Autor: Monika Erez

Několikrát jsem ve svých článcích o konverzi zmiňovala „lekci ženám“ u nás ve vesnici. Ale co to vlastně je a kdo to pořádá? Když jsem začala proces, pořádal lekci ženám každé pondělí rabín naší osady. Kromě jeho paní se nás scházelo asi pět, v různém věku, různě pokročilé v otázkách víry a náboženské praxe. Já samozřejmě jako totální nováček. Noam nám vždycky připravil pár ofocených stránek z jedné z tisíců knih jeho svaté knihovny a to jsme společně četli a rozebírali. Mluvilo se o životních hodnotách, správnosti lidského jednání nebo třeba i o výchově dětí. Buď to byla teorie rozebíraná učenci nebo různé příběhy, ze kterých vyplynulo poučení nebo určité nasměrování. V hlavě mi utkvěl třeba jeden o Thomasu Edisonovi, jehož pravdivost se sice neprokázala, ale o tom, jak je důležitá důvěra matky ve svého potomka vypovídá hodně:

Jednoho dne přišel Thomas Edison domů ze školy a předal své matce dopis od ředitele školy. Matka přehlédla očima text a na otázku, co se v dopise píše, odpověděla: „Pan ředitel píše, že jsi génius a že bohužel není v možnostech školy nabídnout ti vzdělání odpovídající tvým schopnostem.“. Pak vzala syna za ruku, podívala se mu do očí a řekla mu: „Než si najdeme jinou, lepší školu, budu tě učit doma.“ Kam to chlapec z toho domácího vzdělávání dotáhl všichni víme :-). A v tom údajném dopise pan ředitel ve skutečnosti napsal, že Thomas Edison je mentálně nemocný a že pro jeho nevhodné a hloupé chování je vyloučen ze školy…

To snad dává jasnější představu o lekci ženám, jak jí pořádal Noam. Hodně jsme debatovaly, sdílely a často odbíhaly od tématu, což je možná důvod, proč je to „pro ženy“ :-). Slibuju, že na ten pravý důvod se rabína zeptám. Každopádně když lekci ženám nahradila lekce Tóry v synagoze, která byla společná mužům i ženám, my ženský jsme to tak nějak vzdaly. Už to nebylo ono :-).

Když se do Tal El přistěhovala další ortodoxní rodina, potěšila nás mladičká Reút, pracující maminka čtyř malých kluků, rozhodnutím pořádat jednou týdně lekci Tóry pro ženy. Tak se od října každé úterý v devět večer potkáváme u ní doma na babském dýchánku ve stejném složení, jakém jsme chodily k rabínovi. Nad kávou nebo čajem a zákusky zahajujeme večer vždy připomenutím týdenního oddílu Tóry (hebrejsky Parashat HaShavua), ke kterému Reút dohledává různé související články nebo příběhy. Dalšími tématy bývá partnerství, rodinné vztahy a samozřejmě výchova dětí a výzvy s tím spojené. Probíráme pohled judaismu na danou problematiku, sdílíme osvědčené nebo doporučené tipy i vlastní zkušenosti, úspěchy i selhání . Naše diskuze končí obvykle po hodině a půl a pak ještě doma tlumočím nejzajímavější body Giyorovi. A protože to jsou často moc fajn myšlenky a ráda bych si je pamatovala, rozhodla jsem se, že si je budu psát i sem na blog.

Pro začátek taková jedna milá židovská anekdota (pro ženský ;)):

Starosta jistého malého izraelského městečka se vydal s manželkou na procházku. Když kráčeli kolem jakési rozestavěné budovy, jeden z dělníků zakřičel na starostovu manželku: „Nazdar, Sáro, jak se vede?“ Sára mu zamává: „Ahoj, Avi, děkuji, mám se fajn. Doufám, že ty taky!“ Dělník odpoví úsměvem a kývnutím hlavou a pokračuje v práci. „Prosím tě, kdo to byl?, ptá se manžel Sáry. „Ále, jeden můj spolužák ze střední. Po škole jsem se chtěla za něj dokonce vdát,“ zasměje se Sára. „Cože? Ty ses chtěla za něj vdát? Tak to bys dnes byla manželkou dělníka, to by bylo tedy terno,“ škodolibě se zakření starosta. „Omyl, můj drahý,“ reagovala Sára. Kdybych se za něj vdala, starostou by byl dnes on.

A je to za vámi, teď už si můžete dělat, co chcete! Zahodit jarmulku a pozítří o šabatu přijeďte k nám na grilování! Ehm, ano, opravdu jsou tací, co si představovali, že to bude takhle. Fakt, že to je, co by chtěli oni a ne my, přijímají těžko a s údivem.

Od 28. listopadu, kdy jsme úspěšně složili test před pověřenými rabíny, se v našem životě skoro nic nezměnilo. Úspěšně se mi ráno daří poděkovat Bohu za probuzení a začít den rituálním opláchnutím rukou. Už ani nepamatuju, jak mi připadalo divný, že si ještě před vyčištěním zubů a omytím obličeje mám po ránu přelévat ruce vodou ze džbánečku. Teď si pro změnu připadám nesvá, dokud to neudělám. S Giyorou jsme to nerozebírali, podle Revital jsou tyhle pocitové věci spíš ženskou záležitostí, ale okapaná voda na mramoru pod nádobou ve chvíli, kdy si jí z police za dřezem beru já, prozrazuje, že i on tenhle rituál dodržuje. Ráno se většinou vidíme až ve třičtvrtě na sedm, kdy se vrací ze synagogy. Dál doplňuje klukům potřebný počet deseti pro minjan a několikrát si už do synagogy odběhl i jen tak sám za sebe. Co se modliteb týče, povedlo se mi konečně nastudovat ranní požehnání tak, že jsem schopná je předrmolit za pár minut každé ráno i v humbuku s dětmi.

Zatímco Giyorovi připadá důležité hlavně modlení, mně by se líbilo držet šabat se vším všudy. Po té, co jsme dobrali v kurzu všechny detaily a rozumíme, proč se věci dělají tak, jak dělají, vidím v tom víc smysl. Ráda bych znala všechny zakázané aktivity a jejich původ dost dobře na to, abych mohla dětem odpovědět na každou otázku „proč?“ dostatečně kvalifikovaně a napomoci tak úkolu, který jsem si na sebe konverzí vzala – předat co nejvíce z judaismu následující generaci. Aspoň tak to vnímám.

Šátek mi už nepadá, drží ho sponky. Ale o jeho nutnosti a významu nejsem přesvědčená, to bude určitě předmětem dalšího zkoumání a povídání s Shuvou. Aktuálně z něj většinou kouká culík, což by zřejmě přesně vyjadřovalo můj pocit „nevím, co s tím“ pro věřící obyvatelstvo, kterého je ale v našem okolí pomálu.

Giyora mým vstupem mezi vyvolený národ přišel o góje šabatu. Projevuje se to tak, že když si chce někde pustit topení, už mi neříká, ale pustí si ho sám :D. Já se snažím načasovat, co se dá, ale protože si s Giyorou před vstupem šabatu až do uspání dětí sotva stihneme vyměnit slovo a pak už většnou usíná i on, vázne předávání informací a on to pak někde zmáčkne zbytečně i kdyby stačilo počkat pár minut. Prostě moje snahy o vylepšení šabatu zatím nejsou znát. Podle Giyory „děláme dost“ a víc by to nehrotil, ale tak co mám dělat, když teď vím, že můžem dělat víc, že. A že to tak Bůh nemyslel? To si netroufám tvrdit, protože věřím, že ti, co ta pravidla nastavovali, toho o Božích úmyslech věděli o hodně víc než já.

Kurz gijur je za námi, ale studium judaismu určitě ne. Každý úterní večer docházím na lekci pro ženy v Tal El, kde kromě kapitoly z Tóry příslušící k danému týdnu (parašat šavua) probíráme všechno možné. Obvyklé jádro osazenstva tvořím já, Shuva a další dvě až čtyři věřící, které ale nechodí oblékané dle halachy, čili to na nich vlastně není vidět. Giyora si svou dávku studia Tóry vybírá nedělní večer.

Shuva konečně dohnala rabínku ze vzdálené osady Moreshet, aby od ní získala potvrzení, že kurzem pro nevěsty mě může provázet ona sama, a zítra večer máme první sezení. Než bude svatba, neměli bychom na sebe s manželem sahat. Snažíme se, objetí a pusy si posíláme vzduchem, ale stejně několikrát denně zazní „jaj, vlastně na sebe nesmíme sahat“. Jako když jsem do manžela při posledním výletu cestou v autě šťouchla s obavami, že usíná za volantem. Příště si na to musím vzít klacíček :-).

Než v roce 175 př. n. l. usedl na trůn Antiochus, žili si Židé stovky let víceméně spokojeně v autonomní oblasti Judsko, platili daně vládnoucí Persii, pak Sýrii a nakonec Řekům, a za to si mohli beztrestně vyznávat svoje náboženství. Antiochus na rozdíl od předchozích vládců jiné než sobě vlastní náboženství nestrpěl a postavil judaismus mimo zákon. Začalo masakrování Židů, Jeruzalémský chrám byl vyrabován a na jeho troskách vztyčena gigantická socha řeckého boha Dia. Antiochem vydaná opatření vyprovokovala povstání velkých rozměrů. Jeden z příběhů vypráví, že to bylo právě právo první noci, které vyvolalo největší organizovanou vzpouru. Takový zásah do tradičních hodnot Židů důsledně dbajících na svátost manželského svazku byl tou poslední kapkou, kterou přetekl pohár všem, co se dosud neodhodlali zapojit. Roku 165 př. n. l. židé slavili velké vítězství své pětitisícové armády proti dvacetitisícové řecké. Židé se okamžitě pustili do obnovy Chrámu v znovu získaném Jeruzalému. Kde se tam vzala menora se nikde moc nerozebírá, ale asi Řeky nezaujala :-). Každopádně bylo potřeba si s ní svítit. A na to svícení byl nutný posvěcený olivový olej a to v hojném množství. Jenže na rozdíl od menory olej Řekové vyhmátli a rozbili nebo šlohli všechny karafy až na jedinou! Tahle jediná karafa svěceného olivového oleje měla vystačit na jeden jediný den. A teď jsme u toho velkého zázraku (když teda pomineme ten zázrak vítězství pěti ku dvaceti tisícům, že) – ona ta karafa vydržela na celých osm dní! A za tu dobu se stihl připravit a posvětit nový olivový olej. Což je teda podle mě další zázrak, kde teda vzali olivy, když už muselo být nutně po sezózně.

Mno, vzdělanci to nakonec viděli hlavně v tom osmidenním světle a rozhodli, že se od té doby každý rok bude slavit Chanuka – osm dní, po kterých se na devítiramenném svícnu rozsvěcí postupně jedna až osm svící (tou devátou se zapaluje). Zvládli jsme všech osm, dvě já sama s dětmi, když byl Giyora na školním výletě. Klika, že letos už umím správně požehnat.

Kdy se k Chanuce přidaly olejem nacucané dobrůtky, to nevím. Koblihu prý dostali na cestu Adam a Eva, když je Stvořitel vykop z rajský zahrady. Hebrejsky se koblížek řekne „sufgania“. Když to rozdělíme na „suf“ „gan“ „ia“, máme z toho „konec rajské zahrady“. Kobliha nám tedy symbolizuje přechod na svět mimo rajskou zahradu. Tento svět je jako kobliha: kulatý, se středovou čárou v půlce. Musíte vědět, jak jej jíst, aniž byste se ušpinili. A největší moudrost je vyhmátnout marmeládovou náplň, která tvoří podstatu světa. O Chanuce teda hledáme podstatu světa asi dva měsíce, koblížky se totiž objevují na pultech už někdy od půlky října. A nejzaujatěji hledají děti.

A pak tu máme káču – ve všech možných podobách, svítící, hrající Chanukové písničky a melodie, v různých tvarech, barvách… A čtyřmi hebrejskými písmeny symbolizujícími snad prý první písmena slov ve větě „Stal se zde velký zázrak“ (Nes Gadol Haja Po). Proč právě káča? Možná aby nám připomínala otáčející se zeměkouli nebo fakt, že malým krátkým pohybem můžeme něco roztočit na slušně dlouhou dobu. Kdo ví, ale hlavně že děti to baví a já káčám vděčím za to, že se s nimi během sedmidenních prázdnin hezky zabavily.