Rubrika: Výlety

Dnešní dopoledne k návštěvě mořského pobřeží nelákalo ani v nejmenším – šedé nebe, mizerná viditelnost, dusno… Ale manžel vyrazil na školní výlet bez jarmulky a protože si připadal, jak když nemá půlku hlavy, prosil, jestli mu jí nedovezeme. Dojezdová vzdálenost do půl hodiny a Eitan byl s nápadem v pohodě (jako je s většinou věcí ), tak jsme sedli do auta a vyrazili. Mimin to celé prospal, což se dalo čekat, ale byla to škoda, protože pohled na moře v bezvětří by si býval možná užil víc než při tom předchozím nešťastném pokusu na pláži Argaman v Akku. Tomuhle místu se prý říká Modrá jeskyně a je pár minut cesty jižně od pláže Achziv. Dá se tam dojet autem po asfaltce, zaparkovat přímo vedle a je to parádní pro koupání s malými dětmi. Jak to, že jsme tam nikdy nebyli?! Snad to ještě letos zvládneme napravit  ).

Kolem národního parku Capernaum na břehu Kineretu projíždíme často, ale že hned vedle ústí do jezera pramen Ein Eyov jsme zjistili teprve dnes. Sice jsme nečekaně nabytý manželův volný den (měl být na týmové přípravě výletu blízko Eilatu) plánovali využít k pracím v domě, ale protože termín porodu se blíží, místo abychom poslali kluky do školky, vytáhli jsme je na výlet, který může být na dlouhou dobu poslední. Na to, že zůstali celou hodinu cesty plně bdělí a jíst vydrželi jenom chviličku, to docela šlo. Zaparkovat blízko vstupu k pěšince směrující k Ein Eyov je prakticky nemožné a náš pokus s odstavením auta na hliněný povrch kousek za krajnicí frekventované silnice vůbec nikomu nedoporučuju opakovat. Určitě by bývalo bylo lepší auto nechat na parkovišti národního parku Capernaum a ten kousek dojít. Giyora původně vyrazil sám na obhlídku, ze které se asi po 7 minutách vrátil s informací, že to je krásný a stojí to za to vidět, nicméně to nevypadá, že tam najdeme stín. To nebylo v půl jedenácté dopoledne a s téměř čistě modrým nebem nad hlavou zrovna pozitivní sdělení. Ale zkusit jsme to stejně chtěli, takže jsme se napatlali krémem proti sluníčku, vybavili pokrývkami hlavy a vydali se směrem ke Kineretu.

Schody po pár desítek metrech skončily a my pokračovali úzkou pěšinkou po hlíně a kamenech. Hned asi za dvě minuty cesty, kterou děti s přehledem zvládly s podporou jedné ruky dospěláka, se před námi otevřel okouzlující pohled na deltu potůčku vlévajícího se do Galilejského moře. A za další minutu jsme viděli i vodopád a drobná jezírka sem tam tvořená mezi množstvím velkých oblých kamenů. Místo krásné, i když jeho romantický nádech jsme mladému páru, což byli kromě nás a volavek v tu chvíli jediní návštěvníci, asi poněkud pokazili. Stan proti sluníčku jsme postavili na nerovném a bahnitém místě, ale čas tam trávily pouze věci, co jsme dotáhli s sebou, protože na pohodlné odpočívání to vážně nebylo. Pustili jsme se do průzkumu zákoutí, brodili se mělkými jezírky a nechali se skropit silným proudem vodopádu. Že je voda čistá nejen na pohled snad dokazovala hejna rybek, co se v ní spokojeně proháněla. Pak jsme sešli pár desítek metrů dolů ke Kineretu, kde ale voda vypadala o poznání hůř a byla zvláštně až nepříjemně teplá, že jsme ani neměli chuť se v ní smáčet.

Zážitek z objevení nového malebného kousku země nám zkazily kousance od prťavoučkých ohnivých mravenečků, kteří se tam vyskytli v nečekaně hojné populaci. Kluky brodění po kamenech přestalo bavit asi po hodině a nás rychle na to přestalo bavit je poponášet, tak jsme se sbalili a vydali na úprk od poledního sluníčka zpátky do auta.

Štípance pálily skoro celou půlhodinku cesty k tentokrát ověřenému cíli – křišťálové studánce nedaleko křižovatky Koach (které nevím proč říkáme Bufalo, ale vlastně nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje), kde se ve stínu pod obrovskou starou moruší a fíkovníky dá s dětmi pohodlně trávit čas i v extrémních horcích. Cesta od zaparkovaného auta k ní je doslova trnitá, ale i s dětmi na rukou nám zabere sotva deset minut. V pracovních dnech pármetrový břeh studánky často okupujeme sami. To bohužel nebyl dnešní případ, ale s nepočetnou skupinkou děcek na prahu dospělosti jsme se vzájemně nijak nerušili. Oblíbené místo prostě ani tentokrát nezklamalo :-).

Dopolední dvě převážně koupací zastávky v park HaMaayanot a následně v Ein Yehuda v kibutzu Ein HaNatziv kluky vyčerpaly na tolik, že do tří minut to v autosedačkách zařízli. Plán najíst se v restauraci tedy padl, opět jsme kupovali jídlo na cestu s tím, že najdem nějakej piknik flek, kde se vedle dá zaparkovat autem do stínu. Vyrazili jsme směr národní park Maayan Harod, který se coby piknikové místo už v minulosti párkrát osvědčil. Mělo to být sotva deset minut cesty, ale překvapivě už kolem půl třetí odpoledne začal provoz na silnicích houstnout, tak jsme se tam kodrcali zácpou skoro půl hodiny. Do úplně opuštěného parku jsme dorazili v půl čtvrté, hodinu a půl před zavíračkou. Park v posledních letech prochází zásadními úpravami, které původně relativně divoké místo proměnily v pohádkovou zahradu s členitými brouzdališti úhledně ohraničenými velkými kameny. Pěkně tam bylo vždycky, ale teď to vypadá jak kousek ráje. Přemluvili jsme paní u vjezdu, že můžeme zaparkovat mimo vyhrazené parkoviště, abychom měli auto vedle sebe a zakotvili u jednoho z kamenných stolků stíněných letitými olivovníky. Nevo se mezitím napůl probudil, tak jsme rozložili na trávě deku a prcky tam přenesli s tím, že buď budou spát dál nebo se přidají k jídlu. Vyčerpanější Daniel, pro kterého to byl ten den první šlofík, pokračoval. Nevo se chvíli převaloval, až se probral úplně a přidal se k našemu hodování. Posilněný řízkem nejdřív odzkoušel prolézačky a pak se rozběhl směr brouzdaliště. To už se rozkoukal i Daniel a k vodě jsme se přesunuli všichni. Mláďata se brodila studánkami, lezla po kamenech, přelézala z jednoho bazénku do druhého. Vody nikde neměli víc než po pás a byli tam úplně sami, čili jsme jim mohli nechat relativně volnej výběh. Dala by se tam strávit určitě víc než hodina času, ale jednak se blížila zavíračka a jednak Giyora spěchal k doktorovi, tak jsme to museli zabalit, i když se klukům samozřejmě nechtělo. Museli jsme slíbit, že se tam zas někdy vrátíme. Což hodláme dodržet, i když naplánovat tam celodenní výlet se v létě moc nedá, protože celá ta rozlehlá vodní plocha je na sluníčku. A protože naše děti by ve vodě trávily většinu času, chce to buď jinou roční dobu, pozdější odpolední hodiny nebo pár let počkat, až pořádně narostou čerstvě vysázené stromy, co snad nějaký ten stín nad brouzdalištěm vytvoří.

Konečně se zase v Giyorově diáři plného kromě školních výletů množstvím závěrečných ceremoniálů a večírků kvůli blížícímu se konci roku našel den volna. Výlet do národního parku HaMaayanot v údolí Emek Izrael jsme plánovali dlouho dopředu. Osobně by mě víc lákalo celodenní válení se u pohádkově krásných jezírek v Gan HaSlosha/Sahne, které je těsně před parkem HaMaayanot, ale to by mi u prcků neprošlo. Bylo jasné, že dvouhodinové popojíždění golfovým vozítkem a příležitostné hupsnutí do některé ze studánek po cestě pro ně bude mnohem zajímavější program. 12. června jsme se probudili do šedivého a mokrého rána. I když večer před tím v předpovědi počasí zmiňovali déšť, stejně jsem nevěřícně jsem zírala z okna na zalitou zahradu. Teploměr ale přesto ukazoval něco lehce pod třicet, tak jsme se nenechali pár kapkami deště nijak rozhodit. Mnohem těžší bylo nenechat se rozhodit dětma, co mě vytáhly z postele před šestou a do chvíle než jsme konečně vyrazili, buď ječely, brečely, mlátily se nebo aspoň pošťuchovaly tak, že to zas rychle k předem uvedenému vedlo. V devět jsem v naloženém autě hluboce vydechla a doufala, že aspoň jedno z dětí po odjezdu usne. Vyšlo to, Nevo byl po ranních honičkách vyčerpaný dost na to, aby odpadl za pár minut a dal nám příjemnou hodinku oddech. Daniel vydržel vzhůru celou hodinu a půl cesty a bez ustání se na něco vyptával, něco komentoval, povídal, vyprávěl nebo si aspoň zpíval. Giyora naštěstí trpělivě odpovídal a já se musela smát, protože vzhledem k Danielově výraznému opoždění ve vývoji řeči jsem nabyla dojmu, že období, kdy si člověk bude říkat, ať ten prcek aspoň na chvíli zavře pusu, nás úplně mine.

Zatímco Giyora šel vyřídit pronájem vozítka, kluci se krmili nachystanou svačinou. Ve čtvrt na dvanáct jsme v zasedacím pořádku určeném Danielem vyrazili po asfaltové cestičce ke studánce Ein Šokek, nejbližší od startu tratě. Romantickou představu prázdného a tichého místa rozbilo množství hlučících puberťáků, co si zde užívali zastávku školního výletu. Sakra. Tak to ne, ani neslézáme z vozíku a hurá na další stanoviště. Jedeme na druhý konec parku ke studánkám Ein Moda. Posledně, dva roky zpátky, jsme se tam nekoupali, bylo to poněkud plné, zakalené a nevím, co ještě, ale třeba to teď bude jinak. Během dvacetiminutového přejezdu stavíme u pole, protože děti si prostě musí vyšplhat na traktor. My zatím zkoumáme, jestli už dozrávají fíky, ale ještě tak měsíc potřebují. Na parkovišti u Ein Moda je náš vozíček jediný, ale zas je tam autobus dětí. Tentokrát chlapci z nějaké židovské náboženské školy, hemží se to tam černobílými figurkami s jarmulkami a profesory s dlouhými plnovousy. Vody si za hlučení užívaj úplně stejně jako děti, od kterých jsme právě utekli. Ein Moda je velké místo, čili se klidíme stranou od velké skupiny. Jeden z vousatých členů dohledu, kterého míjíme cestou, nás dobrosrdečně zdraví a s chápavým úsměvem nás informuje, že za 10 minut odtamtud všichni mizí :-). Vida, to je dobrá zpráva. A opravdu, během pár minut je místo skoro jenom naše. Mácháme se s klukama v průzračně čisté vodě, která je asi metr hluboká. Na paty a chodidla nám bez ustání útočí oploutvení obyvatelé, což legračně lochtá. U Ein Moda si užíváme o něco déle, než jsme plánovali. Když po pikniku místo opouštíme, zbývá z dvouhodinového pronájmu vozíku už jen 40 minut. Ženeme se maximální rychlostí mezi poli s rajčaty a melouny zpátky k Ein Šokek. Paráda, tentokrát je tam úplně prázdno. Sice nám zbývá už jen 15 minut, ale kluci jsou evidentně dostatečně vykoupaní a do vody se jim ani nechce. Hrají si s vodními pistolkami, zatímco my sedíme na kamenném břehu s nohama ve vodě a chechtáme se lechtání rybiček, co nám v hejnech připluly dodělat pedikůru. Tak jo, to bylo fajn, i to příšerný ráno už je to zapomenutý. Vozíček vracíme v půl druhé, jak bylo domluveno, a přemýšlíme, co s načatým dnem. Pár minut cesty je kibutz Ein HaNatziv s jezírkem Ein Jehuda. Nikdy jsme tam nebyli a prý je tam fajn koupání, tak zkoušíme, jestli děti cestu tam ještě vydrží vzhůru. Daly to, tak podle rozkazu strážce u brány parkujeme venku před kibutzem a vydáváme se na krátký, ale ostrý a náročný sešup k vodě. Hm, tak tohle pro prcky moc není. Příkré srázy, žádné místo k sezení, voda relativně hluboká. Místo pro teenagery, kterých se tam hemží celkem dost, skáčou do vody a plaví se na pěnových vorech. S obtížema jsme to slezli, Daniela Giyora odložil na jeden z vorů a pomohl do vody mně s Nevem. Toho vor bavil jen chviličku a fňukal, že chce zpátky na břeh, kde se bleskově vyválel na špinavé a prašné zemi. Že se mu ponor za účelem opláchnutí nelíbil ani trochu dal na vědomí široko daleko všem přítomným. Balíme to za pár minut a škrábeme se do kopce s dětmi na rukou ve snaze je do auta přinést bez obalu z prašné hlíny. No jo, místo pěkný, ale měli jsme o něm vědět před tím, než se narodily děti. Tak třeba se tam vrátíme, až nám odrostou ;).

O Ein Afek už jsem psala, ale dneska jsem tam byla prvně sama jen s Nevem. Ten se navíc postaral o vtipné zpestření, čili to sem prostě musím zaznamenat :-).

Dorazili jsme evidentně jako první, cestu po vjezdu do parku ještě blokovaly pasoucí se krávy. Zaparkovali jsme na prázdné parkoviště a vyrazili na trek. Z kamenů lemujících cestu prchaly ještěrky a nad hlavami nám křičeli ptáci. Nevo byl nejdřív otrávenej, že nevidíme želvy, co jsem mu slíbila, a na dřevěném molu ve vodě se bál. Což teda vůbec nebylo na škodu, protože se aspoň držel u mě. Pak mu spravily náladu zvědavé rybičky a od průzračného jezírka jsem ho pro změnu nemohla dostat. Když jsme se po hodině vydali na cílový úsek cesty, rád se nechal zlákat k další možnosti sejít z cesty k průzračnému mělkému potůčku lemovanému růžovými oleandry. Vzal to ovšem k vodě poněkud nerozvážně a mezi překvapené rybky hodil placáka . Mě tím taky překvapil, na lehce zmáčené oblečení jsem byla připravená, ale na totální koupačku teda ne. Neštěstí bylo rychle zažehnáno a převlečený a bosý Nevo si to spokojeně vykračoval po betonové cestičce. Na závěr piknik pod statnými eukalypty a pak zpátky na parkoviště, které se právě začalo plnit autobusy.

Jsem milovník ovoce a nejvíc toho, co jde škubat přímo ze stromu. Tady v Izraeli si na zahradě můžu zobnout pitango, moruše, utrhnout čerstvý citrón, mandarinku nebo avokádo, což je prima, ale středoevropské ovoce, co se na začátku léta sem tam objevuje za extrémně vysoké ceny v supermarketech, mi tu ze začátku scházelo. Než jsem zjistila, že i tady si můžu dojet na třešně, maliny, ostružiny a dokonce i na rybíz, angrešt a kanadské borůvky. Není to sice za rohem a zrovna zadarmo, ale navíc se člověk cestou pokochá malebnou kopcovatou krajinou Golanských výšin. A když je vedro, což v květnu už je, může z toho být celodenní výlet se zdravou svačinou a koupáním v řece. Většina alejí otevírá až počátkem června, ale Ein Zivan nabízí úrodu k ozobání naštěstí už v květnu, kdy nám vyšel po svátku Šavuot ještě jeden volný den. Místo je kousíček od hranic se Sýrií a od nás z Tal El trvá ujet těch 80 km necelou hodinu a půl. Osobně mám nejraději Odem, ale tam bohužel otevírali až o týden později. Na místo jsme dorazili v půl desáté a parkoviště bylo úplně prázdné, čili alej celá naše. Můj evropský apetit po ovoci podědil jenom mladší prcek, ale naštěstí v objektu bylo dost zábavy i pro nejedlíky, jako je Daniel – traktory, mini zoo s domácími zvířaty, nafukovací skákadla. Když jsme se s Nevem dosyta nacpali čerstvými třešněmi přímo ze stromů, připojili jsme se na chvíli ke Giyorovi s Danielem.

To už ale bylo k jedenácté a sluníčko začínalo nebezpečně pálit, tak jsme kluky s příslibem koupání nasoukali do auta a přejeli do dolní Banias na tzv. eukalyptové parkoviště. Je vážně plné urostlých eukalyptů, ale jestli to je oficiální název, to nevím. Nebylo to v pracovní volno, ale děti měly ten den prázdniny, čili jsme předpokládali, že najít pěkný prázdný flek s příjemným přístupem do vody bude vyžadovat pár minut pochodu. Ale usmálo se na nás štěstí a ve chvíli, kdy jsme se vydali z auta směr řeka, akorát se zdekovala početná rodinka okupující perfektní rozlehlý plácek přímo vedle parkoviště. Soukromí jsme si užívali jenom asi hodinu, než se k nám přidala další rodina, ale i s nimi to pořád ušlo :-).

V jarním dni horkém jako v létě jsme s dětmi výletničili u jedné z říček v Galileji. Když jsme se všichni dostatečně vymáchali a vyrazili na cestu zpět, děti to krátce po odjezdu z místa zalomily. To je čas, kdy s manželem zamíříme k restauraci, necháme si naložit pořádný oběd s sebou, a když nás nijak netlačí čas, což byl právě tenhle případ, hledáme příjemné piknikové místo. Tentokrát jsme zamířili směr les Birija, kde jsem nikdy předtím nebyla. Manžel tam výletuje se studenty a přesvědčoval mě, že je tam několik pěkných míst, kde se dá dokonce zaparkovat přímo u piknikových stolů, abychom případně stále spící děti mohli sledovat během oběda. Sice jsme opravdu minuli několik skvělých plácků ve stínu borovic, ale bohužel plných. Hledali jsme tak dlouho, až se děti probudily, tak jsme se rozhodli zamířit do národního parku u Baramské synagogy. A byla to trefa do černého. Nikdo tam nebyl, čili vůbec nevadilo, že piknikový plácek o nějakých třech stolech má výrazně omezenou kapacitu. Vstup do parku nás jakožto vlastníky předplacené rodinné karty nic nestál. Děti chvilku vydržely u jídla s námi a pak se v dohledném okolí bavily po svém. Po jídle jsme vyrazili na obhlídku parku. Částečně zrekonstruovaná Baramská synagoga, z období 2. – 4. století n. l. ,  i o mnoho staletí novější Maronitský kostel jsou neuvěřitelně fotogenické. Děti kromě šplhání po ruinách bavilo pozorovat a plašit ještěrky, co se v klidném dni vyhřívaly na kamenech. Daniel se nechtěl hnout od kostela, dokud se nerozezní zvon. Až ho Giyora přesvědčil, že se zeptáme paní u pokladny, jestli si ho můžeme vzít domů… Prý nemůžeme a stejný v Izraeli neseženeme, protože byl vyrobený někde v Libanonu (uf, díky Bohu :-)).  Když se někdy náhodou vyskytnete v horní Galileji, národní park Baram v lese Birija si určitě stojí za návštěvu.

Národní park Majrase –další cíl ze série výletů za vodní turistikou. Od parkoviště se přes rozlehlé piknikové místo s kamennými stoly ve stínu olivovníků projde po krátké betonové cestičce k začátku tracku – rovnou do potoka. Hustý tropický porost lemující potok poskytl v extrémně horkém dni tolik potřebný stín a pramenitá voda byla příjemně osvěžující. Zážitek z brodění potokem, kterým track vede, ale kazila přítomnost stovek rozjařených arabských teenagerů, kteří dorazili autobusy právě sem. Každým metrem od startu byla voda víc a víc zakalená a plná nechutného bordelu, čili jsme to fofrem otočili zpátky na start. Tam jsme si užívali příjemné posezení a koupání sice jen na mělčině, ale za to v průzračně čisté vodě. Co pár minut nás míjelo procesí jak v Praze na Václaváku, ale protože jsme se plácali v části potoka na opačné straně od začátku treku, zůstali jsme relativně nerušení. Po hodině a půl děti dostaly hlad, což nám značně usnadnilo návrat k parkovišti. S trochou štěstí se našel volný piknikový stůl ve stínu mohutného olivovníku, kde jsme mohli nad zmrzlinou a připravenou svačinou výlet k Majrase spokojeně uzavřít. Místo krásné, ale asi to chce dorazit co nejdřív po otvíračce, jinak je to díky množství lidí spíš pruda a za 28 šekelů vstupného procházka zakalenou špinavou vodou určitě nestojí. Pokud jste si návštěvu Majrase zařadili v rámci ochutnávky místního národního sportu (vodní turistiky) do seznamu, rozhodně se neobávejte, že nebudete mít vhodné oblečení nebo obuv. Většina místních jde ve sportovních botech a v tom, co právě mají na sobě – kraťasy, džíny, legíny, triko, šaty. Jen si stejně jako oni vezměte něco suchého na převlečení :-).