Autor: Monika Erez

Yael bylo předevčírem měsíc od chvíle, kdy se její čerstvá duše vyloupla z mikve. Ráda bych si na ni v Izraeli zvykla, protože jméno Monika tu ve většině populace vyvolá asociaci s Lewinskou a místní rockovou kapelou „Monika Sex“. Nic, co by se hodilo k pobožné židovce, že jo. Jenže je mi pořád blbý se jako Yael někde prezentovat. Jednak to jméno zatím nemám v občance a jednak jsem i tady v Izraeli už pěkných pár let Monika. Každopádně se mi líbí, když mě tak někdo přece jen osloví. S Giyorou pokračujeme v našem náboženském konání podobně, jako když jsme studovali. Giyora neděle večer dochází na lekce Tóry, které sem přijíždí dávat rabín z nedaleké obce ještě víc ateistické, než je Tal El. Statečný to chlapec. Já se dál potkávám jednou týdně s Shuvou, ale většinou zvládneme málo jiného materiálu než je povídání o dětech. Každopádně i to probírání výchovy považuju za důležitou součást učení o tom, jak být tou správnou židovskou mámou.

Giyora skoro denně ráno chodí do synagogy, takže s klukama vstávám sama. Poděkování Bohu po probuzení zvládám stoprocentně, stejně jako rituální mytí rukou a sadu ranních požehnání. Přes den se snažím žehnat, co umím. Jedna věta před jídlem se povede skoro pokaždé, stejně tak po toaletě (aaano, i TAM je Bůh s námi :D). Požehnání po jídle maličko vázne, ale i tady dělám pokroky. To extra dlouhatánský požehnání po chlebu je pořád dost velkej strašák, ale už se mi daří přelouskat za nějakých 5 minut. Což je asi třikrát dýl, než to umí Giyora a všichni okolo, ale aspoň už to není půl hodina… I tak si každý hryznutí do čehokoliv podobného chlebu hoooodně rozmýšlím. Vůbec mám dojem, že poslední dobou jím víc řízky než pečivo. Dětem před spaním před pohádkami čteme ještě kousek modlitby na dobrou noc, kterou si pak znovu čtu, když jdu spát já. Lekce žen v Tal El bohužel už není, protože Reút, která je pořádala, to tu po měsíci, kdy se jim nepovedlo dát do kupy rozbité rodinné auto, zabalila. Samozřejmě držíme šabaty a dál je spolu s nově nabytými vědomostmi pomalu vylepšujeme. Když jsme teď o šabatu obědvali u rabína a viděla jsem Shuvu, jak se dobývá pro polštářek žvýkačky nožem ze strany, kde není perforace, protože prorazit perforaci nebo snad dokonce i kresbu se o šabatu nesmí, zas jsem si uvědomila, jak moc toho asi pořád nevíme.

Jo, je to tak, děláme dál tu spoustu „divných“ věcí. Nemusela bych hledat jiná odůvodnění než to, že je nám tak prostě dobře. Naše babičky taky používaly česnek, protože fungoval a nepátraly kdoví jak po tom, proč. Ale mě to nedalo a nad racionalitou našeho konání jsem se zamyslela. Můj obsáhlý myšlenkový tok stručně shrnuje následující odstavec.

Šťastný život chceme prožít asi úplně všichni. V médiích se to hemží zaručeně funkčními recepty, ve kterých se opakují ta stejná doporučení: „Radujte se z maličkostí. Soustřeďte se více na to, co se vám daří a méně na to, co se vám nedaří. Zařaďte do života rituály. Najděte si čas pro sebe. Buďte optimističtí. Hodně se smějte. Hledejte na všem pozitiva. “ No a to je přesně to, co mi náboženská praxe do života přidává nespočetněkrát za den. Každé požehnání před jídlem a pitím mi připomene, že mám být za co vděčná – ne každý má co jíst a pít. Poděkování Bohu, že jsem se ráno probudila? No jasně, jsou tací, co se neprobudili… Rituálně opláchnout ruce? Mám čistou vodu a mám čas si tohle dovolit. Odříkat ranní požehnání? Vždyť jo, zas vyšlo slunce, zas kohouti kokrhali, zas je novej den. Že to bere spoustu času? Jenže to je můj čas, jenom můj. Upřímně pochybuju, že by se mi dařilo nějak během dne mezi úklidem a pobíháním mezi třemi dětmi po pár minutkách nastřádat třeba i hodinu jenom pro sebe. Já jsem nehledala, jak vylepšit svůj život, který mi připadal nadmíru spokojený, ale když jsem takhle na stříbrným podnose dostala do ruky dárkový balení se spoustou nástrojů, jak tu míru spokojenosti a štěstí ještě pozvednout? Tak to bych byla blázen to házet do koše, že.

A že v sobotu nic nemůžeme? Jak se to vezme. Jeden den v týdnu, kdy věnujeme stoprocentní pozornost jen jeden druhému, svátečně jíme a hrajeme si s dětmi, myslím není od věci. Ono by jinak pořád bylo, co dělat jiného. Že si toho málo užijeme? Nemyslím, že se hladina štěstí odvíjí od toho, co jsme si stihli užít. I když výlety mi chybí a chtěla bych cestovat častěji, vždycky si vzpomenu na film „Než si pro nás přijde“ (The Bucket List). Můžeme vidět všechno na světě a na konci to bude právě ta večeře doma s rodinou, co jsme na životě oceňovali nejvíc…

A co pokrývka hlavy? Nosím. A ráda! I když necítím, že to má co dělat s větší mírou cudností a ten dojem mi potvrzuje i hodně rabínů, podle kterých v dnešní době ortodoxní židovka šátek nosit nemusí. Jenže kromě toho, že to je dost praktické, jsem zjistila, že mi to pomáhá. Chovat se neustále tak, jak nejlíp dovedu, by byl optimální stav, ale mně se to teda nedaří. A ten šátek mi připomíná, že chci. Ta věc na hlavě mě nenechá nahlédnout do telefonu, když řídím (no to by byl trapas dostat coby pobožná židovka pokutu za používání telefonu za jízdy, co! To by bylo sousto pro ateisty ;P). A nosím ho i doma, protože mi pomáhá udržet emoce na uzdě a připomínat mi, že to já jsem tu ten odpovědný dospělý. A že to s těmi mými čtyřmi chlápky bývá často potřeba ;). To samozřejmě významně přispívá k harmonii doma, která se odráží na celé domácnosti. Protože jak se tu říká (a věřím, že nejen tu): „Šťastná maminka, šťastný dům“.

Ano, je to spousta omezení oproti životu ateisty. Ale já cítím, že tím posiluju duši, která tím životem před tím byla řekněme… pokleslá :D. Když jsem chodívala do fitka, rozhodně to nebylo pro čas strávený tam. A i když třeba hodinu aerobiku jsem si užít uměla, cílem bylo, aby se tělo mělo a fungovalo celkově líp, mimo tu tělocvičnu, mimo to fitko. A teď dělám to samé se svojí duší. Tak nějak takhle asi, snad to trochu dává smysl. Přeju všem to správný nářadíčko ke spokojenému životu :).

Druhé pozvání ke známým na šabat už nám bylo trapné odmítat kvůli předpovědi počasí, protože když jsme to prvně udělali, byl víkend nakonec příjemně slunečný a i teplý. Z domova se nám nechtělo, s manželem přespávání u někoho moc nefandíme. Na druhou stranu, po tolika šabatech strávených v Tal El to mohla být zajímavá změna. A šance vidět šabat také u někoho jiného, než je rodina našeho rabína. Sbalili jsme teda děti a věcí, že bychom s nimi někde mohli být týden a ne 25 hodin. K obývání jsme dostali dvoupokojový apartmán, který se přes sezónu pronajímá, těsně sousedící s bytem našich přátel. Dorazili jsme třičtvrtě hodiny před začátkem šabatu a rychle vlastním povlečením povlékali dvoulůžko a k němu přiraženou přistýlku a přemýšleli, jak se na tom v pěti vyspíme. Varianta, že tam budou spát jenom děti a my si rozložíme gauč v druhé místnosti nepřipadala v úvahu, protože prckové by z těch postelí bez zábran popadali. Plánovaný oplach dětí po začátku šabatu vzal za své, protože přes šabat se vypíná bojler a tudíž nebude teplá voda. Nu což, spíme tam jednou… Giyora se převlékl do synagogy a v půl páté chlapi vyrazili. Na baráku jsme zůstaly dvě maminy a celkem 7 dětí, čtyři kluci hostitelky ve věku 7, 5, 2 a půl a rok, a ti tři moji. Kromě pár drobných rvaček o hračky ta hodinka a něco bez manželů proběhla docela v pohodě. Moji kluci obecně vidí kámoše mimo školku málo, protože než to rodiče posbíraj z družin, já už to svoje obvykle házím do vany. Zvlášť teď, když je venku zima a brzy tma. Z nezvyklé permanentní přítomnosti kámošů a hromady neznámých hraček, i když svým určením spíš pro batolata, byli nadšení dost na to, aby se bez větších incidentů zabavili bez mojí iniciativy. Během kiduše a večeře už ale byli příliš unavení a hádky se vyostřovaly, až jsme to radši odtáhli do hajan. Prý bylo něco kolem půl deváté říkala ráno Reut, a asi bylo vážně brzy, protože se mi v posteli povedlo přečíst stránku a půl z knížky v hebrejštině. Obvykle usínám po dvou řádcích.

Noc byla příšerná, děti se mlely a zmatení světlem rozsvícených lampiček chtěly vstávat snad už v půl šestý. V šest dvacet mi zvonil budík na mobilu, který jsem zapomněla vypnout. Instinktivně jsem po něm skočila a vypla to… Asi bych to správně měla zavřít do kufru, nevím. Vlastně bych na to o šabatu spíš neměla ani sáhnout.

Vstávali jsme, pro propršené noci, kdy bouřilo a i padaly kroupy, do dalšího deštivého dne. Bez jediné hry na šabat, které jsem v té hodince na sbalení sobě, dvěma klukům a miminu, zapomněla vzít. Naštěstí než děti zbaštily vanilkový dezert, už se to vedle v bytě ozývalo taky. Kolem půl osmé chlapi mazali do synagogy a děti měly volný průběh z bytu do apartmánu. Terasy bohužel v tom počasí pasé, ale vyhrály si kupodivu slušně i bez nich. Dost na to, aby Reut stihla připravit šabatový stůl a zeleninový salát. Moje pomoc ve chvíli, kdy Eitan usnul, spočívala v držení jejího rok starého prcka, který se z nějakého důvodu jinak na maminku furt věšel. Byl s tímhle řešením spokojenej, tak aspoň něco. Šabatová plotýnka se nezapnula, ukázalo se, že je nastavená na pozdější dobu, tak Reut prostě vzala tácy s jídlem a odnesla to nechat ohřát dolů do domu rodičů.

Chlapi se vrátili kolem desáté, zvládli jsme s dětmi kiduš a slušně se najíst. Počasí se moc nevybralo, ale i přes hrozící přeháňky jsme se rozhodli vyrazit na procházku, abychom si trochu prohlédli město a utahaly děti. Nakonec sprchlo jenom maličko a byli jsme zrovna schovaní na zastíněném dětském hřišti, ale byli jsme tam sami. Takže ze slibované atmosféry šabatu v místě, kde je ortodoxních stejně jako nevěřících, bylo houby. Po návratu na barák byl Nevo tak hotovej, že sám chtěl jít spát, což se stává asi tak třikrát do roka. Daniel se bránil zuby nehty, ale byla jsem skálopevně přesvědčená, že jestli aspoň na chvilku neusne, odpoledne s ním bude příšerný. Poraženecky jsem sklouzla k systému odměn a trestů a slíbila tablet po šabatu jen tomu, kdo si teď zdřímne. Upřímně se dost dlouho snažil, až jsem si říkala, že by si ten tablet zasloužil už jen za to a že ho nechám vstát, ale nakonec usnul. Byla jsem mrtvá taky, jenže Eitan jak na potvoru až moc živej, takže smůla. Kluci včetně Giyory chrupali pěkný dvě hodinky. Vedle si starší děti hrály, ale samy a potichu. Rodičovstvo se ozvalo až kolem čtvrté, kdy se chlapi chystali na svůj poslední výlet do synagogy. Zas v dešti. To bylo trochu jiné, než to znám z Tal El. Odchod někdy ve třičtvrtě na pět, za půl hodiny zpátky na kiduš, ještě před západem slunce. Pak zas do synagogy a návrat za další půl hodinu, už po odchodu šabatu. Společně jsme se při obřadu havdala s šabatem rozloučili a šli bleskově balit, abychom se na tu čtyřicetiminutovou cestu zpátky domů vydali co nejdříve. Domů se kluci těšili, ale myslím, že ne tak moc, jako my… Podtrženo a sečteno, i když jsme se stihli dozvědět dost nových zajímavých věcí o dodržování šabatů a praxi judaismu obecně, i když si s Reut moc rozumím a naši kluci taky, ověřili jsme si, že trávit celý šabat u někoho prostě pro nás není.

Vybalené věci mi vygenerovaly asi šest praček navíc, což jsem pak s běžným provozem zpracovávala skoro až do pátku, uf. Ale být sem tam někde jinde než doma nakonec není úplně od věci, takže jestli bude nějaké příště, zřejmě příjemný košér hotýlek s all inclusive u mořské promenády :-).