Autor: Monika Erez

V neděli byl Nevo naposledy ve školce v Ahihud. Sice i tam se pokračuje ve formě družiny ještě celý červenec, ale přátelských 1600 šekelů jsme odmítli zaplatit, když u nás v Tal El chtějí něco přes polovinu. Končí o hodinu a půl dřív a je to bez oběda, ale to stejně nevyužíváme už půl roku.

V pondělí slavně vkročil do místní školky, mezi děti, se kterými byl kdysi dávno v jeslích, ale samozřejmě si je vůbec nepamatuje. Z toho důvodu mi paní vychovatelka řekla, že si ho mám přijít vyzvednout už za dvě hodiny, aby jí tam pak neprobrečel poledne. Čára přes rozpočet, musela jsem ho s sebou vzít do Naharyie na závěrečný pohovor s týmem, kam Daniel docházel na lekce sociálních dovedností. Omalovánky ho vůbec nezajímaly a s hračkami, co tam podstrčili Eitanovi, si vyhrál jen pár minut. Pohovor trval místo avizovaných patnácti minut třičtvrtě hodiny. Během té doby Nevo potřeboval dvakrát na velkou a několikrát hlásil, že se nudí. Ale vcelku jsme to zvládli. Dozvěděla jsem se, že Danielovy problémy se nedaří zařadit do žádný škatulky a tudíž nejsou schopni správně zacílit péči. Hm, to je nás víc. Všichni se upínají na jeho schůzku s doktorem vývoje na konci července, který jakožto celostátně uznávaný odborník přece určitě bude vědět.

Nevo během odpoledne a večera musel nutně na velkou ještě asi osmkrát a třikrát jsme prali trenky. V noci se mrskal a ráno pokračoval. Šance, že půjde druhý den do družiny, se zostra snižovala. Úterý jsem si moc pěkně naplánovala. V půl čtvrté přijde babysitter a pojede s námi do Akka na velké dětské hřiště, co mají kluci rádi. Eitan cpe do pusy cokoliv, co objeví na zemi, a že toho na těch hřištích je dost, a mně tak nenechává ani vteřinu na kluky. Takhle na něj dohlédne ona a já budu mít šanci si pohrát s Nevem a Danielem, což se určitě dobře podepíše na zbytku dne, kluci budou spolupracovat a večer a uspávání bude perfektní a přesně takové, jak si ho představuju.

V půl sedmé jsem vstávala já, Daniel a Eitan. Přes Eitanovo nespokojené pokřikování jsem Danielovi připravila sváču a vypakovala ho na autobus do školky. To bylo snadný, měli „vodní den“, tak se těšil. Nevo vstal těsně před jeho odjezdem a do osmi stihnul toaletu 3x. Uhasla poslední jiskřička naděje a napsala jsem do družiny, že Nevo nepřijde. Přemýšlela jsem, co můžu vyškrtnout ze seznamu nutných úkolů na dnešní den… Nevo nabízel pomoc, tak jsem ho poslala nandat kočkám trošičku jídla. Nejistě za chvíli vylezl z mamádu (security místnost), že kočky skoro nemaj vodu. Nakoukla jsem tam a úplně se mi protočily panenky. Miska na jídlo naplněná po okraj hromadou granulí asi dvacetkrát větší, než jsem si pod trošičkou představovala, a stovky hnědých kuliček je rozsypaných po místnosti. Předsevzetí být k Nevoušovi laskavá bere okamžitě za své. Rozčileně řeším to neštěstí a když konečně kráčím do čisté místnosti s miskou čerstvé vody, ozve se srdceryvný řev z Danielova pokoje. Eitan si přivřel prst do šuplíku! Uf, trdlo. Doufám, že ho to aspoň odradí od dalších pokusů o otevření, protože s tím se ještě tak rok nepočítalo a je tam dost věcí, co by mu připadaly nadmíru chutné…

Během dopoledne jsem pořád doufala, že Nevoušův žaludek spravíme třeba rýží. I on doufal, ale jak hodiny ubíhaly, narůstala hromada přepraných trenýrek, frekvence mezi návštěvami toalety se zmenšovaly, únava nás obou se stupňovala a přímo úměrně k tomu blbá nálada. Začínalo být jasný, že to neklapne. Za objednanou babysitter jsem byla ráda, to zas jo. Nakonec s ní šel ven na kolo aspoň Daniel tady u nás v Tal El, zatímco já zbytek smečky venčila na zahradě. Pálivej kousanec na noze definitivně stvrdil návrat ohnivých mravenců. No jo, sousedi deratizovali a co přežilo, žene se k nám, sakra. Tři hodinky uběhly, já si kluky ještě za její přítomnosti vykoupala, nakrmila a usadila k telce. V půl osmé jsem to podle plánu směrovala do postele v naději, že aspoň Daniel usne brzy. Jak tak ležím v té naší manželské posteli obložená vší tou drobotinou a Eitan se po mně sápe, praští mě do oka rychlý pohyb něčeho maličkého na jeho hlavě. Veš!!! Proboha.

Nevo se přes den lehce prospal, což večer určitě vylepšilo, ale zas ne a ne usnout teď. On sice nevyžaduje mojí přítomnost, ale dveře do ložnice musí být otevřené, což znamená, že nemůžu otevřít prádelnu, kde jsou nastoupený hladový kočky, který ale do peřin nesmí, čili nemůžu vyndat prádlo z pračky, zapnout myčku, protože prostředek, co do ní potřebuju nalít, je v prádelně… Tak jsem tu tak přecházela z místnosti do místnosti, pokoušela se tu ten obrovský bordel poupravit na menší bordel, sem tam něco vrátit na místo, něco přesunout, něco otřít a přemýšlela, jestli to tu fakt někdy v životě bude vypadat tak, jak bych chtěla. Ale to je jedno, to je zřejmě daleká budoucnost, teď se musíme soustředit na tu bližší. A tou je fakt, že kluci každej svůj pokojíček mít nebudou a z těch dvou, co teď máme, jeden bude ložnice a druhý studovna. A všechny hračky půjdou do hracího koutku, který jsme před téměř rokem vytvořili přepažením části jídelny sádrokartonovou zdí. S metrem v ruce zadumaně stojím v Danielově pokoji, zkouším si vizualizovat možná řešení a uspořádat tři skříně a tři postele tak, aby žádnej z kluků nespal proti klimatizaci nebo s nohama ke dveřím. Není to tak snadný, jak jsem si myslela.

A do toho mi v hlavě hlodá ta veš! Pět let, co je Daniel ve školce, další dva Nevo, všichni o tom mluví a nám se to celou tu dobu vyhýbalo. Až do dneška. A že Eitan?! Kde k tomu sakra přišel? Jakoby na tom záleželo. A že on k tomu zřejmě přišel od bráchů mi dochází až mnohem později, když kolem půl desáté konečně usne i Nevo a já opatrně zkoumám jeho i Danielovu hlavu. A úspěšně nacházím ty odporný potvory, který jsem asi třicet let neviděla a vůbec se mi nestýskalo. Zatraceně. Zaléhám kolem jedenácté, ale stejně nemůžu usnout. Svědí mě hlava, drbu se a doufám, že je to jenom psychický. Jo, psychika… V poslední době jsem pochytila pár článků na téma, že jsme schopni si tvořit svoji vlastní realitu. Tak na tom teda budu muset zapracovat, protože to, co si nandavám tenhle týden, je dost na pováženou :D.

Aktualizace ve středu: Nevo oholenej strojkem, zřejmě zbavený vší. Na Eitanově hlavě asi byla jen omylem. Danielovu hlavu budeme muset dořešit a čím dál tím víc se obávám, že to svědění na té mé také nebude jen psychické… Neříká se té potvoře veš DĚTSKÁ, sakra? Hřiště v Akku s babysitter jsme zvládli dneska a bylo to bezva.

Původně jsem chtěla po dlouhé době napsat něco o šabatu. O tom minulém, který začínal a končil letos úplně nejpozději. Jenže od jeho odchodu na to nebyl čas a teď už pro změnu nevím, co jsem chtěla psát. Vlastně jo, honila jsem myš. Kolem půlnoci, když jsem úplně hotová zalehla a říkala si, že je divný, že i po tak dlouhé době se nějak hýbou ty igelitové pytle s oblečením, ze kterého kluci vyrostli, když jsem je na zem pokládala asi před šesti hodinami, když dojel uklízecí robot. No a pak ji vidím, jak si cupitá odkudsi směrem ke dveřím, maličká, roztomilá, jak vystřižená z filmu Ratatouille. Pohotově jsem ty dveře otevřela, protože všude jinde v domě se bude honit líp než v ložnici. Giyora opustil dřez a přišel mi pomoct. Pustili jsme z komory domů kocoura, ať to pořeší. Nepořešil nic, byl z ní u vytržení, to jo, zřejmě si říkal, jaká paráda, že taky nosíme překvápka my jemu. Poskakoval okolo, čuchal k ní, ťukal do ní packama. Myška popoběhla a pak se zasekla, zřejmě úplně zkamenělá strachy, u jednoho z odrážedel. Opatrně jsem ji chňapla za ocásek, kupodivu se nechala. Nehnutě na mě zírala těma korálkovýma mini očičkama visíc hlavou dolů, jak ji nesu ke dveřím. Odnesla jsem ji až na trávník, blízko suchého křoví maracuji, že tam ji třeba kocour nenajde. Mno, kdo ví, domů zpátky ji ale nedonesl. Tak to bylo takové šabatové pozdvižení než začal další nadupaný týden.

Giyora tu nebyl od pondělního časného rána až do čtvrtečního pozdního odpoledne. To teda fyzicky. Týden před tím a samozřejmě od ochodu šabatu až do odjezdu už tu převážně nebyl duševně. Pořád na telefonu u počítače, v dohadech, diskuzích a zprávách na whatsappu, zaznamenával poslední změny v místech odjezdu, vyjednával nové zastávky na trasách autobusů, řešil, kde koho naberou, aby ve finále posbíral všech 350 studentů s minimálně jednou zodpovědnou osobou na bus. Upřímně doufám, že si tohle nechal na krk hodit letos naposledy, protože za ty peníze navíc to rozhodně nestojí a co se z toho mohl naučit, už si odnesl.

Teď máme první část jeho absence už za sebou. Bylo to hrozný, i když se vlastně kluci nechovali až tak zle, jak to vypadalo v neděli. To byli jak neřízený střely. Nevím, jestli to bylo zmatením z toho, že tu táta tělem je a hlavou není, nebo něčím jiným, ale byla to hrůza. Nevo se začal vymezovat velmi agresivně vůči Eitanovi, což je samozřejmě tím, že žárlí, ale dokud nebude Giyora víc k dispozici, moc s tím nevymyslíme. Nasadila jsem tedy program maximální možné separace aspoň dvou starších a společný čas nás všech se snažila trávit jinde než doma. A vyšlo to, čtvrtečního večera jsme se dožili všichni bez úhony a dokonce zdraví.

Máme za sebou rozlučkový večírek v Nevoušově školce, co se konal v úterý večer. To bylo překvápko, protože jsem s tím nevím proč počítala na středu… Když mi při úterní ranní předávce vychovatelka říkala, že se večer uvidíme, málem mě trefilo. Babysitting byl vyjednanej na středu… Takže rovnou ze školky jsem mazala koupit svůj podíl na hostinu. Ženský mě šetřily, věděly, že jsem sama, čili to bylo 10 pita chlebů nakrájených na půlky a balík jednorázových lžiček. A do toho jsem se snažila vyjednat přehození hlídání. Vyšlo to, Daniel byl u Golana, nejstaršího nevlastního bráchy. A s námi jela babysitter, že bude okolo vozit kočárek s Eitanem a zavolá, kdyby něco. Desetiminutovou cestu nehoda natáhla na hodinu, to byl parádní start. Eitan část jízdy prořval a část prospal. Ve školce na nás čekali, začínalo se asi o dvacet minut později. A bylo to sice pěkné, ale dloooouhééé. A když přišlo na Nevovu oblíbenou část – jídlo, začal se o jídlo hlásit i Eitan… A babysitter se hlásila taky, že musí být do 19:45 zpátky v osadě. Nevo sezobl pár třešní a chňapl kus koláče na cestu, Eitan si cucnul, což mu nestačilo, ale na víc nebyl čas, takže řval i zpátky. Naštěstí cesta byla volná a trvalo to jen těch deset minut. Jak to vypadalo pak, když jsem si je ve třičtvrtě na osm přivezla všechny tři unavené, špinavé a hladové domů, ani nebudu popisovat, protože jsem to (asi radši) zapomněla. Až do půl desáté vzhůru vydržel každý z těch tří večerů aspoň jeden, čili to určitě nebylo jinak…

Další podobná akce nás čekala ve čtvrtek odpoledne ve školce u Daniela. Tam už měl dorazit i Giyora. Babysitter přišla k nám domů si hrát s Nevem a já počítala s tím, že o Eitana se prostřídáme s manželem. Navíc je tam ve školce jenom hrstka dětí a jedno mimino navíc skousnou. Až den předtím jsem si uvědomila, že i tam určitě něco musím nést, znovu zkontrolovala e-mail a zjistila, že kromě všeho, co jsem ve čtvrtek dopoledne chtěla stíhnout, to ještě bude muset být pečení nějakého koláče, uf. Spolu s Eitanem zavěšeným v šátku na břiše jsme umíchali super rychlou pomerančovou buchtu, která nevypadala až tak vábně, ale dětem chutnala moc. Táta byl pro Daniela to nejlepší překvapení, zářil štěstím a bavil se. Eitan spokojeně prozkoumával zařízení školky a dle předpokladu tam nikomu nepřekážel.

Giyora se stihl vykřičeným hlasem pár větami podělit o hlavní body svého výletu, jako třeba dva hospitalizovaní studenti po kousnutí štíra hned první noc a zranění nožem na holeni (ne, nešlo o teroristický útok, ale balení polní kuchyně na další stanici). No jo, vím, chápu, nám vlastně bylo fajn, rozhodně to může být horší. A snad nebude a dáme to zas :-).

Původně jsem chtěla po dlouhé době napsat něco o šabatu. O tom minulém, který začínal a končil letos úplně nejpozději. Jenže od jeho odchodu na to nebyl čas a teď už pro změnu nevím, co jsem chtěla psát. Vlastně jo, honila jsem myš. Kolem půlnoci, když jsem úplně hotová zalehla a říkala si, že je divný, že i po tak dlouhé době se nějak hýbou ty igelitové pytle s oblečením, ze kterého kluci vyrostli, když jsem je na zem pokládala asi před šesti hodinami, když dojel uklízecí robot. No a pak ji vidím, jak si cupitá odkudsi směrem ke dveřím, maličká, roztomilá, jak vystřižená z filmu Ratatouille. Pohotově jsem ty dveře otevřela, protože všude jinde v domě se bude honit líp než v ložnici. Giyora opustil dřez a přišel mi pomoct. Pustili jsme z komory domů kocoura, ať to pořeší. Nepořešil nic, byl z ní u vytržení, to jo, zřejmě si říkal, jaká paráda, že taky nosíme překvápka my jemu. Poskakoval okolo, čuchal k ní, ťukal do ní packama. Myška popoběhla a pak se zasekla, zřejmě úplně zkamenělá strachy, u jednoho z odrážedel. Opatrně jsem ji chňapla za ocásek, kupodivu se nechala. Nehnutě na mě zírala těma korálkovýma mini očičkama visíc hlavou dolů, jak ji nesu ke dveřím. Odnesla jsem ji až na trávník, blízko suchého křoví maracuji, že tam ji třeba kocour nenajde. Mno, kdo ví, domů zpátky ji ale nedonesl. Tak to bylo takové šabatové pozdvižení než začal další nadupaný týden.

Giyora tu nebyl od pondělního časného rána až do čtvrtečního pozdního odpoledne. To teda fyzicky. Týden před tím a samozřejmě od ochodu šabatu až do odjezdu už tu převážně nebyl duševně. Pořád na telefonu, v dohadech, na mailu, zaznamenával poslední změny v místech odjezdu, vyjednával nové zastávky na trasách autobusů, řešil, kde koho naberou, aby ve finále posbíral všech 350 studentů s minimálně jednou zodpovědnou osobou na bus. Upřímně doufám, že si tohle nechal na krk hodit letos naposledy, protože za ty peníze navíc to rozhodně nestojí a co se z toho mohl naučit, už si odnesl.

Teď máme první část jeho absence už za sebou. Bylo to hrozný, i když se vlastně kluci nechovali až tak zle, jak to vypadalo v neděli. To byli jak neřízený střely. Nevím, jestli to bylo zmatením z toho, že tu táta tělem je a hlavou není, nebo něčím jiným, ale byla to hrůza. Nevo se začal vymezovat velmi agresivně vůči Eitanovi, což je samozřejmě tím, že žárlí, ale dokud nebude Giyora víc k dispozici, moc s tím nevymyslíme. Nasadila jsem tedy program maximální možné separace aspoň dvou starších a společný čas nás všech se snažila trávit jinde než doma. A vyšlo to, čtvrtečního večera jsme se dožili všichni bez úhony a dokonce zdraví.

Máme za sebou rozlučkový večírek v Nevoušově školce, co se konal v úterý večer. To bylo překvápko, protože jsem s tím nevím proč počítala na středu… Když mi při úterní ranní předávce vychovatelka říkala, že se večer uvidíme, málem mě trefilo. Babysitting byl vyjednanej na středu… Takže rovnou ze školky jsem mazala koupit svůj podíl na hostinu. Ženský mě šetřily, věděly, že jsem sama, čili to bylo 10 pita chlebů nakrájených na půlky a balík jednorázových lžiček. A do toho jsem se snažila vyjednat přehození hlídání. Vyšlo to, Daniel byl u Golana, nejstaršího nevlastního bráchy. A s námi jela babysitter, že bude okolo vozit kočárek s Eitanem a zavolá, kdyby něco. Desetiminutovou cestu nehoda natáhla na hodinu, to byl parádní start. Eitan část jízdy prořval a část prospal. Ve školce na nás čekali, začínalo se asi o dvacet minut později. A bylo to sice pěkné, ale dloooouhééé. A když přišlo na Nevovu oblíbenou část – jídlo, začal se o jídlo hlásit i Eitan… A babysitter se hlásila taky, že musí být do 19:45 zpátky v osadě. Nevo sezobl pár třešní a chňapl kus koláče na cestu, Eitan si cucnul, což mu nestačilo, ale na víc nebyl čas, takže řval i zpátky. Naštěstí cesta byla volná a trvalo to jen těch deset minut. Jak to vypadalo pak, když jsem si je ve třičtvrtě na osm přivezla všechny tři unavené, špinavé a hladové domů, ani nebudu popisovat, protože jsem to (asi radši) zapomněla.

Další podobná akce nás čekala ve čtvrtek odpoledne ve školce u Daniela. Tam už měl dorazit i Giyora. Babysitter přišla k nám domů si hrát s Nevem a já počítala s tím, že o Eitana se prostřídáme s manželem. Navíc je tam ve školce jenom hrstka dětí a jedno mimino navíc skousnou. Až den předtím jsem si uvědomila, že i tam určitě něco musím nést, znovu zkontrolovala e-mail a zjistila, že kromě všeho, co jsem ve čtvrtek dopoledne chtěla stíhnout, to ještě bude muset být pečení nějakého koláče, uf. Spolu s Eitanem zavěšeným v šátku na břiše jsme umíchali super rychlou pomerančovou buchtu, která nevypadala až tak vábně, ale dětem chutnala moc. Táta byl pro Daniela to nejlepší překvapení, zářil štěstím a bavil se. Eitan spokojeně prozkoumával zařízení školky a dle předpokladu tam nikomu nepřekážel.

Giyora se stihl vykřičeným hlasem pár větami podělit o hlavní body svého výletu, jako třeba dva hospitalizovaní studenti po kousnutí štíra hned první noc a zranění nožem na holeni (ne, nešlo o teroristický útok, ale balení polní kuchyně na další stanici). No jo, vím, chápu, nám vlastně bylo fajn, rozhodně to může být horší. A snad nebude a dáme to zas :-).

Prvně jsem na téhle promenádě na jihu Nahariye byla někdy před rokem, když tu Giyora podával výklad svým studentům. Minulý týden jsem si sem skočila na 15 minut odpočinout a vypít kafe, Eitan to prospal. Tak jsem si říkala, že se tu teď stavíme znovu a dáme se na průzkum, ať z toho taky něco má. Definitivně to stálo za to! Svěží větřík, při kterém těch 35 stupňů ve stínu vůbec není znát, moře v kýčovitě tyrkysovych barvách, jak je tady na severu obvyklé, vymydlená obloha a viditelnost tak báječná, že jsme dohlédli až na bílé skály Rosh HaNikra. A co víc, hřiště hned za rohem. Sice také s odpornym gumovým povrchem, ale aspoň docela čistým. Prcek si to užil moc, vůbec se odtamtud nechtěl hnout. No nedivím se mu, i mně se tu líbilo. Jenom škoda, že jsem to neobjevila dřív. Mohli jsme dost ušetřit, protože tady je parking zadarmo :D. Budu sem ty svý velký kluky někdy muset vzít. I když už nemáme pádný důvod se k Nahariyi přibližovat.

A je to tady, školní rok skončil. Manžela ale ještě čeká dřina v podobě kurzu, který se dá připodobnit skautskému táboru. Není jen jako vedoucí, ale i manažer logistiky – autobusů, jídla a dalšího vybavení. Maká, jak se dá, už druhý týden (obvykle se dá kolem čtvrté ráno…), a i když se snaží si kluků užít, vzali jsme je mimo zahrady akorát tak kadeřníkovi. Jednou teda navštívil s Danielem místní bazén v Tal El, kde by s jarmulkou na hlavě neměl, co dělat, ale z nějakého důvodu zrovna tohle je za hranicí, kterou je ochotný akceptovat. Možná proto, že nás to stojí nějakých osm stovek šekelů, he :D. Ba ne, to si dělám srandu. Spíš je to o tom, že jednak neumí moc říkat dětem „ne“ a jednak nechce, aby kluci byli odděleni od místní dětské komunity, což se pravda dost děje. Danielovi kamarádi slaví narozeniny zásadně o šábesu, servíruje se jídlo, které není košér. Což není jakkoliv špatný úmysl, jen jsou to lidé, kteří ani neví, že by se to z náboženského hlediska nemělo, protože oslava tak degraduje šabat, nebo že košér strava není o pouhém vyřazení vepřového z jídelníčku a nesypání sýru na boloňské špagety. Já jsem se jako děcko se spolužactvem též moc nebratříčkovala, protože jsem se furt plácala u ledu (vážně, dělala jsem krasobruslení), takže mi ta vyřazenost z kolektivu nijak divná nepřipadá. Ale Giyora naopak trajdal venku s kamarády na základce pořád, má na to moc prima vzpomínky a nechce, aby o to kluci přišli. A protože jsme se rozhodli zůstat v Tal El, holt budeme muset hledat nějakej balanc mezi naší náboženskou praxí a životem v téhle ateistické osadě. Nutno dodat, že i když tu není moc takových jako my, většina obyvatel má k judaismu pozitivní vztah. V synagoze to o každém svátku žije, rabínovi se dostává vysoké úcty a skoro v každé rodině se dělá „tak trochu něco“. Pro mě je tohle zatím hrozně těžký, protože šátek na hlavě cítím jako strašně zavazující rekvizitu a pořád se hlídám, aby moje konání nehodilo blbý světlo na věřící komunitu. Navíc, když v Tal El ji s rabínem představujeme právě my, že. Shuva, paní rabínová, mi říkala, že by nás nikdo neměl soudit, protože nikdo nezná okolnosti. Tohle je krásný přístup, který by měl způsobit, že se člověk nepozastaví ani nad ultraortodoxním židem sedícím v nekošér restauraci, ale bohužel z praxe vím, že takhle to nefunguje.

Máme nové sousedy. Je to asi měsíc, možná dva, co ten dům koupili. Rodina ruského původu, včetně babičky (nevím, jestli je to celosvětový trend, ale tady v Izraeli má řada rodin ruského původu doma i babičku). Mají osmiletá dvojčata a ještě dvou a půl letého kluka. Seznámení s dětmi bylo na můj vkus dost divoký. Jejich zahrada je perfektně upravená, plná už zasazených stromů, kytek a spousty dalších připravených v truhlících, co se ještě budou sázet. A jo, sousedovic tráva je rozhodně zelenější, jak mě minulý týden upozornil Giyora. A není to jen pořekadlo značící, že závidíme, to nezávídíme, ale je to očividný rozdíl, na který by ani nebylo třeba upozorňovat :D. Děti nakukovaly přes plot na tu naší neupravenou, za to s trampolínou, bazénem, houpačkou… A tak jednou takhle odpoledne Giyora po dohodě se mnou napsal paní domu a pozval je k nám. Paní se toho chytla a že prý děti se k nám rády připojí. Jen děti. Poslala dvojčata a ani po dvou hodinách jsme od ní neslyšeli. Začínala jsem být na rozpacích, jak dlouho tu jako budou, protože kluci z nich byli tak nadšení, že příšerně řádili a já vůbec s Eitanem nemohla být na zahradě, ač se to Giyora snažil krotit, jak to šlo. Opatrně jsem se ptala Giyory, jestli to je naše zodpovědnost je poslat domů, a on mi zcela vážně odpověděl, že ano. Zlatým hřebem bylo, když po čtvrté odpoledne malej brácha přišel ze školky, už úplně bez maminky (ale s jejím vědomím) ho dvojčata přivedla s plnou plínou s sebou k nám. A že do bazénu prý nesmí. Když s tou plnou plínou začal hopsat na trampolíně, ozvala jsem se, že ho mají odvést domů přebalit. To udělali, nicméně ho přivedli s plenkou do vody a že už prý do bazénu smí. Tohle bylo přes čáru už i Giyorovi a zatrhl to, nicméně mu vedle udělal cachtání ve vaničce, na což já bych se tedy vykašlala. Paní je možná zvyklá, že zodpovědná dvojčata se o bráchu dobře postarají a že je přece vedle v domě, když bude potřeba, ale my si to jaksi stejně odmítli vzít na triko. Teď po nějaké době si to iž sedlo, hranice nastavené,prcek k nám nechodí a dvojčata si užívají víc velkého bazénu v Tal El než té naší kubíkové louže.

Eitan nechce jíst pevnou stravu. Teda vlastně žádnou stravu, ani namixovanou, jenom mlíko. Mně by to bylo i jedno a vzhledem k tomu, jak se začal hýbat, by mě ani nestresovalo, kdyby za poslední dva měsíce zhubl víc než sto gramů. Ale doktorku to na kontrole znepokojilo a vyhrožuje mi, že jestli s tím do měsíce něco neuděláme, začnou do něj rýpat. A taky prý možná nemá chuť k jídlu pro to, že je anemickej a musím mu začít preventivně dávat železo, což jsem měla od jeho asi čtyř měsíců, ale bojkotovala jsem to. Jednou teda pár kapek dostal, ale protože se ukázalo, že odmítání pevné stravy končí ve chvíli, kdy vidí křupku, což dokazuje, že chuť k jídlu má, zas s tím železem počkám, až uděláme krevní obraz a uvidíme, jestli to je vážně potřeba.

Na krevní obraz ostatně musíme oba, protože jsem včera v noci s úlekem zjistila, že plešatím. To přeháním (aspoň doufám!), ale takovou divnou malou lysinku kousek nad čelem mám. Google sice ví, co to zřejmě je, ale neví, proč se to děje a ani s nějakou případnou léčbou to nevypadá růžově. Nic moc vyhlídky, ale zjevně mi to pomůže v rozhodování, jestli nechat šátek na hlavě, heh. Tož Bože děkuji za nápovědu :-).

Dva náročný týdny, kdy měl Giyora jeden výlet za druhým. Tu a tam se vrátil na noc, umyl nádobí ve dřezu a ráno připravil dětem svačiny, což je sice významná pomoc, ale nemění to nic na faktu, že jsem na děti byla z devadesáti procent sama. Všichni byli víceméně zdraví, což je hlavní, teda až na jeden pondělní nešťastný výlet do Naharyie, kdy Daniel cestou několikrát zvracel. Čili nebyla ani lekce, ani dětský hřiště, ale dlouhý den ve složení tří kluků a unavený mámy doma. Udělalo se mu fajn docela rychle a aspoň na zahradu do bazénu jsem to mohla vypustit, ale že bych si to kdovíjak užila, to ne. Eitan se neustále snaží dostat za nima, nějaká louže v nafukovací lodičce vedle ho absolutně nezajímá, já stojím v předklonu a držím ho, aby si nemáchal obličej v bazénu, což se mu stejně párkrát povedlo a vůbec ho to neodradilo od dalších pokusů. Nehledě na to, že bazén uchází i přes těch 12 záplat, který jsme na něj naplácali, a že před každým použitím je nutný ho dofouknout. Sice pár minut, ale zkuste si to s nima, že. Jiná cesta, než odložit mrně do ohrádky a za jeho nespokojeného řevu pumpovat, co to jde, se mi najít nepovedla. Asi je jasný, že v bazénu kluci během nepřítomnosti tatínka moc času nestrávili. Omezení bylo víc, přece jen to všechno pořád potřebuju držet poblíž sebe, návštěvami u kámošů, co jsou obvykle možné až po půl páté odpolední, riskuju dramatizaci večerních rituálů, protože je pak na všechno pozdě, děti jsou přetažený a já vyřízená. Když to chci od sebe nějak oddělovat, zvu domů babysitter nebo nevlastního synatóra, aby si pohráli s jedním potomkem, a já vyrážím se zbytkem klanu. Nedá se předpokládat, že když to máme všichni těžší, kluci z toho budou v kdovíjak super náladě a přetrhnou se mi pomáhat. A samozřejmě se to nedělo, jen přibylo dohadů, křiku, breku a scének. Giyora nám chyběl všem a byli jsme sakra rádi, že ty dva týdny bez něj pominuly.

Na tohle nesnadné období navázaly dva dny prázdnin k svátku Šavuot. Celkem 49 hodin šabatu a prvního dne svátku, kdy se na domácí práce nesmí sáhnout. A ještě den volna, kdy by to šlo, ale zas to po dlouhé době byla šance děti někam vyvést, čili nevyužijte to. Chtěly k moři a my jim chtěli vyhovět a vlastně jsme taky chtěli, tak jsme šli. No ukázalo se rychle, že to nebyl nejlepší nápad. Příště to chce v rozumější dobu, dovézt to oblečené v UV oblečcích, protože ač velcí oblékání už celkem dobře zvládaj sami, do těch těsných triček to bez pomoci nedali. Giyora se musel ještě dvakrát vrátit do auta, aby přinesl všechny věci, a já zatím asistovala drobotině. Za několik minut, které mně připadaly děsně dlouhé, byli kluci konečně patřičně zahalení před poledním sluníčkem a napatlaní krémem na místech, co zahalená nebyla, s nafouknutými rukávky a připravení na ponor do moře. Když se mi povedlo navlíct do UV oblečku i Eitana a s velkou slávou ho odložila na podložku, rychlým krabím poskokem se vrhl obličejem do písku tak, jak to s oblibou dělá do vody. Z toho se vzpamatovával dobrou čtvrt hodinu, co byl ochotnej být jen u mě na ruce, jinak řval. Nevo se opatrně přiblížil k vodě a nechal si vlnou smočit prsty u nohou. Tím to pro něj skončilo a vrátil se do přístřešku k nám stavět hrad z písku. S tím mu strašně chtěl pomoct Eitan, hlavně po kyblíku s vodou byl jak divej. No z toho zas byl divokej Nevo, tak jsem radši vzala mrňouse do moře. Další chyba. Jakkoli se rád máchá kdekoliv, nepochopil, proč by to měl dělat v oblečku. A zas řval všude jen ne u mě na ruce. Vrátila jsem se pod přístřešek a odlákala Nevoušovu pozornost od Eitana i hradu z písku chlazeným čokoládovým nápojem. Daniel se tvářil o něco odvážněji a do vody moc chtěl, nechal se od Giyory odnést do „hloubky“ asi půl metru a namočit se tam, ale tím to skončilo i pro něj. Vrátil se k nám a jal se s čokoládovým drinkem obsadit druhou z židlí, co jsme si donesli v naivní představě, že si snad jako sednem. Oba tam takhle seděli a zamyšleně zírali na tu spoustu vody, která v tom větru vážně budila dost respekt. Eitana jsem vyvlíkla z oblečku, že přece zůstane ve stínu. Jenže tomu se chtělo do vody právě v Adamově rouše, takže ve stínu už být vůbec nechtěl a trénoval mě neustávajícími pokusy zdrhnout do moře. A rozčiloval se, když jsem ho vracela na start. A protože byl unavenej, rozčiloval se dost. Myslím, že jsme tam nebyli ani půl hodinu, když kluci zafňukali, že už chtějí domů. To bylo pondělí a protože Giyora měl večer schůzku dvě hodiny jízdy autem od domova, zas jsem s klukama byla až do uspání sama.

Těšila jsem se, že v úterý, až budou děti ve školkách, konečně přijde na řadu nějaká ta péče o dům a ubyde něco z hromad prádla, ale Nevo se v půlnoci vzbudil bolestí, zřejmě zánět v uchu… Částečně to utišil prášek na bolest, asi do tří se v posteli dost mrskal, než to prasklo, pak už byl v pohodě. Ale do školky samozřejmě nešel. A tak si dům počkal na svou základní kosmetickou údržbu až do středy. Mimčo usnulo jako obvykle cestou do školky Neva a nečekaně spalo ještě hodinu a půl po návratu. Dům se mi povedlo zobyvatelnit dost na to, abych si na čtvrtek naplánovala sepsání záznamu do svého blogo deníčku.

Spící mimčo v autosedačce pohozené u dveří a já honem skáču do sprchy, abych si umyla hlavu. Uvažuju, co všechno chci sepsat, a že vlastně noc byla těžká a že mám spánkový deficit a jestli bych si spíš na půl hodiny, co budu mít čas, než pojedu na schůzku ohledně shrnutí Danielova nároku na speciální vzdělávání v příštím roce, nezdřímla. Vábivé myšlenky přerušil dětský pláč ve chvíli, kdy jsem na hlavu nanesla šampon. Hm, tak nic, pro změnu.

Nakonec teda teď, v pátek dopoledne, kdy si obvykle dáváme s mužem kafe na pláži a pak nakupujeme na šabat. To dneska nevyšlo, protože Giyora ve škole přednáší cosi o bezpečnosti silničního provozu. Myslím. Bylo by toho hodně, co psát, mnohem víc, než je tady, ale za půl hodiny jedeme vyzvednout Neva, pak Daniela, pak Giyora bude vařit a já lítat mezi prckama a pak bude šabat, už zas, uf :-).

Nedělní ráno, Neva jsme akorát odvezli do školky a Eitan spí v autě. Co s načatým dnem. Jestli se vrátím domů, budu celé dopoledne v patách já jemu nebo on mně a stejně nic neudělám. Navíc má i po týdnu pořád nudli. Takže… Kam dneska skočíme k moři, než sluníčko začne pálit tak, že před ním budeme muset prchnout? Kyriat Chaim. Další pláž s Haifou v dohledu. Ono u nás na severu má Haifu v dohledu asi každá pláž, hehe. Promenáda v Kyriat Chaim má určitě víc než kilák, je tam méně míst k sezení a žádné stolky. Možná proto také skoro žádní důchodci. Za to spousta sportovců a pejskařů. I když věž plavčíka hlásala červenou vlajku, vodní nadšenci se vrhali do vln a plavčík neustále někoho napomínal, ať se vrátí ke břehu, že jsou silné proudy. Bylo příjemných 27 ve stínu a s kočárem šlo zaparkovat dost blízko vodě, tak jsem kromě inhalace prcka nechala tu slanou vodu prémiově i ochutnat. Písek prubnul taky, jak jinak. Fotila bych víc, ale Eitan patří mezi ty nadšence, co se vrhají do vln, tak to moc nešlo. Sluníčko nabíralo na síle a mně v pozici v předklonu síly naopak ubývaly, takže jsem mrňouse opláchla pod sladkou vodou (tahle část se mu ještě líbila) a dala ho do kočárku (tahle už míň). Na rozdíl ode mě o procházku po promenádě vůbec nestál. Po cestě něco brumlal, asi jako že to nakonec tak úplně blbý není. Snad :-).