Monika Erez – 4. stránka – Monika v Izraeli

31 července, 20223 srpna, 2022

Červencové výlety a kempování

Jakkoliv to původně vypadalo černě a já se skládala z toho,že Giyora začne v nové práci prakticky okamžitě, červenec uběhl a pořád si užíváme společného volna.

Nevo a Daniel noc stanovali s tátou v národním parku Achziv. Eitana a hlavně Liyu bychom museli hodně dozorovat, aby se mi tam někde neskutáleli z útesu, tak jsem si je přes noc nechala doma a k chlapcům jsme se připojili až ráno. Je to od nás půl hodinky cesty a mláďata jsou ranní ptáčata, takže v osm jsme se už kochali výhledem na azurové moře v zátoce. Po společné snídani jsme se stihli i vykoupat, než sluníčko začala pálit tak, že jsme před ním uprchli.

Další plánovaný výlet nám pokazil přetržený řemen alternátoru, naštěstí kousek od baráku. Na opravu jsme si počkali do druhého dne a protože se ukázalo, že Liya není úplně fit, nakonec jsme my ženský zůstaly doma a Giyora vzal kluky svým autem, kam se všichni nevejdeme, aspoň k blízkému potoku Kziv. Den na to, pondělní poledne, už jsme do opraveného auta znovu pěchovali věci a naloženi po strop vyrazili do kempu Horshat Tal. Rozlehlý kemp na říčce Tal je protkaný uměle vytvořenými vodními kanály s řadou menších i větších schodů, co se dají na různých nafukovadlech sjíždět. Voda je mělká a děti tak od pěti let výš tuhle atrakci už s přehledem dávají samy. Pod stanem (resp. stany, máme dva menší pro čtyři osoby) jsme to zkusili prvně v plném počtu. Ohledně rozložení panovaly neshody. Návrh děti v jednom a my s Giyorou v druhém neprošel hlasováním. Škoda. Třeba někdy příště;). Nakonec tedy já mrňousci a Giyora s většími. Vyspal se snad jen Daniel. Mně se děti koulely po stanu a Giyora s Nevem uprostřed noci bojovali s komáry, kteří se jím kdoví jak probojovali dovnitř. Ráno podle toho vypadalo, hlavně mladší byli extrémně hlasití a krátce před sedmou hravě přeřvali všechny papoušky a definitivně vzbudili celé osazenstvo kempu. V dohledné době si „spaní“ pod stanem nehodlám zopakovat.

Do národního parku Hatzbani, co je od Horshat Tal pět minut cesty, jsme přijeli krátce před jedenáctou. Poštěstilo se milé setkání se staronovými přáteli z Čech, tak jsem si zas poklábosila v rodném jazyce. Ostatně to byl cíl akce, takže za sebe hodnotím kladně, ač tam bylo pekelně narváno. Vodní trek zasekaný jak dé jednička (vtipný komentář Martina, který úplně bez dovolení kradu ;)). Zase je pravda, že kdyby nám někoho z potomků vzal proud, rychle by se zachytil o plot z nohou tisícovky dalších návštěvníků. Stačilo nám pár metrů a pak jsme radši zamířili zpátky se občerstvit. Děti se zmáchaly, olepily zmrzlinou, znovu zmáchaly. Aby se nestláskaly málo, cestou zpět jsme podlehly škemrání o zastávku v MacDonaldu. Na velkém parkovišti u kibutzu Amiad, kde jsme rozdělovali haštěřícím se chlapcům dětská meníčka, znovu kleklo auto… Znovu se roztrhl řemen alternátoru.

Necelé dvě hodinky v mekáči dětem výlet nezkazily, auto odvezla odtahovka a nás strejda, který má naštěstí vůz takový, že jsme se všichni vešli. Konec dobrý, všechno dobré.

Auto je už zase pojízdné, prý nám dali špatný řemen. I mistr tesař se někdy utne. A tohle byl zřejmě dost mladej „mistr“ ;).

17 července, 202218 července, 2022

Možná definitivně poslední společné prázdniny

Manžel je už týden s námi, ale před psaní blogu se vecpaly návštěvy kamarádek a nezbytný úklid domu. Opět si říkám, jaká je škoda, že jsem nenapsala ani čárku, protože za ten víc než měsíc, co na blogu nic nepřibylo, se toho stalo dost. Oslavili jsme Šavuot, navštívili potok Kziv, zaskočili se přecpat malin a třešní na samosběr do mošavu Odem, osvěžit do potoka Snir v národním parku Chatzbani. Kluci na rozlučkových večírcích uzavřeli první a druhou třídu, Eitan školku. Liya se konečně naučila i sedět po té, co si pár týdnů před tím jen stoupala. Zkusím tomu zas dát vyšší prioritu, jako už mockrát, ale třeba to teď vyjde :-)).

Měsícem, kdy jsme Giyoru vídali víceméně jen o víkendech, skončily všechny manželovi aktivity spojené se školstvím. Od září nastupuje na šabaton, což je rok volna, který si učitel může vzít na studium po šesti nebo více odpracovaných letech.

Po roce, kdy manžel pracoval na 150 procent, v týdnu prakticky neměl volno, pomoci s dětmi a doma se mi dostávalo výrazně méně, než jsem bývala zvyklá, a o společných rodinných výletech ani nemluvím, jsem se přiznám moc těšila, že bude(m) mít oddech. Vybral si hezký studijní program, což je podmínka k žádosti o šabaton, k tomu práci na třetinu úvazku v blízké škole. Vypadalo to skoro ideálně. Dokud se o jeho potenciálním volnu nedozvěděl švagr a nezačal ho lámat, ať jde pracovat k nim. Že jako zaměstnanec ministerstva školství nás nikdy neuživí, jak bychom si zasluhovali, a jak by s jeho schopnostmi mohl. Hm, rybář ví, kde má rybička citlivá místečka, a rybička se chytila. Růžová opona spadla a opět se přede mnou otevírá úplně jiné představení, než bych si představovala. Giyora přece nemá, co ztratit, rok to zkusí a když to nepůjde, holt nepůjde, vrátí se učitelovat. Njn., námitky jsem měla, ale ukázaly se příliš slabé proti nesporným výhodám, které změna oboru může přinést. Takže jestli jsem si troufla postěžovat, že jsme si tatínka v posledním roce extra neužili, v tom následujícím to může být ještě mnohem horší… Ale zatím víme, že vlastně nic nevíme, čili netřeba se stresovat zbytečně dopředu.

Teď máme konečně prázdniny. Kluci budou do 21. července o dopoledních v družinách, ale i tak je změna atmosféry už zřejmá. Se mnou je to stereotyp, kdy jsou veškeré moje kapacity soustředěné na to, abychom všichni šli v rozumnou dobu spát, byli vykoupaní, najezení a ráno bylo, co si obléci. Plus pár dalších drobností, jako aby přežilo zvířectvo a nesežrali nás tu blechy a šváby, že. No prostě kluci si kámoše nepozvou a rozvážet to a hlavně pak zas k večeru shromažďovat, když mrňousové jsou po sedmé už zralí (se mnou) do postele, na to nemám. Jak je na obzoru manžel, je to jinak. Doma se hemží vrstevníci, nebo tu naopak je o jednoho až dva naše chlapce míň, když využijí pozvání k přátelům. Starání se o zvířátka a velká část starostí o děti a jídlo se přesunula na muže, mně se tolik přestává vrstvit prádlo a matčin maraton ubíhá ve volnějším tempu.

Na výlety už by byl čas, ale po všech letech, kdy se nám stále nepovedlo úplně přizpůsobit situaci, že místo dvou hi-tech platů máme jeden učitelský, jsme jaksi narazili na finanční strop. Ne že by tu nebylo světlo na konci tunelu, to tam je, ale kdy přesně se to obrátí, není jen v našich rukou. Momentálně jsme v situaci, kdy kromě jídla a nutného oblečení zvažujeme každý výdaj a hledáme všemožná krkolomná řešení, jak to ustát a zůstat v Tal El. Možnost, že bych si začala hledat práci i já stále postrkujeme úplně na konec listu. Jednak proto, že se nám ani jednomu úplně nezamlouvá, a také i proto, že by to extra epomohlo – výdělek by šel z většiny na zaplacení jeslí. Ani nevím, proč to sem píšu. Náš život to výrazně nepoznamenává, koneckonců věřím, že je to něco, čím si holt teď projít musíme, když to tu je, a že nás to naučí nové zásadní věci. S vírou, že za rok zas už budeme úplně jinde a budu se pousmívat nad vzpomínkou, jak jsme v bance škemrali o navýšení kontokorentu a hledali doma, co půjde prodat. Až si říkám, jestli jsme opravdu tak lehkovážní, že nás ani takový průšvih nerozhodil a pořád je nám do smíchu. Snad nám to vydrží :-). A Bůh dá, že se naše momentální platební neschopnost zas brzy obrátí ve schopnost ;).

Daniel a Nevo na školním slavnostním ceremoniálu k svátku Šavuot

15 června, 2022

Po téměř čtyřech letech na návštěvě v Čechách

Je to k neuvěření – jak dlouho to nevyšlo i jakým fofrem to uteklo. Že šest týdnů na výpravu teď už šestičlenné rodinky do mé rodné hroudy nebude stačit, mi bylo jasné hned. Ale že k balení se pořádně dostanu až dopoledne před odjezdem na letiště, to jsem opravdu nepředpokládala. Bylo to napínavé, ale výjimečně jsme dorazili někam včas, krásné tři hodiny před odletem. Prošli jsme odbavením, bezpečnostní kontrolou, zbavili se velkého kufru – a dostali nemilou SMS od společnosti El Al, že náš let má 3 a půl hodiny zpoždění. Hodina na letišti utekla příjemně během občerstvení u fontány, dalších šest hodin čekání bylo peklo, hlavně s blížícím se pozdním večerem. Navíc ještě bylo třeba dořešit vzniklý problém s autopůjčovnou, co mi suše oznámila, že do dvou ráno na mě nikdo nepočká, a ať si vezmu do rána hotel…

První den v Praze ve složení nevyspalých dětí a ještě víc nevyspalých rodičů, návštěva úřadu a marná snaha o vyřízení různých dokumentů, taky stál za houby. Co vám budu vyprávět, začátek se úplně nevyvedl, a nemohla jsem než dát manželovi za pravdu, ať na podobné akce příště letím sama, maximálně s miminem.

Ale pak se to otočilo o 180 stupňů. Svezli jsme děti metrem a tramvají, prošli křížem krážem centrum Prahy, poslechli zvonky v Loretě. Manžel se vrátil do Izraele a já a děti si dál užívali – příjemného počasí, zelených parků, dětských hřišť, přátel a rodiny. Obrovský dík patří všem, co nás hostili, doprovázeli, vozili, chovali a krmili Liyu, hráli si s kluky a všemožně se o nás starali. Užili jsme si to, především díky vám :-).

29 května, 202229 května, 2022

Po dlouhých letech návštěva z Čech u nás doma

Jak jsem zmínila v minulém příspěvku, týden jsem tu měla kamarádku s dcerkou ve věku Eitana. Ti dva si spolu sice zvlášť nepohráli – Eitan na ni byl trochu moc hrr. Ale to ničemu nevadilo. Mimo rodinné oslavy Dne nezávislosti na pláži v Haifě jsme stihly pár drobných výletů odpovídajících převážně potřebám dvou matek na mateřské, poklábosily jsme, opálily se a hlavně si odpočinuly. Dokonce jsem prvně nechala na Giyorovi jedno odpoledne a následně druhý den ranní vybavení dětí do institucí, a odskočila si na dámskou jízdu do luxusní chatky na pláži Dor. Kluci to spolu (jak jinak) zvládli :-). A my se měly krásně, koukejte.

15 května, 202215 května, 2022

Pesach – resty a výlety

Měla jsem tu týden kamarádku a vyžadovalo to nějaké přípravy, takže jsem se nedostala ani k tomu krátkému shrnutí Pesachu na blog. Nevadí, vy jste na zpoždění zvyklí a velkoryse mi jej odpouštíte :-).

Kromě toho, že muž dostavěl klec poslednímu hlodavci a všech šest králíků už bydlí venku na zahradě, jsme zvládli i kratší výjezdy.

Zdálo by se, že potok Kziv máme prošláplý horem dolem, ale pravda je, že jen dolem. Hořejšek je pro nás těžko přístupný, protože je od parkoviště 1,5 km. To by i šlo, nebýt to s převýšením 250 m… Proto jsme rádi využili nabídky shutlle – mini busů, které tam během prázdnin pendlovaly od parkoviště až k začátku treku. Pro Eitana byl zážitek už autobus, který do té doby znal jen zvenku. Nebylo vedro, což byla i škoda, protože potok byl plný osvěžující vody a v leckterých místech by si člověk i zaplaval. Takhle to bylo jen na smočení kotníků a kochání se pohledem na stříbřité rybky, kterých je potok plný. Šlapali jsme asi čtvrt hodinky, kousek po silnici, kousek po zídce plotu, přes dřevěnou lávku a pak po prašné cestě. Kam dál vedla nevím, protože jsme to zapíchli pod stromy na zvlášť lákavě vypadajícím místě. Liyu sestup zmohl a zabrala ve chvíli, kdy kluci začali vytahovat z báglů plavky. Na hnízdu z báglů si zdřímla hezkou půl hodinku, během které se mi povedlo pořídit pár pěkný obrázků, co teď s vámi můžu sdílet .

Další výjezd nebyl vůbec nic objevného, ale po letech korona omezení jsme konečně klukům splnili přání na výlet vláčkem. Pro Eitana po autobuse zase nová zkušenost. Trasa byla Ahihud – Hof HaCarmel, čili pláž Carmel v Haifě.

Posledním cílem byl Park HaMayanot. Nemám odtamtud žádné podařené foto, ale jednak to ode mě znáte z minulých příspěvků a jednak jsme tam zajeli ještě s kamarádkou, čili vám místo připomenu v následujícím postu :-).

20 dubna, 202220 dubna, 2022

Prvně sama s ptáčaty – v zimmer a na ptácích

Veselo máme i nadále, ale krom pár zanícených bebíček už aspoň nikdo nemarodí. Předpesachový čas byl dle předpokladu nabitý. Týden před prvním večerem svátku jsme s dětmi byly celý samy. Giyora provázel po krásách Izraele své studenty. Že tu za ta čtyři dopoledne, kdy jsme tu s Liyou byly samy, protože kluci měly družinu, toho uklízení moc nestihnu, bylo jasné. A i když chlapci po odpoledních celkem ochotně dali leccos do kupy, taky nestačilo.

Družinu měly jen do středy, nevím proč. Ale byla to dobrá šance dát takovou malou generálku na Čechy, kde s nimi budu pár dní sama. Úkol zněl jasně – po odvozu Eitana do družiny ve středu ráno

skočit natankovat plnou, pak do supermarketu, sbalit pěti lidem oblečení a další nutnosti, jídlo, radši i nějaké nádobí, obstarat králíky, kocoury, vyklidit z baráku poslední chamec a vzít ho sebou (z čistého baráku by bylo ideální, ale to se nestihlo), to vše za bdělosti miminka sice vyspalého, ale vůbec ne do růžova (takže většinu s Liyou v nosítku), a vyrazit na plánovanou noc v zimmer někde na dohled Hermonu. Když jsem o tři hodiny později odjížděla s naloženým kufrem se zpožděním pouhá jedna minuta oproti plánu, připadala jsem si jako super matka.

Později se ukázalo, že jsem ani nic nezapomněla. Právě otevřený vyhřívaný bazén byl překvapením, na to jsme nebyli vybavení, ale šlo to i tak – Nevo a Daniel plavou a s přehledem stačili, Eitana jsem přidržovala ve vodě já a Liya dělala veselému rošťačení publikum z autosedačky. Zvládli jsme se navečeřet, vyspat, neztratit jeden druhému a užít si výlet i přes mírné zklamání z nefungující jacuzzi. Sbalit to zas ráno do jedenácti zpátky do auta byla také výzva, ale čtvrt hoďky zpoždění mi velkoryse odpustili. Cestou domů zastávka na objížďku Chulského jezera, kde v tuhle roční dobu moc ptactva k vidění není, ale nikoho to netrápilo. Starší dva se zapůjčeným dalekohledem sledovali každé mávnutí křídly a hledali v brožurce, kterého opeřence jsme načapali.

Pochopitelně nemám moc fotek, ale zážitků plno. Ač nebyly všechny růžové, za nejzásadnější zjištění považuju, že mám opravdu dva už VELKÉ chlapce! Jsou mnohem spolehlivější a samostatnější, než by si člověk doma všiml ;). Tak snad to spolu zvládneme i v té Čechíi. Sláva nazdar výletu.

Sbaleno! Teď všechno nanosit do auta a jedeme.

31 března, 202231 března, 2022

Marodící chlapci a Pesach v dohledu

Od posledního blogu, čili 12 dní, jsem dnes teprve potřetí s Liyou dopoledne sama. Jak to dělají pracující matky, fakt netuším. Eitana jsem přivedla k doktorce hned v pondělí. Konstatovala, že stav se od poslední návštěvy nezměnil, ale že není důvod ho držet doma, že do školky ať se klidně vrátí. Slyší šelest na srdci, tak si kromě ORL ještě střihnem kardiologii. Rentgen jsme zmákli, ale neprozradil víc, než jsme viděli – zvětšené krční mandle. V úterý zvládl den ve školce, ve středu chtěl po dvou hodinách domů, že ho bolí břicho. To naštěstí nebylo nic vážného a přešlo to téměř přesně ve chvíli, kdy jsme překročili práh domu ;).

Ve čtvrtek doma zůstal s bolestí v krku a teplotou Daniel. Po odchodu šabatu lehl Nevo. Pondělí se Daniel vrátil do školy, ale v úterý měl dojem, že to vlastně tak úplně dobrý není, tak mi tu zůstali oba. V úterý večer se Giyora připotácel z třídenního výletu (díky kterému jsem si úspěšně otestovala společné uspávání všech čtyř potomků) a plácl sebou rovnou na gauč – k dusivému kašli, který ho trápil už před tím, se přidala vysoká horečka. Nějak se mi tu ti chlapi kácej.

Tenhle týden se zostra oteplilo, po extrémně chladných dnech silný vítr přivál z jihu pro změnu extrémní teplo. To by většině virů nemuselo vonět a mohl by být pokoj. Nebezpečnou rychlostí se teď přibližuje Pesach. Přípravy jsou u nás zatím omezené na konzumaci potravin o Pesachu zakázaných – vyjídáme železné zásoby chleba a pity z mrazáků (ne to není překlep, máme dva), vloni vypiplaný kvásek už letěl do koše a na jídelníčku se častěji objevují těstoviny.

Trvalo nám to půl roku, ale konečně máme všichni cestovní pasy. A už i letenky do Čech, takže v květnu snad konečně dědečkovi a tetě představíme tváří v tvář členy rodiny, které ještě osobně nepoznal – Eitana a Liyu. Strávila jsem dva týdny hledáním ubytování, rezervovala poloautobus a chystám itinerář. Mezi vyměňováním poblitého oblečení, peřin, pobíháním mezi ufňukanými chlapy a obstaráváním miminka, co už chytlo jistotu v lezení a s jistotou fofrem najde v bližším i širším okolí absolutně nevhodný předmět. A když nenajde, vytvoří – uškubne látku ze spodu sedačky, oloupe ochrannou vrstvu pěnového puzzle… Veselo, veselo máme :-). Ale dostat se s Liyou na chvíli dál než na zahradu, kam člověk musí aspoň obstarat králíky, by bylo milé…

Bráška a ségra. Je skvělý, že ač starší brácha z ní nadšený není, dva jeho starší ano :-).

19 března, 202219 března, 2022

Pláž Dor a Purim

To byl zas fofr. By mě zajímalo, jestli se ten čas v budoucnu někdy zpátky zpomalí nebo už to takhle bude pořád.

Stále máme měsíc veselí. Eitan se do školky ještě nevrátil, úplně nevím, co s ním. Krk žádná sláva, občas lehce vystoupne teplota, korona to není, streptokok to není. Rentgen jsme ještě nestihli. Doktorka si ho chtěla prohlédnout a poslechnout znovu, až se prý „úplně uzdraví“. Zkoušíme probiotika a důsledně hlídat stravování, což je přes Purim, kdy se domů sypou sladkosti a další nezdravé pochutiny ze všech stran (a ne jen od babičky jako obvykle), zvláště náročné.

Masky byly výzva, ale stihlo se to. Eitan poděděného pavouka využil jen na focení, na žádnou hromadnou akci jsem ho nevypustila.

Těsně před Purim jsme vyrazili na výlet a zůstali přes noc v zimmer v mošavu Dor, tři sta metrů od pláže. Ač předpověď počasí byla nadmíru nepříznivá, nakonec nám přálo a hromada věcí sbalena dle manželových instrukcí „jako na lyže“ nebyla potřeba. Bylo polojasno, ale žádné vedro, úplně perfektně na procházku podél moře a návštěvu blízkého národního parku Tel Dor. V Tal El jsme pak večer stihli akci v synagoze, čtení svitku Ester, druhé čtení následující den, grilovačku, nakoupit a připravit balíčky k svátku Purim sousedům a přátelům, další akci pro děti v místním klubu. A věci z výletu budu dovybalovat zítra ráno, ehm…

Pořád to vyhazuju a pořád se to vrací. Je vidět, že se delší dobu neuklízelo ;). Purim

7 března, 20227 března, 2022

Adar, měsíc veselí (u nás zatím méně veselý)

Blíží se Purim a já šiju (!) masky. Jestli to za ten týden stihnu, samozřejmě se pochlubím;). K tomu máme s Liyou doma od pátku nemocného Eitana. Horečka a zvracení odezněla a od nedělního poledne zůstala „jen“ bolest v krku a větší únava, avšak ne dost velká na to, aby dítko přesvědčila si během dne lehnout nebo nedej Bože dokonce usnout. Asi si umíte představit, že pozdní odpoledne a večery jsou velmi výživné. To abych na ty masky měla víc času a klidu. Giyorovi jsem oznámila, že uklizeno bude až po Purim, dřív bez šance. Prý to do Pesachu už počká. Manžel má za pět dní narozeniny, dárek jsem nestihla, takže v lepším případě nedostane nic a v horším ten vir od Eitana.

S Eitanem jsme dneska byli u doktorky. Ne že by mě znepokojil průběh virového onemocnění, spíš jde o to, že drobek už delší dobu po nocích chrápe. Dostali jsme průvodku na ušní, nosní, krční a na rentgen. Tak si ve volném čase zaskočíme… Ale to se dalo čekat, že.

Liya se denně dožaduje večerky (rozumějte maminka a Liya spolu v manželské posteli) kolem sedmé. Do půl osmé, zatímco já čtu pohádky Eitanovi (co má přiraženou svou postel k naší manželské), obvykle při kojení zabere a byly časy, kdy vydržela spinkat až do jedné. Ty jsou ovšem pryč od chvíle, kdy se jí začaly klubat zoubky. Horní jedničky ji dokáží vzbudit i dvakrát do hodiny a samozřejmě se okamžitě shání po mamince. Když maminka výjimečně není k dispozici, dostává se Giyora do situace, ve které by nikdo z vás být nechtěl. Včera jsem si v půl deváté večer v dobré víře odskočila od spícího andílka na pravidelnou nedělní lekci Tóry pro ženy a manžel tu nebohé dítě pak tišil víceméně marně celou hodinu a deset minut. Ona není extra hysterická (to Nevo by zřejmě býval byl slyšet až k domu rabína, kde se lekce koná), ale z rukou ji manžel odložit nemohl.

Je krátce po půl desáté večer a já se během poslední hodiny podruhé vrátila z ložnice po uklidnění brečícího miminka. Potřetí se sem už každopádně vracet nebudu, čili se s vámi loučím, dojím si super šťavnatou datli jako dezert po večeři a půjdu to zalomit mezi své dvě nejmladší lásky.

28 února, 202228 února, 2022

O králíka míň, o zoubek víc. A v médiích už se vůbec nemluví o covidu…

O králíka míň. Nejroztomilejší kousek putoval včera k novým majitelům a dnes jsme obdrželi foto superšťastného kloučka asi v Eitanově věku s naším angorákem v náručí. Nevo uronil slzu, Giyora skoro taky, my ostatní jsme to ustáli se smutným povzdechem.

Liya se vyklubaly horní řezáky, tak zjevně nebyla naruby kvůli očkování. Dneska po dlouhé době spala dopoledne po procházce u nás v lese skoro hodinu a půl, tak se mi povedlo aspoň roztřídit špinavé prádlo. Dvě várky se zvládly, dalších osm čeká… Vlastně je překvapivé, že všichni stále mají, co na sebe.

O kočkách jsem dlouho nic nepsala. Belle a Jerrymu je už deset let. A nemusím vám vyprávět, že na ně máme stále méně a méně času. Po narození druhého dítěte kocourovi došla trpělivost a sem tam někoho sekne. Nejčastěji proto, že chce ještě mazlit a dotyčný se dovolil vzdálit. Na Bellu byl příliš až čtvrtý potomek. Po narození Liyi to od ní zatím schytali Nevo a Eitan. Důvod zatím nejednoznačný, slyšeli jsme vždycky až řev a kluci nebyli s to událost rozumně popsat, ale dost možná stejný jako u Jerryho – mazlíš málo. A má pravdu, ne že ne.

Od čtvrtka u nás zas v televizi běží zprávy intenzivněji. Jen to teď není kvůli raketám z Gazy. To mě ve snu nenapadlo, když jsem se před jedenácti lety stěhovala do Izraele, že budu v televizi sledovat válku v Evropě. A přiznávám, že takhle mi nebylo úzko během žádného mumraje tady u nás. Co k tomu dodat… Bůh s námi. Žijme s vděčností, mějme se rádi a nezapomínejme si to dávat najevo. Protože když někdo trpí nedostatkem lásky, chová se… zle.