Autor: Monika Erez

Náš budíček neselhává ani mimo domov. Považujeme za úspěch, že ho kluci naplánovali až na půl sedmou. Na kafe a koláčky jsme se tentokrát dostali mezi prvními. Zatímco jsme seděli na zídce před synagogou a snídali, děti mezi uzobáváním corn flakes a sušenek vyvíjely všemožné aktivity. Přivlastnily si dva odřené míče z krytého basketbalového hřiště, které je součástí areálu, posílaly je z kopce, běhaly za nimi a zkoušely zapojovat do hry každého, kdo se mihl kolem. Tohle jde spontánním Izraelcům dobře, takže my s Giyorou se mohli celkem v klidu v sedě občerstvit. V osm jsem nastoupila do synagogy na dopolední modlitbu a kluky nechala napospas Giyorovi. Moc jsem se nechytala a pomoc rabínek, co mezi námi procházely a ukazovaly, kde právě čteme, se mi hodila. Stejně jsem to zabalila před koncem a poslala zchladit Giyoru, protože ze synagogy se díky výkonným klimatizacím stal mrazák. Basketbalové hřiště bylo skvělé útočiště a vydržela jsem tam s dětmi až do konce modlitby. Pak jsme se s Giyorou vystřídali u drobného občerstvení a shodli se, že na přednášku Revital o tom, jak se z nežidovky může stát židovka po trojím vymáchání v mikve, půjdu já. Následoval oběd, při kterém Daniel odpadl k polednímu spánku na židli s hlavou na klíně Giyory. Odešel ho po prvním chodu uložit s tím, že my a Nevo se zatím najíme a až se k jídlu vrátí Giyora, poklušeme za spícím Danielem na pokoj my. Dlouho nešel, tak jsem mu jen připravila porci a šli jsme. Giyoru jsme potkali po cestě. Daniel se při přenosu probudil a trvalo chvíli, než zase zabral. Nevo statečně došel až na pokoj, kde se ale ochotně nechal uložit do postele a po pár stránkách pohádky usnul.

Postele byly zabezpečné a pravděpodobnost, že se chlapci v následujících deseti minutách vzbudí, maličká, čili jsem si honem běžela do jídelny udělat kafe. Pěkně černou tureckou, protože mléko kvůli kašrůtu po masovém obědě zmizelo. Giyora byl krátce po přednesu „davar Tóra“, co odložili z předchozího dne, a stále ještě sklízel ovace. Ohromil nejen ostatní studenty, ale dokonce i vyučující rabíny. Jak nám později Revital prozradila, rozjely se diskuze, jestli je vůbec student nebo jeden z přednášejících. Působil hodně zasvěceně a já s dvěma malýma dětma a obřím břichem k tomu do představ ortodoxní židovky též zapadala. Absenci mé pokrývky hlavy si kolektiv vysvětlil tím, že mám zřejmě paruku :D. Vrátila jsem se kafem na pokoj a četla si. Giyora si užil přednášku o chrámu a připojil se k nám. Kluci byli tak hotoví z dopoledního řádění, že i když Giyora dorazil po skoro hodině, naspali jsme ještě hodinu a půl s nimi.

Vzbudili se v půl čtvrté, ideální doba začít se chystat na další modlitbu, Minchu, naplánovanou od pěti. Vzala jsem si velký šátek, do kterého jsem se zabalila jako do deky, abych v synagoze nemrzla. Na modlitbu navazovala přednáška rabínek na téma šabatů. Když jsem v sedm synagogu opouštěla a přesunovali jsme se na večeři, Giyora působil totálně zdevastovaně. Prý to byl s klukama pekelnej čas, stalo se všechno, co mohlo. Nevo mi ukazoval rozbitá kolena a hlásil, že se po chodníku kutálel jako míč. Daniel prý měl tvrdou bitku s jiným dítětem, oba dělali rámus, křičeli, lezli kam neměli, polili se kakaem, Nevo mu zmizel… Večeři jsme museli zvládnout fofrem, abych se s řádícími potomky mohla odklidit na pokoj a zatímco se Giyora bude modlit Aravit, zkusím je osprchovat a částečně zabalit tak, abychom přímo po havdale (obřadu na ukončení šabatu) mohli pokračovat do auta a vydat se na zpáteční cestu. Nějakým zázrakem nebo teda snad s pomocí Boží se to povedlo a Giyora pro nás přišel v 8:35. Popadl zavazadla a na mně byly děti. Stále ve zdrhajícím módu, i přes mé několikanásobné upozorňování, že se musí držet vedle nás. Nakonec jsem je nekompromisně chňapla za ruce, proti čemuž oba protestovali hlasitým řevem. Prostě idylický odjezd.

Venku se rojilo množství lidí, což odvedlo pozornost prcků od té tragédie, že je máma drží, a my se teda mohli rozloučit jako lidi. Nevo dál lehce pobrekával, že domů jet nechce. Revital poznamenala, že balit kufry o šabatu se nesmí. Jo, mohlo mě to napadnout, ale nebyl by to zdaleka jedinej zákaz, který jsme ten šabat překročili – příležitostná kontrola času na telefonu, roszvěcení a zhasínání víceméně dle potřeby, vrácení přestěhovaných postelí zpátky na místa (a že to byl v té malé místnosti náročnej Tetris), snad i odličování a líčení, zalití čaje horkou vodou přímo z termosky (má se prý přelít do jiného kelímku a tam se teprve smí vymáchat čaj, stejně tak s kafem…). Částečně nás snad omlouvá, že jsme téma šabatu ještě pořádně nestudovali a že to byl první šabat mimo domov. Ale určitě ne poslední, protože to nakonec nebyla až taková noční můra, jak jsme si malovali. A dětem se to líbilo moc.

Když už jsme si zvykli na šabaty doma, maximálně tak odskočit na pár hodin naproti k rabínovi, přišla další výzva. Organizace Ami, která zaštiťuje kurz gijuru, nám naplánovala šabat pro konvertity. Účast povinná, žádný důvod pro omluvení se z akce není akceptovatelný a kdo se nedostaví, má zásadní problém u závěrečného testu. Prostě jedna z nutných akcí, kterou každý konvertujcí musí absolvovat. Program šabatu:

Pátek:

18:00 – 19:00 – předávka pokojů a sraz na kávičku a koláček

19:00 – 20:45 – zapálení šabatových svíček a mentorovaná modlitba v synagoze (Aravit)

20:45 – 22:00 – společná hostina v jídelní místnosti kibutzu

22:00 – ? diskuze

Sobota:

7:00 – 8:00 kávička a koláčky

8:00 – 10:30 mentorovaná modlitba v synagoze (Šacharit)

10:30 – 10:45 občerstvení

10:55 – 11:55 přednáška

12:00 – 13:00 druhá hostina

13:00 – 14:00 přednáška

14:00 – 17:00 polední klid

17:00 – 19:00 mentorovaná modlitba v synagoze (Mincha)

19:00 – 20:00 třetí hostina

20:00 – 20:20 modlitba v synagoze (Aravit)

20:33 havdala (obřad ukončení šabatu) a odjezd

Je evidentní, že se zdaleka nejedná o program odpovídající potřebám našich energických potomků. A ostatně ani místo – internát Neve Dkalim v kibutzu Nitzan na jihu Izraele mezi Ashdodem a Askelonem, čili kousek od neklidné Gazy, asi dvě hodiny cesty od nás z Tal El. Ubytování zajištěné v pokojích, které studenti na prázdniny opustili. Kromě naší třídy tam mělo být ještě dalších 5 z různých měst z centra a severu Izraele, plus jeden učitel (rabín nebo rabínka) z každé třídy, samozřejmě s obvykle početnou rodinkou. Celkově kolem 200 lidí tipuju.

Předpokládali jsme, že to bude trochu horor, minimálně pro nás. A snažili se vymyslet, jak z toho vybruslit tak, aby to horor nebyl taky pro kluky a pro ostatní účastníky kurzu. Předšabatový stres nás neminul, i když jsme tentokrát nemuseli nic chystat v domě. Stačilo balení na poslední chvíli, unavené děti před poledním spánkem a Giyorův tlak na „včasný“ odjezd z domu. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo s půl hodinovým zpožděním proti jeho plánu, ale stejně jsme podle waze měli dorazit s hysterickým dvouhodinovým předstihem. Obě děti odpadly do pěti minut, čili jsme se stavili u první benzínky na zasloužené posilňovací kafe.

Na místo jsme dorazili v pět a od půl šesté jsme organizovali nás i pokoj na šabat. Bylo nutné popřesouvat postele, proběhnout sprchami a převlíct se do svátečního. Tak tak jsme to zvládli do sedmi na to kafe, koláče už byly snědený. Mentorovanou modlitbu a jedinečnou možnost být v synagoze v přítomnosti mnoha dalších bab a ne sama, jsem šla využít já, jak jsme se dopředu dohodli. Giyora to stejně zná skoro zpaměti, tak mohl dávat pozor na kluky. Ti si celkem hezky hrály v prostorné aule před vstupem do synagogy, která se díky přítomnosti mnoha dětí různých věkových kategorií tak trochu proměnila v hernu. Drobci poměrně volně courali do synagogy navštěvovat modlící rodiče, pobíhali po stranách, hráli si na židlích a občas dělali dost rušivý rámus, ale zdálo se, že tenhle element k modlení běžně patří.

Také jsme přijeli vybavení hromadou nových her, co jsem v týdnu speciálně pro tuhle akci pořídila v naději, že tím kluky aspoň na nějakou dobu zabavíme. Šlo to, ale než jsme po modlitbě usedali k večeři, byli už na absolutním pokraji sil. Což znamená všechno možný kromě toho, že by v klidu seděli u jídla. Giyora je po předkrmech odvedl na pokoj a já ho krátce na to přišla vystřídat. Ochotně a odpovědně totiž splnil požadavek naší drahé učitelky Revital a připravil si „davar Tóra k parašat šavua“, čili povídání k odstavci z Tóry čteného právě na tento šabat. Nakonec ale jeho chvíli slávy odložili na druhý den, protože pořadatelé poněkud protáhli své projevy. Děti spaly už ve chvíli, kdy jsem dorazila. Giyora se pak ještě jednou vrátil na pokoj s talířem druhého chodu pro mě a zas klusal zpět k diskutující skupině. Přišel někdy před půlnocí, těsně před tím, než jsem se odporoučela spát. Ještě než jsem úplně odpadla, přemítala jsem si v hlavě těch pět dlouhých náročných hodin, co jsme tam s dětmi strávili, a přemýšlela, jak jich s nimi na tomhle místě dáme zítra třikrát tolik…

V dodržování šabatů samozřejmě dál pokračujeme. Druhý červnový byl hodně divoký, protože jsme v pátek večer slavili tchýně narozeniny. Kromě ní a Giyorových velkých kluků dorazil švagr s rodinou. Abychom o to veselí nepřipravili děti, přichystali jsme všechno jídlo už ve čtvrtek v noci, abychom v pátek po návratu Daniela ze školky mohli rovnou vyrazit na výlet. Tim jsme mláďatům zajistili polední spánek a na večerní oslavu byli čilí. Daniel vydržel do půl desáté a pak i v tom příšerným hluku odpadl na svým minigaučíku, Nevo nám ještě po odjezdu hostů pomáhal poklízet a do postele se odebral až v půl dvanácté s Giyorou.

Pořídili jsme na zahradu o něco serióznější bazének, protože ta kaluž vody plastovém trojúhelníku o metru čtverečním už opravdu pro chlapce byla málo. Teď mají na cachtání lehce přes kubík vody a baví je to tak, že se u toho zatím ani neperou. Navíc je bazén položený šikovně tak, že minimálně část je celý den ve stínu. A půlmetrová hloubka je dost i pro osvěžení nás dospělých. Můj obří pupek a stoupající venkovní teploty mě začínají poněkud omezovat v pohybu (no dobře, je to pořád především lenost), čili mi tyhle zahradové dýchánky nesmírně vyhovují.

O minulém šabatu jsem se po delší pauze vydala s dětmi na dopolední hostinu za Giyorou do synagogy. I když už dávno kluky nevozím v kočáru a dá se s nima jakž takž domluvit, kde mají čekat, když utíkají přede mnou (pořád neumí chodit, jenom běhat), byla to pro mě náročná procházka, kterou si v nejbližší době nehodlám zopakovat.

Právě odešel letošní nejdelší šabat a ani tak se nám nepodařilo obejít se v pátek bez tradičního předšabatového shonu. Protože jsme už nějakou dobu měli dojem, že se nikam neposouváme (ale nijak jsme s tím nic nedělali), konečně jsme se dokopali aspoň k malým krůčkům. Vybalili jsme po třech měsících z krabice zastrčené v security místnosti speciální obří termosku na horkou vodu (mei cham), abychom přestali pípat naší standardní ohřívací a chladící mašinkou a zas o něco omezili náš šabatový kontakt s elektřinou. Termoska nám tu jemně syčela celých 25 hodin a horkou vodu jsme úspěšně točili jen z ní. Studenou jsme si zapomněli připravit do lahví do lednice, ale z kohoutku a doplněná ledem se taky dala pít. Další novinkou byl natrhanej toaletní papír. Ten se o šabatu nesmí trhat, ale doteď jsme to nějak neřešili. Ani nevím, co mě to napadlo, ale nějak jsem měla prostoj, když jsem koupala Neva a trhat toaleťák na kousky byla vlastně fajn relaxace. Drobnosti, ale eliminovali jsme tím několikanásobné pravidelné porušování šabatových přikázání. A byl z toho nakonec překvapivě i dobrej pocit.

S Shuvou se poslední dobou potkáváme méně často, protože ke studijní neděli a pondělí přibyla ještě středa, kdy v synagoze v Tal El od svátku Šavuot náš rabín Noam prezentuje hodinovou lekci z judaismu. Nahradil tím původně pouze pro ženy určené pondělky. Středy jsou určené mužům i ženám, tak se s Giyorou ob týden střídáme. Jak se s Shuvou nezvládneme domluvit na úterý, už to nestíháme, protože středa je obsazená a čtvrteční večer se obvykle chystáme na šabat. Navíc je to teď v obou rodinách samé narozeniny. Ale zas o to víc čtu, čili celkově se nedá říct, že bych ve studiu polevila, spíš naopak. Představa, že by se snad celý proces měl blížit ke konci mě až děsí. Strašně to letí a i přes spoustu nabytých vědomostí mám pořád dojem, že toho zdaleka nevím dostatek. Na druhou stranu, v říjnu nám naše už několik měsíců stabilní babysitter vyráží na osmiměsíční výlet do Asie, tak bychom aspoň nemuseli hledat náhradu. Mno, kdo ví, jak to s námi dál Bůh zamýšlí, že jo. Nějak to prostě dopadne :-).

Fota ilustrační – o šabatu nefotím ani neškubu citrónovou verbenu na zahrádce. Se nesmí ;).

Po týdnech probírání jarních svátků jsme se v lekcích gijuru vrátili k obecnějším tématům. S Moshem jsme dokončili modlitby a už pár týdnů studujeme kašrut v kuchyni. V modlitbách jsem pořád ztracená, protože kromě jednoho večerního aravitu, co se modlíme neděle společně ve třídě, a kdy stejně spíš přeskakuju z počáteční věty odstavce na konečnou, protože víc z toho rychlého předčítání nepochytím, vůbec nepraktikuju. Lektoři nám nepřestávají připomínat, že je to jedna z věcí, co už bychom měli mít všichni v malíku a že jestli ne, je opravdu nejvyšší čas s tím něco udělat, jinak máme výsledek prvního pohovoru se soudci napřed spočítanej. Na druhou stranu v kašrutu máme velký náskok, díky tomu, že už nějaký pátek žijem s košér kuchyní a důsledně kašrut dodržujeme. Ne, že bychom se nedozvěděli vůbec nic nového a nic nás už nepřekvapilo – třeba údajně nekontrolovatelný množství brouků v květáku, hlávkovým salátu, jahodách nebo taková košér želatina, co stejně košér není, protože se dělá z mořských potvor a kdo ví, čeho ještě  –  ale je obrovsky znát, jak nám v tomhle směru praxe pomáhá.

S Revital jsme se pustili do zajímavých a hlubokých debat o víře. Rozebírali jsme náš postoj k Bohu a přes diskuzi o tom, jestli víra může být „správná a nesprávná“ jsme se přesunuli k probírání 13 článků židovské víry, které ve 12. století sepsal významný rabín Moshe ben Maimon, filosof, právník a lékař (Maimonides, Rambam). Když jsme je četli prvně, cítila jsem beznaděj a zoufalství. Věty naprosto neuchopitelné a nestravitelné mým racionálním uvažováním, mimo jiné hovořící třeba o příchodu mesiáše a vzkříšení mrtvých. Třeštila jsem oči a s hlubokými nádechy se se zamítavým kroucením hlavy obracela na Giyoru, který přikyvováním dával najevo pochopení a smál se mi. Pak jsme začali jednotlivé články rozpitvávat. Malá jiskřička naděje se přece jen rozsvítila a po poctivé analýze od Revital se mi povedlo minimálně částečně akceptovat první čtyři, co jsme probrali. I když je pravda, že šlo o ty nejjednodušší:

1. Bůh existuje
2. Bůh je jeden
3. Bůh je netělesný
4. Bůh je věčný

Revital nám neustále opakuje, že víra není racionální a že Boha, jak ho uvádí judaismus, svojí omezenou lidskou myslí prostě pochopit nemůžeme a můžeme jen věřit. I když mi připadá naprosto logické, že lidská mysl JE omezená, ta moje to jaksi odmítá akceptovat. Chvíli se snaží představovat nepředstavitelné, a protože dle předpokladů neuspěje, alespoň podhazuje myšlenky typu „a co když teda není, co když náboženství vytvořil člověk, co měl nějaký cíl, co když bych ani neměla věřit.“ Přesně jak mě to učila maminka :-). Na druhou stranu jen vědě nevěřím už dávno, a zároveň taky věřím, že mám duši a dokonce cítím, že ta i relativně mírná náboženská praxe jí opravdu z nějakého důvodu dělá dobře. A to je minimálně dost dobrý důvod to nevzdávat.