Místo k doktorovi na pláž

Dva neposední kluci, dvě koloběžky, mimino, kočár a jedna matka, která s tím vším odvážně vyrazila na pláž. Měl to být Nevoušův den mimo školku, jenže v noci se Daniel vzbudil s bolestí v uchu… Dostal paracetamol a objednala jsem na poledne druhého dne doktorku, jenže ráno mu nic nebylo. Ani osm hodin po požití paracetamolu mu nic nebylo. Zřejmě bychom od doktorky vyfasovali diagnózu „rýma“ a recept na slanou vodu do inhalátoru, tak jsme tu návštěvu zrušili a šli to dýchat rovnou :-). Pláž Argaman v Akku, nadprůměrně teplý únorový den, polojasno, 20 stupňů ve stínu a bezvětří. I když jsme si předem slíbili, že to bude jen vyjížďka po promenádě, nakonec jsem jim nabídla sama, že bez gatí na písek můžou. Voda byla naštěstí dost studená na to, aby do ní nelezli víc než po kontíky :-). Nebyla to až taková idylka, jak to vypadá z fotek, a další podobnou akci si nějaký pátek asi odepřu, ale mohlo to také být mnohem horší…

 

Den rodiny

Jak je rodina důležitá tu dětem ve školkách připomínají asi denně, ale jednou za rok si k tomu v rámci „Dne rodiny“ pozvou na oslavu i rodiče. V Danielově případě i bratry. Dětí je v jeho školce celkem deset, čili si to můžou dovolit. Třeba třicet početných rodin by se asi zvalo hůř :-). Děti se kromě úzké rodiny baví i o té širší, zpívají písničky související s rodinou a zhruba týden až dva příprav vyvrcholí společnou akcí s rodiči. My jsme s Danielem kromě tanečků zdobili muffiny, které den před tím ve školce pekli. A dostali jsme recept na šťastnou rodinu:

Recept na šťastnou rodinu:

3 šálky trpělivosti

4 šálky porozumění

2 a půl šálku citlivosti

1 sáček radosti

láhev úsměvů

8 šálků lásky

1 velké objetí

Příprava:

Slít všechny suroviny a dobře míchat, dokud nevznikne hladká a příjemná hmota, a velkoryse posypat štěstím a smíchem.

Mno, vypadá to snadno. Jen ještě mohli uvést, kde se daj splašit všechny ty suroviny :-).

Seznámení s plážemi Netanye

Kdybyste někdy hledali, kde se cestou z Tel Avivu do Haify stavit na kafe, vykoupat se v moři nebo se jen pokochat pohledem na pláže, za které by se nemuseli stydět v Karibiku, Netanya může být tou správnou volbou. Většina restaurací je košér, čili zavřených v sobotu. Z promenády se dolů na pláže dostanete výtahem, který je prosklený, abyste si tu azurovou nádheru mohli vychutnávat i během jízdy. Přestože foukal silný vítr, moře v laguně bylo hladké jako zrcadlo a i takhle první týden v únoru lákalo ke koupání.  Procházka s kočárkem po promenádě parádní, miminka spinkala, maminky si povídaly, sluníčko nás zásobovalo vitamínem D a přispívalo ke skvělé atmosféře. Zas brzy nashle v Netanyi :-).

 

Lednové šabaty

Po více než třech měsících s novým přírůstkem a několika Giyorových výletech, kdy jsem na drobotinu byla i několik dní po sobě sama, si situace sedla na tolik, že se Giyora vrátil k pravidelnému plnému režimu návštěv synagogy o šabatech. Odchází, když jsou už všichni kluci vykoupaní, abych je já sama šéfovala co nejméně. Ty dvě hodiny, kdy je Giyora pryč, jsem schopná si s nimi v sedě hrát s tím, že mívám Eitana na klině nebo za sebou na hrací dece. Sedět dvě hodiny ale samozřejmě nevydrží, takže pexesa, kartové hry a puzzle střídají s hraním si spolu. Obvykle to obnáší velké bordelaření, kravál, křik, ať už radostný nebo vzteklý, a časté dohady přecházející bleskově ke strkanicím, tahání za vlasy a podobně. Když můžu, tak pomůžu, ale často si to už umí vyřešit sami a tak roztomile při tom projevují sourozeneckou lásku, že je to až dojemné.

Za Giyorou do synagogy jsme šli zatím dvakrát. Prvně prostě proto, že venku bylo krásně a chtěla jsem to zkusit. Výprava byla příšerná, kluci nespolupracovali, Eitan chtěl spát, ale nemohl, tak řval kdykoliv jsem ho pustila. Což jsem třeba ve chvíli, kdy jsem na dvakrát táhla po schodech dolů rozložený kočárek, musela. No prostě šabatová idylka. Po cestě už to bylo dobrý a kluci podle domluvy neutíkali dál než k následující lampě a u silnic čekali, v synagoze jsme se zdrželi na občerstvení a cestou zpátky se stavili na hřišti. Týden na to mi v dalším slunečném lednovém šabatovém dopoledni výpravu chtěla ulehčit Shuva a že to prý máme vzít přes ně. Představa, že k nim na barák se kluci budou radostně a hlavně rychle vypravovat, byla mylná. Nespolupracovali úplně stejně a k oblékání se dostali až v půl desáté. Stavili jsme se teda na pět minut a pokračovali společně s Shuvou a jejími dětmi do synagogy. Pak už to zas bylo dobrý a místo na hřišti jsme se tentokrát stavili v lese, kde kvetou už nějaký pátek tisíce bílých bramboříků a sem tam je k vidění i zářivě červený květ sasanky.

I když sobotní odpoledne Giyora skoro vždycky vezme starší kluky k bráchům na barák, volný čas na čtení mi nezbývá, protože se věnuju Eitanovi. Je to pořád milé a usměvavé mimčo, ale potřeba spánku se řekla bych až drasticky snižuje a klubou se zoubky, takže úplně nesouhlasí s tím být někde jen tak pohozenej. A s ním na ruce můžu přečíst tak sotva požehnání po jídle, které máme vytištěné a zalisované ve folii, protože knížku by mi trhal. Ale tak lepší něco než nic, aspoň se to konečně pořádně naučím.

Jeden z lednových pátečních večerů jsme přijali pozvání na večeři k sousedům, totiž k rabínovi. Dny byly stále velmi krátké, šabaty začínaly někdy ve čtvrt na pět a chlapi bývali zpět ze synagogy kolem šesté. Tím pádem byly děti vzhůru a večerní šabatová hostina probíhá za jejich účasti. Přesněji řečeno, za jejich účasti proběhne kiduš, kdy jen čekají, jak už se budou moct napít tiroše – nealkoholického sladkého vína. Pak rituální opláchnutí rukou a opět netrpělivé čekání na kus chaly, šabatového chleba, co se po požehnání rozděluje na znamení zahájení šabatové hostiny. Pak si zdrhají hrát a každou minutu se chodí ptát, jestli jsme už dojedli. Na návštěvě to bylo podobné, jen se ptát nechodily – cizí hračky je zaměstnaly dost na to, aby si nás skoro nevšímaly. Až když se rabín Noam pustil do vyprávění týdenního oddílu Tóry, který byl o sedmi z deseti egyptských ran, zvědavě se připojily k jeho naslouchajícím dětem a hltaly spolu s nimi každé slovo. V sobotu večer před spaním si příběh vyprosili od Giyory ve stejném podání znovu.

Za zmínku stojí šabat, kdy jsem byla s klukama sama. Giyora odjel na výlet v úterý v poledne a vracel se až v neděli. Čili kromě standardně náročných dnů s naší silnou trojkou mě čekalo ještě 25 hodin switchoffu. Nemůžu říct, že jsem z toho neměla obavy. A nebyla jsem sama, Shuva se xkrát nabízela, že zruší plánovaný výlet do Jeruzaléma za rodinou a zůstanou tady, aby mi pomohla. Ujistila jsem ji, že to nějak zvládneme, pořídím pár nových her, a že při nejhorším jsou pořád k dispozici Giyorovi dospěláci. Světe div se, nebylo to potřeba. Takhle zlatý děti jsme neměly za celou historii držení šabatů! Kromě toho, že i spolu si zvládali hrát bez větších sporů, připravili se mnou v sobotu zeleninový salát a z kiduše v mém podání v češtině byli zřejmě tak šokovaní, že vydrželi i celou půlhodinu sedět u stolu s jídlem. Po poledni pak dorazila tchýně, vyvedla oba větší na hřiště a já využila příležitost k rychlému oplachu Eitana. Byla u nás všehovšudy necelé dvě hodiny, ale nesporně to byla pomoc a povyražení pro kluky, kteří pak ještě vydrželi další dvě hodiny podle zadaných pravidel na zahradě (na trampolíně vždycky jen jeden, nelézt na schody na střechu, nechodit v ponožkách a tak). Pak jsme se spolu mrkli z obýváku na další ze zázračně barevných zimních západů slunce, vykoupala jsem je a šabat byl pryč jako nic.

No a pak poslední šabat, totiž dá se říct, náš úplně první! Protože tenhle šabat byl první pro mě „opravdový“. V týdnu před tím jsem pod dohledem soudců absolvovala vykoupání v mikve, čímž se ze mě stala už navždycky židovka. Mno, byl to hezký šabat, takový celkem klidný, měli jsme večer chvíli čas si s mužem popovídat po uložení dětí. Než nad tou stránkou ze synagogy s různými komentáři souvisejícími s týdenním oddílem Tóry nebo obecně s judaismem a halachou, v sedě usnul… I to bylo víc než bylo v lednu obvyklé, většinou to totiž zalomil hned s dětmi. A já jen chvilku po něm, když mi spadly víčka nad knížkou „Muž a žena“, kterou jsem se v hebrejštině snažila prokousat v rámci lekcí pro nevěsty a jako přípravu do mikve. Jestli jsem cítila Boží přítomnost, jak slibovala naše drahá učitelka Revita na kurzu gijuru? Těžko říct, nic zvláštního se nestalo. Nebo jsem se špatně koukala. Ale bylo mi fajn :-).

šabatové svíce a můj česko hebrejský sidur (modlitební knížka)
Zásoba nových her na šabat bez Giyory
bramboříky v lese v Tal El

„Náš“ les v lednu

Naše vesnička Tal El se krčí uprostřed lesa Ahihud. Po odbočení z hlavní silnice k ceduli Tal El se po mírně klikatící se silnici přiblížíme k bezpečnostní bráně vesnice a hned po vjezdu jsme z obou stran obklopeni lesem. V zimním období, kdy hojně prší, teploty se drží pod dvacítkou a nehrozí žádné požáry, je ta pravá chvíle na procházku po takzvané „bramboříkové stezce“. V sobotu jsme se na ní vydali i my, ale to jsem kvůli šabatovým omezením byla bez telefonu a tudíž bez foťáku, tak jsme si tam pro jistotu zašli dnes znovu. Stezka je lemovaná  stovkami  metrů čtverečních zelených koberců s kvetoucími bramboříky. V záplavě převážně sněhově bílých květů se řidčeji objeví i narůžovělé a sem tam červeně zazáří další sezónní květinka – sasanka. Kdysi jimi bývala hustě posetá louka pod olivovníky blízko synagogy, ale už léta tam po červené není ani památky. Tak snad nám vydrží aspoň pohádkový les s těmi bramboříky! A jestli chcete vidět takovou parádu v Izraeli také, přijeďte někdy od druhé půlky ledna do poloviny března a zaskočte do některého z lesů v Galilei :-).

 

Naše židovská svatba

Samotný rituál koupání v mikve byl tak moc narušený zmatkem a myšlenkami okolo dětí, že k nějakému spirituálnímu zážitku měl na míle daleko. Uklidnila jsem se až v místnosti, kde jsme se s dalšími nevěstami chystaly na naše svatby. Eitan po nakojení spokojeně usnul a kluci byli pod Giyorovým dohledem vzorně přilepení k tabletům. Dostavil se pocit příjemné duševní čistoty nepodobný ničemu, co jsem do té doby znala. Takhle si najednou po skoro 40 letech života vykročit s novou identitou vůbec není k zahození. Zpětně jsem si zpomaleně promítla zážitek z mikve – jak mi rabínka žehná po prvním oplachu v mikve, jak se mi nedaří ponořit v tom hábitu a po druhém pokusu se vynořuju se všemi vlasy přes obličej. Jak se mě soudci ptají, jestli silně, ale opravdu silně věřím v Boha a já si připadám, že je vidím i slyším přes sklo akvária nebo tak něco. A že jsem na ně nahoru z té vody zírala fakt jak polapená ryba, horlivě přikyvovala, jak kdyby tam stál samotnej Bůh a následně zmotala i to nejprimitivnější požehnání, které skoro rok říkám několikrát denně. Přišlo mi to celý komický, jak jsem tak na sebe koukala do zrcadla, fénovala si vlasy, po dlouhé době na sebe plácala make up a téměř vyschlou řasenkou, co měsíce doma ležela ladem, zkoušela malovat řasy. Ty jo, já se tu fakt chystám na svatbu! S tím samým chlapem, kterého jsem si vzala před víc než sedmi lety na zámku v Brandýse nad Labem, protože v Izraeli by mě coby nežidovku s židem nikdo neoddal.

Podle instrukcí od rabinátu jsme donesli kidušové víno, pohárek na něj, snubní prstýnek pro mě, ktubu, kterou jsme dostali při uzavírání termínu svatby, a křehkou sklenku zabalenou do papíru a alobalu, v igelitovém sáčku. Tu skleničku koupil Giyora v judaice, speciální svatební – na rozšlápnutí. Je tak křehká, že domů na pití by si to koupil jenom magor. Mohlo nám hned dojít, že v běžných obchodech to nenajdem.

Než rabíni vyřídili vše potřebné od svatebčanů, uběhly dlouhé tři hodiny. Pro děti byly samozřejmě třikrát delší než pro nás. Kdo rozhodl, v jakém pořadí se páry budou oddávat, rozhodně na prcky ohledy nebral. Šli jsme až poslední. Když se konečně čtyři silní chlápci chopili sloupků chupy (baldachýn pro židovský svatební obřad), byl téměř nadlidský úkon kluky ještě udržet, aby pokud možno nerušili oddávání aspoň párům před námi. Bylo půl druhé, kluci byli unavení a přejedení krekrů a na střídačku nás přemlouvali, že už chtějí jít na hřiště, které jsme jim slíbili, když vydrží. Vysvětlování o tom, že to je pro nás důležité, se setkalo s mnohem menším úspěchem než to hřiště… Eitan už se taky hlásil k světu a v kočáru ho to přestávalo bavit. Začínala jsem mít vážné obavy o tom, jak to bude vypadat, až přijdeme na řadu my, co bude s dětma…

Tak jo, už to přišlo. Giyora naprosto bezostyšně požádá jednu z nevěst, ať nám mrkne na Eitana a jdeme si stoupnout pod chupu. Začínám se třást a hrnou se mi do očí slzy. Moment dojetí hned v zárodku zarazí kluci a vrhnou se pod chupu za námi. Obavy z nahánění zmizelých dětí byly zbytečné, oba se nám motají pod nohama. Příliš unuděný na to, aby aspoň vteřinku stáli. Věší se nám na ruce, klekají na kolena, šťouchají do sebe, strkají se. Snažíme se je od sebe držet tak, aby použité násilí nebylo vidět, a přitom udržet pozornost na oddávajícím rabínovi. Pozitivní je, že se rabín prckama ani pokřikujícím Eitanem z kočárku absolutně nenechává znervóznit, negativní, že tu řeč spíš prodlužuje než krátí. Pamatuju si jen, že mluvil o poslání v Giyorově jméně a že teď jsme teda Giyora a gijoret :-). Dostávám prstýnek, na který mám nastavit ukazováček. To jsem netušila a vedle stojící rabínka mi po marné snaze to vysvětlit prostě bere ruku a šteluje ten správnej prst. No, to aby se o zábavu nestaraly jenom děti… Prstenem jsem zasvěcená a sňatek je uzavřen. Plním přání staré paní, co prosila o požehnání pro syna a pronáším jej šeptam směrem k ní tak, jak nejlíp dovedu. Děkuje mi dojatým úsměvem. Giyora mi předává ktubu a rabín pronáší sedm svatebních požehnání. Pak mě muž napojí vínem z přivezeného pohárku. Bohužel nealkoholickým, něco tvrdšího by v tu chvíli bodlo. Jako poslední krok obřadu Giyora pravou nohou rozdupne tu zabalenou křehkou skleničku, coby připomenutí zničení chrámu. V tuto chvíli by měla začít „hostina“. Ale my jsme rádi, že jsme volní! Ehm, totiž svoji :). Zobnem z přivezených krekrů, co se už do dětí nevešly, příjímáme několik gratulací od přítomných (oddávající rabín nám přeje do roka dvojčata holčičky, huh!) a rychle se dekujeme pryč. Giyora doveze kluky na několik bloků vzdálené dětské hřiště a já tam klušu s Eitanem v kočárku. Přestávka na sváču pro nás dospělé a Eitana. Ti zbylí dva jsou stále přecpaní krekry. S Giyorou se házíme do civilu a hurá do Haify, kde si užijeme na pláži něco přes hodinu do západu slunce. Vdaná Yael už pěkně s šátkem na hlavě, jak si to natrénovala. Vůbec jsme toho natrénovali hodně. A teď nás pustili z cvičiště na bojiště, tak snad bude lehko :-).

Yael, dcera Avrahamova – přes mikve k nové identitě a na naši další svatbu

Druhého ledna, přes měsíc od úspěšného složení testu, jsme se s Giyorou opět vydali na rabinát, abychom si domluvili detaily svatby. Giyora nesl potvrzení, že není potomek Cohena, to by si totiž gijoret (žena, co konvertovala k judaismu) vzít nesměl. Vtipné, že to prověřují až teď, po skončení kurzu. Pro potvrzení židovského původu měl přinést ktubu z prvního manželství, kterou ale nenašel, tak jsme čekali, co na to soudce a trochu po izraelsku doufali, že „se to ňák vyřeší“… Soudce se na to netvářil, i když se celkově tvářil o dost líp než při zkoušce v roli zlého policajta, ale vážně se to nakonec „nějak vyřešilo“ :-). Stačilo potvrzení o rozvodu, které ve spisu bylo, jen to Giyoru poslal okopírovat pro vložení do jiného spisu. Ještě chybělo moje potvrzení o absolvování kurzu pro nevěsty, respektive aspoň lekcí nutných pro vstup do mikve – bazénku pro rituální lázeň židů. Do mikve má před tradiční židovskou svatbou vlézt každá nevěsta (i když ne všechny to dělají) a v mém případě to byl i poslední krok k úspěšně dokončené konverzi. Eitan tentokrát proti návštěvě na rabinátu nijak neprotestoval a celou hodinu a půl spokojeně prospal v kočáru.

Jsme v Izraeli, takže by bylo divné, kdyby se to nějak nezkomplikovalo… Pod vodu do mikve se mnou pro novou identitu museli i Eitan a Nevo (Daniel ji dostane, až ho budeme moci začlenit do náboženského vzdělávání). Že Nevo musí projít maličko otravným obřadem, protože obřízku absolvoval v době, kdy jsem ještě v procesu konverze nebyla, jsme věděli. Ovšem nevěděli jsme, že to trapné píchuntí minijehličkou má oprávnění udělat jedinej rabín v celý zemi a to v Tel Avivu v neděli jednou za 14 dní… A protože tu jedinou neděli, kdy k tomu mohlo dojít před svatbou, byl Giyora ještě na výletě a já s Eitanem a Nevem odmítla tu dvouhodinovou cestu tam a zpátky sama absolvovat, smířili jsme se s tím, že Neva holt vymácháme někdy jindy. I tak jsem mu slíbila, že pojede s námi, abychom ho na to zkusili nějak připravit. A koneckonců, jsme v Izraeli, takže třeba se to nakonec „nějak udělá“ :-). Slečna zmínila jistou mizivou šanci, že ten rabín by teoreticky mohl být na místě svatby…

Ze svatby jsme nedělali žádnou událost a využili jsme možnosti vzít se přímo v budově mikve. Místo, kde se dá vykoupat v mikve a rovnou se tam nechat oddat, je (no, to byste nečekali, že) jedno jediné v celé zemi… A to v Hod Hasharonu, kousek od Tel Avivu. Měli jsme tam být v 10:30 dopoledne, což znamenalo cestu v ranních zácpách, čili jsme místo necelých dvou hodin jízdy autem raději počítali s třemi. K Nevovi a Eitanovi se neplánovaně přidal i Daniel, když se v noci před svatbou vzbudil bolestí ucha… Dostal lék na bolest a antibiotika, která nám (naštěstí) zbyla v lednici po léčení stejného problému tři týdny zpět. S tím, že jsme doufali, že stejně jako předtím zabere hned první dávka a k doktorce zajdeme dodatečně. Do školky jsme ho ale samozřejmě poslat nechtěli. Cesta proběhla v pohodě, antibiotika evidentně zabrala, zácpy byly v normě a i přes to, že jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním proti plánu, jsme dojel včas. Na místě nás čekalo několik rabínů a rabínek, co se nějakým způsobem účastnili v různých rolích procesu. Dozvěděli jsme se, že se bereme my a ještě tři páry a že rabín, co má štípnout Neva, je na místě a tudíž jdeme do mikve já, Eitan a Nevo.

Příprava na mikve není žádná sranda, večer před vykoupáním jsem strávila dvě hodiny důkladnou péčí o své tělo a obličej. Vlasy musí být čerstvě obarvené, žádné odrosty. Přesné instrukce jsem měla od Shuvy v rámci jedné z lekcí kurzu pro nevěsty.

Rabínka se speciálním oprávněním pro doprovázení židovek vstupujících do mikve (v hebrejštině „balanit“) mě odvedla do koupelny s vanou, odkud vedly dveře přímo k mikve. Musela jsem se osprchovat, umýt mýdlem, opláchnout vlasy a důkladně je pročesat. Vyšla jsem z koupelny k mikve a rabínka si ode mě vzala ručník, do kterého jsem byla zabalená. Nahá jsem po prudkých schodech sešla do bazénku s příjemně teplou vodou o velikosti asi tři na tři metry. Zapomněla jsem všechno, co jsem se učila, tak jsem jen poslušně následovala instrukce. Jít ke stěně, kde je zábradlí, chytit se a s poklonou klesnout na kolena, abych se kompletně ponořila včetně hlavy a vlasů. Pak zpátky do koupelny, kam mi přivezli kočár s Eitanem a přivedli Neva, že je taky prvně musím omýt pod sprchou včetně hlavy. Eitan z toho byl vykulenej, ale než si stihl postěžovat, už si navýsost spokojeně hověl nahý v kočárku v osušce. S Nevem to bylo horší, hystericky řval a pral se s námi, že nechceeeee sprchu, nechceeeee mýt hlavu, nechce nic. Bylo mi ho líto, ale na nějaký vlídnější přístup prostě nebyl čas. Já dostala podivný gumovo šusťákový oblek zahalující mě od krku až skoro po paty, s dlouhými rukávy. Tenhle ponor do mikve je za účasti rabínů, kteří mi, jestli to úspěšně zvládnu, přišijou už navždycky novou židovskou identitu. Prvně jdu znovu sama, v tom županu. Když jsem dole, vcházejí rabíni. Asi vtipkují, ale jsem tak nervní z pobrekujícího Neva v koupelně a rozhaleného Eitana, že nastydne, že je moc nevnímám. Každopádně první ponor se mi nepovedl, ta gumová věc nadnáší, rabínům se to nepozdávalo. Podruhý jsem se snažila víc, to už mi uznali. Pronáším požehnání a je ze mě židovka. Odteď jsem oficiálně Yael, dcera Avrahamova (žádný obavy, tatínku, tvoje Monička taky budu navždycky). Další na řadě je Nevo, řvoucí, že nechceeeee, i když teplá voda v mikve ho maličko klidní. Beru ho podle instrukcí pod rameny zády k sobě, čelem k dajanům a poctivě celého ponořím do vody. Samozřejmě i s hlavou, což nesnáší, tak zas přidal na řevu. Ale má to za sebou, rabínka ho bere osušit a obléknout. Teď Eitan. Můj čtyřměsíční cvalda se zvědavě se rozhlíží po okolí a všech přítomných. Stejně jako jeho o tři roky staršího bráchu ho na setinu vteřiny potopím. Po vynoření se tváří vteřinku překvapeně, tohle nečekal. Ale hned vzápětí dává veselým úsměvem žehnajícím rabínům na srozuměnou, že to vlastně byla prča a dal by si to zas.

Nevo se vrátil k Danielovi a k tabletu, který jsem povolila, než se k nim po mikve zase připojím. Za půl hodiny jsem už byla u kluků, po kojení Eitana, s vysušenými vlasy, jemným make upem. V džínově vypadající sukni a bílé saténové halence, co jsem narychlo pořídila dva dny před svatbou. Pokrývku hlavy oficiálně mám mít až jako vdaná židovka, tak jsem po víc než dvou měsících byla bez šátku s vlasy staženými do hladkého culíku. Šátek mi na hlavě chyběl, ale neměla jsem nic, co by se hodilo, tak jsem využila možnosti být bez. Kluci dostali od jedné z přítomných dam krásné ručně uháčkované jarmulky, kterými nahradili ty, co jsme dovezli z domova, a poctivě si je celou dobu střežili na hlavách. Čekání na obřad bylo dlouhé, děti tam vůbec neměly, co dělat. Teda když nepočítám zobání krekrů, sušenek a skákání ze schodů. Vlastně je zázrak, že ty tři hodiny od mikve k obřadu nějak vydržely. I když ke konci jsme je museli už hodně prosit a slibovat, že je pak vezmem, kam budou chtít.

O samotném obřadu bude koukám další článek, protože už teď je to nějak dlouhý :-). Tak aspoň napíšu, že se nám nudící se děti tlačily pod nohama, pošťuchovaly se mezi sebou, občas jsme očima bádali po místnosti, kam to zmizely. Eitan sem tam pokřikoval z korbičky kočárku, ve které se ho snažila zabavit jiná nevěsta čekající na svůj okamžik. I přesto jsem se zvládla dojmout, uronit pár slziček štěstí a dokonce požehnat jedné staré paní, aby se její padesátiletý syn už konečně oženil. Prosby pod chupou mají údajně ohromnou sílu. Zkazit tím snad nic nemůžu, tak proč to nezkusit :-).

Leden – spoustu na srdci, málo na papíře. Totiž na blogu :)

V lednu jsem psala málo, což může budit dojem, že se nic moc neděje. Opak je pravdou, děje se toho tolik, že na sdílení vůbec není čas. První týden v lednu byl Giyora pět dní a pět nocí pryč. Nebylo to zdaleka tak hrozné, jak jsem se obávala, kluci byli zdraví a chovali se relativně spořádaně, včetně šabatu, který byl s dětmi snad vůbec nejlepší, co pamatuju. Na 23. ledna byla naplánovaná naše židovská svatba, což se také neobešlo úplně bez příprav. Kvůli samotnému uzavření termínu jsme museli 2. ledna na rabinát do Haify, dotlačit potřebné dokumenty a potvrzení o absolvování alespoň části kurzu pro nevěsty, abych věděla, jak se připravit na koupání v mikve (nutné před svatebním obřadem a jako dokončení mé konverze k judaismu). Studovala jsem po večerech s paní rabínovou a přes sem tam volná dopoledne sháněla něco na sebe. Sice šlo čistě o úřední obřad, nikoho jsme nezvali, ale stejně jsem chtěla něco svátečnějšího než je vytahané kojící triko a obnošená sukně vytažená po roce z šatníku, protože jsem se vrátila na svou původní váhu před těhotenstvím.

Děti sice ustály těch pět dnů, kdy jsme byli bez tatínka, ale co se nám vrátil, střídaly se v různých nachlazeních, zánětech uší a žaludečních problémech. Do toho běžné kontroly a konečně s měsíc a půl dlouhým zpožděním očkování Eitana.

Nevo se mnou zůstává 2x týdně doma, protože jsem nabyla dojmu, že ta školka každý den do čtyř je pro něj příliš. Navíc v počasí, co se tu motalo celou první polovinu ledna, bývalo často pohodlnější vůbec z domova nevylézat a dívat se na ty hromy, blesky a kroupy pěkně z tepla domova. Husté deště se tedy projevují i vevnitř a my jen kontrolujeme, jestli se vlhké fleky na zdech vyskytují na známých místech nebo jde o novinky tohoto roku.

Vtipným důsledkem Giyorovy absence (kromě toho, že jsem teda definitivně zhubla na svoji váhu, jak mě týden nekrmil) je, že máme všechny malý chlapíky zpátky v ložnici. Vzala jsem si je tam na dvě noci z těch pěti, co tu Giyora nebyl a ukázalo se, že i když si Eitan v noci sem tam zabrečí, vůbec nikoho to neruší. A kluci spí lépe a déle. Když jsem se Giyory ptala po návratu, co on na to, že by se vrátili k nám, odvětil, že on by byl pro, ale „všichni říkaj, že to není dobře“. Mno, zasmáli jsme se, jen tu větu vyslovil, jakoby nám na to záleželo :). Máme tedy zastavěnou manželskou postel dokola dětskými postýlkami, v ložnici není k hnutí, ale je nám fajn. A šetříme na vytápění, hehe.

Oslavili jsme svátek stromků Tu bi-švat. Děti přes den ve školkách a my večer v synagoze. Eitan sice obvykle od sedmi skoro do půlnoci spí, ale tuhle oslavu si evidentně nechtěl nechat ujít. Jak přišel osvědčený babysitter Golan (Giyorův nejstarší syn, aktuálně dvacetiletý), probral se a nám nezbylo, než ho vzít s sebou. Byl nejmladším účastníkem, choval se velmi společensky a okouzloval přítomné zářivými úsměvy až do půl desáté.

Dům trpěl mými výběhy do obchoďáků a já tím, že jsem se v posledních několika slunečných dnech nedostala nikam jinam.

Dneska byl po dlouhé době oddechový den. Giyora zasázel odpoledne s klukama to tubishvatové rostlinstvo, co dotáhli ze školek a já konečně ulevila domu od prachu a nahromaděného bordelu. Eitan pofňukával a hodně chtěl nosit, zřejmě se můžeme těšit na třetí zoubek. Zas bylo krásně a já se ven dostala jen pro Neva do školky. Zítra už to určitě napravíme, snad to sluníčko ještě vydrží. V lese v Tal El už zase kvetou bramboříky a sasanky, tak je musím tradičně jako každý rok dojít vyblejsknout :-).

Kluci a Tu bi-švat

Svátek stromů nebo také svátek plodů. Jen co se doslavila Chanuka, připravují se děti ve školkách na další svátek – Tu bi-švat. Učí se o stromech a plodech, se kterými se seznamují na živo při procházkách po osadách. Sází rostlinky do zahrádky, dělají džusy z citrusů, pečou koláče s čerstvým i sušeným ovocem. V den svátku je oslava, kterou si Nevo ve školce užil právě dneska. Že děti domů vždy nosí květináček s pidi rostlinkou jsme si zvykli, ovšem strom jsme dostali prvně. Ale karob na zahradě ještě nemáme, tak mu určitě najdeme místo. A za pět let ode dneška z něj můžeme sklízet košér plody :-).

Ukousnutí z porce Tóry

Většinu minulého týdne byl Giyora se studenty na ročním výletě, i přes šabat jsem byla s klukama sama. Do synagogy jsme nešli a lekce Tóry ženám se nekonala. Ale protože Giyora je ve škole považován skoro za rabína, naservíroval studentům týdenní porci z Tóry na výletě právě on. A já si jeho podání nechala odvyprávět aspoň dodatečně.  Abych vás nemýlila, nejedná se o jeho podání. Oddíl na každý týden je dlouhý sám o sobě a obsahuje mnoho skrytých sdělení, na které poukazují a různě je interpretují rabíni a učenci z celého světa. V každém oddílu lze najít tolik zajímavých myšlenek, že je to na hodinové diskuze a ne na pár minut, které měl Giyora k dispozici. Čili jde o to, co z vygoogleného obsahu chtěl na studenty vysypat. Podobný způsob používá i Reut na lekci Tóry pro ženy, jen má kromě googlu i jiné zdroje.

Oddíl byl o posledních třech ranách egyptských – kobylky, tma a smrt prvorozených (těch prvních sedm jsme si vyslechli o minulém šabatu u rabína a naši kluci příběh tak hltali, že jim ho Giyora musel před spaním odvyprávět znovu – a trvali na identické verzi, kterou podal rabín Noam :-)).

Takže kobylky – byly obrovský a sežraly úplně všechno. Zvířata umírala hlady, protože se neměla na čem pást, lidé umírali hlady, protože neměli k jídlu zvířata. Faraón, jehož zabedněnost opět Bůh posílil, ani přes předchozí příslib izraelity nepropustil. Že je to lhář se už po těch sedmi ranách ví, tak to ani nikoho moc nepřekvapilo.

Devátá rána – tma, celé tři dny. Tak tohle byla pořádná pecka. Podle učenců dvoukolová. První kolo – tma, černá tma, ale pořád jenom tma, jako když člověk zavře oči. Izraelité, co byli ready emigrovat, měli světlo. A viděli tak, že ti, co se aklimatizovali v Egyptě a nehodlali hnout ploutví, to krutě odnesli… Chytrý tah, Bůh tak velmi efektivně pomohl s rozhodnutím všem, co doteď možná ještě váhali. A díky tomu, že měli světlo, nasbírali si chlapci šikovní v rámci příprav na odchod spoustu zlata a cenných věcí, aby nešli úplně s holými …, totiž holýma rukama.

Druhé kolo byla tma paralyzující. V Tóře se píše, že se lidé nemohli hýbat, což se vysvětluje tak, že je přepadla tma duševní. Pocit, že jsme sami, že nás nikdo neuslyší plakat, volat o pomoc, že se o nás nikdo nepostará. Logicky to může být důsledek té normální tmy. Obavy, že už nikdy nebude světlo, že už nikdy neuvidíme, zřejmě snadno můžou způsobit tak solidní depku, že se člověk nedokáže pohnout. Po osmi ranách zraňujících fyzicky přichází tma, co Egypťany rozloží duševně. Všichni si nepřejí nic jiného, než ať ten zpropadený národ izraelitů už zmizí, se vším zlatem, vším, co chtějí, hlavně ať už jdou a to příšerný utrpení skončí.

Člověk by musel být blázen, aby se i v takové situaci rval zuby nehty o šestsetitisícovou bandu otroků. Faraónova zatvrzelost tak zjevně nemohla být ničím jiným než Božím úmyslem. A vysloužená poslední rána – smrt prvorozených, jen potvrzením Boží síly. No a asi i pomsta za faraónovo dřívější nařízení zabíjet všechny narozené syny izraelitů, které se tak úplně nedodržovalo… To Bůh byl mnohem důslednější a jediný, koho jakožto prvorozeného nechal naživu, byl právě samotný faraon. Aby konečně mohl Mojžíšovi s Áronem kývnout a propustit izraelity z Egypta.

A ještě pár vět z porce Tóry na tento týden, jak jsme si o něm povídaly na lekci ženám.

Izraelité si to štrádují už nějakou dobu po poušti a nedlouho po tom super extra zázraku, kdy jich všech šest set tisíc prošlo suchou (možná až dost vysušenou…) nožkou přes Rudé moře už začínají ztrácet víru a fňukat, že v Egyptě jim vlastně bylo líp. Kromě toho, jak snadno člověk ztrácí víru, jsme rozebíraly, jak se může cítit nadřazený nad jiným jenom proto, že otročí v baráku se zlatými klikami. Přitom má ve výsledku stejný houby jako otrok sloužící na statku. A jak se otroctví může zdát lepší než svoboda jenom proto, že člověk ví, že je o něj postaráno – ráno skýva chleba a voda, v poledne skýva chleba a voda… Zariskovat, že o tu skývu přijdeme, může způsobit, že to člověk radši nezkusí a prožije v otroctví celý život.

Tak přeju všem stále světlo v duši a mnoho sil v cestě za svobodou, když už se rozhodneme, že někde nechceme dál otročit :-).