Po 10 dnech dovolené v Čechách

Máme za sebou 10 dní v Čechách. A dnešní večer je první, kdy mám sílu něco napsat před tím, než odpadnu do postele. Uf.

Zážitků nad hlavu, převážně pozitivních nebo aspoň zajímavých. Nepříjemné pouze dva (když nepočítám Nevovu šipku hlavou na panelákové topení, protože to nemá spojitost s Čechy ani Českem…) a za ten první si z větší části můžu sama. Zapomněla jsem totiž mobil v letadle a pracovník české ochranky letiště mi vyhrožoval, že jestli se tam tím koridorem zkusím vrátit, někdo mě zastřelí. Mno, poslušně jsem tedy počkala, až všichni opustí letadlo, zatímco Giyora honil po příletové hale naše dvě dráčata probraná chladem a novým prostředím, a v doprovodu onoho pracovníka se vydala zpět k letadlu, kde mi steward dle mých instrukcí našel a donesl mobil. Zdržení a nervy, že nám zavřou autopůjčovnu na závěr devítihodinové náročné cesty, která ale proběhla vlastně nad veškerá očekávání dobře. Jedna menší Danielova hysterická scéna asi hodinu před přistáním, když mu došla baterka v tabletu… To se s připočtením vysokého stupně únavy samozřejmě dalo předpokládat. Uklidnil se rychle a po přečtení pár řádek z knížky usnul.

Za druhou nepříjemnou zkušenost považuju nákup pár malých pizz v mléčné košér restauraci v centru Prahy, která stála nekřesťanské peníze. Ale tak aby taky chtěli na takovém místě křesťanské, že jo. Aspoň dobrá teda byla, to se musí nechat.

V kategorii zajímavých zážitků rozhodně vede můj dopředu obávaný nákup v košér obchodě. Oprávněný strach z parkování v blízkosti se potvrdil, centrum Prahy je prostě jedna velká modrá zóna, ale navíc se ukázalo, že je problém obchod i najít. Ani zaměstnanec židovského muzea přímo v ulici o něm nevěděl, nikde žádná vitrína, cedule, nic. Ve čtvrtek jsme ho na dva pokusy nenašli, pak jsme přejeli k Beit Chabad o tři minuty vedle, koupili pěkných pár kilo košér masa přímo v restauraci a dozvěděli se, že obchod na avizované adrese skutečně je. To už ale nepřipadalo v úvahu, že se tam s dětmi vrátíme potřetí, aspoň ne ten den. Zkusili jsme to ale v pátek, zaparkovali na nábřeží a procházkou se znovu vydali na stoprocentně správnou adresu. Rozpačitě jsme zazvonili na zvonek pražské židovské obce a dotazujícímu poctivě odpověděli, že chceme nakoupit. Zdálo se, že s odpovědí je dotyčný spokojený, ale na otevření dveří jsme čekali marně. Místo toho k nám odkudsi přiskočil pracovník security a začal se nás vyptávat. Jak zjistil, odkud jsme, přepnul do hebrejštiny a zpovídal jen Giyoru, včetně kontroly jeho ID. Fíha, tohle jsme teda nečekali. Ale byla to chvilička, pak už nás konečně pustili dovnitř, z recepce odnavigovali k obchodu a my si mohli nakoupit zásoby plátkového sýra, hummusu a pár dalších drobností, co nám scházely v běžných obchodech. Ptala jsem se, proč je zrovna sýr takový problém, ale paní nevěděla. Jen se prý vždycky dělá v dané továrně po speciální přípravě košér šarže a pak si továrna jede dál svojí běžnou výrobu. Evidentně není poptávka, takže výrobci nemají důvod investovat cokoliv navíc.

Máme za sebou už dva šabaty, jeden v bytě dědečka a teď druhý v apartmánu v Rokytnici. Snažíme se zuby nehty zachovat zaběhnuté rituály z Izraele, ale dře to. Modlení pokulhává, dědečkovi telku zakázat nechceme, natož mu nechat v jeho bytě někde svítit. Tady v Rokytnici to jde o něco líp, ale když jsem po příjezdu zjistila, že nemám dost hotovosti na zaplacení a kartu neberou a paní recepční se uvolila, že jí to můžu doplatit druhý den, čili o šabatu, opravdu jsem se nehodlala pouštět do vysvětlování, proč bych to radši nechala až na neděli a na recepci se zbytkem hotovosti radši naklusala i s vědomím, že porušuji (další) zákaz.

A příště něco o těch příjemných zážitcích, kterých je mnohonásobně víc :-).

 

Přípravy na tak trochu jinou dovolenou

Balíme na dovolenou do Čech. Není to prvně, ale je to mnohem zajímavější a náročnější balení než kdy předtím. A výjimečně to není kvůli dětem, ale kvůli naší praxi judaismu. Držíme košér kuchyni, a tudíž se už měsíce pídím po tom, jak je to s košér jídlem v Česku. Jako jo, václavskou klobásu a oblíbenou zmrzku ve Světozoru si budu muset odpustit, ale jinak to překvapivě vůbec není tak zlé. Existují podrobné seznamy košér produktů místních i importovaných, které se dají koupit ve standardních supermarketech. Můj milovaný tatínek už dostal nákupní seznam a příležitostně si ho představuju, jak se nenápadně pokouší hledat košér známku na kompotový sklenici a kolemjdoujcí v panickém strachu z antisemitismu omluvně informuje, že kouká na složení (ač je to vůbec nezajímá :D). Hladem tedy trpět nebudeme, zásadnější problém je pouze maso, které musí být z košér porážky, a tvrdé sýry, což tak úplně nevím proč, ale říkám si, že zřejmě bude háček v tom, že kde se dělá sýr, dělají se i masové lahůdky. I tak se oboje v Praze pořídit dá, ve speciální košér prodejně v Maiselovce kousek od Staromáku. Akorát nevím, kde tam zaparkuju, abych se k tomu obr baťohu na břiše ještě nemusela metrem táhnout s baťohem mraženýho masa na zádech…

Nicméně košér potraviny jsou to nejmenší. Abychom kašrut drželi správně, musíme mít totiž také košér nádobí… A tady jsou dvě možnosti – buď v Čechách částečně koupit nové a částečně využít taťkovo, to pak jít za doprovodu požehnání vymáchat do mikve nebo do potoka a co již bylo používané, správnou metodou vykošérovat. Toho teátru, kde s taškou nádobí hledám schůdné místo u Botiče, bych ráda ušetřila jak účinkující tak publikum, čili jsme se rozhodli pro druhou variantu – nádobí vezeme svoje.

Dál si představuju, jak z výše již uvedené obavy tatínek bude stahovat žaluzie, utěsňovat okna a nervózně přešlapovat, kdykoliv na sebe Giyora navlíkne talit nebo tfilin a začne se modlit. I když ono je dost pravděpodobné, že na to nestihne mít myšlenky a nebo ta okna bude utěsňovat kvůli našim hlasitě divočícím potomkům.

S potravinami by to sice nemělo být až tak moc složité, ale stejně si vezeme pár věcí, co jsem na seznamu od rabinátu buď nenašla nebo jsem měla dojem, že to půjde hůř sehnat. Třeba těstoviny, rajský protlak a různé pochutiny hlavně pro kluky. Mno, podtrženo sečteno, moc místa na oblečení v kufru nezbylo. Ale to nevadí, aspoň je důvod pořídit v Čechách nové, které (doufám) košér být nemusí. Teda dostalo se ke mně něco o tom, že se nesmí míchat len s bavlnou, ale to není žádné omezení.

Dětem jsem musela pořídit pevné boty, protože z těch zimních už mi vyrostly. Od dubna chodí v sandálkách, kraťasech a tričku. Když jsem chystala do kufru dlouhé kalhoty a dokonce fleecové bundy, dívaly se na mně dost nechápavě.

Nevo má velkou radost z nového cestovního batůžku a pohotově si začal balit. Když zjistil, že oblíbené dřevěné kostky českých hradů a zámků se mu do něj nevejdou s celou těžkou dřevěnou krabicí, aspoň si je tam vyskládal jednu po druhé.

Jestli se těší i Daniel lze těžko odhadnout. Pokud by se to mělo měřit dle změny chování k výrazně horšímu, tak zřejmě dost. Jsem teď po týdnu, kdy manžel byl z větší části pryč. A bylo to s ním náročné, jak už dlouho ne. Nevo  navíc prodělával nějaké viry, buď ty naočkované z minulého týdne nebo cosi chytil od dětí během šabatu pro konvertisty. Jeho časté noční buzení s hysterickým pláčem, přes den fňukání kvůli teplotě nebo bolavému bříšku a vynechávání poledního spánku mi moc energie nepřidalo, čili jsem se před blížícím se šabatem cítila na zhroucení. Ale pak se vrátil Giyora a se vstupem šabatu se stal zázrak a Daniel se probudil jako úplně jiný dítě. Bůh dej, ať mu to vydrží aspoň přes tu náročnou cestu do Čech, co nás čeká uprostřed týdne! Ony to sice jsou „pouhé“ čtyři hodiny letu, nicméně na letišti být pokud možno s tříhodinovým předstihem a to po dvouhodinové cestě vlakem, která by byla obtížná i bez těch zavazadel, co potáhnem, že. Děti se sice do vlaku těší, ale už jsme si vyzkoušeli, že je to přestane bavit po půl hodině. Tak snad to dáme všichni ve zdraví a bez úhony 😉

Šabat v Nitzan – prvně mimo domov, 2. část

Náš budíček neselhává ani mimo domov. Považujeme za úspěch, že ho kluci naplánovali až na půl sedmou. Na kafe a koláčky jsme se tentokrát dostali mezi prvními. Zatímco jsme seděli na zídce před synagogou a snídali, děti mezi uzobáváním corn flakes a sušenek vyvíjely všemožné aktivity. Přivlastnily si dva odřené míče z krytého basketbalového hřiště, které je součástí areálu, posílaly je z kopce, běhaly za nimi a zkoušely zapojovat do hry každého, kdo se mihl kolem. Tohle jde spontánním Izraelcům dobře, takže my s Giyorou se mohli celkem v klidu v sedě občerstvit. V osm jsem nastoupila do synagogy na dopolední modlitbu a kluky nechala napospas Giyorovi. Moc jsem se nechytala a pomoc rabínek, co mezi námi procházely a ukazovaly, kde právě čteme, se mi hodila. Stejně jsem to zabalila před koncem a poslala zchladit Giyoru, protože ze synagogy se díky výkonným klimatizacím stal mrazák. Basketbalové hřiště bylo skvělé útočiště a vydržela jsem tam s dětmi až do konce modlitby. Pak jsme se s Giyorou vystřídali u drobného občerstvení a shodli se, že na přednášku Revital o tom, jak se z nežidovky může stát židovka po trojím vymáchání v mikve, půjdu já. Následoval oběd, při kterém Daniel odpadl k polednímu spánku na židli s hlavou na klíně Giyory. Odešel ho po prvním chodu uložit s tím, že my a Nevo se zatím najíme a až se k jídlu vrátí Giyora, poklušeme za spícím Danielem na pokoj my. Dlouho nešel, tak jsem mu jen připravila porci a šli jsme. Giyoru jsme potkali po cestě. Daniel se při přenosu probudil a trvalo chvíli, než zase zabral. Nevo statečně došel až na pokoj, kde se ale ochotně nechal uložit do postele a po pár stránkách pohádky usnul.

Postele byly zabezpečné a pravděpodobnost, že se chlapci v následujících deseti minutách vzbudí, maličká, čili jsem si honem běžela do jídelny udělat kafe. Pěkně černou tureckou, protože mléko kvůli kašrůtu po masovém obědě zmizelo. Giyora byl krátce po přednesu „davar Tóra“, co odložili z předchozího dne, a stále ještě sklízel ovace. Ohromil nejen ostatní studenty, ale dokonce i vyučující rabíny. Jak nám později Revital prozradila, rozjely se diskuze, jestli je vůbec student nebo jeden z přednášejících. Působil hodně zasvěceně a já s dvěma malýma dětma a obřím břichem k tomu do představ ortodoxní židovky též zapadala. Absenci mé pokrývky hlavy si kolektiv vysvětlil tím, že mám zřejmě paruku :D. Vrátila jsem se kafem na pokoj a četla si. Giyora si užil přednášku o chrámu a připojil se k nám. Kluci byli tak hotoví z dopoledního řádění, že i když Giyora dorazil po skoro hodině, naspali jsme ještě hodinu a půl s nimi.

Vzbudili se v půl čtvrté, ideální doba začít se chystat na další modlitbu, Minchu, naplánovanou od pěti. Vzala jsem si velký šátek, do kterého jsem se zabalila jako do deky, abych v synagoze nemrzla. Na modlitbu navazovala přednáška rabínek na téma šabatů. Když jsem v sedm synagogu opouštěla a přesunovali jsme se na večeři, Giyora působil totálně zdevastovaně. Prý to byl s klukama pekelnej čas, stalo se všechno, co mohlo. Nevo mi ukazoval rozbitá kolena a hlásil, že se po chodníku kutálel jako míč. Daniel prý měl tvrdou bitku s jiným dítětem, oba dělali rámus, křičeli, lezli kam neměli, polili se kakaem, Nevo mu zmizel… Večeři jsme museli zvládnout fofrem, abych se s řádícími potomky mohla odklidit na pokoj a zatímco se Giyora bude modlit Aravit, zkusím je osprchovat a částečně zabalit tak, abychom přímo po havdale (obřadu na ukončení šabatu) mohli pokračovat do auta a vydat se na zpáteční cestu. Nějakým zázrakem nebo teda snad s pomocí Boží se to povedlo a Giyora pro nás přišel v 8:35. Popadl zavazadla a na mně byly děti. Stále ve zdrhajícím módu, i přes mé několikanásobné upozorňování, že se musí držet vedle nás. Nakonec jsem je nekompromisně chňapla za ruce, proti čemuž oba protestovali hlasitým řevem. Prostě idylický odjezd.

Venku se rojilo množství lidí, což odvedlo pozornost prcků od té tragédie, že je máma drží, a my se teda mohli rozloučit jako lidi. Nevo dál lehce pobrekával, že domů jet nechce. Revital poznamenala, že balit kufry o šabatu se nesmí. Jo, mohlo mě to napadnout, ale nebyl by to zdaleka jedinej zákaz, který jsme ten šabat překročili – příležitostná kontrola času na telefonu, roszvěcení a zhasínání víceméně dle potřeby, vrácení přestěhovaných postelí zpátky na místa (a že to byl v té malé místnosti náročnej Tetris), snad i odličování a líčení, zalití čaje horkou vodou přímo z termosky (má se prý přelít do jiného kelímku a tam se teprve smí vymáchat čaj, stejně tak s kafem…). Částečně nás snad omlouvá, že jsme téma šabatu ještě pořádně nestudovali a že to byl první šabat mimo domov. Ale určitě ne poslední, protože to nakonec nebyla až taková noční můra, jak jsme si malovali. A dětem se to líbilo moc.

Maracuja

Tohle úžasně aromatické slaďoučké ovoce jsem z Čech znala pouze z džusů. Představa, že si tady v Izraeli můžu z maracuji udělat živý plot mi připadala skvělá. Manžel upozorňoval, že je to strašnej plevel, ale moje nadšení neopadlo. Totiž jo, hned po roce, když mě co týden při stoupání do schodů z parkoviště ke vchodu domu švihl přes obličej jeden z čerstvě dorostlých šlahounů. Pokud člověk vedle keře postaví zahradní židličku, za dva týdny ji nenajde. Udržet tuhle divočinu v nějaké rozumné formě je v případě dvou zaměstnaných lidí prakticky nemožné. Loni jsme odstranili jednu část živého plotu, který se ze tří sotva půlmetrových rostlinek rozlezl asi do 20 metrů čtverečních. Druhou část, asi 40 metrovou, z původně 4 rostlinek, jsme přestali zásobovat vodou v domnění, že to třeba vzdá sama. Nevzdala a dokonce dál plodí. I když je to trochu doufám její poslední sezóna u nás na zahradě, nemění to nic na tom, že ovoce je to výborné :-).

Šabat v Nitzan – prvně mimo domov, 1. část

Když už jsme si zvykli na šabaty doma, maximálně tak odskočit na pár hodin naproti k rabínovi, přišla další výzva. Organizace Ami, která zaštiťuje kurz gijuru, nám naplánovala šabat pro konvertity. Účast povinná, žádný důvod pro omluvení se z akce není akceptovatelný a kdo se nedostaví, má zásadní problém u závěrečného testu. Prostě jedna z nutných akcí, kterou každý konvertujcí musí absolvovat. Program šabatu:

Pátek:

18:00 – 19:00 – předávka pokojů a sraz na kávičku a koláček

19:00 – 20:45 – zapálení šabatových svíček a mentorovaná modlitba v synagoze (Aravit)

20:45 – 22:00 – společná hostina v jídelní místnosti kibutzu

22:00 – ? diskuze

Sobota:

7:00 – 8:00 kávička a koláčky

8:00 – 10:30 mentorovaná modlitba v synagoze (Šacharit)

10:30 – 10:45 občerstvení

10:55 – 11:55 přednáška

12:00 – 13:00 druhá hostina

13:00 – 14:00 přednáška

14:00 – 17:00 polední klid

17:00 – 19:00 mentorovaná modlitba v synagoze (Mincha)

19:00 – 20:00 třetí hostina

20:00 – 20:20 modlitba v synagoze (Aravit)

20:33 havdala (obřad ukončení šabatu) a odjezd

Je evidentní, že se zdaleka nejedná o program odpovídající potřebám našich energických potomků. A ostatně ani místo – internát Neve Dkalim v kibutzu Nitzan na jihu Izraele mezi Ashdodem a Askelonem, čili kousek od neklidné Gazy, asi dvě hodiny cesty od nás z Tal El. Ubytování zajištěné v pokojích, které studenti na prázdniny opustili. Kromě naší třídy tam mělo být ještě dalších 5 z různých měst z centra a severu Izraele, plus jeden učitel (rabín nebo rabínka) z každé třídy, samozřejmě s obvykle početnou rodinkou. Celkově kolem 200 lidí tipuju.

Předpokládali jsme, že to bude trochu horor, minimálně pro nás. A snažili se vymyslet, jak z toho vybruslit tak, aby to horor nebyl taky pro kluky a pro ostatní účastníky kurzu. Předšabatový stres nás neminul, i když jsme tentokrát nemuseli nic chystat v domě. Stačilo balení na poslední chvíli, unavené děti před poledním spánkem a Giyorův tlak na „včasný“ odjezd z domu. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo s půl hodinovým zpožděním proti jeho plánu, ale stejně jsme podle waze měli dorazit s hysterickým dvouhodinovým předstihem. Obě děti odpadly do pěti minut, čili jsme se stavili u první benzínky na zasloužené posilňovací kafe.

Na místo jsme dorazili v pět a od půl šesté jsme organizovali nás i pokoj na šabat. Bylo nutné popřesouvat postele, proběhnout sprchami a převlíct se do svátečního. Tak tak jsme to zvládli do sedmi na to kafe, koláče už byly snědený. Mentorovanou modlitbu a jedinečnou možnost být v synagoze v přítomnosti mnoha dalších bab a ne sama, jsem šla využít já, jak jsme se dopředu dohodli. Giyora to stejně zná skoro zpaměti, tak mohl dávat pozor na kluky. Ti si celkem hezky hrály v prostorné aule před vstupem do synagogy, která se díky přítomnosti mnoha dětí různých věkových kategorií tak trochu proměnila v hernu. Drobci poměrně volně courali do synagogy navštěvovat modlící rodiče, pobíhali po stranách, hráli si na židlích a občas dělali dost rušivý rámus, ale zdálo se, že tenhle element k modlení běžně patří.

Také jsme přijeli vybavení hromadou nových her, co jsem v týdnu speciálně pro tuhle akci pořídila v naději, že tím kluky aspoň na nějakou dobu zabavíme. Šlo to, ale než jsme po modlitbě usedali k večeři, byli už na absolutním pokraji sil. Což znamená všechno možný kromě toho, že by v klidu seděli u jídla. Giyora je po předkrmech odvedl na pokoj a já ho krátce na to přišla vystřídat. Ochotně a odpovědně totiž splnil požadavek naší drahé učitelky Revital a připravil si „davar Tóra k parašat šavua“, čili povídání k odstavci z Tóry čteného právě na tento šabat. Nakonec ale jeho chvíli slávy odložili na druhý den, protože pořadatelé poněkud protáhli své projevy. Děti spaly už ve chvíli, kdy jsem dorazila. Giyora se pak ještě jednou vrátil na pokoj s talířem druhého chodu pro mě a zas klusal zpět k diskutující skupině. Přišel někdy před půlnocí, těsně před tím, než jsem se odporoučela spát. Ještě než jsem úplně odpadla, přemítala jsem si v hlavě těch pět dlouhých náročných hodin, co jsme tam s dětmi strávili, a přemýšlela, jak jich s nimi na tomhle místě dáme zítra třikrát tolik…

Červnové šabaty – malé pokroky a pohodička na zahradě

V dodržování šabatů samozřejmě dál pokračujeme. Druhý červnový byl hodně divoký, protože jsme v pátek večer slavili tchýně narozeniny. Kromě ní a Giyorových velkých kluků dorazil švagr s rodinou. Abychom o to veselí nepřipravili děti, přichystali jsme všechno jídlo už ve čtvrtek v noci, abychom v pátek po návratu Daniela ze školky mohli rovnou vyrazit na výlet. Tim jsme mláďatům zajistili polední spánek a na večerní oslavu byli čilí. Daniel vydržel do půl desáté a pak i v tom příšerným hluku odpadl na svým minigaučíku, Nevo nám ještě po odjezdu hostů pomáhal poklízet a do postele se odebral až v půl dvanácté s Giyorou.

Pořídili jsme na zahradu o něco serióznější bazének, protože ta kaluž vody plastovém trojúhelníku o metru čtverečním už opravdu pro chlapce byla málo. Teď mají na cachtání lehce přes kubík vody a baví je to tak, že se u toho zatím ani neperou. Navíc je bazén položený šikovně tak, že minimálně část je celý den ve stínu. A půlmetrová hloubka je dost i pro osvěžení nás dospělých. Můj obří pupek a stoupající venkovní teploty mě začínají poněkud omezovat v pohybu (no dobře, je to pořád především lenost), čili mi tyhle zahradové dýchánky nesmírně vyhovují.

O minulém šabatu jsem se po delší pauze vydala s dětmi na dopolední hostinu za Giyorou do synagogy. I když už dávno kluky nevozím v kočáru a dá se s nima jakž takž domluvit, kde mají čekat, když utíkají přede mnou (pořád neumí chodit, jenom běhat), byla to pro mě náročná procházka, kterou si v nejbližší době nehodlám zopakovat.

Právě odešel letošní nejdelší šabat a ani tak se nám nepodařilo obejít se v pátek bez tradičního předšabatového shonu. Protože jsme už nějakou dobu měli dojem, že se nikam neposouváme (ale nijak jsme s tím nic nedělali), konečně jsme se dokopali aspoň k malým krůčkům. Vybalili jsme po třech měsících z krabice zastrčené v security místnosti speciální obří termosku na horkou vodu (mei cham), abychom přestali pípat naší standardní ohřívací a chladící mašinkou a zas o něco omezili náš šabatový kontakt s elektřinou. Termoska nám tu jemně syčela celých 25 hodin a horkou vodu jsme úspěšně točili jen z ní. Studenou jsme si zapomněli připravit do lahví do lednice, ale z kohoutku a doplněná ledem se taky dala pít. Další novinkou byl natrhanej toaletní papír. Ten se o šabatu nesmí trhat, ale doteď jsme to nějak neřešili. Ani nevím, co mě to napadlo, ale nějak jsem měla prostoj, když jsem koupala Neva a trhat toaleťák na kousky byla vlastně fajn relaxace. Drobnosti, ale eliminovali jsme tím několikanásobné pravidelné porušování šabatových přikázání. A byl z toho nakonec překvapivě i dobrej pocit.

S Shuvou se poslední dobou potkáváme méně často, protože ke studijní neděli a pondělí přibyla ještě středa, kdy v synagoze v Tal El od svátku Šavuot náš rabín Noam prezentuje hodinovou lekci z judaismu. Nahradil tím původně pouze pro ženy určené pondělky. Středy jsou určené mužům i ženám, tak se s Giyorou ob týden střídáme. Jak se s Shuvou nezvládneme domluvit na úterý, už to nestíháme, protože středa je obsazená a čtvrteční večer se obvykle chystáme na šabat. Navíc je to teď v obou rodinách samé narozeniny. Ale zas o to víc čtu, čili celkově se nedá říct, že bych ve studiu polevila, spíš naopak. Představa, že by se snad celý proces měl blížit ke konci mě až děsí. Strašně to letí a i přes spoustu nabytých vědomostí mám pořád dojem, že toho zdaleka nevím dostatek. Na druhou stranu, v říjnu nám naše už několik měsíců stabilní babysitter vyráží na osmiměsíční výlet do Asie, tak bychom aspoň nemuseli hledat náhradu. Mno, kdo ví, jak to s námi dál Bůh zamýšlí, že jo. Nějak to prostě dopadne :-).

Fota ilustrační – o šabatu nefotím ani neškubu citrónovou verbenu na zahrádce. Se nesmí ;).

Gijur – kašrut v kuchyni a debaty o víře

Po týdnech probírání jarních svátků jsme se v lekcích gijuru vrátili k obecnějším tématům. S Moshem jsme dokončili modlitby a už pár týdnů studujeme kašrut v kuchyni. V modlitbách jsem pořád ztracená, protože kromě jednoho večerního aravitu, co se modlíme neděle společně ve třídě, a kdy stejně spíš přeskakuju z počáteční věty odstavce na konečnou, protože víc z toho rychlého předčítání nepochytím, vůbec nepraktikuju. Lektoři nám nepřestávají připomínat, že je to jedna z věcí, co už bychom měli mít všichni v malíku a že jestli ne, je opravdu nejvyšší čas s tím něco udělat, jinak máme výsledek prvního pohovoru se soudci napřed spočítanej. Na druhou stranu v kašrutu máme velký náskok, díky tomu, že už nějaký pátek žijem s košér kuchyní a důsledně kašrut dodržujeme. Ne, že bychom se nedozvěděli vůbec nic nového a nic nás už nepřekvapilo – třeba údajně nekontrolovatelný množství brouků v květáku, hlávkovým salátu, jahodách nebo taková košér želatina, co stejně košér není, protože se dělá z mořských potvor a kdo ví, čeho ještě  –  ale je obrovsky znát, jak nám v tomhle směru praxe pomáhá.

S Revital jsme se pustili do zajímavých a hlubokých debat o víře. Rozebírali jsme náš postoj k Bohu a přes diskuzi o tom, jestli víra může být „správná a nesprávná“ jsme se přesunuli k probírání 13 článků židovské víry, které ve 12. století sepsal významný rabín Moshe ben Maimon, filosof, právník a lékař (Maimonides, Rambam). Když jsme je četli prvně, cítila jsem beznaděj a zoufalství. Věty naprosto neuchopitelné a nestravitelné mým racionálním uvažováním, mimo jiné hovořící třeba o příchodu mesiáše a vzkříšení mrtvých. Třeštila jsem oči a s hlubokými nádechy se se zamítavým kroucením hlavy obracela na Giyoru, který přikyvováním dával najevo pochopení a smál se mi. Pak jsme začali jednotlivé články rozpitvávat. Malá jiskřička naděje se přece jen rozsvítila a po poctivé analýze od Revital se mi povedlo minimálně částečně akceptovat první čtyři, co jsme probrali. I když je pravda, že šlo o ty nejjednodušší:

  1. Bůh existuje
  2. Bůh je jeden
  3. Bůh je netělesný
  4. Bůh je věčný

Revital nám neustále opakuje, že víra není racionální a že Boha, jak ho uvádí judaismus, svojí omezenou lidskou myslí prostě pochopit nemůžeme a můžeme jen věřit. I když mi připadá naprosto logické, že lidská mysl JE omezená, ta moje to jaksi odmítá akceptovat. Chvíli se snaží představovat nepředstavitelné, a protože dle předpokladů neuspěje, alespoň podhazuje myšlenky typu „a co když teda není, co když náboženství vytvořil člověk, co měl nějaký cíl, co když bych ani neměla věřit.“ Přesně jak mě to učila maminka :-). Na druhou stranu jen vědě nevěřím už dávno, a zároveň taky věřím, že mám duši a dokonce cítím, že ta i relativně mírná náboženská praxe jí opravdu z nějakého důvodu dělá dobře. A to je minimálně dost dobrý důvod to nevzdávat.

Park Maayan Harod

Dopolední dvě převážně koupací zastávky v park HaMaayanot a následně v Ein Yehuda v kibutzu Ein HaNatziv kluky vyčerpaly na tolik, že do tří minut to v autosedačkách zařízli. Plán najíst se v restauraci tedy padl, opět jsme kupovali jídlo na cestu s tím, že najdem nějakej piknik flek, kde se vedle dá zaparkovat autem do stínu. Vyrazili jsme směr národní park Maayan Harod, který se coby piknikové místo už v minulosti párkrát osvědčil. Mělo to být sotva deset minut cesty, ale překvapivě už kolem půl třetí odpoledne začal provoz na silnicích houstnout, tak jsme se tam kodrcali zácpou skoro půl hodiny. Do úplně opuštěného parku jsme dorazili v půl čtvrté, hodinu a půl před zavíračkou. Park v posledních letech prochází zásadními úpravami, které původně relativně divoké místo proměnily v pohádkovou zahradu s členitými brouzdališti úhledně ohraničenými velkými kameny. Pěkně tam bylo vždycky, ale teď to vypadá jak kousek ráje. Přemluvili jsme paní u vjezdu, že můžeme zaparkovat mimo vyhrazené parkoviště, abychom měli auto vedle sebe a zakotvili u jednoho z kamenných stolků stíněných letitými olivovníky. Nevo se mezitím napůl probudil, tak jsme rozložili na trávě deku a prcky tam přenesli s tím, že buď budou spát dál nebo se přidají k jídlu. Vyčerpanější Daniel, pro kterého to byl ten den první šlofík, pokračoval. Nevo se chvíli převaloval, až se probral úplně a přidal se k našemu hodování. Posilněný řízkem nejdřív odzkoušel prolézačky a pak se rozběhl směr brouzdaliště. To už se rozkoukal i Daniel a k vodě jsme se přesunuli všichni. Mláďata se brodila studánkami, lezla po kamenech, přelézala z jednoho bazénku do druhého. Vody nikde neměli víc než po pás a byli tam úplně sami, čili jsme jim mohli nechat relativně volnej výběh. Dala by se tam strávit určitě víc než hodina času, ale jednak se blížila zavíračka a jednak Giyora spěchal k doktorovi, tak jsme to museli zabalit, i když se klukům samozřejmě nechtělo. Museli jsme slíbit, že se tam zas někdy vrátíme. Což hodláme dodržet, i když naplánovat tam celodenní výlet se v létě moc nedá, protože celá ta rozlehlá vodní plocha je na sluníčku. A protože naše děti by ve vodě trávily většinu času, chce to buď jinou roční dobu, pozdější odpolední hodiny nebo pár let počkat, až pořádně narostou čerstvě vysázené stromy, co snad nějaký ten stín nad brouzdalištěm vytvoří.

Emek Jizroel – Park HaMaayanot a pramen Ein Yehuda v kibutzu Ein HaNatziv

Konečně se zase v Giyorově diáři plného kromě školních výletů množstvím závěrečných ceremoniálů a večírků kvůli blížícímu se konci roku našel den volna. Výlet do národního parku HaMaayanot v údolí Emek Izrael jsme plánovali dlouho dopředu. Osobně by mě víc lákalo celodenní válení se u pohádkově krásných jezírek v Gan HaSlosha/Sahne, které je těsně před parkem HaMaayanot, ale to by mi u prcků neprošlo. Bylo jasné, že dvouhodinové popojíždění golfovým vozítkem a příležitostné hupsnutí do některé ze studánek po cestě pro ně bude mnohem zajímavější program. 12. června jsme se probudili do šedivého a mokrého rána. I když večer před tím v předpovědi počasí zmiňovali déšť, stejně jsem nevěřícně jsem zírala z okna na zalitou zahradu. Teploměr ale přesto ukazoval něco lehce pod třicet, tak jsme se nenechali pár kapkami deště nijak rozhodit. Mnohem těžší bylo nenechat se rozhodit dětma, co mě vytáhly z postele před šestou a do chvíle než jsme konečně vyrazili, buď ječely, brečely, mlátily se nebo aspoň pošťuchovaly tak, že to zas rychle k předem uvedenému vedlo. V devět jsem v naloženém autě hluboce vydechla a doufala, že aspoň jedno z dětí po odjezdu usne. Vyšlo to, Nevo byl po ranních honičkách vyčerpaný dost na to, aby odpadl za pár minut a dal nám příjemnou hodinku oddech. Daniel vydržel vzhůru celou hodinu a půl cesty a bez ustání se na něco vyptával, něco komentoval, povídal, vyprávěl nebo si aspoň zpíval. Giyora naštěstí trpělivě odpovídal a já se musela smát, protože vzhledem k Danielově výraznému opoždění ve vývoji řeči jsem nabyla dojmu, že období, kdy si člověk bude říkat, ať ten prcek aspoň na chvíli zavře pusu, nás úplně mine.

Zatímco Giyora šel vyřídit pronájem vozítka, kluci se krmili nachystanou svačinou. Ve čtvrt na dvanáct jsme v zasedacím pořádku určeném Danielem vyrazili po asfaltové cestičce ke studánce Ein Šokek, nejbližší od startu tratě. Romantickou představu prázdného a tichého místa rozbilo množství hlučících puberťáků, co si zde užívali zastávku školního výletu. Sakra. Tak to ne, ani neslézáme z vozíku a hurá na další stanoviště. Jedeme na druhý konec parku ke studánkám Ein Moda. Posledně, dva roky zpátky, jsme se tam nekoupali, bylo to poněkud plné, zakalené a nevím, co ještě, ale třeba to teď bude jinak. Během dvacetiminutového přejezdu stavíme u pole, protože děti si prostě musí vyšplhat na traktor. My zatím zkoumáme, jestli už dozrávají fíky, ale ještě tak měsíc potřebují. Na parkovišti u Ein Moda je náš vozíček jediný, ale zas je tam autobus dětí. Tentokrát chlapci z nějaké židovské náboženské školy, hemží se to tam černobílými figurkami s jarmulkami a profesory s dlouhými plnovousy. Vody si za hlučení užívaj úplně stejně jako děti, od kterých jsme právě utekli. Ein Moda je velké místo, čili se klidíme stranou od velké skupiny. Jeden z vousatých členů dohledu, kterého míjíme cestou, nás dobrosrdečně zdraví a s chápavým úsměvem nás informuje, že za 10 minut odtamtud všichni mizí :-). Vida, to je dobrá zpráva. A opravdu, během pár minut je místo skoro jenom naše. Mácháme se s klukama v průzračně čisté vodě, která je asi metr hluboká. Na paty a chodidla nám bez ustání útočí oploutvení obyvatelé, což legračně lochtá. U Ein Moda si užíváme o něco déle, než jsme plánovali. Když po pikniku místo opouštíme, zbývá z dvouhodinového pronájmu vozíku už jen 40 minut. Ženeme se maximální rychlostí mezi poli s rajčaty a melouny zpátky k Ein Šokek. Paráda, tentokrát je tam úplně prázdno. Sice nám zbývá už jen 15 minut, ale kluci jsou evidentně dostatečně vykoupaní a do vody se jim ani nechce. Hrají si s vodními pistolkami, zatímco my sedíme na kamenném břehu s nohama ve vodě a chechtáme se lechtání rybiček, co nám v hejnech připluly dodělat pedikůru. Tak jo, to bylo fajn, i to příšerný ráno už je to zapomenutý. Vozíček vracíme v půl druhé, jak bylo domluveno, a přemýšlíme, co s načatým dnem. Pár minut cesty je kibutz Ein HaNatziv s jezírkem Ein Jehuda. Nikdy jsme tam nebyli a prý je tam fajn koupání, tak zkoušíme, jestli děti cestu tam ještě vydrží vzhůru. Daly to, tak podle rozkazu strážce u brány parkujeme venku před kibutzem a vydáváme se na krátký, ale ostrý a náročný sešup k vodě. Hm, tak tohle pro prcky moc není. Příkré srázy, žádné místo k sezení, voda relativně hluboká. Místo pro teenagery, kterých se tam hemží celkem dost, skáčou do vody a plaví se na pěnových vorech. S obtížema jsme to slezli, Daniela Giyora odložil na jeden z vorů a pomohl do vody mně s Nevem. Toho vor bavil jen chviličku a fňukal, že chce zpátky na břeh, kde se bleskově vyválel na špinavé a prašné zemi. Že se mu ponor za účelem opláchnutí nelíbil ani trochu dal na vědomí široko daleko všem přítomným. Balíme to za pár minut a škrábeme se do kopce s dětmi na rukou ve snaze je do auta přinést bez obalu z prašné hlíny. No jo, místo pěkný, ale měli jsme o něm vědět před tím, než se narodily děti. Tak třeba se tam vrátíme, až nám odrostou ;).

  

My Baby – Yarca „Kids Airport“

Moc to místo nemusím, ale když je venku velké horko a není síla nebo čas jet někam dál autem, vezmeme ho na milost – obří hračkářství, kterému nevím proč dali druhý název „Kids Airport“, ve vesnici Yarca přilehlé k Tal El. Druhé patro okupuje herna pro nejmenší a různé atrakce a automaty, na kterých se můžou vyřádit děti všech věkových kategorií (a často i tatínkové samozřejmě ). Kluci to tam na rozdíl ode mě mají rádi, tak jim trochu té světské zábavy taky někdy dopřejem 

.