Rubrika: Výlety

Výlet, konečně zase :-). A ne jen tak ledajaký! Loni nám léto zabrala dovolená v Čechách a na každoroční návštěvu milovaného izraelského jihu nedostalo. Letos, čili po téměř dvouleté pauze, jsme to museli napravit. Nevo si tu poslední nepamatuje vůbec a Daniel možná něco sem tam matně. Takže určitě nebylo na škodu si to zopáknout. Cesta do mošavu Ein Yahav nám zabrala skoro pět hodin s dvěma zastávkami a půlhodinovým zásekem za čerstvou nehodou. Čistá doba jízdy tři a půl. Spali všichni všeho všudy tak hodinku. Na poslední kritický úsek jsme vytasili nabité tablety a Eitan se kupodivu nechal uplatit rýžovým krekrem. Takhle v pohodě jsem to nečekala ani v nejlepších představách, Bůh zjevně naši modlitbu na cestu vyslyšel.

Bazén v mošavu, který obyvatelé chatek „Matmon beArava“ mohou využívat, funguje až do sedmi. Na vodní hrátky tak zbyly téměř dvě hodiny, které jsme ani nevyužili celé. V krásné dřevěné patrové chatičce, kde to v tom vedru vonělo jak v sauně, kluci ještě před spaním prubli vířivku. Giyora se zhostil přípravy večeře a po bleskovém nákupu naházel na gril před chatkou kebaby a kuřecí stehenní řízky s kostí. Daniel a Nevo zkoumali místní atrakce a já na ně dohlížela z okna, zatímco Eitan rejdil po chatce. Večeře skvělá, úctyhodně hodoval i Eitan. Idylka prostě.

Ráno si kluci pro velký úspěch zopakovali vířivku a stihli znovu projít atrakce ještě za denního světla, než jsme se vydali na pokračování cesty na jih. Kdybychom těch stopadesát kiláků do Eilatu dali rovnou, dostaneme se tam příliš brzy na to, abychom hned dostali v hotelu pokoj, čili jsme si naplánovali zastávku v Yotvetě v safari. Mladší děti usnuly hned. Daniel pár minut znuděně sledoval monotónní cestu pouští a na rozdíl ode mě na ní neshledával nic zajímavého. Nám s Giyorou se po poušti stýskalo, tak jsme využili situace a střihli si se spícímí prcky zajížďku do armádní tréninkové zóny. Kromě barevných písečných kopečků jsme si tak mohli vyfotit cedule upozorňující na střelbu a prachové mraky od tanků. Tanky jsme sice viděli, ale opuštěné. Bylo extrémní vedro a ještě poledne, takže vojáci měli asi už dávno dotrénováno. Kousek před návratem na trasu jsem v tom pařáku ještě cupitala vyfotit geologickou zeď, jak ten kus kopce Giyora označil. Jestli se to tak jmenuje vážně, to netuším, ale prý se tam sjíždí geologové z celého světa a zkoumají vrstvy.

Děti se podle plánu probudily až u safari v Yotvetě. Zvířátek tam není moc druhů, ale člověk se nenudí. O zábavu se starají hlavně pštrosi drze se přibližující až k autům s naprosto bezostyšnou snahou uklovnout cokoliv, třeba zelenou známku z technické. Doporučení neotevírat okýnka má rozhodně svoje odůvodnění.

Odtamtud už to do Eilatu bylo méně než půl hodiny. Znaveni z dlouhé cesty a zážitků ze safari jsme kolem druhé odpolední dorazili na hotel. Hotel Reef je dál od centra, po cestě k hranici s Egyptem, přímo na břehu moře, kousíček od atraktivní pláže Coral Beach. Stejně jako dva roky před tím jsme neriskovali pokoj v přízemí s balkonem s přímým přístupem do bazénu. I když dva starší kluci už by tam bez dovolení asi neskočili, nechtěli jsme si zbytečně nakládat na bedra starosti s tím, jestli důsledně zavírají dveře kvůli miminu, což by zcela určitě nezavírali. Jako obvykle jsme měnili pokoj, chtěli jsme vanu a v tom, co nám podstrčili prvně, byl jenom sprcháč. S vanou byl i hezčí výhled na moře a na dva privátní bazénky VIP apartmánů pod námi. Jeden z nich byl volný a za vstřícnou cenu pěti tisíc šekelů na dvě noci nám ho na recepci ochotně nabízeli. No neberte to, že. No nevzali jsme. Ještě aby nám tak za tu cenu stály na balkoně nad hlavami dvě otravný děti a bombardovaly nás otázkami a informacemi o tom, kam se chystáme a že táta je zrovna na záchodě a tak. Jako to dělaly ty naše… Naštěstí obyvatelé obsazeného apartmánu nerozuměli hebrejsky, to nám všem dost usnadňovalo situaci. A také to, že v hotelu jsme moc nepobyli a když už, kluci měli povolenou televizi nebo tablety.

Ten den jsme stihli nakouknout do Rudého moře, kluci s potápěčskými brýlemi, okusit hotelový bazén a po tom všem jsme ještě měli velkou odvahu (nebo tak velký hlad možná), že jsme zašli na večeři do restaurace. Na počtu tří dětí je dobrý to, že už vážně vůbec nestíháte přemýšlet nad tím, co si o vás kdo pomyslí :-). Ano, byl to mazec, ale zas žádná super tragédie. A najedli jsme se všichni skvěle (a zřejmě ještě dost zvířátek a hmyzu na podlaze po nás :D).

[Not a valid template]

Loni v dubnu to byl takový polovyschlý potůček a letos, o měsíc později, úplná řeka! Teda na místní poměry, samozřejmě, jinak je to srovnatelný možná s nějakým horským pramínkem Labe. Extrémní vedro a zvědavost, jak to tam po té dlouhé deštivé zimě vypadá, nás o úterním pozdním odpoledni vyhnaly k osvěžení v blízkém potoku Kziv. Vyrazili jsme ve čtyři. Že nebudou žádný lidi tam bylo celkem jasný, ale prázdné silnice byly milým překvapením. Eitan se prvně díval na svět z nové perspektivy – nosítka na tátových zádech. A byl z toho tak vykulenej, že zapomněl i na hlad. Nevo se jako obvykle rozeběhl a než jsme ho stihli varovat, že to na tom prašném povrchu klouže, už si to na vlastní kůži odzkoušel. Kvůli odřenýmu kolenu pak kňoural nejen zbytek výletu, ale ještě večer doma ve vaně. Daniel se nenechal odradit ani několika pády do více než osvěžující vody a být to na něm, brodí se potokem celý kilák nebo kolik to je, než už to dál nejde. Ale bylo celkem pozdě a my do horní části chtěli dorazit dřív než za hodinu, tak se Giyora s klukama brodil asi 150 metrů k první únikové pěšince v husté vegetaci, kterou je možné se připojit zpátky na cestu. Eitana jsem vzala na záda já, brodění jsme se vyhli a mazali jsme ve stále hřejícím pozdně odpoledním slunku k cíli po souši. Bývalo by to šlo i s kočárem, jen by se musel přenést asi 10 metrů přes vodu. Ale pak co tam s ním na břehu, že. To možná kdybych šla s dětma někdy sama, což si nelajsnu, protože tam není signál žádného mobilního operátora a něco se stát, nedovolám se pomoci ani pozejtří.

Mno, k vrchní části potoku jsme se teda dostali, ale lehkým zklamáním bylo, že tam byl sice silnější proud, ale víc vody ne. A taky dost mravenců na břehu, co vypadali jako ti kousací ohniví, ale nikdo si kousance neodnesl, tak to snad nebyli oni :-). Kluci se s tátou ještě nějakej kousek prošli vodou, zatímco Eitan se uvelebil na mělčině a s výrazem blažené spokojenosti ochutnával oblázky. Když jsme se po necelé hodině vydali nazpátek, sice bezeslovně, ale i tak naprosto jasně dával najevo, že tenhle flek se mu vážně opustit nechce. Neboj, chlape, cachtání ve vodě si během léta ještě užiješ!

[Not a valid template]

A zase za zvířátky. Rezervace okolo jezírka vedle kibucu Yiron nabízí návštěvníkům kromě pronájmu šlapadla možnost nakrmit kačeny, ovce, kozy a různou drůbež pobíhající v oplocené části parku. Na tradice se musí dbát, takže o Pesachu ani kačeny neměly na vybranou a dát si mohly akorát macesa :-). Děti se navíc můžou vyblbnout v odrážedlech na silničkách, nafukovacích trampolínách a dětském hřišti.

[Not a valid template]

Třetí den dovči bylo konečně léto a na silnice vyrazili úplně všichni dovolenkáři. Jenom cvoci se v takovou chvíli mohou vydat do Emek HaMaayanot! Nechápu, jak jsme se ocitli mezi nima… Mno, ale tak úplně zlý to nebylo. Jedna změna původního cíle a místo tlačení se v zácpě jsme zaparkovali v kibutzu Dgania Alef okolo místa, které si takticky říká „Zahrada a zvířata“, protože nazvat to zoologickou zahradou by asi bylo nepatřičné – klece s nějakou tou drůbeží a králíkem k pohlazení, znuděným nosálem, maličký žabinec s jednou labutí a pár srnek. Vlastně ještě nějakej znavenej klokan by se tam našel ;). Na udusané hlíně uprostřed mezi řadami klecí se potulují uječený pávi a mladičká jehňátka. Jenže klukům tohle stačí a když se k tomu přidá klouzačka, houpačka a nějaká ta prolézačka, je z toho zábava na pár hodin. A kupodivu tam bylo ve stínu mohutných stromů víc míst k sezení než lidí, takže jsme si s Giyorou dali prima relax. Po cestě zpět zastávka v restauraci, která je sice košér, ale „východní“ (mizrachi), což jsme si nezkontrolovali. Čili se tam podávají luštěniny pro nás Aškenazi zakázané. Servírka na stůl bleskově vysázela saláty a než jsme se stihli nadechnout, Nevo se vrhl po humusu a Daniel po rýži. No tak od pusy jsme jim to samozřejmě nevzali, že jo. Cestou domů jsme se bohužel už zácpám nevyhnuli a Eitan nám celé tři hodiny popojíždění podkresloval různými způsoby vyjadřovanou nespokojeností… No a starší si naopak zdřímli a doma pak strašili do desíti :-).

[Not a valid template]

Dalo to fušku a vyšlo to až na čtvrtý pokus, ale povedlo se nám i o pesachových prázdninách najít místo, kde se děti proběhly na pěkným místě v přírodě skoro samy :-). Pohled na hladinu Kineretu s odrazem zamračenýho nebe byl sice magickej, ale ne tak úplně to, co jsme si na dnešek představovali… Před příjezdem do Gamly jsme to otočili, protože parking byl plnej a čekat, než někdo odjede, bychom jako asi desátí v řadě mohli třeba i hodinu. Tak tak jsme stihli zaparkovat na posledním relativně rozumným místě podél silnice a zaskočit se podívat na dravě zurčící vodopád Bazelet, který v tuhle dobu obvykle bývá úplně vyschlý. Po pár minutách jsme mazali zpět do auta, abychom se schovali před deštěm. Na dalším cílu Ein Keshatot nás překvapilo vysoké vstupné, které jsme za hodinovou procházku ve fičáku a možná i dešti nedali. Pár minut od nás byla vodní nádrž Bnei Israel přístupná přes osadu Chispin. Tou přístupností jsme si nebyli jistí, ale dobře to dopadlo – brána osady byla otevřená a my si konečně mohli užít vytouženou procházku na čerstvém vzduchu. Mezi mraky sice konečně začalo prosvítat modré nebe, ale vichr to nevzdal, takže vzdoušek byl tak fresh, až z toho šlo slzy do očí. Hlavně mimino z toho vůbec nebylo nadšený. Naštěstí na malém dětském hřišti kousek dál od vody foukalo už míň a pohled na bělouše za plotem dal Eitanovi na nepřízeň počasí aspoň na chvíli zapomenout. Koníka chlapci na jetel lákali marně, byl zjevně přecpanej, ta pastvina by bývala byla dost i pro stočlenný stádo. Sláva nazdar výletu 🙂

[Not a valid template]

Kdybyste někdy hledali, kde se cestou z Tel Avivu do Haify stavit na kafe, vykoupat se v moři nebo se jen pokochat pohledem na pláže, za které by se nemuseli stydět v Karibiku, Netanya může být tou správnou volbou. Většina restaurací je košér, čili zavřených v sobotu. Z promenády se dolů na pláže dostanete výtahem, který je prosklený, abyste si tu azurovou nádheru mohli vychutnávat i během jízdy. Přestože foukal silný vítr, moře v laguně bylo hladké jako zrcadlo a i takhle první týden v únoru lákalo ke koupání.  Procházka s kočárkem po promenádě parádní, miminka spinkala, maminky si povídaly, sluníčko nás zásobovalo vitamínem D a přispívalo ke skvělé atmosféře. Zas brzy nashle v Netanyi :-).

 

Přírodní rezervaci HaChula tvoří krátký okruh, zhruba z poloviny vedoucí nad vodní hladinou. V bažinatých rybníčcích podél cesty žijí vodní želvy, sladkovodní kraby, různé druhy ptactva včetně pelikánů a jeřábů a vydry, které zjevně zjistily, že návštěvníci jim sváču nezbaští, a nebojí se hodovat jim téměř na dosah. Trasa je bezbariérová, i když krátká část je jen zpevněná hlína a v deštivém počasí se s kočárkem člověk může zabořit do bahna. Jinak je povrch cesty asfaltový. Nad hladinou jezera vede dlouhá dřevěná lávka, ze začátku lemovaná vysokým porostem rákosů a papyrusů. Zabíhá daleko do vodní plochy a ze zastřešené vyhlídky lze pozorovat různorodé obyvatelstvo jezera a to pouhým zrakem nebo dalekohledem zapůjčeným při vstupu za přátelských 10 šekelů. V průzračné vodě s hustým rostlinným porostem se to hemží obrovskými sumci. Kromě snadno dostupné vyhlídky na jezeru mohou méně líní návštěvníci vylézt po schodech na asi 10 metrů vysokou rozhlednu. Já tam snad vždycky byla s kočárem nebo dítětem v nosítku a šplhat se mi to nechtělo, takže vám neřeknu, jestli za to ten výhled stojí :-).

Procházka rezervací může trvat mezi hodinkou až čtyřmi, podle toho, jestli je na co koukat. My se tam vydali ve slunečném prosincovém dni a horko těžko jsme děti cpali do auta po třech a půl hodinách, abychom se stihli do čtyř vrátit domů. A už dnes by tam jely znovu :-).