Autor: Monika Erez

Židovské svátky se slaví dle židovského kalendáře, který je lunisolární – měsíce se počítají podle měsíce a roky podle slunce. Protože je v judaismu důležité, aby se svátky slavily ve stejné roční období, vkládá se 2x za sedm let do kalendářního roku měsíc navíc. Letopočet se datuje od stvoření světa. Letošní židovský Nový rok 5779 připadl na 10. – 11. září a protože dny v judaismu začínají večerem, slavnostní večeře připadá na neděli 9. září (a pondělí 10. září). V praxi to znamená, že sotva se děti vrátily do školních lavic, čekají je hned v druhém studijním týdnu tři dny volna. A to je jen začátek, září je svátků plné, za Novým rokem následuje Yom Kipur a Sukot, čili v září budu mít převážně zas všechny 3 chlapy doma a co nevidět to dost pravděpodobně budou 4 chlapy. Snažím se na to dívat optimisticky a věřit povídačkám, že se o mě budou starat jako o královnu (ehm, heh…). Ale zároveň si stanovuji i nižší cíle – v plném složení to přežít bez úrazu a výraznější psychické újmy všech zúčastněných.

Látka v kurzu gijuru se samozřejmě stočila k svátkům. Vyučující skoro až vyhrožují, že vzhledem k tomu, že jsme u konce studia, neexistuje, že bychom během Rosh HaShana nebyli v synagoze, neslyšeli troubení šofáru a nestrávili aspoň jednu hostinu v rodině, co nás procesem provází. Na znamení možného konce procesu jsme měli schůzku s vrchním rabínem v Haifě. Energický sympatický pán s pletenou jarmulkou a dlouhým plnovousem těžko odhadnutelného věku si během necelé hodinky povídání psal poznámky pro „soudce“, se kterými bychom se měli sejít na finálním testu do konce občanského roku. Nenápadnými dotazy si proklepával naše znalosti a stav, ve kterém se naše domácnost z pohledu judaismu momentálně nachází. Zajímalo ho držení šabatů, košér kuchyně, vzdělávací instituce dětí nebo třeba frekvence návštěv synagogy. Nic, co by nás překvapilo. Zároveň jsme se dozvěděli, že jestli budem akceptovaní my s Giyorou, děti prochází automaticky. Spolu se mnou se pak půjdou vymáchat do mikve :-). Tohle smočení v mikve bude jednak proměna nás z nežidů v židy a také moje příprava na svatbu – podle rabinátu s Giyorou totiž nejsme svoji a musíme se (znovu, hehe) vzít po konci procesu.

Během svátků platí stejné zákazy jako o šabatu, nepatrnou výjimkou je možnost vaření – z přeneseného ohně ze svíčky na sporák. Nesmíme řídit, čili se rodina schází u nás. Přípravu večerního menu jsme si spravedlivě rozdělili. Tradiční (a nejvíc pracnou) gefilte fish bude jako obvykle připravovat tchyně. Na mně zbylo pořízení drobných dárků tchyni a rodině švagra. Stejně jako o Pesahu se v naší rodině dárky kupují napříč – my jim a jejich dětem, oni nám a našim dětem. Tchyně dostává od obou rodin, ale zas oběma dává, takže z toho nijak líp nevyjde :D. Každopádně se to nedá připodobnit českému vánočnímu šílenství, kupujeme si pozornosti za 100 – 150 šekelů. I když jsou nákupní centra i supermarkety plné speciálních nabídek, nějaký nápor nakupujících je sotva znatelný (aspoň tady u nás na severu).

Do začátku září se ještě musely vtěsnat dvě oslavy narozenin, Danielovy páté a Yahavovy (Giyorův druhý nejstarší syn) osmnácté. Nakonec jsme je s přihlédnutím k svátkům a blížícímu se termínu porodu spojili a rádi využili nabídku švagra slavit v pátek po poledni u něj. Našeho malého oslavence mnohem víc než narozeniny zajímala sestřenka a kotě, a tak (opět) nedošlo na žádné rozumné foto…   Domů z oslavy jsme se vrátili hodinu a půl před začátkem šabatu, tak byl místo guláše z hovězího masa chamin (čulnt), který se ve velkém hrnci spokojeně hřál na šabatovém platu celých 25 hodin. Stihla se i polévka a o šabatu jsme rozhodně nehladověli, jen tentokrát nezbyl téměř žádný čas na úklid. Ne že by to někdo registroval. Teda možná kocour, co se rozčiloval, že nemá čistou misku ;).

    

A je to tady, nedělí 2. září začal školní rok a všichni tři mí chlapi se dostavili do institucí. Neobešlo se to bez zmatků, protože 4 děti včetně Daniela u nás v Tal El marně čekali na odvoz do jazykové školky v Šorašim. Pak jsem do toho ještě víc zmatku vnesla já, když jsem odmítla nabídku jedné maminky, že mi tam spolu s jejím synem Daniela odveze, že si ho odvezu sama, protože předtím vezu ještě Neva, načež ona mi pohotově chtěla vecpat jejího Majkla (s již diagnostikovaným ADHD…). To jsem dost nediplomaticky zamítla s tím, že nehodlám převzít odpovědnost za cizí dítě ve svým autě (a v hlavě se mi honila spousta dalších důvodů – jak budu pacifikovat dvě děti s potřebou extra pozornosti u Neva v nové školce, kde jsem plánovala minimálně pár minut zůstat, jak potáhnu autosedačky z parkoviště ke školce Daniela a Majkla, ještě ve svém pokročilém stavu těhu…). Giyora byl rozpačitej ze způsobu, kterým jsem odpověděla, protože tohle je v Izraeli prý dost běžná praxe, i když mu samozřejmě přišlo naprosto logický, že si tu už tak pro mě náročnou cestu nehodlám komplikovat ještě dalším dítětem. Nicméně se rozhodl, že vlastně může Daniela odvézt on, protože nevadí, když se lehce opozdí, a pokusil se opravit moje faux pas s tím, že mamince volal zpět a nabídl jí, že jim kluka vezme. Celé to překopání situace nám pár minut potrvalo, tak byl Majkl už stejně na cestě, a Giyora s Danielem jeli sami.

Já jsem si tedy mohla v klidu užít Nevův premiérový vstup do náboženské školky. Zvládl to bravurně, jarmulku na hlavě si nesl s takovou hrdostí, jakoby to byla královská koruna. Dorazili jsme v 8:15, kdy většina z 29 dětí už byla převážně ve společnosti rodičů usazená u různých stolních her. Nevo byl maličko nejistý, ale přítomnost vychovatelky Hagit, kterou jsme poznali minulý týden ve čtvrtek při soukromé rodinné seznamovací návštěvě školky, ho uklidňovala. Ze schůzky jsme věděli, že ve školce je 19 holčiček, 10 kluků, dvě stálé vychovatelky a zatím na první tři měsíce studentka vykonávající povinnou praxi dobrovolnictví. S tím, že se předpokládá, že buď bude pokračovat nebo jí vystřídá jiná. Dobrovolnictví ve školkách je u studentek totiž velmi oblíbené. Vzhledem k tomu, že to je jemenská osada, Nevo je ve třídě jedinej blonďáček :-). Šokovala mě informace, že školka funguje ve stejném složení do 16:00 a děti dostávají oběd. Byla jsem si naprosto jistá, že stejně jako to je u nás v Tal El a v Šorašim, kam jezdí Daniel, fungují státní školky do 14:00, kdy jde tým školky domů a děti, kterým rodiče PLATÍ družinu (okolo 1000 šekelů měsíčně), dostanou oběd a mohou s družinářkami zůstat do 17:00. Tuhle „výhodu“ státem mohutněji podporovaného náboženského vzdělávání jsem vstřebávala rozpačitě, protože představa, že Nevo bude denně ve školce osm hodin místo šesti, na které jsem se připravila, mi nebyla úplně po chuti. Na druhou stranu zvlášť ty začátky s miminem nebývají snadné a vidina, že jedlík Nevo denně dostane teplý oběd a ve většině případů ho bude moci ze školky domů vozit Giyora, nakonec převážila. Jestli se mu ve školce bude líbit, není, co řešit.

Zdržela jsem se s Nevem skoro půl hodiny, během které dorazil se svým synem i Giyorův blízký kamarád, jemuž vděčíme za to, že se Nevo do školky dostal. Přestože jsme se viděli jen kratičce před pěti lety, okamžitě mě poznal, přivítal mě, představil pár důležitým maminkám z osady a dal mi telefon s tím, že cokoliv budeme potřebovat, ať voláme, že tam bydlí i jeho rodiče, co už jsou v důchodu a jsou připravení kdykoliv pomoci :-).

Nové děti ve školce měly být první den pouze do desíti a já odcházela ve třičtvrtě na devět. Rozloučení jsme oba ustáli bravurně a bez slziček. Jak jsem se dozvěděla od vychovatelek při vyzvedávání, i tu hodinu a čtvrt beze mě Nevo zvládl kromě asi minutu a půl trvající plačtivé krizičky na výbornou. Básnily mi, jak je sladkej, roztomilej, přátelskej a na svůj věk ohromně vyspělej. Způsob, kterým se s nimi Nevo loučil, vypovídá, že alespoň zatím jsou sympatie vzájemné. Horlivě přikyvoval, že zítra přijde zas.

Danielův první den byl od půl deváté do půl dvanácté, i když měl jako veterán možnost zůstat do jedné. Vzali jsme to pro něj rovnou z Nevovy školky, jen s krátkou zastávkou v  Mc Donaldu, kde jsem Neva uplatila zmrzkou, abych se v jedenáct dopoledne konečně nasnídala.

To krátké odloučení bratrů po měsíci a půl spolu mělo bohužel úplně opačný efekt, než jsem doufala. Odpoutání pásu autosedaček se rovnalo vypuštění rozjařených tygrů z klecí. Očividná radost ze shledání se projevovala hlasitým křičením, honěním, vyváděním, provokováním a pošťuchováním často končícím boji. Svým světem byli tak zaujatí, že bylo vyčerpávající je udržet v pro mě akceptovatelných hranicích a počítala jsem minuty, kdy se vrátí Giyora, abych se mohla aspoň na chvíli schovat klidně k nádobí, zatímco on se připojí do vodní nebo polštářové bitvy.

Dnešní den ve školkách byl pro oba o maličko delší, ale jinak probíhal stejně jako den předchozí, včetně odpoledního vyvádění. Zřejmě budu muset vymyslet, jestli by ta radostná energie nešla vybít nějakou rozumnější formou :-).

 

Už týden doma. Backlog pračky je zpracovaný a v lednici se na mě usmívají dva naložené camemberty (byly tři…), coby kompenzace za to trápení během dovolené v Čechách, kdy jsem měla strašnou chuť na nakládaný hermelín a nemohla si dát. Doma to měsíc přežila voděnka a s pomocí venkovního zavlažování na zahradě jedna z dvou orchidejí plus další pokojová rostlina, v což jsem ani nedoufala. Obě auta jsou funkční, i když Citroen na mě po dnešku zlostně mžourá jen jedním okem a ještě si vyžádal po týdnu další plnou nádrž přesto, že jsme se denně nehli od domu do vzdálenosti delší než 20 km. Nenažranec prostě. Břicho velikosti a váhy medicimbálu výrazně komplikuje stání u plotny a hlavně u dřezu. Botky, co jsem ještě před dovolenou hodně nosila signalizují, že i otok nohou značně zesílil…

Před chvílí jsem se vrátila z lekce gijuru a zjistila (kromě toho, že se mi na té tvrdé židli ve třídě strašně blbě sedí) že jsme během toho měsíce o nic nepřišli, protože se téměř nestudovalo. Moshe i Revital navázali na látku, kterou si pamatujeme z doby před odjezdem. V průběhu diskuze o koloběhu života Moshe lehce naťukl i téma výchovy dětí. Na tabuli napsal a tučně zakroužkoval dvě slova: „láska“ a „trpělivost“. Ano, já vím, že se by se zřejmě mělo jednat o základní stavební kámen výchovy bez návaznosti na jakékoliv náboženství, ale i tak to pro mě bylo zas a znovu potřebné ťuknutí. Pozastavení a zamyšlení se nad tím, jak často u mě získává prioritu urputná snaha o nastavování hranic, nezřídka dost autoritativním způsobem. Opět předsevzetí, že od zítra to zkusím jinak a líp. Teď s extra motivací, protože jen co jsme se tu stihli aklimatizovat, je přede mnou nová výzva v podobě Giyorovy služební cesty do Polska, dovolené tchýně a švagrovic rodinky (jinými slovy, budu tu s klukama sama od rána do večera po celý týden…) a rozhodně to teda není dobrá doba k riskování předčasného porodu z rozčilení se do ruda :-).

I když se malej dost často mrská tak zdatně, až se kroutím, doufám, že vydrží v tom velrybím břichu ještě aspoň dva týdny po nástupu obou brášků do školky, abych měla čas to tu na příchod třetího potomka maličko připravit. Aktuálně to vypadá jako mission impossible – v přebalovací komodě stále Nevoušovo oblečení, v pokojíčcích kluků probíhající změny za účelem vytvoření nového úložného prostoru a přesunu postýlek pro případ, že by se třeba rozhodli spát jinde než s námi v ložnici. Sádrokartonová zeď stojí, ale do finálního vzhledu „zdi“ má stále daleko.

Horké sprnové dny přežíváme hraním doma pod klimatizací s příležitostnými výběhy na zahradu k bazénu. To pak funím při sebemenší námaze a jako správnej hroch se s nima pak radši do tý půl metru hluboký louže naložím taky. Vyrazit s nimi na jiné klimatizované útočiště budu donucena ve středu, kdy je ohlášený výpadek elektřiny mezi 9 a 16 hodinou. Doufám, že tím nemyslí celou tu dobu nepřetržitě, protože bych se tím mohla rozloučit s obsahem ledničky a mrazáku…

Tak, jdu klukům vytvořit kalendář, kde si můžou odškrtávat dny do příjezdu tatínka a začátku školky. Vlastně to možná dělám tak trochu pro sebe :D.

  

Po návratu z Rakouska zpátky do Čech zbývalo z dovolené šet dní včetně posledního šabatu. Cestu z Rakouska jsme rozkouskovali tak, aby se nám děti prospaly v poledne a pak se odpoledne ještě stihly utahat a my je do Čech vezli už tvrdě spící. V Salzburgu jsme se zasekli v přírodovědném muzeu, kde jsme prošli 4 patra exponátů. Děti to bavilo mnohem víc, než jsem čekala, tak jsme v tom sauně podobném horku strávili dvě a půl hodiny. Venkovních 35 stupňů působilo jako svěží vánek. Dost jsme litovali, že jsme se raději neprošli podél řeky, ale z muzea děti měly zjevně mnohem lepší zážitek. Podle plánu v autě do pár minut usly a my měli čas v klidu najít pěkné místo na břehu jezera Attersee, kde jsme se chystali strávit odpoledne. Veřejné pláže byly až odporně narvané i uprostřed týdne a v Attersee na informacích mi bylo sděleno, že takhle to prostě v létě vypadá. Aspoň víme, že sem na letní dovolenou určitě nepojedeme, koupačka v pár dní předtím navštíveném prázdném Hallstatsee se nám zamlouvala mnohem víc. Místo jsme opouštěli kolem osmé večerní a pár minut na to se s vykoupanými hladovými dětmi zastavili na příjemném rakouském parking plazu podél dálnice na piknik. Odtamtud jsme měli k dědečkovi do Prahy ujet necelých 200 km a nerozuměli jsme, proč nám na to navigace počítá přes tři hodiny… A že to byl ještě optimistický odhad. Nechápu důvod, proč se v Čechách nedalo spoléhat na integrovanou navigaci, ale nějaký byl. Za Budějovicemi jsme se kolem půlnoci motali v různých objížďkách, až jsme částečně podle cedulí a částečně díky Octavii s pražskou SPZ konečně trefili tu správnou cestu. Do cíle jsme nakonec dorazili jenom s mírným zpožděním a v půl druhé v noci už jsme všichni byli v postelích.

Pak zbývala poslední noc u dědečka a 4 v klimatizovaném hotelu, který se mi povedlo na poslední chvíli zabookovat. Do odletu jsme se tedy zdržovali v Praze a blízkém okolí, navštívili park v Malešicích, dětský koutek ve Žlutých lázních, Stromovku a Riegrovy sady. Také znovu sestru s rodinou a pár blízkých přátel, absolvovali několik cílených a necílených procházek centrem Prahy s využitím MHD, která byla pro děti atrakcí sama o sobě, a na poslední chvíli objevili košér prodejny jinde než v těsné blízkosti Staromáku. Nofeh na Kodaňské má moc milý personál, čerstvou pitu, dobrou domácí matbuchu i hummus a naprosto skvělou baba ganuš (názvu se Giyora smál, v Izraeli to je prostě lilkový salát, každopádně chuťově to bylo neodolatelné a nápadně podobné tomu, jak to chystá tchýně). V pekařství La Caveau na Náměstí Jiřího z Poděbrad jsme pořídili čerstvé výborné chaly na šabat, Giyora si po měsíci jezení jen chleba a rohlíků (které se dají pořídit v běžných supermarketech) s chutí dal croissant a já konečně uhasila spalující touhu po tradičním českém povidlovém koláči (a pro jistotu i tvarohovém…). Litovali jsme, že jsme ta úžasná místa objevili až tak na závěr, ale zas být to dřív, asi bychom se vraceli lehčí o dalších pár tisíc a těžší o pár kilo ;).

No a pak to přišlo.

Neděle, balení, loučení… Uteklo to jako voda, nestihla jsem spoustu věcí, které jsem si plánovala a i tak se to dovolené při tom všem shonu, hledání ubytování a aktivit na poslední chvíli, vaření, každodenní přípravě sendvičů, extrémním horkům a stěhováním poloviny domácnosti kamkoliv jsme jeli, podobalo spíš vzdáleně. V sedm večer jsme vrátili auto na letišti, pak přesně o 12 hodin později, po nočním letu, cestě vlakem a následně za rozbřesku taxíkem z Akka jsme konečně odemykali vchodové dveře s obavami, jaká překvapení nám doma přichystali kocouři. A ono nic. Dům vypadal cize, až sterilně, i s vrstvou prachu na podlaze. Jako další pronajatý apartmán nebo hotelový pokoj. Zmateně jsme koukali na čerstvě vybudovanou sádrokartonovou zeď, co Giyora dokončil v den odletu. Linka vyšší, než jsme z Evropy zvyklí, kuchyň působí obrovská… Rozpomínáme se, kde máme jaké nádobí a tak vůbec, kde co je a jak co funguje. Giyora dal sprchu a mizí na schůzku do školy. Ještě mi na otočku přiveze z místního obchůdku v Tal El pár drobností, ať mám co dát dětem k snídani. Rychle vytírám aspoň část domu, když se děti dívají po koupání na pohádku, převlékám postele a generuju tak asi 12. várku do pračky. Trvá nějakou chvilku, než se rozplyne ten rozpačitý pocit a já se zase cítím spokojeně doma.

Příště to vidíme na all inclusive týden v Eilatu :-). I když si nejsem jistá, jestli to s našimi mláďaty může vůbec někde být snazší… Navíc s tím dalším dráčkem, co o sobě dával bez ustání vědět celou cestu domů od nástupu do letadla. No jo no, zřejmě to rozrušení návratem. Každopádně je to moc hodnej kluk, že nedělal žádný trable na dovolené, protože v tom pokročilém stádiu jsme už pro něj neukecali žádné pojištění :-).

      

3 týdny v Čechách, 5 dní v Rakousku, 8 střídání bydlení a 4 šabaty, každý na jiném místě. Toť aktuální bilance naší „dovolené“. Ano, tohle všechno s dvěma energickými kluky, co přestanou běhat a křičet jenom ve chvíli, kdy jsou utahaní tak, že chtějí vzít na ruce. S třetím klukem na cestě, stěhováním půlky domácnosti a sháněním košér jídla. Navíc v těch nehorázných vedrech. Dovolená to tedy je lehce v uvozovkách, ale přesto máme spoustu skvělých zážitků. Střídáme návštěvy placených atrakcí a parků s obyčejnými výlety do přírody. Dvakrát jsme si užili pražské centrum. Nejdřív při naší první výpravě za košér masem a sýrem do Maiselovy ulice a podruhé mnohem poctivěji během víkendu, který jsme strávili v pronajatém bytě blízko židovské čtvrti, aby si Giyora aspoň jeden šabat užil s návštěvou synagogy. Klukům se moc líbilo na Staroměstkém náměstí (hlavně mýdlové bubliny) a Daniel s nadšením hlasitě komentoval každý zvon. Loretu se zvonkohrou jsme mu na závěr víkendu nemohli upřít, asi by tam mohl sedět celý den. Pochutnali jsme si na košér zmrzce v Pure Gelato v Kaprovce. Cena 50 korun za kopeček mě překvapila, ale to jsem netušila, že běžná cena je nějakých 35. Zmrzka šla teda za ty roky, co žiju mimo Čechy, pěkně nahoru. Ono nejen zmrzka, že.

Podívali jsme se do Dinoparku na Harfě, strávili den v Pražské ZOO a na farmě v Soběhrdech. Nakrmili kačeny v Kyjském rybníku, přilepšili labutím na Dvořákově nábřeží, prvně se s dětmi svezli sedačkovou lanovkou v Rokytnici nad Jizerou a pro velký úspěch ještě v Harrachově, kam jsme si z Rokytnice odskočili na procházku lesem k Mumlavskému vodopádu. Cestou z Jizerek zpět do Prahy jsme se po příkrých dřevěných schodech vyškrábali na nedůvěryhodně působící stavbu zvonice v Rovensku po Troskami a pak jsme děti dodělali příkrým stoupáním z parkoviště na Hrad Trosky, kde nás Nevo vyděsil pokusem prověřit dětivzdornost zábradlí na jedné z věží (není dětivzdorné…). Podle plánu pak spaly celou cestu zpátky do Prahy. A poníženě přiznávám, že jsme je už třikrát zavřeli do nějaké herny v klimatizovaném obchodním centru, protože jsme v tom vedru prostě na nic jiného neměli. Po večerech jsem často nechávala Giyoru se spícími dětmi samotné a vydávala se buď na sprint po obchodních centrech nebo srazy s kamarádkami.

Aktuálně si užíváme horského vzduchu v rakouském Tyrolsku. A bohužel i tady je to vzduch velmi horký. Jsme v nádherné vesničce obklopené ze všech stran vysokými horami, v útulném novém apartmánu vkusně zařízeném částečně moderně a částečně typicky po alpsku, naneštěstí střešním. A samozejmě bez klimatizace. Čili kromě extrémního vedra ještě řešíme, že naše děti někomu dupou nad hlavou. Nejvíc znát to bylo o šabatu, kdy mají útrum s tablety i telkou. Hračky, co vozíme s sebou, a zachraňovaly nás v předchozích šabatech, už je nebaví. Baví je se honit, skákat a křičet a je úplně jedno, že se je co minutu pokoušíme mírnit. Od horka se nám zatím 2x povedlo utéct. Prvně ve čtvrtek k jezeru Jagersee, kde teplota spadla na překvapivých 17 a i zapršelo. Neodradilo nás to, kluci navlíkli pláštěnky, ale stejně za 10 minut nebyly potřeba. Jezero je malé, turisticky profláklé, ale i tak pohádkově krásné. Projeli jsme si ho na veslici a obešli dokola, cestou ozobávali maliny a testovali, jak moc mrazivá je voda z přitékajících potůčků. Moc moc, až to bolelo, a od koupání to neodradilo pouze Giyoru, který se tam odvážně ponořil zhruba na celé tři vteřiny :). Později odpoledne jsme ještě prubli vodopád pár minut cesty od našeho apartmánu, kde voda byla o poznání příjemnější a kluci se do ní bez váhání vrhli. Chvíli na to jsme ale utíkali před deštěm, čili jsme se tam vrátili hned následující den. Po dalším povedeném výletu do Hallstatu, kde sice bylo pěkné vedro, ale taky moc příjemné koupání v Hallstatském jezeru. A kromě sedačkové lanovky měly děti další zážitek ze zubačky. Druhá návštěva vodopádu kousek od našeho dočasného bydliště se obešla bez deště, ale pro změnu si Daniel usmyslel, že vyleze těch 322 schodů na horní lávku nad vodopád. Já doufala, že se tomu s Nevem vyhnu, ale bratrská soutěživost nezná mezí. Neochotně jsem se pustila do schodů s přesvědčením, že jich nedáme víc než 50 a budeme se vracet. Omyl! Musela jsem s ním dát celých 322 dřevěných navlhlých schodů, příkrých, lemovaných zábradlím, kterým bychom při uklouznutí prolítli oba. Před horní lávkou se nejistě zastavil, tak mi svitla naděje aspoň tam, ale překonal se a já musela taky. Křečovitě jsem držela jak zábradlí tak jeho a do té příšerné hloubky dolů jsem se ani nezkoušela dívat. Zatímco Nevo křičel a mával Danielovi s Giyorou, že on to taky dokázal ;). Uff…. Děti nás holt nepřestávají překvapovat :D.

Těšíme se na další zážitky pro změnu zase z Čech a brzy i ze zpáteční cesty domů.