Druhého ledna, přes měsíc od úspěšného složení testu, jsme se s Giyorou opět vydali na rabinát, abychom si domluvili detaily svatby. Giyora nesl potvrzení, že není potomek Cohena, to by si totiž gijoret (žena, co konvertovala k judaismu) vzít nesměl. Vtipné, že to prověřují až teď, po skončení kurzu. Pro potvrzení židovského původu měl přinést ktubu z prvního manželství, kterou ale nenašel, tak jsme čekali, co na to soudce a trochu po izraelsku doufali, že „se to ňák vyřeší“… Soudce se na to netvářil, i když se celkově tvářil o dost líp než při zkoušce v roli zlého policajta, ale vážně se to nakonec „nějak vyřešilo“ :-). Stačilo potvrzení o rozvodu, které ve spisu bylo, jen to Giyoru poslal okopírovat pro vložení do jiného spisu. Ještě chybělo moje potvrzení o absolvování kurzu pro nevěsty, respektive aspoň lekcí nutných pro vstup do mikve – bazénku pro rituální lázeň židů. Do mikve má před tradiční židovskou svatbou vlézt každá nevěsta (i když ne všechny to dělají) a v mém případě to byl i poslední krok k úspěšně dokončené konverzi. Eitan tentokrát proti návštěvě na rabinátu nijak neprotestoval a celou hodinu a půl spokojeně prospal v kočáru.
Jsme v Izraeli, takže by bylo divné, kdyby se to nějak nezkomplikovalo… Pod vodu do mikve se mnou pro novou identitu museli i Eitan a Nevo (Daniel ji dostane, až ho budeme moci začlenit do náboženského vzdělávání). Že Nevo musí projít maličko otravným obřadem, protože obřízku absolvoval v době, kdy jsem ještě v procesu konverze nebyla, jsme věděli. Ovšem nevěděli jsme, že to trapné píchuntí minijehličkou má oprávnění udělat jedinej rabín v celý zemi a to v Tel Avivu v neděli jednou za 14 dní… A protože tu jedinou neděli, kdy k tomu mohlo dojít před svatbou, byl Giyora ještě na výletě a já s Eitanem a Nevem odmítla tu dvouhodinovou cestu tam a zpátky sama absolvovat, smířili jsme se s tím, že Neva holt vymácháme někdy jindy. I tak jsem mu slíbila, že pojede s námi, abychom ho na to zkusili nějak připravit. A koneckonců, jsme v Izraeli, takže třeba se to nakonec „nějak udělá“ :-). Slečna zmínila jistou mizivou šanci, že ten rabín by teoreticky mohl být na místě svatby…
Ze svatby jsme nedělali žádnou událost a využili jsme možnosti vzít se přímo v budově mikve. Místo, kde se dá vykoupat v mikve a rovnou se tam nechat oddat, je (no, to byste nečekali, že) jedno jediné v celé zemi… A to v Hod Hasharonu, kousek od Tel Avivu. Měli jsme tam být v 10:30 dopoledne, což znamenalo cestu v ranních zácpách, čili jsme místo necelých dvou hodin jízdy autem raději počítali s třemi. K Nevovi a Eitanovi se neplánovaně přidal i Daniel, když se v noci před svatbou vzbudil bolestí ucha… Dostal lék na bolest a antibiotika, která nám (naštěstí) zbyla v lednici po léčení stejného problému tři týdny zpět. S tím, že jsme doufali, že stejně jako předtím zabere hned první dávka a k doktorce zajdeme dodatečně. Do školky jsme ho ale samozřejmě poslat nechtěli. Cesta proběhla v pohodě, antibiotika evidentně zabrala, zácpy byly v normě a i přes to, že jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním proti plánu, jsme dojel včas. Na místě nás čekalo několik rabínů a rabínek, co se nějakým způsobem účastnili v různých rolích procesu. Dozvěděli jsme se, že se bereme my a ještě tři páry a že rabín, co má štípnout Neva, je na místě a tudíž jdeme do mikve já, Eitan a Nevo.
Příprava na mikve není žádná sranda, večer před vykoupáním jsem strávila dvě hodiny důkladnou péčí o své tělo a obličej. Vlasy musí být čerstvě obarvené, žádné odrosty. Přesné instrukce jsem měla od Shuvy v rámci jedné z lekcí kurzu pro nevěsty.
Rabínka se speciálním oprávněním pro doprovázení židovek vstupujících do mikve (v hebrejštině „balanit“) mě odvedla do koupelny s vanou, odkud vedly dveře přímo k mikve. Musela jsem se osprchovat, umýt mýdlem, opláchnout vlasy a důkladně je pročesat. Vyšla jsem z koupelny k mikve a rabínka si ode mě vzala ručník, do kterého jsem byla zabalená. Nahá jsem po prudkých schodech sešla do bazénku s příjemně teplou vodou o velikosti asi tři na tři metry. Zapomněla jsem všechno, co jsem se učila, tak jsem jen poslušně následovala instrukce. Jít ke stěně, kde je zábradlí, chytit se a s poklonou klesnout na kolena, abych se kompletně ponořila včetně hlavy a vlasů. Pak zpátky do koupelny, kam mi přivezli kočár s Eitanem a přivedli Neva, že je taky prvně musím omýt pod sprchou včetně hlavy. Eitan z toho byl vykulenej, ale než si stihl postěžovat, už si navýsost spokojeně hověl nahý v kočárku v osušce. S Nevem to bylo horší, hystericky řval a pral se s námi, že nechceeeee sprchu, nechceeeee mýt hlavu, nechce nic. Bylo mi ho líto, ale na nějaký vlídnější přístup prostě nebyl čas. Já dostala podivný gumovo šusťákový oblek zahalující mě od krku až skoro po paty, s dlouhými rukávy. Tenhle ponor do mikve je za účasti rabínů, kteří mi, jestli to úspěšně zvládnu, přišijou už navždycky novou židovskou identitu. Prvně jdu znovu sama, v tom županu. Když jsem dole, vcházejí rabíni. Asi vtipkují, ale jsem tak nervní z pobrekujícího Neva v koupelně a rozhaleného Eitana, že nastydne, že je moc nevnímám. Každopádně první ponor se mi nepovedl, ta gumová věc nadnáší, rabínům se to nepozdávalo. Podruhý jsem se snažila víc, to už mi uznali. Pronáším požehnání a je ze mě židovka. Odteď jsem oficiálně Yael, dcera Avrahamova (žádný obavy, tatínku, tvoje Monička taky budu navždycky). Další na řadě je Nevo, řvoucí, že nechceeeee, i když teplá voda v mikve ho maličko klidní. Beru ho podle instrukcí pod rameny zády k sobě, čelem k dajanům a poctivě celého ponořím do vody. Samozřejmě i s hlavou, což nesnáší, tak zas přidal na řevu. Ale má to za sebou, rabínka ho bere osušit a obléknout. Teď Eitan. Můj čtyřměsíční cvalda se zvědavě se rozhlíží po okolí a všech přítomných. Stejně jako jeho o tři roky staršího bráchu ho na setinu vteřiny potopím. Po vynoření se tváří vteřinku překvapeně, tohle nečekal. Ale hned vzápětí dává veselým úsměvem žehnajícím rabínům na srozuměnou, že to vlastně byla prča a dal by si to zas.
Nevo se vrátil k Danielovi a k tabletu, který jsem povolila, než se k nim po mikve zase připojím. Za půl hodiny jsem už byla u kluků, po kojení Eitana, s vysušenými vlasy, jemným make upem. V džínově vypadající sukni a bílé saténové halence, co jsem narychlo pořídila dva dny před svatbou. Pokrývku hlavy oficiálně mám mít až jako vdaná židovka, tak jsem po víc než dvou měsících byla bez šátku s vlasy staženými do hladkého culíku. Šátek mi na hlavě chyběl, ale neměla jsem nic, co by se hodilo, tak jsem využila možnosti být bez. Kluci dostali od jedné z přítomných dam krásné ručně uháčkované jarmulky, kterými nahradili ty, co jsme dovezli z domova, a poctivě si je celou dobu střežili na hlavách. Čekání na obřad bylo dlouhé, děti tam vůbec neměly, co dělat. Teda když nepočítám zobání krekrů, sušenek a skákání ze schodů. Vlastně je zázrak, že ty tři hodiny od mikve k obřadu nějak vydržely. I když ke konci jsme je museli už hodně prosit a slibovat, že je pak vezmem, kam budou chtít.
O samotném obřadu bude koukám další článek, protože už teď je to nějak dlouhý :-). Tak aspoň napíšu, že se nám nudící se děti tlačily pod nohama, pošťuchovaly se mezi sebou, občas jsme očima bádali po místnosti, kam to zmizely. Eitan sem tam pokřikoval z korbičky kočárku, ve které se ho snažila zabavit jiná nevěsta čekající na svůj okamžik. I přesto jsem se zvládla dojmout, uronit pár slziček štěstí a dokonce požehnat jedné staré paní, aby se její padesátiletý syn už konečně oženil. Prosby pod chupou mají údajně ohromnou sílu. Zkazit tím snad nic nemůžu, tak proč to nezkusit :-).
