Autor: Monika Erez

Připomíná to sice nelegální technopárty, ale je to festival Lag Ba-omer u nás v Tal El. Nebo spíš festiválek, vzhledem k osídlení naší vesničky. Je to 33. den v období počítání omeru, kdy zázračně na den přestali umírat studenti rabína Akivy. Také v tento den zemřel rabín Šimon bar Jochaj, který si přál, aby den jeho smrti byl radostný. A protože byl dost kapacita, bylo samozřejmě přání vyhověno. Něco málo o Lag Ba-omer jsem psala na blogu už loni, tak si to můžete dohledat.

Táboráků bylo méně než obvykle, protože kvůli extrémnímu horku a silnému větříku (taky horkému) platil zákaz rozdělávání ohňů mimo vyhrazená místa, kde platily speciální podmínky. I tak si jako obvykle svůj ohýnek udělala každá „vrstva“ studentů, aby se mohli předhánět, kdo má větší a lepší. Sice se tu neopékají špekáčky, ale za to jiné prasárny. Jako třeba marshmallow. Jo, fakt. To růžovobílé měkké podezřelé cukrátko se napíchá v řadě na klacek a opeče na ohni. Nechápu, jak to někdo může dát jíst svému dítěti. Třeba jako můj manžel. Myslím, že toho kluci zbaštili každej tak pytlík. No, žijou, no. Až si říkám, jestli by to neměli jíst i někdy jindy než na Lag Ba-omer, aby to pro jejich trávicí organismus byl menší šok.

Manžel to podle plánu vydržel i letos 33 dní bez žiletky. I když on je ostatně bez žiletky mnohem déle. Od loňského září, když mu pohrozil rabín v Haifě během našeho průklepového pohovoru, že překračuje zákaz zákazů. Takže bez strojku. Nepatřím k fandům jeho zarostlého vzhledu, takže jsem ráda, že z trosečníka mám zpátky muže s hladkou tváří. Ani on si v tom nijak nelibuje, prostě zaexperimentoval podruhé. Jestli to bude i za rok, kdo ví. Zase je vážně pěkný, jak pak během jediného dne omládne o celou dekádu :-).

Miminko je od víkendu ukašlané, unudlované a ukňourané. No kdo by nebyl v takovým stavu. To nejspíš ty přechody z tepla do klimatizovaných prostor. Ale kdo by neklimatizoval, když je venku pětačtyřicet, že. Ráno jsme odvezli Neva do školky a místo návratu domů k inhalátoru, kterej prcek stejně nesnáší, jsme vyrazili inhalovat slaný vzduch sem. Pláž v Kyriat Yam je asi kilák dlouhá, lemovaná promenádou se spoustou stíněných laviček a má Haifu na dohled. V dopoledních hodinách většinu osazenstva tvořili důchodci shromážděni u stolků nad společenskými hrami, posedávající na lavičkách nebo v restauraci nad kávičkou kochajíc se výhledem na moře. Eitanovi se hned dýchalo líp a nálada se zvedla nám oběma. Škoda, že sem nemůžem přijít inhalovat třikrát denně :-).

Tak jsem si říkala, že vám napíšu, co je u nás nového, až u nás bude něco nového, ale nakonec u nás nic nového není. Vlastně od pátku auto, i když také ne nové, to dá rozum. Pořídili jsme hybrida, který má žrát asi polovinu toho, co to naše Picaso. Citroen odsloužil hezký rok a půl a teď se nám ho doufám povede někomu nerozumnýmu rozumně prodat. On se teda vlastně celkem osvědčil, ať ho tolik nehaním, nenechal nás ve štychu ani jednou, nenárokoval si žádný extra výdaje na údržbu a na to naše popojíždění na severu s kočárem a hromadou věcí byl v pohodě. Jenže původní plán, že se nám sedm míst hodí, abychom mohli vozit Giyorovy skorodospěláky, se jaksi minul účinkem. Jeli s námi všeho všudy pětkrát, než si udělali řidičáky sami. A vyživovat si ho dál jen pro tu hromadu věcí nebudeme.

Něco nového se rýsovalo. Giyora takhle přišel jednou otrávenej z práce, kde se pohádal se šéfem. Nebylo to poprvé a znovu se mu v hlavě rozproudil spád myšlenek o tom, co s budoucností. Zaměstnancem ministerstva školství je už čtvrtým rokem a i když ho to baví a daří se mu, minusy to má. Kromě toho, že se nadře o dost víc než čemu odpovídá plat (tenhle problém je snad celosvětový :D), vadí mu, že má jako učitel houby prestiž. A tu by si prý jako skoropilot zasluhoval. Ne že by to čekal za práci učitele, jen jak se už zaběhl, má čas se víc zamýšlet nad tím, kudy kam dál. A vidí, že v té škole a týmu, kde právě je, žádné dál není… Při tom zamýšlení Giyora zabloudil na webové stránky Národní židovské agentury a věnoval pár hodin vyplnění podrobného dotazníku pro uchazeče o práci ve světě. Věděli jsme, že kdyby to vyšlo, bylo by to na dva tři roky maximálně, déle většinou nikoho nenechávají. Podle dotazníku se hodil, agentura poslala informační e-mail, že se kvalifikoval do dalšího kola výběru na „sionistickou misi“, a pozvánku na osobní pohovor v Jeruzalémě. Náročné několikahodinové testování, různorodé úkoly pro jednotlivce a týmy, vzájemné hodnocení účastníků, diskuze. Popral se s tím se ctí a během pár dní dorazil e-mail, že uspěl. A pozvánka na další pohovor v Jeruzalému, tentokrát i se mnou. To už jsme v úvahách pronajímali dům s kocoury a stěhovali se za oceán. Giyora absolvoval písemný test, který dal levou zadní. Dozvěděl se, že by měl někde ve státech v židovské komunitě učit ve škole hebrejštinu. Byli jsme tam asi hodinu, Eitan celou dobu pokřikoval a vůbec ho to nebavilo a mě se zeptali tak na dvě věty. Pocit jsme měli rozpačitý. Když se nám neozvali do dvou dnů, začínalo být jasné, že na sionistickou misi zřejmě pojede někdo jiný. Naši domněnku potvrdili zprávou těsně před Pesachem, když se Giyora vrátil ze školního výletu se zápalem plic, měli jsme připravit dům na Pesach a chystat sváteční večeři pro rodinu, která pohrdá náboženstvím… Na náladě nám to nepřidalo a i když jsme to přešli větou „všechno k dobrému“, vlastně nás oba překvapilo, že jsme z toho byli posmutnělí. Když jsme se po tom předpesachovém bláznovství asi za tři dny konečně zastavili, abychom to probrali, došlo nám, že zřejmě svitla naděje, že něco nebo někdo vyřeší za nás rozhodnutí, co před námi stojí.

A o co jde? Mno, jednak o mě. Víc než rok a půl doma bez práce, což je v Čechách pro matku běžnej stav, ale tady vůbec. Každý se ptá, kam půjdu pracovat a kdy a když krčím rameny, nechápavě kroutí hlavou, jestli jako dál hodlám pokračovat v té neplacené dřině okolo baráku a mimina, když si přece můžu najít nějaký fajn job a tohle někomu přenechat. No obvykle nechci, říkám si, že bych si to určitě jednou vyčítala, ale občas červíček pochybností zahlodá, jestli by opravdu nebylo přínosem pro všechny zúčastněné, kdyby capart několikrát týdně pár hodin trávil v partě vrstevníků. Když tu navíc vidím odrostlou generaci jesličkovým systémem a vůbec to nevypadá, že by to rodinné vztahy jakkoliv negativně poznamenalo… Zatímco moje setrvávání ve stavu bez práce rodinný rozpočet poznamenává významně. Ne, že by teoreticky nebylo možné přežit s odřenýma ušima s Giyorovým platem, ale prakticky se nám transformace ze dvou hi tec platů na jeden učitelský stále ještě nepovedla dokonat.

Pak Daniel. Náš prvorozený, co nám denodenně ukazuje, kolik duševního tréninku potřebujeme, abychom mu na jeho cestě životem dokázali být partneři a průvodci, co mu to usnadní a ne protivové, co ho od rána do večera komandují a jen přidávají na potížích. A nedokazuje to jen nám, ale i vychovatelkám ve školce, které se o něj již třetím rokem ve speciálním vzdělávání starají. A protože to není speciální náboženské vzdělávání, které je v naší oblasti nedostupné, nedostal se mnou, Nevem a Eitanem členství v klubu vyvolených – rozumějte židovství. Aktuálně úspěšně probíhá jeho začlenění do normální školky, ale protože taková akce je proveditelná pouze do školky v místě bydliště, začleňuje se mezi kámoše v ateistickém Tal El.Samozřejmě je nejdůležitější, aby mu bylo dobře, a dokončení procesu je až za tím, ale na druhou stranu, člověk nikdy neví, co se může stát, a neradi bychom ho nechali jakožto jediného člena rodiny ve stavu neúplné identity. Kromě jeho konverze jsme řešili, jestli v září půjde do první třídy, jak by měl podle věku (bude mu šest). Kdyby šel, pokračoval by v systému speciálního vzdělávání, na standardní první třídu by to nebylo.

No a my všichni, věřící rodina v ateistické vesnici, kde kromě nás šabat drží rabín a možná tři další jednotlivci s tím, že partner jim to bojkotuje. A jak jsme si vyzkoušeli, trávit šabat s přespáním u někoho, není nic pro nás. Zvát hosty na přespání k nám domů by asi mohlo být schůdnější, ale ani tam jsme se zatím nepropracovali. Takže šabaty jsme převážně sami se svými pomalu se rozšiřujícími znalostmi v náboženské oblasti, což není zrovna optimální stav a předání víry dětem nám to určitě neusnadní. Když tedy nepočítám návštěvy z rodinného kruhu, co k nám během šabatu zaskočí autem… Od věřících přátel posloucháme, že se máme přestěhovat někam, kde je to namixované. Jenže my máme náš dům rádi a představa, že bychom ho definitivně opustili, se nám nezamlouvá.

Není toho zas tak moc, abychom před tím museli zdrhat, já vím. Ale když se přidá ještě naše představa, že dva až tři roky v pěkném kanadském nebo americkém městečku bychom si mohli fajn užít, že by se vyřešila naše ekonomická situace a že jsem byla zvědavá, jak se žije židovské komunitě v zahraničí, asi není divné, že nás to lákalo. Jestli by ta zkušenost bývala stála za stěhování s třemi mrňaty z milovaného Izraele, přenechání domu a kocourů dočasně cizím lidem a všechnu tu byrokracii okolo, se už nedozvíme.

A tak jsme se pustili do těch rozhodnutí. Výměna nenažrance za spořící auto je první vlaštovka. O všech dalších zase někdy příště :-).

Tak jo, už zase miluju pondělky v Nahariyi. Po tom posledním s všema třema klukama, který byl úplně na hlavu, jsme dneska vyrazili jen já a Eitan, protože jednou za pár týdnů se sociálně nevzdělávají děti, ale jejich rodiče. Abychom věděli, o čem ty jejich sezení jsou, což se hodí, protože Daniel není dvakrát sdílnej. Ráno bylo pod tlakem, kluci včera pozdě usnuli a nikomu se nechtělo vstávat, kromě Eitana teda, který chtěl vstávat každou hodinu asi od tří. Když jsme před půl osmou vypakovali Daniela na minibus s nervózním řidičem, co troubil tak, že ho až sousedi okřikli, Eitan už byl protivnej a unavenej. Nevo tradičně zareagoval na můj pokyn, že musíme rychle, tím, že dělal všechno extrémně pomalu. No že jsem nebyla ticho, vždyť to vím, že pak bude hledat šneka na každým schodu a snad i chtít čekat, než šnek schod vyjde. Zácpa po cestě do školky, auto zapípalo, že chce pít, sakra, ještě benzínka po cestě. Zapomněli jsme jarmulku, kterou jsem s Nevoušem splašeně hledala ve školce, zůstala tam na dvorku chuděrka od včera, vypadala dost jetě. Eitan se prospal po cestě, aby se mohl celej meeting důrazně prosazovat v diskuzi. Aby ne, měl plnou plínu a chtěl jíst. Skončili jsme před desátou, došli půl kiláku k autu, což je polovina toho, co jdu obvykle s klukama, protože najít v téhle oblasti parkovací místo je naprostá tragédie. Když se Eitan nabaštil, konečně došlo na mě. Automaticky jsem auto převezla na parkoviště u promenády a pěšky s kočárem vyrazila svižným tempem k nejbližší košér pekárně. Pár roztomilých kousků sladkého pečiva a kafe na cestu a honem zpátky. Eitan to zalomil dva metry před cílem – bílou lavičkou na samém konci promenády, daleko od dětského hřiště, kde je slyšet jenom šumění moře, stojí tam rybáři, vlny plácaj do šutrů na pobřeží a krásně tam fouká i v těch největších parnech, jaký dneska teda bylo. Prostě skvělý místo na snídani :-).

Oslava 71. narozenin Izraele letos vyšla na středu a čtvrtek 8 – 9. května. Nejsou to sice kulatiny, ale to je tu víceméně fuk, slaví se vždycky. Země si je vědoma, že občan se vlastencem nerodí, že k vlastenectví se musí vést. Hned po návratu do školek z více než dvoutýdenních pesachových prázdnin se děti chystají na oslavy Dne nezávislosti. Vybarvují a kreslí vlajky, davidovy hvězdy, holubice míru, připravují modrobílé ozdoby, zpívají písničky o zemi a národních symbolech a pečou cupcakes s tématickými dekoracemi. Také si užívají četných návštěv příslušníků „elity národa“ alias vojáků, obvykle tatínků někoho ze třídy. Že veselým oslavám předchází Den památky padlých vojáků a obětí terorismu a Den památky obětí Holocaustu se v případě školkových dětí zmiňuje jen decentně…

U nás v Tal El vlají izraelské vlajky na každém druhém sloupu veřejného osvětlení a jedna pořádná zdobí budovu sekretariátu. Ani to ale zdejším patriotům není dost a stejně jako my investují ještě do výzdoby vlastních domů i aut. Den v judaismu začíná večerem (to je podle Tóry, kde se v kapitole o stvoření světa píše „A byl večer a bylo ráno…“ ), čili i oslavy propukají večer. Každé město i vesnice pořádá program obvykle odstartovaný proslovem starosty na pódiu. Následuje ohňostroj a pak se rozjíždí různorodé veselí podle rozpočtu daného místa. Ve městech koncertují hvězdy izraelské pop music, v místech jako Tal El pouští hudbu DJ a své roztomile nesynchronizované taneční představení předvádí šestileté holčičky z vesnice.

My letos vytáhli děti do Akka, z prostého důvodu, že jsme všichni byli moc unavení a nechtěli jsme si situaci znesnadňovat tím, že se kluci budou honit s kamarády, kutálet po zemi a předvádět scény kvůli každý prkotině. Takhle jsme je už vykoupaný hodili do auta, v neznámém prostředí města Nevo způsobně chodil a Daniel uvítal možnost viset v nosítku tátovi na zádech. Eitan po cestě usnul a spokojeně prospal čekání, proslov i ohňostroj. Klukům třiřvtrěhodinová čekací doba na ohňostroj uběhla díky střílecímu bublifuku. Pár minut před začátkem Nevo slušně stresoval, stejně jako loni, což se s jeho hypercitlivostí na zvuk dalo čekat. Ve finále byl myslím rád, že jsme neutekli, a světýlka na obloze sledoval v mém pevném objetí dokonce bez zakrytých uší :-). Zpátky domů jsme to podle plánu přivezli spící všechno a jenom to přeházeli do postelí.

Čtvrteční státní volno si většina Izraelců vyráží užít na pláž nebo někam do přírody, s piknikovou dekou, skládacími židličkami, taškami jídla, přenosnou ledničkou, a často i grilem. My si nechtěli nechat ujít každoroční přehlídku letadel, která je nejlíp vidět z mořského pobřeží. Bylo to lehce pod tlakem, ale v devět jsme vyráželi směr Haifa. Na pláž Zamir jsme dorazili 6 minut před avizovaným začátkem akrobatické show, což bylo přesně tak akorát času si plácnout plážovou podložku na travnatou plochu a připravit mobily do režimu videa. Blankytně modrá obloha, vlhký slaný vánek, šumění moře a sympatické bručení čtyřech malých letadýlek, které nevyděsilo ani našeho Neva. Za to vojenská letka a stíhačky střílející světlice o hodinu a půl později už jo :-). Daniel, Eitan, já i Giyora jsme to s nadšením sledovali všechno, stejně jako Giyorovi kamarádi, co se k nám během dopoledne připojili. V půl jedné bylo po všem a my balili saky paky a mazali ke švagrovi na grilovačku.

Ještě jednou všechno nejlepší drahá Izrael k tvým 71. narozeninám. Máme tě rádi :-).

Po týdenní odmlce Izrael zase smutní, tentokrát k uctění památky všech padlých vojáků. Včera v osm večer a dnes v jedenáct dopoledne dvouminutová siréna opět zastavila celou zemi – chodce, běžce, automobily, autobusy, vlaky… Opět posloucháme z rádia smutné písničky, okolo hřbitovů se tvoří nekonečné zácpy, běží pořady, které trhají srdce na kousíčky. Dokonce s námi ráno usedavě plakalo i nebe – z šedých mraků se řinuly úplný provazy slz. Tohle je Yom HaZikaron…