Autor: Monika Erez

Přes měsíc, kdy je muž převážně doma. Blog změnu zatím nezaznamenal, protože v čase navíc, kterého jsem teď získala spoustu, se socializuji převážně v reálném životě :-). Konečně příležitost sem tam zmizet sama za kamarádkou, poklábosit a vypít si kafe bez toho, že bych od něj musela vstávat tak často, že sedět se vlastně ani nevyplatí.

Obavy, že zas budu mít doma vystresovaného chlapa, co fňuká, že každý den, co je doma, je ztráta peněz, se nenaplnily. Giyora je v pohodě jako už dlouho ne. Zřejmě tuhle zkoušku fakt potřeboval, aby zas dokázal volno ocenit ;). Dvakrát týdně chodí ráno do synagogy a o šabatech se ráno modlí doma. Kluci si užívají občasného oddělování od sourozenců, což samozřejmě pohodě doma také napomáhá. V lednu odpracoval ve škole celkem 7 dnů. Sedm dnů, kdy každý z nich přijel domů před půl druhou a ještě stihl vyzvednout Eitana ze školky. Užíváme si společných snídaní, Liya obou rodičů – a teda hlavně blbinek, co s ní taťka vyvádí. Abaaaa (hebrejsky táta) je nejužívanější slovo jejího slovníku, vysloveno asi stopadesátkrát za hodinu, v různé síle a intonaci. Studovat nebo pracovat na seminárkách za její přítomnosti nemůže, ale za to si s ní v poledne rád zdřímne, díky čemuž má pak sílu večer, když už spí potomstvo. Nevo a Daniel jsou rádi, že příběhy, co jim Giyora před spaním vymýšlí, jsou smysluplnější, delší a nepřerušované jejich výkřiky, kterými se snaží klimbajícího vypravěče probrat.

Kromě jednoho výletu do parku HaChula jsme se nikam mimo Tal El nevydávali – rozpočet je stále napjatý. Chlapci si občas postesknou, že by chtěli zas do Čech nebo do chatky s vířivkou, ale je to zřídka a doma je koneckonců víc než dobře. Les v Tal El se definitinvě probral k životu, bramboříky vyrazily z koberců zeleného listí a zdobí je jemnými bílými a růžovými kvítky. Sem tam se červená sasanka. Komu by nestačilo se pokochat tou krásou a vůní, ještě si domů může natrhat bylinky na čaj – šalvěj, fenykl, zuta (to česky nevím), co tu divoce (velmi divoce!) rostou. A kdyby nebylo dost i to, dá se sehnat i něco na zub – kyselé lístky šťavele, divoký chřest a i nějaká ta jedlá houba ;).

Po téměř prázdninovém lednu bude únor s Giyorovými dvěma týdenními výlety působit nabitě. Ale děti jsou teď o půl roku starší než když nás takhle nechal napospas posledně, tak to zas bude určitě o něčem jiném. Dám vědět ;).

Konec prosince, konec civilního roku. Kdy jsem to psala, že doma hledáme, co prodat? A že se tomu na konci roku budeme smát? Ne, nesmějeme. Ač jsme se dost posunuli správným směrem, finančních trablů se ne a ne zbavit. Manžel se už nechal slyšet, že první dva týdny v lednu bude ve volných dnech ještě vrtat stropy, abychom si přilepšili. Protože se tím opět posunula moje vize na úlevu a nadýchnutí, reagovala jsem prvně hodně podrážděně, ale zas pravda, že na světě je teď hodně lidí ve větším průšvihu než my a jak Giyora správně namítá – já tu možnost přivýdělku aspoň mám…

No tak jo, když jsme dali pět měsíců, dáme i dalších pár dní, že. A pak možná dalších a dalších, než se holt vyjasní. Na rozdíl od mnoha dalších máme poměrně reálnou vyhlídku :-).

Prckové víceméně zdraví, dům stojí, spotřebiče fungují, auta jezdí, topení topí a tak. Pořád je důvod být vděčný, pozitivní myšlení se zachovává snadno, úsměv na tvářích nechybí.

Zvířecí rodinka se maličko smrskla. Jeden z králíků veteránů (už jsou s námi skoro rok a půl!) minulé šabatové ráno zmizel. Velká díra v kleci leccos napovídala… Odpoledne přišel Nevův kamarád v doprovodu tatínka a ten nám kajícně sděloval, že Mimiho jim přinesl jejich pesan… Kluci to vzali dobře, zrovna na Mimiho nebyli extra vázaní, páč byl těžkej a nešlo jim ho moc tahat. Dokonce vypadali, že jsou rádi, že ví, co se s Mimim stalo, a spokojili se s informací, že ho dotyční pochovali. Já jsem politovala kamarádovu maminku, která našla mrtvého králíka na zahradě, a lehce přehodnotila tvrzení, že je lepší chovat psa než králíky…

Oslavili jsme Chanuku, přecpali se koblížky, bramboráčky, langoši a vším možným, co se vykoupalo v oleji. Kluci měli deset dní družinu ve stejných institucích, kam dochází obvykle, jen to bylo o hodinu kratší a bez odpoledních kroužků. Giyora celou Chanuku normálně pracoval, tak jsem si švitoření, dohadování a sourozenecké šarvátky užívala denně sama. Pravda tedy, že se vracel ve čtyři a po večerech se nepřipojoval na kurzy na univerzitě, čili k dispozici víc byl, to se musí nechat.

Danielovi vyšla jen jedna další hodina surfingu – počasí v zimě moc nepřeje. Ale nevzdává se :-). Tentokrát jsme byli na pláži všichni. Bylo příliš chladno na to, aby to krom Daniela někoho lákalo do vody, ale hrabali se tam v písku hodinu a půl spokojeně.

Všem čtenářům sledujícím můj občasník přeji krásný sváteční i posváteční čas a vše nej do roku 2023 :-).

Hurá, změna! Od ledna se manžel vrací k učitelování, je to definitivní! Vyhrožuje, že o moc víc k dispozici nebude, tak se snažím to nevidět růžově, ale nemůžu si pomoct ;). Dostal školu, kde mimo jiné studují i děti z Tal El, ve věku 13 – 18 let. Z domova to má dvacet minut cesty, takže když zrovna nebude na výletě, minimálně s vypravováním chlapců do školy by mohl být nápomocen. Také si prý chce nechat aspoň jeden den v týdnu volný. To by v tom byl čert, aby to nebylo lepší! A čerty tady v Izraeli nemáme, takže bude!

Dny plynou v relativně příjemné rutině, potomstvo víceméně zdravé a až na drobné výjimky v institucích. Zřejmjě i díky tomu se mi konečně povedlo vypěstovat kvas a už pár týdnů si doma užívám chutného českého chleba. Kromě do školky, na nákup, nějakou běžnou kontrolu a na kroužek se s Liyou mimo Tal El nevydáváme. Ale nevypadá, že by strádala. Tal El je kouzelné místo, dá se leckde courat a zimní počasí pořád není až tak zimní. Po odložení Eitana do školky se vydáváme na kratší procházky, snídani v lesíku, proběhneme se po hřišti a po návratu domů očešeme na zahradě mandarinky. Ty Liya miluje, je schopná si je už sama oloupat a s chutí se láduje, dokud ji po třetím kousku nezastavím.

Ke kroužku bubnů a robotiky jsme Danielovi hledali ještě sportovní aktivitu. Po fotbalu, karate a lezení po stěně, kde se nenašel (a lecky ani nenašli jeho) , to vypadá, že se nadchl – pro surfing. Má za sebou zkušební lekci, kde navzdory chladnému počasí přes hodinu v moři vydržel neúnavně znovu a znovu stoupat na prkno, radovat se z každého úspěšného pokusu a nenechat se odradit žádným méně úspěšným.

Nevo oslavil 11. listopadu narozeniny. Čerstvý sedmileťák nadále zůstává bez mimoškolní aktivity. Zkusili jsme plavání, kde se dle očekávání uvolnilo místo. Po dvaceti minutách v bazénu si Nevo vzpomněl, co bylo loni tím zásadním problémem – příliš chladná voda. A ani fakt, že mohl jezdit plavat dvakrát týdně s nejlepším kámošem, ho nepřesvědčil. Místo na robotice se neuvolnilo, čili pořád hledáme a přemýšlíme, co by mu sedlo. Závidí Danielovi surfing, prý to chce taky zkusit. Vzhledem k tomu, že moře nebude o moc teplejší než bazén, nepředpokládám, že by sdílel Danielovo nadšení.

Jsme v židovském měsíci kislev, kdy se slaví Chanuka. Začátek měsíce (roš chodeš) je vždy slavnostnější záležitost, čili jsme neodolali, abychom nakoupili první várku speciálních koblížků. Takových těch, co lákají očima, děti neví, po kterém kýči a barvách sáhnout – a ve finále stejně hledají ty obyč s marmeládou ;). Liya koblížkům na chuť nepřišla, o to víc ji baví káči.

Zapršelo párkárt už dost na to, aby se na jihu zalila jahodová pole, čili se jako obvykle v prosinci cpeme červenými sladkými plody. Jediné ovoce, co chutná všem členům domácnosti. Po tříkilové přepravce se zapráší během dne. Zima v Izraeli má své kouzlo, ne že ne.

Září pryč. Střihli jsme si dva týdny v Čechách. Tentokrát jen já a děti, hodně byrokracie, zima, déšť, rýmičky a kašlíčky. Ale i tak jsme si to hezky užili, zvládli jsme se podružit s rodinou, navštívit přátele, zajet na víkend do Podještědí a zahoubařit si v lesích okolo Vyžlovky. Z letadla jsem si domů dovezla koronu číslo dva. Pár dní zvýšené teploty a bolestí svalů, tím to zaplaťpábu skončilo a kupodivu se nikdo z rodiny nenakazil. Školou povinní chlapci poctivě doplňovali zameškané učivo, abych je příště zas vzala s sebou. Nejspíš vezmu, ač jsem si při našem společném pobytu plném výzev nespočetněkrát říkala, že je to naposledy, co jedu s celou smečkou sama. Že příště si vezmu jen Liyu a dáme si to pěkně na pohodu ;). Ale tak zas když už jsme zvládli tohle, tak bez stresu ze zařizování by to mohlo být víc na pohodu i v komplet složení. Navíc určitě minimálně na část pobytu přibereme Giyoru.

V těch dvou zbylých týdnech, co září nabídlo, jsme oslavili židovský Nový roky a dvoje narozeniny – Daniel deváté a Eitan čtvrté. Opakuju se, já vím, ale letí to rychlostí blesku. Děti mi rostou jako ibišky na zahradě. Ibišky, co jsme sázeli předtím, než se narodily děti, protože jak to pak začalo, na sázení nebyl čas, ehm. Uplynulý rok byl rokem odpočinutí země, kdy se podle židovského kalendáře nic sázet nesmí (šnat šmita). Teď už zas můžeme, tak třeba z té radosti, že je opět dovoleno, konečně na zahradě něco přibyde.

A je tu říjen. Hrdě hlásím, že se mi na Den Smíření po letech povedlo ustát pětadvacetihodiný post. Krizička byla, ale přešla. A poslední svě hodiny půstu jsem byla s dětmi na hřišti, hrála s Eitanem fotbal, běhala za ťapkající Liyou. Vyzvedli jsme si Giyoru v synagoze a doma jsem slavnostně teplým čajíkem a kouskem domácího koláče půst uzavřela. Postem na Den Smíření se prý přibližujeme andělům, co jíst ani pít nepotřebují. Já se teda přiznám, že silný pocit blízkosti něčeho nadpozemskému jsem měla právě po jeho skončení :-)).

Teď se chystáme na Sukot. Aby děti toho volna od učení neměly moc málo náhodou. Ač teda učení, no. Nakoukla jsem dneska do rozvrhu svého třeťáka a píšou:

Otevření rána 8:15 – 8:30

Tóra 8:30 – 9:10

Přátelské vztahy 9:10 – 9:50

Přestávka na jídlo 9:50 – 10:20

Matematika 10:20 – 11:50

Tělocvik 12:15 – 13:00

Jazyk 13:00 – 13:45

A v úterý Daniel slavil spolu s dalšími dvěma zářijovými dětmi narozeniny. To jsem si myslela, že bude maximálně v první a druhé třídě, jakože pokračování ze školky, a houby, jedeme dál. Maminka teď dle instrukcí třídní nepřipravovala dort, ale tác nakrájeného ovoce. Povědomí o škodlivosti cukru se zjevně dostává i do vzdělávacího systému ;).

Krásný podzim všem!

• 

• 

• 

• 

• 

•