Autor: Monika Erez

Často se na blogu nebo facebookové stránce zmiňuji, že jsme doma opět sami bez manžela. Co je to za učitele, že se tak často poflakuje den, dva nebo i týden mimo domov? Už pár dní muže příležitostně zpovídám, tak snad se mi povede to nějak rozumě sepsat do článku. A konečně se díky tomu dozvídám i já víc podrobností o jeho povolání, kterým se živil před dvaceti lety než odešel pracovat do hi tech. A ke kterému se vrátil před pěti lety, když hi tech zas opustil :-).

Manžel vyučuje předmět, který se jmenuje „šelach“. Je to zkratka z prvních písmen hebrejských slov ‚sade leom chevra‘, česky „exkurze národnost společnost“. Já tomu od začátku říkám „vlastenectví“ a čím víc o jeho práci vím, tím spíš mi ten název sedí. Obsahem předmětu je historie, biologie, zeměpis, archeologie, občanská nauka, Tóra – všechno, co se jakkoliv týká Izraele. Předmět není maturitní, ač je velmi důležitý. Ve studentech ve věku 13 – 17 let učitelé během čtyř let výuky šelachu potřebují posílit národní hrdost a lásku k zemi tak, aby po skončení středoškolských studií byli připraveni s chutí vykročit do armády a vydat ze sebe to nejlepší.

Plný úvazek učitele v Izraeli je 36 hodin. V manželově případě se jedná o 12 hodin frontálně, 12 hodin na výletech a zbytek, kdy má být ve škole k dispozici. Už druhý rok má rozvrh postavený tak, že neděli a pondělí učí, úterý a středu a jeden čtvrtek v měsíci vyráží na jednodenní výlety s dvěma až třemi třídami. Jednodenní výlety jsou buď pěšky přímo ze školy v Nahariyi někam do okolí, autobusem do vzdálenějšího okolí a sem tam si zajedou třeba i do Jeruzaléma, který je dvě hodiny cesty. Každá ze čtyřiceti tříd ve škole navíc absolvuje dvou až třídenní roční výlet, společný pro celý ročník. Včetně tříd, které už šelach nemají, což jsou dva nejstarší ročníky. Ty si pro jistotu střihnou celý týden pochodu, kterému se říká „masa Israeli“, česky asi „expedice“. Tady se studenti neučí jen o zemi, ale také o sobě. Při procházení naplánované trasy nespočetněkrát zastavují, vedou instruktorem (učitelem) řízené diskuze, řeší týmové úkoly a účastní se dobrovolnických aktivit.

A pak jsou tu „mašácim“. Manželova srdcovka, rozpovídal se mi o nich už dvakrát na hodinu. Jistě by to vydalo na samostatný článek, ale než a jestli opravdu bude, shrnu to aspoň do několika větiček. „Mašácim“ jsou (pro změnu, he) zkratka z „madrich šelach tzair“, česky „mladý šelach průvodce“. Obdoba skautu, co si studenti vybírají coby volitelnou mimoškolní aktivitu s cílem buď plnohodnotně využít volný čas nebo se sami stát jednou průvodci. Absolvují ve škole teoretickou přípravu, jedno zimní a jedno jarní několikadenní shromáždění a poté o velkých prázdninách vyráží s instruktory do přírody na dvoutýdenní kurz. Učí se vázat uzly, stavět přístřešky s využitím přírodních materiálů, vaří v improvizované kuchyni, absolvují bojovky a plní různé úkoly jako se v Čechách často dělají na táborech. Na závěrečném ceremoniálu obdrží studenti certifikát o absolvování kurzu, vyhlašují se nejlepší ze skupin a jednotlivců v různých kategoriích. Instruktoři jsou výhradně z řad šelach učitelů. Ač je to (aspoň pro mě) nepředstavitelná dřina a pomálu naspaných hodin, Giyora si v podobných akcích vyloženě lebedí a rád si takto přivydělá něco k základu, který je pro učitele i v Izraeli poněkud ubohý.

Výlety je třeba prošlápnout dopředu, okouknout zastávky, naplánovat prezentace. Čili sem tam manžel vyjíždí jen s týmem učitelů šelachu z Nahariye. Občas se na plánování sejdou i učitelé z celého okrsku, z celého kraje a zřídka i z celé země, pokud se jedná o výlet společný pro všechny školy.

Trajdání v Izraeli po poušti nebo po kopcích s neukázněnými puberťáky není jen tak už samo o sobě a když se k tomu přidá bezpečnostní situace, asi není divu, že každý šelach učitel musí ročně absolvovat 60 hodin kurzu první pomoci. Před výletem musí učitel získat potvrzení od „kontrolní centrály“, což je instituce informovaná o všemožných rizicích, která by mohla výlet ohrozit. Ať už se jedná o vojenské cvičení, vyhrocenou situaci blízko hranic nebo třeba počasí. Na všechny výlety se studenty vyráží ozbrojený doprovod. Ten si škola buď pronajímá od externí firmy nebo tak jako škola v Nahariyi šetří a využívá učitelů, kteří mají zbrojní pas. Můj muž jej vlastní a dostal proto od ministerstva školství pěknou CZetu (prý druhá Češka doma, hehe). Aby mu ji nesebrali, musí si jednou ročně v rámci tréninku dojet s kolegy zastřílet na střelnici. Díky B-hu, nikde jinde ji zatím použít nemusel.

Giyora se po patnáctileté přestávce a s nově nabytými zkušenostmi z hi tech ujal své role nadmíru odpovědně a vedení rychle a správně odhadlo jeho manažerské a plánovací schopnosti. No a hlavně psychickou odolnost, která je potřeba úplně nejvíc. Ne náhodou většina jeho kolegů stejně jako on absolvovala armádní výcvik a následně rezervy ve speciálních jednotkách…

Na Giyoru se postupně začalo nabalovat množství úkolů spojených s logistikou, zásobováním a samotným plánovaním výletů. Čili jakkoliv to zní krásně, že týdně odpracuje 24 hodin, reálně je to spíš třikrát tolik. Sice z domova, ale to je jen větší výzva, že. Obvykle se totiž nechá strhnout od dětí a připojuje se do hry, aby následně musel dřít po nocích.

Já smekám před jeho nasazením a říkám si, že mít ho za učitele je určitě děsně super. A protože se mnou sdílí zpětnou vazbu od studentů, vím, že nejsem sama, kdo si to myslí! Tahle úcta od žáků, ty děti, které se mu daří motivovat, které se mu před očima mění v zodpovědné dospělé, to je přesně důvod, proč má svou práci tolik rád. Teda když nepočítám všechny prázdniny a … šabaton! To nemůžu nezmínit. Sedmý rok výkonu práce zaměstnance pod ministerstvem školství je VOLNÝ. Ano, čtete správně. Nejen že se v židovském státě drží šabaty, ve školství se drží také šabatony :-). Volný rok má zaměstnanec využít třinácté platy naspořené za těch šest předchozích let, zůstat doma a studovat, aby si zvýšil kvalifikaci. V praxi se šabaton k danému účelu opravdu využívá, i když se řada učitelů rozhodne pracovat alespoň na částečný úvazek, aby si zachovali vyšší příjem. Giyoru čeká šabaton už za dva roky a má s ním (jak jinak) velké plány. Tak snad B-h dá, že vyjdou!

Pro představu přidávám pár listů z manželových prezentací pro studenty

A je po prázdninách. Od neděle mám tři chlapy ze čtyř zpátky v institucích. Já a Eitan zůstáváme doma. Vyhovuje nám to všem a chceme zkusit zvládnout další rok.

S překvapením musím konstatovat, že jsem se k začátku školního roku nijak neupínala. S klukama to bylo konec konců fajn a především díky Giyorově přítomnosti jsem si i docela odpočinula. K lezení po zdi se přidal jenom Nevo, který se nechtěl nechat bráchou zahanbit, a až těsně před koncem prázdnin se oba začali stavět i na hlavu. Kromě hadů a žebříků jsme začali hrát ještě Člověče, nezlob se. Kempování je nadchlo tak, že jim Giyora musel postavit stan aspoň v pokojíku. Střídavě hlásili, že chtějí jet znovu do „ZOO s rybičkama“, spát ve stanu nebo být v „tom domečku s jacuzzi“. Mno, vyhlídkově to vypadá tak maximálně na ten stan. Ale je fajn, že to staví na stejnou lajnu s hotely. Dětské vidění světa je stejně fajn.

Z velkých plánů na velké volno jsme neuskutečnili nic. Dům je od začátku července stále nedomalovaný. A jestli to nedomalujeme my s Eitanem, asi to tak zůstane do příštího léta, protože Giyora má práce nad hlavu v nové roli, kterou ve škole přijal. Má připravovat a řídit všechny školní výlety. Bezpečnostní místnost jsem začala pomaličku organizovat, ale zatím je z toho jen volné místo ve skříni. Vzhledem k nejasným důsledkům prvozářijové přestřelky na libanonských hranicích by to teď možná měla být priorita…

Skoro celé prázdniny jsme vyjednávali přesunutí Daniela do „Školky květinek“ (tak se jmenuje) v mošavu Ahihud, kde je Nevo. Měl být 36 dítětem ve školce, což je nepředstavitelné a také nepovolené z pohledu ministerstva školství, čili by se současná školička rozdělila na dvě. Pro vychovatelky a část rodičů včetně nás žádoucí stav. Ale nevyšlo to. Pro prcka, co není odtamtud, novou školku otevírat nebudou. Možnost počkat, že někdo vypoví, a nacpat Daniela místo něj, jsme okamžitě zavrhli. Jakkoliv šlo Danielovo začlenění u nás v Tal El dobře, strčit ho do tak přecpané školky k bráchovi jsme si netroufli. Nabídla se možnost ho umístit do druhé školky v Ahihud, ultraortodoxní. Přívlastku jsme se původně lekli, ale pak jsme usoudili, že to přece nemůže být tak moc jiné než standardní náboženská školka, kde je teď Nevo. Nehledě na to, že Daniel bude pouhým osmnáctým zapsaným. A bylo rozhodnuto.

Při seznamovačce na konci srpna to bylo už o šest víc, ale vychovatelky působily, že to zmáknou.

Přestože u nás v Izraeli se všichni do institucí vrátili už v neděli, teprve v úterý to byl skoro plnohodnotný den. Školky to dle nařízení ministerstva školství berou postupně a nové děti tam tráví první den dvě, druhý den tři hodiny a třetí odchází těsně před obědem (ve 13:30). Od středy se Daniel mohl připojit do standardního provozu, který je pro předškoláky 8 – 16. Já si je ale oba budu vyzvedávat většinou po obědě, jak byli zvyklí loňský rok.

Znamená to, že můj pravidelný režim dne bude vstávat kolem půl sedmé, abychom do osmi stihli vyrazit. Do půl deváté budou velci rozstrkaní ve školkách a já mám s Eitanem čas do třičtvrtě na dvě, kdy si pro ně zas pojedeme. Eitan už je velkej kluk a spí jenom jednou denně, tudíž by se mi sakra hodilo, kdyby to bylo v té době, co jsme doma. A že budeme doma většinu času. Ovšem netuším, jak to zařídím, protože na polední uspávání dětí jsem dávno rezignovala.

Prozatím jsem vyndala matraci z nepoužívané dětské postýlky a položila ji na pěnové puzzle do pokoje, který bude v blízké době ložnice kluků. Oznámila jsem Eitanovi, že tam bude přes den spinkat. Proběhly zatím dva neúspěšné pokusy. Matrace se mu líbí, je ochoten na ní ležet na zádech a zvedat nožičky do brouka, válet sudy a tahat si na ní hračky. Prohlížet knížku, culit se na mě, slézat a zas vylézat. Ale spinkat ne. Ani když je pět odpoledne a on přece musí být strašlivě unavený, protože je vzhůru od desíti, kdy se probral z půlhodinového šlofíčku. Ani když si tam demonstrativně lehám já, jestli to jako pochopil. Zavřít oči si pravda netroufám, to bych je dost možná neotevřela. V noci jsme totiž jako obvykle byli pětkrát vzhůru různě dlouhou dobu. V závislosti na tom, jak rychle mě přesvědčil, že se kojit bude. I když je už velkej kluk a v noci rozhodně nepotřebuje jíst. Jenže hádejte se s ním, když tam spí ještě další tři kluci, že.

Dům je v zoufalém stavu už od minulého týdne, ale na větší úklid stále čeká. Protože to úterý, kdy byl prvně čas, jsme s Eitanem museli nakoupit, pořešit narozeninovou výzdobu a uplácat našemu čerstvému šestileťákovi Danielovi dort. Eitan pomáhal, jak uměl, ale zatím neumí, tak to podle toho vypadalo. Vařečku z tekutého těsta odhodil přes půl kuchyně a hmotu chtěl míchat permanent fixem. A tak. Ale zmákli jsme to a odpoledne bylo zpestřené rodinou minioslavičkou. Daniel byl spokojenej z dortem a k narozeninám chce sadu bubínků. Novou. Ta původní, kterou dostal před třemi lety, vzala za své při jeho záchvatech vzteku. Ale už pochopil, že v takovém stavu je lepší bušit do něčeho než něčím. Což je i mnou preferovaná metoda, pokud to „něco“ zrovna není Nevo :-).

Je středa dopoledne, kluky do školky odvezl Giyora a my jsme s Eitanem od rána doma. Běží třetí pračka, Eitan spí na matraci a já u kafe zaznamenávám do svého deníčku zlomek našeho života. Mám toho na srdci asi tak stokrát tolik, ale lepší něco nežli nic. Čas prostě není nafukovací. Aspoň zatím. Škoda.

[Not a valid template]

Zatímco facebookovou stránku zdobí tahle pláž skoro každý týden, na blogu zmínky o ní koukám pěkně váznou. To se musí napravit. Jezdíme tam často, byli jsme tam minulý týden i ten předminulý. A protože jsou prázdniny, bylo to v plném počtu. Místo posezení u ranního kafíčka to bylo o nahánění capartů, ale svoje kouzlo to mělo i tak. Vzali jsme klukům koloběžky, nic jiného přece není třeba, do vody určitě nepolezem, to nemá cenu na takovou chvilku, že jo. Hm, jediný suchý z pláže odcházel Nevo, kterému ta chvilka nestačila, aby se osmělil tam vlézt. Stejný respekt z moře má i Eitan, ale ten se tak zadělal od písku, že oplach byl nutný. Nelíbilo se mu to.

Při té zatím poslední návštěvě jsme na setrvání na souši trvali, protože se pak nejelo domů, ale na nákup. Nebylo to nijak těžký, kluky stejně víc zajímal traktor upravující písčitý povrch pláže. Eitan se v čerstvě prosátém písku rochnil tak důkladně, že opět musel do vln. Z toho, co dokážu vyrozumět z jeho zvukových projevů, to zřejmě nebyl až tak strašný zážitek. Od hrabošení v písku ho to určitě neodradí. Chápu ho, je úžasně jemný. A chutný, vzkazuje Eitan :-).

[Not a valid template]