházet kolem dvorku na parking a to také opravdu udělá a pošle mi vzduchem zpátky pusu.

Během září díky smršti svátků strávil ve školce všeho všudy jen 4 plné dny (8:30 – 15:45) a aklimatizace tedy zdá se proběhla nad očekávání dobře, i přes těch pár uplakaných odchodů dva dny po začátku, co opadlo nadšení, že už jde konečně do školky jako jeho velký brácha. A pochopil, že tam bude zůstávat sám bez maminky. Teď má před sebou 10 dní prázdnin přes svátek Sukot, tak snad do té doby nezapomene, že už se tam předtím cítil jako ryba ve vodě.

Já mám před sebou další  dopoledne bez dětí. Když se poštěstí volno s Giyorou, který má letošní rok velmi vstřícný rozvrh a čtvrtky a pátky je doma, vyjde občas třeba i společná snídaně nebo procházka po pláži. Většinou to ale ze školky beru rovnou na nákup, kde si až příliš užívám nerušenou procházku mezi regály místo spěchání domů k úklidu. Ono stejně když jsem si prvně malovala, kolik toho za 4 hodiny stihnu, ukázalo se, že tak sotva třetinu plánu. Protože při aktivitě vydržím maximálně hodinu a půl v kuse, než se tělo zatížené pupkem devátého měsíce těhotenství začne nekompromisně dožadovat pauzy na odpočinek a případně jídlo. Když se najím a vklidu si vypiju polední kafe, pověsím třetí pračku prádla, vyskládám nádobí z odkapavače a myčky a nandám tam novou várku, stihnu tak možná vytřít část obýváku a už venku troubí Danielův autobus oznamující, že jsme se přiblížili k půl třetí odpoledne (a já zas skoro nic nestihla).

Hodinu máme s Danielem čas, než je potřeba dojet vyzvednout Neva. Daniel se nejdřív s nadšením přidával, ale když zjistil, že se cesta tam zácpou maličko táhne a že Nevo to po cestě zpátky obvykle zalomí, preferuje zůstat doma, když to přítomnost druhého rodiče umožňuje. Jak jsou obě mláďata zas spolu, začíná divočina. Naivně jsem si myslela, že si budou hezky hrát, když se většinu dne nevidí. Oni si teda hrajou, ale jejich představa hezké hry je na míle vzdálená od té mojí… Radost ze setkání je očividná, projevuje se ztřeštěným běháním, skákáním, křikem a případně provokací, pokud jeden ze sourozenců není dostatečně soustředěný na druhého. Ještě větší mazec, než jsme byli zvyklí během prázdnin. A vypadá, že to není jen přechodný stav, čili se v rámci šetření duševního zdraví snažím nerozčilovat a zamezovat pouze vyloženě nebezpečeným situacím. A vyhýbat se myšlenkám na to, jak to probůh může u nás vypadat, až se k nám přidá další Erez…

Kluci ve školce a maminka se šla projít po Akku. Mohlo by to být příjemnější, kdyby mě v těch 35 stupních netížilo břicho a neotékaly mi nohy… Ale i když jsem nedošla zrovna moc daleko, pár pěkných obrázků ke sdílení z toho je .