Lag Ba-omer v Tal El

Připomíná to sice nelegální technopárty, ale je to festival Lag Ba-omer u nás v Tal El. Nebo spíš festiválek, vzhledem k osídlení naší vesničky. Je to 33. den v období počítání omeru, kdy zázračně na den přestali umírat studenti rabína Akivy. Také v tento den zemřel rabín Šimon bar Jochaj, který si přál, aby den jeho smrti byl radostný. A protože byl dost kapacita, bylo samozřejmě přání vyhověno. Něco málo o Lag Ba-omer jsem psala na blogu už loni, tak si to můžete dohledat.

Táboráků bylo méně než obvykle, protože kvůli extrémnímu horku a silnému větříku (taky horkému) platil zákaz rozdělávání ohňů mimo vyhrazená místa, kde platily speciální podmínky. I tak si jako obvykle svůj ohýnek udělala každá „vrstva“ studentů, aby se mohli předhánět, kdo má větší a lepší. Sice se tu neopékají špekáčky, ale za to jiné prasárny. Jako třeba marshmallow. Jo, fakt. To růžovobílé měkké podezřelé cukrátko se napíchá v řadě na klacek a opeče na ohni. Nechápu, jak to někdo může dát jíst svému dítěti. Třeba jako můj manžel. Myslím, že toho kluci zbaštili každej tak pytlík. No, žijou, no. Až si říkám, jestli by to neměli jíst i někdy jindy než na Lag Ba-omer, aby to pro jejich trávicí organismus byl menší šok.

Manžel to podle plánu vydržel i letos 33 dní bez žiletky. I když on je ostatně bez žiletky mnohem déle. Od loňského září, když mu pohrozil rabín v Haifě během našeho průklepového pohovoru, že překračuje zákaz zákazů. Takže bez strojku. Nepatřím k fandům jeho zarostlého vzhledu, takže jsem ráda, že z trosečníka mám zpátky muže s hladkou tváří. Ani on si v tom nijak nelibuje, prostě zaexperimentoval podruhé. Jestli to bude i za rok, kdo ví. Zase je vážně pěkný, jak pak během jediného dne omládne o celou dekádu :-).

[Not a valid template]

Pláž v Kyriat Yam

Miminko je od víkendu ukašlané, unudlované a ukňourané. No kdo by nebyl v takovým stavu. To nejspíš ty přechody z tepla do klimatizovaných prostor. Ale kdo by neklimatizoval, když je venku pětačtyřicet, že. Ráno jsme odvezli Neva do školky a místo návratu domů k inhalátoru, kterej prcek stejně nesnáší, jsme vyrazili inhalovat slaný vzduch sem. Pláž v Kyriat Yam je asi kilák dlouhá, lemovaná promenádou se spoustou stíněných laviček a má Haifu na dohled. V dopoledních hodinách většinu osazenstva tvořili důchodci shromážděni u stolků nad společenskými hrami, posedávající na lavičkách nebo v restauraci nad kávičkou kochajíc se výhledem na moře. Eitanovi se hned dýchalo líp a nálada se zvedla nám oběma. Škoda, že sem nemůžem přijít inhalovat třikrát denně :-).

[Not a valid template]

Potok Kziv – první pětičlenná výprava

Loni v dubnu to byl takový polovyschlý potůček a letos, o měsíc později, úplná řeka! Teda na místní poměry, samozřejmě, jinak je to srovnatelný možná s nějakým horským pramínkem Labe. Extrémní vedro a zvědavost, jak to tam po té dlouhé deštivé zimě vypadá, nás o úterním pozdním odpoledni vyhnaly k osvěžení v blízkém potoku Kziv. Vyrazili jsme ve čtyři. Že nebudou žádný lidi tam bylo celkem jasný, ale prázdné silnice byly milým překvapením. Eitan se prvně díval na svět z nové perspektivy – nosítka na tátových zádech. A byl z toho tak vykulenej, že zapomněl i na hlad. Nevo se jako obvykle rozeběhl a než jsme ho stihli varovat, že to na tom prašném povrchu klouže, už si to na vlastní kůži odzkoušel. Kvůli odřenýmu kolenu pak kňoural nejen zbytek výletu, ale ještě večer doma ve vaně. Daniel se nenechal odradit ani několika pády do více než osvěžující vody a být to na něm, brodí se potokem celý kilák nebo kolik to je, než už to dál nejde. Ale bylo celkem pozdě a my do horní části chtěli dorazit dřív než za hodinu, tak se Giyora s klukama brodil asi 150 metrů k první únikové pěšince v husté vegetaci, kterou je možné se připojit zpátky na cestu. Eitana jsem vzala na záda já, brodění jsme se vyhli a mazali jsme ve stále hřejícím pozdně odpoledním slunku k cíli po souši. Bývalo by to šlo i s kočárem, jen by se musel přenést asi 10 metrů přes vodu. Ale pak co tam s ním na břehu, že. To možná kdybych šla s dětma někdy sama, což si nelajsnu, protože tam není signál žádného mobilního operátora a něco se stát, nedovolám se pomoci ani pozejtří.

Mno, k vrchní části potoku jsme se teda dostali, ale lehkým zklamáním bylo, že tam byl sice silnější proud, ale víc vody ne. A taky dost mravenců na břehu, co vypadali jako ti kousací ohniví, ale nikdo si kousance neodnesl, tak to snad nebyli oni :-). Kluci se s tátou ještě nějakej kousek prošli vodou, zatímco Eitan se uvelebil na mělčině a s výrazem blažené spokojenosti ochutnával oblázky. Když jsme se po necelé hodině vydali nazpátek, sice bezeslovně, ale i tak naprosto jasně dával najevo, že tenhle flek se mu vážně opustit nechce. Neboj, chlape, cachtání ve vodě si během léta ještě užiješ!

[Not a valid template]

Jak se Erezovic mišpoche skoro stěhovala

Tak jsem si říkala, že vám napíšu, co je u nás nového, až u nás bude něco nového, ale nakonec u nás nic nového není. Vlastně od pátku auto, i když také ne nové, to dá rozum. Pořídili jsme hybrida, který má žrát asi polovinu toho, co to naše Picaso. Citroen odsloužil hezký rok a půl a teď se nám ho doufám povede někomu nerozumnýmu rozumně prodat. On se teda vlastně celkem osvědčil, ať ho tolik nehaním, nenechal nás ve štychu ani jednou, nenárokoval si žádný extra výdaje na údržbu a na to naše popojíždění na severu s kočárem a hromadou věcí byl v pohodě. Jenže původní plán, že se nám sedm míst hodí, abychom mohli vozit Giyorovy skorodospěláky, se jaksi minul účinkem. Jeli s námi všeho všudy pětkrát, než si udělali řidičáky sami. A vyživovat si ho dál jen pro tu hromadu věcí nebudeme.

Něco nového se rýsovalo. Giyora takhle přišel jednou otrávenej z práce, kde se pohádal se šéfem. Nebylo to poprvé a znovu se mu v hlavě rozproudil spád myšlenek o tom, co s budoucností. Zaměstnancem ministerstva školství je už čtvrtým rokem a i když ho to baví a daří se mu, minusy to má. Kromě toho, že se nadře o dost víc než čemu odpovídá plat (tenhle problém je snad celosvětový :D), vadí mu, že má jako učitel houby prestiž. A tu by si prý jako skoropilot zasluhoval. Ne že by to čekal za práci učitele, jen jak se už zaběhl, má čas se víc zamýšlet nad tím, kudy kam dál. A vidí, že v té škole a týmu, kde právě je, žádné dál není… Při tom zamýšlení Giyora zabloudil na webové stránky Národní židovské agentury a věnoval pár hodin vyplnění podrobného dotazníku pro uchazeče o práci ve světě. Věděli jsme, že kdyby to vyšlo, bylo by to na dva tři roky maximálně, déle většinou nikoho nenechávají. Podle dotazníku se hodil, agentura poslala informační e-mail, že se kvalifikoval do dalšího kola výběru na „sionistickou misi“, a pozvánku na osobní pohovor v Jeruzalémě. Náročné několikahodinové testování, různorodé úkoly pro jednotlivce a týmy, vzájemné hodnocení účastníků, diskuze. Popral se s tím se ctí a během pár dní dorazil e-mail, že uspěl. A pozvánka na další pohovor v Jeruzalému, tentokrát i se mnou. To už jsme v úvahách pronajímali dům s kocoury a stěhovali se za oceán. Giyora absolvoval písemný test, který dal levou zadní. Dozvěděl se, že by měl někde ve státech v židovské komunitě učit ve škole hebrejštinu. Byli jsme tam asi hodinu, Eitan celou dobu pokřikoval a vůbec ho to nebavilo a mě se zeptali tak na dvě věty. Pocit jsme měli rozpačitý. Když se nám neozvali do dvou dnů, začínalo být jasné, že na sionistickou misi zřejmě pojede někdo jiný. Naši domněnku potvrdili zprávou těsně před Pesachem, když se Giyora vrátil ze školního výletu se zápalem plic, měli jsme připravit dům na Pesach a chystat sváteční večeři pro rodinu, která pohrdá náboženstvím… Na náladě nám to nepřidalo a i když jsme to přešli větou „všechno k dobrému“, vlastně nás oba překvapilo, že jsme z toho byli posmutnělí. Když jsme se po tom předpesachovém bláznovství asi za tři dny konečně zastavili, abychom to probrali, došlo nám, že zřejmě svitla naděje, že něco nebo někdo vyřeší za nás rozhodnutí, co před námi stojí.

A o co jde? Mno, jednak o mě. Víc než rok a půl doma bez práce, což je v Čechách pro matku běžnej stav, ale tady vůbec. Každý se ptá, kam půjdu pracovat a kdy a když krčím rameny, nechápavě kroutí hlavou, jestli jako dál hodlám pokračovat v té neplacené dřině okolo baráku a mimina, když si přece můžu najít nějaký fajn job a tohle někomu přenechat. No obvykle nechci, říkám si, že bych si to určitě jednou vyčítala, ale občas červíček pochybností zahlodá, jestli by opravdu nebylo přínosem pro všechny zúčastněné, kdyby capart několikrát týdně pár hodin trávil v partě vrstevníků. Když tu navíc vidím odrostlou generaci jesličkovým systémem a vůbec to nevypadá, že by to rodinné vztahy jakkoliv negativně poznamenalo… Zatímco moje setrvávání ve stavu bez práce rodinný rozpočet poznamenává významně. Ne, že by teoreticky nebylo možné přežit s odřenýma ušima s Giyorovým platem, ale prakticky se nám transformace ze dvou hi tec platů na jeden učitelský stále ještě nepovedla dokonat.

Pak Daniel. Náš prvorozený, co nám denodenně ukazuje, kolik duševního tréninku potřebujeme, abychom mu na jeho cestě životem dokázali být partneři a průvodci, co mu to usnadní a ne protivové, co ho od rána do večera komandují a jen přidávají na potížích. A nedokazuje to jen nám, ale i vychovatelkám ve školce, které se o něj již třetím rokem ve speciálním vzdělávání starají. A protože to není speciální náboženské vzdělávání, které je v naší oblasti nedostupné, nedostal se mnou, Nevem a Eitanem členství v klubu vyvolených – rozumějte židovství. Aktuálně úspěšně probíhá jeho začlenění do normální školky, ale protože taková akce je proveditelná pouze do školky v místě bydliště, začleňuje se mezi kámoše v ateistickém Tal El.Samozřejmě je nejdůležitější, aby mu bylo dobře, a dokončení procesu je až za tím, ale na druhou stranu, člověk nikdy neví, co se může stát, a neradi bychom ho nechali jakožto jediného člena rodiny ve stavu neúplné identity. Kromě jeho konverze jsme řešili, jestli v září půjde do první třídy, jak by měl podle věku (bude mu šest). Kdyby šel, pokračoval by v systému speciálního vzdělávání, na standardní první třídu by to nebylo.

No a my všichni, věřící rodina v ateistické vesnici, kde kromě nás šabat drží rabín a možná tři další jednotlivci s tím, že partner jim to bojkotuje. A jak jsme si vyzkoušeli, trávit šabat s přespáním u někoho, není nic pro nás. Zvát hosty na přespání k nám domů by asi mohlo být schůdnější, ale ani tam jsme se zatím nepropracovali. Takže šabaty jsme převážně sami se svými pomalu se rozšiřujícími znalostmi v náboženské oblasti, což není zrovna optimální stav a předání víry dětem nám to určitě neusnadní. Když tedy nepočítám návštěvy z rodinného kruhu, co k nám během šabatu zaskočí autem… Od věřících přátel posloucháme, že se máme přestěhovat někam, kde je to namixované. Jenže my máme náš dům rádi a představa, že bychom ho definitivně opustili, se nám nezamlouvá.

Není toho zas tak moc, abychom před tím museli zdrhat, já vím. Ale když se přidá ještě naše představa, že dva až tři roky v pěkném kanadském nebo americkém městečku bychom si mohli fajn užít, že by se vyřešila naše ekonomická situace a že jsem byla zvědavá, jak se žije židovské komunitě v zahraničí, asi není divné, že nás to lákalo. Jestli by ta zkušenost bývala stála za stěhování s třemi mrňaty z milovaného Izraele, přenechání domu a kocourů dočasně cizím lidem a všechnu tu byrokracii okolo, se už nedozvíme.

A tak jsme se pustili do těch rozhodnutí. Výměna nenažrance za spořící auto je první vlaštovka. O všech dalších zase někdy příště :-).

[Not a valid template]

Pondělky v Nahariyi jen s juniorem

Tak jo, už zase miluju pondělky v Nahariyi. Po tom posledním s všema třema klukama, který byl úplně na hlavu, jsme dneska vyrazili jen já a Eitan, protože jednou za pár týdnů se sociálně nevzdělávají děti, ale jejich rodiče. Abychom věděli, o čem ty jejich sezení jsou, což se hodí, protože Daniel není dvakrát sdílnej. Ráno bylo pod tlakem, kluci včera pozdě usnuli a nikomu se nechtělo vstávat, kromě Eitana teda, který chtěl vstávat každou hodinu asi od tří. Když jsme před půl osmou vypakovali Daniela na minibus s nervózním řidičem, co troubil tak, že ho až sousedi okřikli, Eitan už byl protivnej a unavenej. Nevo tradičně zareagoval na můj pokyn, že musíme rychle, tím, že dělal všechno extrémně pomalu. No že jsem nebyla ticho, vždyť to vím, že pak bude hledat šneka na každým schodu a snad i chtít čekat, než šnek schod vyjde. Zácpa po cestě do školky, auto zapípalo, že chce pít, sakra, ještě benzínka po cestě. Zapomněli jsme jarmulku, kterou jsem s Nevoušem splašeně hledala ve školce, zůstala tam na dvorku chuděrka od včera, vypadala dost jetě. Eitan se prospal po cestě, aby se mohl celej meeting důrazně prosazovat v diskuzi. Aby ne, měl plnou plínu a chtěl jíst. Skončili jsme před desátou, došli půl kiláku k autu, což je polovina toho, co jdu obvykle s klukama, protože najít v téhle oblasti parkovací místo je naprostá tragédie. Když se Eitan nabaštil, konečně došlo na mě. Automaticky jsem auto převezla na parkoviště u promenády a pěšky s kočárem vyrazila svižným tempem k nejbližší košér pekárně. Pár roztomilých kousků sladkého pečiva a kafe na cestu a honem zpátky. Eitan to zalomil dva metry před cílem – bílou lavičkou na samém konci promenády, daleko od dětského hřiště, kde je slyšet jenom šumění moře, stojí tam rybáři, vlny plácaj do šutrů na pobřeží a krásně tam fouká i v těch největších parnech, jaký dneska teda bylo. Prostě skvělý místo na snídani :-).

[Not a valid template]

Den nezávislosti číslo 71

Oslava 71. narozenin Izraele letos vyšla na středu a čtvrtek 8 – 9. května. Nejsou to sice kulatiny, ale to je tu víceméně fuk, slaví se vždycky. Země si je vědoma, že občan se vlastencem nerodí, že k vlastenectví se musí vést. Hned po návratu do školek z více než dvoutýdenních pesachových prázdnin se děti chystají na oslavy Dne nezávislosti. Vybarvují a kreslí vlajky, davidovy hvězdy, holubice míru, připravují modrobílé ozdoby, zpívají písničky o zemi a národních symbolech a pečou cupcakes s tématickými dekoracemi. Také si užívají četných návštěv příslušníků „elity národa“ alias vojáků, obvykle tatínků někoho ze třídy. Že veselým oslavám předchází Den památky padlých vojáků a obětí terorismu a Den památky obětí Holocaustu se v případě školkových dětí zmiňuje jen decentně…

U nás v Tal El vlají izraelské vlajky na každém druhém sloupu veřejného osvětlení a jedna pořádná zdobí budovu sekretariátu. Ani to ale zdejším patriotům není dost a stejně jako my investují ještě do výzdoby vlastních domů i aut. Den v judaismu začíná večerem (to je podle Tóry, kde se v kapitole o stvoření světa píše „A byl večer a bylo ráno…“ ), čili i oslavy propukají večer. Každé město i vesnice pořádá program obvykle odstartovaný proslovem starosty na pódiu. Následuje ohňostroj a pak se rozjíždí různorodé veselí podle rozpočtu daného místa. Ve městech koncertují hvězdy izraelské pop music, v místech jako Tal El pouští hudbu DJ a své roztomile nesynchronizované taneční představení předvádí šestileté holčičky z vesnice.

My letos vytáhli děti do Akka, z prostého důvodu, že jsme všichni byli moc unavení a nechtěli jsme si situaci znesnadňovat tím, že se kluci budou honit s kamarády, kutálet po zemi a předvádět scény kvůli každý prkotině. Takhle jsme je už vykoupaný hodili do auta, v neznámém prostředí města Nevo způsobně chodil a Daniel uvítal možnost viset v nosítku tátovi na zádech. Eitan po cestě usnul a spokojeně prospal čekání, proslov i ohňostroj. Klukům třiřvtrěhodinová čekací doba na ohňostroj uběhla díky střílecímu bublifuku. Pár minut před začátkem Nevo slušně stresoval, stejně jako loni, což se s jeho hypercitlivostí na zvuk dalo čekat. Ve finále byl myslím rád, že jsme neutekli, a světýlka na obloze sledoval v mém pevném objetí dokonce bez zakrytých uší :-). Zpátky domů jsme to podle plánu přivezli spící všechno a jenom to přeházeli do postelí.

Čtvrteční státní volno si většina Izraelců vyráží užít na pláž nebo někam do přírody, s piknikovou dekou, skládacími židličkami, taškami jídla, přenosnou ledničkou, a často i grilem. My si nechtěli nechat ujít každoroční přehlídku letadel, která je nejlíp vidět z mořského pobřeží. Bylo to lehce pod tlakem, ale v devět jsme vyráželi směr Haifa. Na pláž Zamir jsme dorazili 6 minut před avizovaným začátkem akrobatické show, což bylo přesně tak akorát času si plácnout plážovou podložku na travnatou plochu a připravit mobily do režimu videa. Blankytně modrá obloha, vlhký slaný vánek, šumění moře a sympatické bručení čtyřech malých letadýlek, které nevyděsilo ani našeho Neva. Za to vojenská letka a stíhačky střílející světlice o hodinu a půl později už jo :-). Daniel, Eitan, já i Giyora jsme to s nadšením sledovali všechno, stejně jako Giyorovi kamarádi, co se k nám během dopoledne připojili. V půl jedné bylo po všem a my balili saky paky a mazali ke švagrovi na grilovačku.

Ještě jednou všechno nejlepší drahá Izrael k tvým 71. narozeninám. Máme tě rádi :-).

[Not a valid template]

Yom HaZikaron – vzpomínáme na padlé vojáky

Po týdenní odmlce Izrael zase smutní, tentokrát k uctění památky všech padlých vojáků. Včera v osm večer a dnes v jedenáct dopoledne dvouminutová siréna opět zastavila celou zemi – chodce, běžce, automobily, autobusy, vlaky… Opět posloucháme z rádia smutné písničky, okolo hřbitovů se tvoří nekonečné zácpy, běží pořady, které trhají srdce na kousíčky. Dokonce s námi ráno usedavě plakalo i nebe – z šedých mraků se řinuly úplný provazy slz. Tohle je Yom HaZikaron…

[Not a valid template]

Potok Farod – na pár hodin vyvětrat hlavu v Den památky obětí Holocaustu

Včera byl Den památky obětí Holocaustu (jom HaŠoa). Od západu slunce rádia hrála jen smutné písničky, v televizi běžely dokumenty, pořady a filmy výhradně na oné téma. V deset dopoledne zněla dvouminutová siréna. Až do jedné, než jsme jeli vyzvednout děti do školek, jsme s Giyorou, který měl volno (protože čtvrtky má mít volné, není to státní svátek ani prázdniny), poslouchali vyprávění přeživších z televizní obrazovky. Vysvětlovat klukům, proč jsem ubulená, se mi zatím nechce, na to mají přece jen ještě čas, tak jsme se rozhodli využít možnosti, kterou ti, co si tím prošli, bohužel neměli a nemají, a utéct si od toho na pár hodin vyvětrat hlavu do přírody. Šedé mraky doplňovaly ponurou tíživou atmosféru dne a dokonce občas i krápalo. Ale bylo vedro jak v prádelně, tak jsme mláďatům vzali plavky a vyrazili k potoku Farod. O Pesachu tam bylo strašně narváno a říkali jsme si, že teď je ten pravý čas tam pohodlně zaparkovat a užít si v poklidu uměle vytvořených průzračných jezírek i dravé vody v potoce. Kromě nás tam byly asi dvě nebo tři ortodoxní rodiny, což bylo ve výsledku vlastně dost lidí :). Ale samozřejmě pořád nesrovnatelně méně než o tom Pesachu. A jejich přítomnost nás uklidnila, protože jsme znejistěli, jestli se v období počítání omeru, což je právě teď, vůbec může k vodě. Maminka cachtajících se puberťáků s černými jarmulkami, kterých jsme se ptali, nám vysvětlila, že prý jo, jenom nechodit někam, kde to je nebezpečný. Přiznali jsme, že jsme ve světě věřících noví a ona nás se smíchem do toho světa přivítala a pustili jsme se do řeči. Ptala se, kde jsme studovali a jestli to bylo náročné. A že prý ať se jich neděsíme, že oni jsou charedim (nejkonzervativnější směr ortodoxního judaismu). Ať to nebereme nijak s těžkou hlavou, že je hlavní, aby se nám na té nové cestě líbilo, protože přece „Tóra má sedmdesát tváří“ :-).

Klukům se do hlubších chladných bazénků nechtělo, ale když jsme sjeli o kousek níž, kde byl potok mělký, vrhli se pod dohledem Giyory (na můj vkus příliš volným, ehm) do dobrodružství. Brodili se po proudu, proti proudu, napříč proudem a zase po proudu a tak dokola :). Kotníky jsem smočila i já a Eitan, který tak jednoznačně stvrdil pozici dalšího vodomilce v naší rodině. Cesta domů zácpami byla horší a ještě se nám nepovedlo najít otevřený košér falafel, ale tak aspoň víme, kde příště nehledat, že jo :).

Zanedbaný vzhled mého manžela výjimečně nesouvisí s únavou ani špatným zdravotním stavem, ale již zmiňovaným počítáním omeru. Rozhodl se totiž zopakovat loňský experiment a coby připomenutí nešťastného období úmrtí desetitisíců studentů rabína Akivy, si nechat růst plnovous celých 33 dní. Ještě mu zbývá 19. A já připomínám, že to bylo údajně proto, že nechovali úctu jeden k druhému. Protože úcta k bližnímu by vždycky měla být i nade všechno studium Tóry.

[Not a valid template]

Pesach 5779

Pesach letos připadl na týden od 19. do 25. dubna. I když jsem s přípravami v domě chtěla začít aspoň týden dopředu, manželův třídenní školní výlet, fakt, že Neva jsem nedala do družiny a že ty dny byly zrovna nabité akcemi, mi to jaksi neumožnily. Vlastně jsem měla co dělat, aby na manžela nečekalo ve dřezu špinavé nádobí, když se v úterý pozdě večer vrátil. Ale ukázalo se, že by zřejmě stejně počkalo do rána na mě, protože Giyora vypadal napůl mrtvej a nezvládl si ani vybalit věci. V mizerném stavu už odjížděl, kašel ho trápil nějaký ten pátek před tím, ale na výletě se to vyhrotilo a bylo jasné, že náš seznam plánovaných prací bude proškrtaný nejnutnější minimum.

Ve středu ráno se hned objednal k doktorce na následující den a pustili jsme se do práce. Na důkladnou očistu od chamecu šla prvně obě auta, kde bylo drobků stokrát víc než v celém domě. To byl poslední úkon, který jsme zvládli bez Daniela, protože byl ještě ten den do jedné v družině. Bylo jasný, že až do sobotního rána nebudeme mít čas si s dětmi hrát, o čemž jsme je férově informovali s tím, že buď si můžou hrát spolu nebo nám pomoct. Do práce se nehrnuly, možná naštěstí, a to hraní jim i docela šlo. Nicméně díky mimču jsme stejně s Giyorou pracovali na střídačku. Na obrácení celého obsahu domu vzhůru nohama nebyl čas a samozřejmě ani energie, takže jsme otočili aspoň sedačky, vyndali veškeré nádobí z šuplíků a skříněk v kuchyni, abychom je jednak důkladně vyčistili a následně naplnili nádobím na Pesach, co na svou příležitost čekalo od loňska. A nádobím novým, protože z minulého roku leccos zůstalo v užívání a už to nešlo vykošérovat. Za lednicí ani troubou nás kupodivu nečekalo žádné živé překvapení, jen prach. Další nutností byl mamád (bezpečnostní místnost), kde mají kočky jídlo s obsahem chamecu. Tam nás živé překvapení čekalo, ale naštěstí příjemné – droboučká roztomilá ještěrka, které se zjevně povedlo najít bezpečný úkryt před našimi tygry. Zbytek kočičích granulí šel k popelnicím stejně jako všechny načaté těstoviny a zbylý chleba. Co bylo zavřené šlo do krabice a ta pak zalepená do kůlny. Chtěli jsme to předat potřebným, ale nakonec jsme nestihli zjistit, kam a kdy to dovézt. Dokument o odprodeji chamecu gójovi Giyora rabínovi podepsal už před výletem.

Slavnostní pesachová večeře, v hebrejštině „seder Pesach“ připadá na první večer svátku, což byl pátek. Rodinná sešlost se musela konat u nás, protože jednak nesmíme řídit a jednak jen my máme košér kuchyni. Vaření si Giyora plánoval na noc ze čtvrtka na pátek, prý aby mi mohl v pátek pomoci s dětmi. Nehodlal to přes svůj neblahý zdravotní stav vzdát ani když mu ve čtvrtek v poledne doktorka diagnostikovala oboustranný zápal plic, dostal koktejl antibiotik a prášků na kašel a nakázala mu ležet. Zrušení akce nebo přenechání přípravy jídla na mně je pro mého manžela zjevně horší představa než smrt. Ale aspoň se nechal ukecat, že půjde normálně spát a těch předpokládaných 6 hodin vaření si dá v pátek s přestávkou uprostřed. A já holt douklidím, co půjde, při pobíhání mezi klukama. A že z menu něco ubere (neubral), protože toho připravuje strašně moc a budem to pak jíst celý týden a ještě se to vyhodí (jedli jsme to celý týden a ještě se to vyhodilo…).

Do čtvrtečního večera byl všechen chamec z baráku, až na deset pečlivě zabalených kousků chleba, které podle tradice večer před spaním děti hledaly poschovávané po domě. Odvážili jsme se jim dát každému do ruky kromě pírka z indiánské čelenky i svíčku, pěkně jak to má být, ale způsob, jakým se s tím pohybovali, nám dal rychle na srozuměnou, že na to ještě nemaj věk. Radši jsme jim to vyměnili za baterky.

V pátek v půl osmé ráno byli všichni na nohou a Giyora u plotny. Před desátou mě vystřídal u ratolestí a já se pokusila o důkladné jarně úklidové omytí podlahy. Ukázalo se, že jestli chcem jít spálit chamec k táboráku v Tal El, rozhodně to s tím odšoupáváním všech skříní nestihnu, tak jsem udělala asi třetinu baráku s tím, že zbytek holt dodělám během pesachové dovolené násedující týden. V půl jedenácté jsme vyrazili k mikve rituálně opláchnout všechno nové nádobí a po cestě se stavili naházet chamec do táboráku. Krápalo a louka, kde byl ohýnek, byla pěkně zabahněná, takže naše svatě čisté auto bylo rázem plné ohavné jílovité hmoty. Mno, dalo se čekat, že to dlouho nevydrží. Pak už na otočku do mošavu Ahihud s tím nádobím a rychle zpátky na místa – Giyora k plotně a já ke skákání okolo dětí, s nespolupracujícím miminem na ruce.

Loňská příhoda s vejcem zřejmě uvízla v manželově emocionální paměti dost hluboko na to, aby tentokrát sederový talíř připravil jako první, tedy včas a se vším všudy. Vejce uvařil natvrdo pro jistotu čtyři. Hostili jsme švagrovu pětičlenou rodinu, tchyni a Giyorovy velké kluky z prvního manželství. Po osmi hodinách v kuchyni (jo, jako obvykle mu ten časový odhad ujel) se na šabatovém platu hřála luxusní zeleninová polévka, vedle připravený tradiční „knedelach“ z macesové mouky, masové kuličky s koriandrem v omáčce s kořenovou zeleninou a hovězí tajine s kešu a sušeným ovocem. V troubě pečené kuře a hranolky. Dalšími přílohami byly bramborový salát bez hrášku (jako Aškenázi židé nesmíme luštěniny) a bramborová kaše. Kromě sederového talíře, macesů a vína coby rekvizit nutných ke čtení pesachové hagady stůl zaplnily saláty z čerstvé zeleniny, pomazánka z hovězích jater a gefilte fish (rybí karbanátky), které jako jediné spolu s kyblíkem strouhaného křenu s červenou řepou donesla tchyně. To jen kdybyste si mysleli, že bez chamecu a luštěnin není, co jíst, hehe.

Giyora tentokrát do synagogy nešel, i když mu bylo hloupé, že kluci zřejmě nebudou mít potřebnou desítku do minjanu, cítil se po tom všem pachtění už opravdu tak na přečtení pesachové hagady. V osm jsme zasedali ke stolu a za účasti i našich nejmenších se do toho pustili. Vzácný okamžik, kdy si i takoví bezvěrci jako je švagr nasadí na hlavu jarmulku a poctivě louskají řádky příběhu o odchodu izraelitů z Egypta. Nevo i Daniel, ač ten den bez spánku a už hooodně unavení, projevili nejen trpělivost, ale i spolupráci. Zpívali písničky z hagady, které se pár týdnů předem učili ve školce, chroupali macesy a připíjeli vínem. Za hezkých 45 minut byla hostina zahájena a kluci zvládli ještě polévku s macesovým „knedelach“ a návštěvu proroka Eliahu v podobě švagra obaleného do prostěradla, s plnovousem z vaty a Nevoušovým bílým trikem na hlavě. Udiho v převleku neodhalili ani přes nápovědu tchyně, která na něj v chodbě při odchodu křičela „Udi, počkej, točím to!“. Nebyla jediná, kdo se ten večer neobešel bez telefonu, ale vzhledem k jejich založení můžem být rádi, že nám nepřivezli na sváteční stůl pita chleba.

Giyoru jsem hnala spát, jen co hosté odjeli a on proběhl sprchou, což bylo okolo jedenácté. Ulehal spolu s nečekaně čilým Eitanem a v půl dvanácté na mě z ložnice volal, že by možná bylo jednodušší řešit to nádobí, než jeho… Pár minut na to už ale spokojeně spali oba a mně trvalo další dvě hodiny to v domě dát do kupy. Že jsme měli ještě pokračovat po hostině ve čtení jsme si vzpomněli až po odchodu šabatu a aspoň pro pořádek to dočetli. Jo a přes to množství svítících displayů nám ten krásnej stůl nikdo nevyfotil, tak si to můžete jenom představovat. Každopádně to bylo fajn a lepší než loni, tak třeba za rok to zvládnem i s tím závěrem :-).

[Not a valid template]

Pesachová dovolená – Agam Chai, Yiron

A zase za zvířátky. Rezervace okolo jezírka vedle kibucu Yiron nabízí návštěvníkům kromě pronájmu šlapadla možnost nakrmit kačeny, ovce, kozy a různou drůbež pobíhající v oplocené části parku. Na tradice se musí dbát, takže o Pesachu ani kačeny neměly na vybranou a dát si mohly akorát macesa :-). Děti se navíc můžou vyblbnout v odrážedlech na silničkách, nafukovacích trampolínách a dětském hřišti.

[Not a valid template]