Tři dny v Golanských výšinách aneb cimr v Izraeli

Svátek Purim a tři dny volna ve školách a školkách, to jsme nemohli nevyužít. Protože jsme se potřebovali vrátit v pátek v poledne, místo vyhřátého jihu jsme vyrazili k necelou hodinu jízdy vzdálenému Kineretu, jak se tu říká Galilejskému jezeru, do chatové osady Noam ve vesničce Ramot. Z domova jsme se vypakovali v deset dopoledne, stavili se v supermarketu nakoupit na plánovanou večerní grilovačku a po té, co si Giyora ověřil, že cimr na nás čeká (jsme přece v Izraeli, takže co na tom, že nám rezervaci potvrdili před dvěma týdny, že jo, člověk si to radši ještě jednou ověří), jsme plni zvědavého očekávání, jaké že to s prckama bude, vyrazili směrem ke Golanským výšinám.

Když vám v Izraeli nabízí cimr, už podle ceny je jasné, že by se nemělo jednat jen o pokoj, jak význam slova v němčině Čechovi napovídá. Cimr v Izraeli je samostatně stojící objekt, na severu země obvykle roubená chatka, do angličtiny překládané jako „cabin“. Naše rodinná roubenka za 750 shekelů za noc měla obývací pokoj s plně vybaveným kuchyňským koutem, koupelnu se sprchou, malý „dětský“ pokoj a rozlehlou ložnici a velkou kruhovou jacuzzi. V obýváčku byla krbová kamna, která bychom možná použili, kdybychom se nemuseli stresovat tím, že se poblíž neustále honí naše malá dráčata, takhle přes noc topila centrální klimatizace. Podobné vybavení objektu i cena je pro cimr v Izraeli standard, stejně jako houpací síť a gril na zahradě a bazén v chatové oblasti, pečlivě uzavřený proti náhodnému vniknutí nehlídané drobotiny.

Děti kromě houpací sítě na zahradě nadchly dětské satelitní programy a samozřejmě fakt, že na dovolený maminka omezování televize moc neřeší. Venku bylo 26, ale na skok do studeného bazénu to nebylo. Smočily prstíky u nohou a ochotně souhlasily s koupelí v té super velké vaně v chatě. Napouštění vody bavilo oba, ale jak jsme pustily trysky, Nevo vzal roha. Daniela bavily i trysky a vydržel se tam plácat ještě slušnou dobu. Po západu slunce Giyora odešel do synagogy přečíst svitek Ester, jak na večer svátku Purim přikazuje Tóra, aby tak ukončil půst a mohli jsme se pustit do grilovačky. Samotná akce děti nadchla, ale maso ochutnal jen Nevo a to ještě dost neochotně.

I když kluci šli po náročným dni spát hodně pozdě, ráno Nevo strašil od šesti a Daniel vydržel o necelou hodinku déle. Giyora udělal snídani a zatímco děti pobíhaly mezi zahradou a televizí, hledali jsme, kam na výlet. Nabízenými atrakcemi v okolí byla projížďka džípem, na koni nebo sirné lázně Hamat Gader. Nic, co by si můj dvouletý citlivý benjamínek užil. Na máchání ve studených potocích je pořád zima a od procházek podél řek si chci dát po vodopádu Banias přece jen chvíli oraz. Vybrali jsme tanky. Konkrétně památník vojenského oddílu 7 na křižovatce Katsabiya. Po necelé půl hodině cesty jsme byli na místě. Rozlehlé parkoviště osázené několika různými tanky s vévodící obří Merkavou. Děti pištěly nadšením, ovšem k respekt budící Merkavě se Nevo nechtěl ani přiblížit. Na střídačku jsme s Giyorou jistili Daniela, který hodlal odzkoušet každý poklop, šroub, šroubek, cokoliv se mohlo hýbat, otevřít, posunout. Nevo nejistě obcházel okolo a pak zamířil k opodál stojícímu menšímu tanku stíněnému rostlými eukalypty. Danielovi se slézat nechtělo, ale když viděl, že Nevo leze na jinej tank, honem klusal za ním, aby mu náhodou něco neuniklo. Po hodině a půl jsme je směrovali zpátky do auta s tím, že jedeme hledat ZOO. Chai Park v Katzrin jsme našli rychle, byl to spíš takovej dvoreček než ZOO, zvířátek tam bylo o dost míň než dětí v karnevalových maskách. Oslavy svátku Purim jsou pro děti v průběhu několika dnů. Dětem jsme masky nevzali, ale nevadilo jim to, zajímala je ta zvířátka – kůzlata, jehňata, kačeny, pávi a hlavně mazlící koutek s králíkáma. Tam se Daniel upích s bílým ušákem na klíně snad na hodinu. Neva mnohem víc zajímala terária s plazy. Nebo možná ta malá princezna Elza, co tam pobíhala okolo. Každopádně děti byly spokojený a my je opět horko těžko lákali do autosedaček, abychom je cestou zpátky stihli někde nakrmit před tím, než se uloží k polednímu spánku. Nakonec se nechaly přesvědčit vyhlídkou na další čvachtání v té obří vaně v chajdě. K tomu došlo až v rámci večerní očisty, protože spaly skoro do pěti a my je pak honem vyhnali ještě na okruh po vesnici, aby se utahaly natolik, že půjdou spát aspoň před desátou. To vyšlo a my je následovali krátce po tom, co jsme si vířivku konečně zkusili taky.

Na páteční ráno jsme si snídani objednali a to na osmou. Naivně jsme doufali, že děti třeba budou ještě spát, ale prd. Zas strašily od šesti. Najezené samozřejmě byly dávno před naší snídaní a zatímco my se pokoušeli vychutnat si ty naservírované dobroty, poletovaly mezi zahradou a pohádkami na Jim Jamu. Mno a pak už jsme začali balit a v jedenáct vyráželi směr domov. Bylo to krátké, ale i tak prima. Spokojeně jsme konstatovali, že s dětma už jde přece jen leccos podniknout. Vyrazíme zas, i když příště už si pohlídáme, že místo, kam jedeme, aspoň částečně drží židovské zvyky, protože tady byl Giyora v synagoze úplně sám i na tak významný židovský svátek, kterým je Purim. A najednou nám to přišlo nějak smutný, že je ta synagoga takhle opuštěná. Přece jen se na nás proces konverze podepisuje. Každopádně pokud vám na tom nesejde, mohu útulné roubené chatky Noam ve vesničce Ramot jenom doporučit :-).

         

K vodopádu Banias a na pevnost Nimrod

Danielovi v úterý opět oteklo oko a musela jsem ho vzít ve středu k doktorce. Údajně se mu zanítila řasa a jestli ho můžu nechat doma, bylo by to lepší, aby si tam ve školce nic nezanesl. Nebolelo ho to, vlastně mu nic nebylo, a protože čtvrtek měl Giyora volno, využili jsme krásný slunečný den k rodinnému výletu. Vyrazili jsme kolem půl desáté dopoledne do Golanských výšin. Jeden a půlhodinovou cestu Nevo z většiny prospal, zatímco Daniel neúnavně komentoval okolí – krávy, kozy, ovce, traktory, náklaďáky…

Z parkoviště v horní části přírodní rezervace Banias jsme ve dvanáct vyráželi na kamenitou stezku s výhledem na svěže zelené kopce Golanských výšin. Já i Giyora pro jistotu vybavení nosítky. Obě mláďata kupodivu bez odmlouvání ťapala, na můj vkus až příliš svižně. Zvlášť Nevova neustálá snaha chodit po lemování cesty, za kterým se kopec ostře lámal k říčce v údolí, mě dost znervózňovala. Samozřejmě protestoval proti tomu, abych ho držela za ruku, ale můj mateřský pud udržet dítě v bezpečí byl silnější. Giyora dal Danielovi jako správnej otec o chviličku víc volnosti, ale protože prcek za pár metrů na pozvolně klesajícím schodovitém terénu uklouz a lehce si nabil, dál i oni dva pokračovali ruku v ruce. Když jsme klikatící se stezkou doklesali až k říčce, bylo jasné, že mé obavy hned tak nepoleví. Kluzké schody sice vystřídala rovná dřevěná lávka, ale na můj vkus úzká a se zábradlím, které by dvouletýmu dítěti v pádu nebo skoku dolů zabránilo dost těžko. Už jsme děti nedrželi za ruce, ale za zápěstí. Kluci byli z bouřící vody nadšení, strašně je bavilo házet dolů listy a pozorovat, co se tam s nimi děje. Mně naopak drtila představa, že se to samý stane s mým potomkem a tlačila jsem je odtamtud pryč. Charakter stezky se bohužel neměnil, navíc jsme často stoupali nebo klesali po schodech. Dětem ten terén zřejmě přišel děsně zajímavej, protože ani Daniel, který obvykle po pár metrech fňuká, že chce nosit, to tentokrát ne a ne vzdát. A přitom mně by se s tím dvanáctikilovým závažím šlo o tolik snáz než se to pořád snažit držet, jistit, chytat a já nevím co. V cíli cesty pod vodopádem Banias jsme se potkali s několika třídami výletnících teenagerů a na dřevěném mokrém molu byla pěkná tlačenice. Giyora se nenechal zastrašit a procpal kluky až úplně dopředu a oba postavil na zábradlí. Foukal lehký vítr a z vodopádu na nás prášila voda, což se klukům moc líbilo.

No, cíl teda vlastně bylo auto na parkovišti, takže teď jsme museli z údolí řeky vystoupat zpátky nahoru. A zatímco teenageři se do schodů plazili a s fňukáním posedávali a odpočívali na každém rohu, moje dvě ptáčata letěla kupředu. „Jé, koukej, jak to ten malej slaďouš dává s přehledem a ty si stěžuješ! A to má ty schody skoro do pasu, tobě stačí jen lehce zvednout nohu a je ti to za těžko!“ Prudily holčiny unavené spolužáky a zřejmě tím moje draky ještě povzbudily. Nahoru jsme se díky tomu dostali nečekaně rychle, osvěžili se pitnou vodou z kohoutku u odpočívadla a pak už se popobíháním snažili udržet tempo s prcky, kterým vyhladovělo, a hnali se ke stánku s občerstvením za slíbenými křupkami. Kromě křupek jsme koupili ještě dvě kila čerstvých jablek, o jejichž košér původu se dá dost pochybovat, ale byly neodolatelně dobrý. Nevo nezklamal a jablko upřednostnil před křupkama, což Daniel samozřejmě uvítal, protože zbylo víc na něj.

Kluci nechtěli domů a ani nebylo kam pospíchat, tak jsme vybrali další cíl vzdálený pár minut autem – středověký hrad Nimrod. Děti kupodivu po tom náročným výšlapu neusnuly hned a naprosto bez problémů daly ještě malý okruh po zachovalých troskách pevnosti. Na závěr je tak bavilo házet šutry do žabincového bazénku, že jsme je odtamtud horko těžko dostávali (unavená jsem byla hlavně já). Cestou domů jsem se ještě pokoušela fotit krávy pasoucí se na minovém poli, ale byly dost daleko od cedule, tak se to moc nepovedlo. Kluci se samozřejmě na zpáteční cestě prochrupli, takže večer byl poněkud delší, ale za ten krásný rodinný výlet to definitivně stálo!

   

Lesem k potoku Šofet

„Vezmu si deštník a holínky“, odvětil mi rozhodně Daniel, když jsem se mu snažila vysvětlit, že druhý den pojedeme na výlet jen když nebude pršet, jinak půjde do školky. A bylo jasno, že do školky nepůjde. Náš úterní výletový půlden vyšel tentokrát na dopoledne, protože mezi jednou a třetí odpoledne měl dorazit technik na opravu internetu, co nám tu zlobí už pár měsíců. Plánovali jsme se vrátit kolem poledního s tím, že si potřebné hodiny Giyora napracuje odpoledne.

V úterý ráno Giyoru ve čtvrt na osm vytáhlo z postele troubení Danielova taxi, protože řidič nezaregistroval v telefonu zprávu od šéfa, že Daniela vyzvedávat nemá. Nevadí, stejně jsme potřebovali vyrazit relativně brzy a děti už se nějakou chvilku neklidně mrskaly a chtěly vstávat.

Než jsme vymysleli, kam pojedem a vypravili sebe a děti, stejně bylo po čtvrt na deset. Ale protože jsme jeli směr Haifa, vyrážet na silnice dřív by stejně kvůli zácpám bylo marný. I tak jsme se po cestě několikrát zasekli, až už děti byly nevrlý a horko těžko to zachraňovaly traktory na staveništích podél silnic.

Ve čtvrt na jedenáct jsme parkovali jako jedno ze tří aut v lese u začátku procházkové trasy rezervace potoka Šofet. Giyora s udiveným potěšením konstatoval, jak moc se místo změnilo za těch 20 let, co tam nebyl. Děti nadšeně vyběhly na liduprázdnou dřevěnou stezku a my za nimi. Ovšem jít jen po cestě je nuda, že jo, takže během chvíle už baletily po kamenech lemujících levou stranu a jakmile se vpravo objevilo stylové zábradlí z různě vysokých dřevěných špalíků, bylo jasné, že na trase spálíme spoustu času. Procházka to měla být krátká, až jsme vymýšleli přípojný plán, kdyby nás to v okolí potoka začalo moc rychle nudit, čili zdržování po cestě nevadilo. Ale když nám Giyora s Danielem začali mizet v dáli a Nevo se se svou pořád poněkud mizernou rovnováhou, ale o to větší tvrdohlavostí, pokoušel dovrávorat po špalíkách až na konec cesty, začínala jsem mít obavy, abychom to stihli domů na tu jednu. Velký kluky jsme dohnali u jediné zářivě červené sasanky, kterou se jim povedlo objevit, a dál pokračovali zase společně. Cestička se stáčela dál zelenajícím se lesíkem dolů k potoku. Připadala jsem si jak ve Středočeském kraji, jen pořádnej hříbek mi tam chyběl. Za prvním můstkem přes vodu jsme se zdrželi u partičky dělníků právě odpočívajících po dalším úspěšném úseku rekonstrukce zábradlí. Prohodili pár slov s Giyorou a chtěli od obou prcků plácnout do ruky, jak je tu obvyklé. Ti se činili, aby to bylo pěkně silné plácnutí, čímž si vysloužili nabídku k práci, protože takový siláky tam přece potřebujou. Nadšeně souhlasili a vrhli se podržet nabídnutou vrtačku. Už jsme se lekli, že je odtamtud nedostaneme, ale nakonec se nedohodli na hodinový sazbě, protože to jsme s nima zatím neprobírali :-).

Další zastávka byla u vodopádu. S ohledem na fakt, že většinu roku sotva v potoce něco teče, asi se těm proudům vody padajících po třech schodech utvořených z větších kamenů, dá při dobré vůli říkat vodopád. Zbytek okruhu vedl podél jeskyní, přes jeden větší most a kolem nějaký ruiny, co jsem narychlo vyfotila, když jsme se začínajícím deštěm hnali kluky posledním úsekem na parkoviště k autu.

Jo, je to obyčejná procházka malým lesíkem okolo potůčku, zvlášt pro Evropana. A asi je potřeba v Izraeli žít pár let nebo aspoň vědět, že lesy jsou uměle vysázené, většina potoků je přes léto téměř bez vody a tak, aby to člověk ocenil. Nebo možná stačí mít dvě malý děti, který mají tak upřímnou radost z každý louže že to s nimi nejde nesdílet. Pro nás každopádně super rodinný výlet, vraceli jsme se spokojený, jak z návštěvy Niagary.

A mimochodem, ten opravář na internet přišel až v půl čtvrtý. Normálka :-).

   

Jodfat – s opicemi k opičkám

No hurá, po měsíční odmlce konečně zase vyšlo úterní výletničení. Ráno jsme informovali řidiče Danielova taxi, ať ho odpoledne ze školky domů nebere, že si ho vyzvedneme sami.

Opičí les Yodfat je od nás necelou půl hodinku jízdy a Danielova školka je po cestě. Dojeli jsme ve stejné minutě, kdy Danielův taxi opouštěl parking. S úsměvem jsme na něj mávli a vzápětí se zděšeným výrazem konstatovali, že kromě spolužáka Michaela je tam naloženej i Daniel. Naštěstí řidič už stavěl a dítko nám předal ze slovy, že on sice zprávu dostal, ale nedali jsme vědět do školky, tak mu ho stejně vydali… Zatrnulo mi představou, že bychom přijeli o pár minut později a minuli se a Daniel by jel domů do prázdnýho baráku, ale Giyora mě uklidnil, že by se to pořešilo i o nějakou tu chvíli později.

Do Jodfat jsme dojeli ve čtvrt na tři a na průchod parkem do zavíračky zbývaly necelé dvě hodiny. Pokladní nám zabavila veškeré jídlo, i zavřené sáčky křupek a dalšího zobání, že si to máme vyzvednout po východu. Mno, asi chápu, zákaz vybalování jídla by nejspíš většina izraelských rodičů respektovala přesně do doby, než by se ozvalo první úpělnivé „já ciiii kšupkyyyyy“ od některého z potomků. Ti silnější by možná vydrželi do třetího.

Než Giyora vyřídil vstupné, děti se hádaly o tom, kdo může viset na zábradlí u vstupu. Vstupenky jsme měli v ruce dřív, než se stihly pomlátit, a průchod parčíkem mohl začít. Daniel má zvířátka rád od kojeneckého věku a bral by do ruky všechno, co nestihne utéct. Hnal se první a bylo mu úplně fuk, že se vzdálenost mezi námi a jím rychle zvětšuje. Giyora ho pohotově přesměroval na nějakou drůbež, co se volně potulovala hliněným a občas bahnitým povrchem a tam už počkali. Nevo se na zvířátka rád dívá, ale z bezpečné vzdálenosti. Nejistě se za námi coural a po spatření prvního respekt budícího krocana, chtěl vzít na ruku. Došli jsme k zaměstnanci parku, co dohlíží na veverčí opičky. Koupili si za pět šekelů pro ně jídlo a já byla příjemně překvapená, že to nejsou živí červy, jako zatím při každé naší předchozí návštěvě, ale směs oříšků, semínek a rozinek. Daniel byl hlasitě nadšený z blízkého kontaktu a dával opičkám s chichotáním zobat z ruky, zatímco Nevo mi křečovitě objímal nohu od chvíle, co jsem ho položila na zem (chtěla jsem fotit), schovával hlavu pod bundu, a řval, že chce zpátky nahoru. Focení teda dostal za úkol Giyora a já udělala kompromis – vzala jsem Neva, ale také jídlo pro opice. Skákaly po nás a sápaly se po rozinkách, což jsem si já se smíchem užívala, Nevo samozřejmě vůbec. Ostatní zvířectvo převážně v klecích nebo výbězích už oceňoval podobně jako Daniel. Bekotem děti pokecaly s ovcemi, zpíváním přiměly papouška k tanci, naháněly pávy a strkaly prstíky na ozobnutí kuřatům.

Opičí les jsme opouštěli těsně před zavíračkou ve čtyři, dali si svačinu pod jedním z místních hubených dubů a já neodolala vůni kváskového chleba z pekárny po cestě k autu a za přátelskou cenu 17 šekelů (asi 100 kč) jeden žitný pořídila. Chutnal sice výborně, ale pořád má daleko do toho českého, možná proto, že v něm není kmín a na povrchu je posypaný mákem. Dětem se domů ještě nechtělo a překvapivě souhlasily s návštěvou přilehlé archeologické lokality Tel Jodfat. I tam jsme si každý našli své – Daniela uchvátilo mohutné beranidlo, Nevo zkoumal kytičky, Giyora se jako správný archeolog zvědavě rýpal v zemi a já si užívala zelenající se výhledy a poslední paprsky sluníčka. Další krásný půldenní výlet za námi.        

 

Když je výletním dnem úterý – Chulské jezero

Konečně jsme se rozhodli uskutečnit plán na výletničení uprostřed týdne, když tedy o šabatech kvůli konverzi nemůžeme. Od rána se obloha mračila a  spouštěl se jeden slejvák za druhým. Nevo měl zvýšenou teplotu, byl poněkud ufňukanej a po polednímu spánku se k tomu přidal ještě lehký zánět v očích. Ale ne, nenechám se odradit! Ani tchýní, co se hrozí, že v tomhle počasí chceme vážně ven, ani Giyorovým dotazem, jestli má opravdu odejít v poledne, jestli jako opravdu jedeme. Jo! Jedeme! Kdo ví, kdy zase bude šance.

Daniela jsme ve dvě vyzvedli ve školce místo řidiče jeho autobusu. Byl nadšený, i když nechápal, co tam děláme. Na moje sdělení, že jedeme na výlet, reagoval dotazem „co to je“. To chce říct, že za šest týdnů zapomněl, co jsou to výlety?! Naše čtyřleté snažení?! Když si běžně pamatuje věci dva roky zpátky. No tak snad se chtěl zeptat, kam to je.
Během necelé hodiny cesty se obloha protrhala, dokonce vylezlo sluníčko, ale pořád jsme si nemohli být jistí, že nezmokneme. I proto bylo jasným cílem jezero ha-Chula, kde se dají půjčit před deštěm částečně chráněné golfové vozíky. Na parkovišti jsme překvapivě nebyli úplně sami, i když později při okruhu parkem to tak vypadalo.

Hned po vstupu do rezervace bylo podle hluku jasné, že jsme se při naší asi desáté návštěvě během 7 let, co v Izraeli jsem, konečně trefili do doby, kdy je okolí jezera okupované tisícovkami na jih táhnoucích a i přezimujících ptáků. Jakmile se otevřel volný výhled, pochopili jsme, s kým máme tu čest. Na polích se to hemžilo dlouhonohými obrovskými jeřáby popelavými, kteří právě večeřeli a pěkně po izraelsku se hlasitě přeřvávali. V menších skupinkách i dlouhých formacích písmene „vé“, za doprovodu neutuchajícího křiku, přelétávali z místa na místo v rozhlehlé oblasti kolem jezera ha-Chula. Když jsme konečně těsně před západem slunce dojeli vozíkem k místu, kde nás od pole nedělil vodní kanál, vystoupila jsem a svižným krokem se vydala jejich směrem. Pár jedinců poměrně rychle zbystřilo vetřelce a s mohutným máváním křídel se začalo neochotně odpichovat od země. Uvědomila jsem si, že přesně tohle chci – a rozběhla se. A jich se začaly zvedat desítky, stovky, tisíce, wauuuu! Zastavila jsem se a s husí kůží po celém těle, širokánským úsměvem a slzou dojetí v oku ohromeně zírala na tu nádheru. Během chvilky bylo nebe zbarvené blížícím se soumrakem protkané řadou černých vlnících se řetězců utvořených těmito elegantními opeřenci, s rozpětím křídel kolem dvou metrů.
Má stárnoucí Xperia bohužel zvládla zachytit sotva zlomek té úžasné atmosféry, čili doufám, že se mi tento zážitek svou intenzitou navždy vryje do mysli.

Nadšení z života okolo jezera byli i kluci, i když víc než ptáci je zajímaly vydří rodinky, za kterými by skočili i do vody, kdybychom je včas nechytli. Kdo jste v Izraeli v listopadu, zapište si do diářů „výlet na Chulské jezero“. A pokud možno v úterý ;).