Období sklizně oliv na severu Izraele právě končí a my jsme si včas udělali zásoby na zimu a příští rok. Kromě dvou maličkých stromků, co jsme si vysadili před zahradou, jsem s Eitanem zvládla očesat i pár větviček z urostlých statných olivovníků, co zkrášlují okolí dětského hřiště pod nejnovější čtvrtí Tal El, ve které bydlíme. A další várku přitáhl Giyora s klukama, když cestou k lesu potkali dva zapomenuté olivovníky kus od již očesané velké aleje. Otrháváme zelené plody, co nejmasitější a bez kazů. Nakládáme každoročně do vody s deseti procentním podílem soli a přidáváme pokrájené citrony i s kůrou. Lze přidat feferonky, ale párkrát jsme to zkusili a bylo to tak šíleně ostré, že už to radši neriskujem. Aby to nebylo zase tak moc snadné, každou olivu před vložením do sklenice člověk musí naříznout, jinak by zůstaly hořké. Nevím, jestli napořád, ale určitě hodně dlouho. Místo nařezávání to jde praštit paličkou, ale to zas člověk riskuje, že by rozrazil i pecku. Ač se to stává výjimečně, protože jsou tvrdé jak kámen. Já jsem si oblíbila spíš ten jemnější způsob. Nakonec se to zakápne olivovým olejem a pak se čeká. Na hranici poživatelnosti dojdou asi po měsíci, ale určitě čím déle, tím lépe. Různé hrátky s vyměňováním nálevu jsou povoleny, ale neměly by být nutné. My to neděláme, takže vám nepovím, jaký to má vliv na chuť.
Nečekejte olivy jako ze supermarketu. Tyhle budou vždycky tvrdší a budou mít mnohem výraznější chuť, což ne každý ocení. Kluci se jich třeba nedotknou, zatímco nějakou vypeckovanou měkotu z konzervy si sem tam dají. Ale za zkoušku to stojí, když si příště přivezete pár hrstí třeba z návštěvy Jeruzaléma :-).
Eitan pomáhá při trhání oliv
Eitan pomáhá také při nakládání oliv 🙂
Citron i s kůrou, voda se solí a nařezané olivy
A výsledek. Na rok potřebujeme tak tři takové (asi litr a půl)
O prázdninách k svátku Sukot jsme se prvně po mnoha horkých letních měsících odvážili zajít do lesa. Louky a pole vypadají lehce osvěženě skromnými příděly ranní rosy, ale na řídké lesní porosty viditelný vliv nemá. Jsou vyschlé na troud, spadané hnědé jehličí místních borovic křupe pod nohama a závany silného větru připomínají hrozící riziko požárů. Na déšť zatím čekáme marně. Přesto jsme rádi, že už se to jakž takž dá, alespoň před desátou dopoledne nebo po čtvrté odpoledne. Je to koneckonců to jediné, co v období státní karantény omezující volný pohyb osob na jeden kilometr od místa bydliště, můžeme. Během prázdnin jsme vyráželi denně na hodinu a půl dlouhý okruh a i když je to suché, vraceli jsme se domů spokojeni my i děti. Motýlci poletují, mravenečkové fofrují do příbytků s posledními zásobami na zimu, ptáci zpívají, ještěři se vyhřívají na slunku na kamenech a dokonce lišku jsme zahlédli. Občas potkáváme jezdce na koních nebo stáda krav. Dali jsme lesu přednost před setkáváním s přáteli a užili si celý týden jen v rodinném kruhu. Nechtělo se nám riskovat, že se kvůli pár hodinám hromadné dětské legrace zas ocitneme zavření doma. Ostatně v tomhle „dobrovolném ústraní“ se momentálně nachází i část našich dobrých přátel.
Množství nakažených koronou konečně začalo klesat, ale drastická opatření uplynulých třech týdnů ale mají pokračovat minimálně ještě tenhle týden. Pak se možná otevřou školky a první třídy. Giyora učí starší děti, čili by pokračoval ve vyučování přes zoom. Já moc doufám, že se situace natolik uklidní, že to bude možné. Všechny ty zoom snahy jsou jistě úctyhodné, ale nám to nějak nejde. Nevův fotbal jsme vzdali, protože s kopačákem ho proti telce v obýváku nepostavím. Výuka Daniela přes zoom přináší víc frustrace než vědomostí a sociální interakce. Sice to škola po týdnu upravila do snesitelnější formy, kdy si děti přes zoom spíš povídají a vyučuje se pak z krátkých videí, u kterých rodiče můžou sedět s nimi kdykoliv se to hodí a ne v určenou hodinu. I tak nás ale Danielovo ranní setkání zaseká všechny na celý den doma, protože díky tomu prošvihneme dobu, kdy se dá ještě být venku na sluníčku. Myslím, že v rámci zachování duševního zdraví všech členů rodiny bude Daniel občas na zoom setkáních chybět. I když podvečerní túry s návraty se západem slunce mají své nepochybné kouzlo, bez ranního nadýchnutí venku mi den připadá výrazně náročnější.
Kromě rodinných procházek po lese si státní karanténu zpestřuji příležitostným večerním couráním s některou z kamarádek v Tal El. Není to často, protože jsou to ženy s podobně starými dětmi a když už náhodou potomstvo do devíti usne a my ne, stejně leckdy nezbývá síla se vykopat. Bezdětnou mám jednu, mladičkou manželku nového rabína Tal El, který v červenci nahradil Noama. Je jí něco málo přes dvacet a studuje. Původně jsem byla rozmrzelá, že mou spřízněnou duši Shuvu nahradí dívčina věkově tak daleko. Ale je milá a tak jsem se nakonec s určitou jistotou, že díky Bohu (jakože doslova) budeme mít rozhodně minimálně jedno společné téma, odhodlala napsat jí zprávu a vytáhnout ji ven. A dobře jsem udělala. Skoro nikoho tu zatím nezná, měla radost a hovor nevázl i když Bůh se probíral jen okrajově. Navíc je tu jedno významné pozitivum – ona je v devět k dispozici skoro vždycky :-).
Jasně, že bych ráda, aby už celej ten balagan okolo koronaviru přestal a my zas mohli navštěvovat rodinu, přátele a jezdit na výlety! Ale dokud mě nebo někoho jiného nenapadne lepší řešení než to, co nám aktuálně nabízí vláda, přeji nám všem, ať si to období pokud možno co nejlíp užijeme. Rodině, novým přátelstvím a hlavně přírodě zdar!
Zralé plody rohovníku aneb svatojánský chléb
Les je plný dobrodružství a radosti. Třeba z toho, že se vyškrábali až na vrchol.
V půlce října se barevné kvítky objevují velmi spoře
Plody místních dubů s roztomilým rozcuchem
Příprava na grilovačku
Tatínek opravář
Krásné podzimní západy slunce
Nebe jako malované v pozdním říjnovém odpoledni
Procházka do okolí Tal El v pozdním říjnovém odpoledni
Dostali jsme od souseda od naproti elektrickou sekačku na trávu, už ji nepotřebuje. Raději se hrabe v autech než v hlíně a tak stejně jako jeho sestra, co bydlí v domě vedle nás, pořídil zelený koberec z umělé hmoty, alias umělý trávník, v Izraeli tolik populární.
Dar jsme uvítali, protože benzínová sekačka, co jsme vlastnili (dar od švagra, co přešel na umělý trávník před pěti lety), co chvíli chcípala a našich všehovšudy asi pětadvacet metrů travního porostu Giyora sekal i hodinu. Pořizovat novou nemělo smysl, protože téhle aktivitě se manžel věnuje tak třikrát do roka, jestli dobře počítám. Ale trávu zatím máme, takže svižnější sekačka se rozhodně hodí.
To „zatím“ neuvádím proto, že bych snad v budoucnu také uvažovala o té syntetické hrůze. Mám k ní silnou averzi a troufám si říct, že si to i přes nespornou spoustu výhod na zahradu nepustím nikdy. Nicméně takový přírodní trávníček v našich poměrech není jen „vyplnění plochy, kde nic pěkného nebo k jídlu nepěstuji“. U nás se i trávník musí pěstovat. Bez každodenního dvacetiminutového zavlažování během celého léta (rozumějte tedy půl roku…) by nepřežil. A když už má člověk zvažovat, s kým nebo čím se o měsíční příděl pitné vody podělí, dost možná se travní plocha okolo našeho domu smrskne na plácek dvakrát tři metry, na kterém každoročně postavíme suku. Teda ne že bychom kvůli trávě neměli, co pít. V Izraeli je to zařízené tak, že má každá domácnost měsíčně určitý počet litrů v paušálním poplatku podle počtu členů. Když vypočítané litry přešvihne, platí pak za každý litr zhruba čtyřnásobek ceny než je ta v paušálu. Zřejmě je limit celkem velkorysý, protože jsme v cajku i s žíznivými rostlinkami. Přešvihnem to pouze v měsících, kdy klukům napouštíme bazén nebo někde zůstane nepozorovaně něco téct. To pak Giyorův telefon a e-mail spamují zprávy z vodáren, že se nám točí hodiny jako zběsilé a jestli o tom víme. Vodou se určitě šetří, Izrael si hlídá, kolik kam odteče, ale běžný spotřebitel to nepocítí. Vody je dostatek k pokrytí všech potřeb, k zalévání zahrádky i sprše třikrát denně v horkých dnech. Paradoxně si „šetření vodou“ na spotřebitelské úrovni pamatuji víc z Čech. Ale možná to bylo jen u nás doma, kde se muselo šetřit úplně vším. Takže díky Bohu (a všem odborníkům z vodohospodářství Izraele ;)), že se tady teď máme takhle dobře a můžeme živit i trávníček.
A přidávám odkaz na prezentaci ze stránek velvyslanectví státu Izrael v ČR, která hezky vysvětluje, proč se vlastně teď máme tak dobře. Možná vás to bude zajímat:
Prázdniny začaly právě teď, díky svátku Sukot, a budou trvat týden. Protože jsme všichni doma už přes dva týdny, člověk by si řekl, že to nebude žádná změna, ale mohla by být. O prázdninách nebude mít Daniel ani Giyora vyučování a protože švagr, u kterého příležitostně maká pro doplnění rodinného rozpočtu, je zaměstnancem společnosti vlastněné ultraortodoxními židy, o Sukotu se u nich nepracuje. Máme tedy velkou šanci, že je před námi společná dovolená. Do jednoho kilometru od bydliště. Koronová omezení nejen přetrvávají, jak se plánovalo, ale dokonce přitvrzují snad denně, protože mizerná situace se jen horší. Házet čísly sice nemá moc cenu, ale přes sto mrtvých za poslední tři dny zvedlo do údivu i mé obočí, které na zprávy o koroně obvykle vůbec nereaguje. Jestli se děti vrátí do škol na stanovené datum 11. října, bude to spíš zázrak. Vláda se nechala slyšet, že dokud se nedostaneme pod dva tisíce nakažených za den, nic se uvolňovat nebude. Včera to bylo sedm, co tak koukám.
Takže hurá do lesa, který bude nejméně po následující týden naším jediným prázdninovým cílem. Slibovaný déšť se zatím nedostavil, ale je dost dobře možné, že se díky ranní rose přece jen něco zelenat bude. V pátek jsme čas na procházku nevyšetřili, manžel doladil suku (stánek, co se staví přes svátek Sukot) na zahradě, vyšperkovali jsme ji správně blýskavými kýčovitými ozdobami a pak už bylo moc vedro. Konstrukce suky byla z loňska poničená silnou bouřkou, stavbu manžel zahajoval s pájkou v ruce v doprovodu znuděných výrazů starších raubířů, kterým bylo zakázáno se přiblížit. Ač to nevypadalo nadějně, jakž takž stojí. Pro jistotu je přivázaná k sloupu terasy a kovovému zábradlí, aby to silný vítr neshodil někomu do ulice na hlavu.
Ano, teplo sice pořád máme, ale podzim ve vzduchu cítit je. Na zahradě nám co nevidět dozrají pekany a jeden ze stromů začal opatrně odhazovat lístečky. Vítr sílí a brzy zřejmě budeme muset přepnout bojler na manuální ohřev, protože sluníčko se stále častěji halí za mraky a do solární desky na střeše se opírá čím dál tím míň slunečních paprsků. Spát by se možná dalo už i bez klimatizace, ale jsme tu chladem podobně rozmazlovaní jako Češi topením. Vida, teď jsem se přistihla, že mluvím jako Izraelka. Že bych si tu po deseti letech konečně zvykla na permanentní zimu, hehe. Asi to tak bude. Ale stejně by bylo pěkný, kdyby ten krb, co už tu nemáme osm let, nakonec byl. Tenhle rok ovšem zase ne ;).
stavba suky se obvykle nezahajuje s pájkou v ruce
chlapci otrávení ze zákazu účasti na opravách konstrukce suky
Září za námi. Myslím, že je to vůbec poprvé, kdy jsme se celou polovinu měsíce nemohli hnout z domu a zahrady. Byli jsme v domácí karanténě, nejdřív kvůli kolegovi z práce od Giyory a pak, přímo na začátek celostátní karantény, nás doma uzamkla páťačka ze školy Daniela, co se s ním a s koronou vozila celý týden školním autobusem. Od židovského nového roku, čili od 18. září, platí kvůli tristně narůstajícímu množství nemocných koronou celostátní karanténa – všichni doma s možností nákupu v nejbližším supermarketu a vycházkou do jednoho kilometru od bydliště. Velmi omezující nařízení, které nám ale po deseti dnech domácího vězení přece jen přidalo na svobodě. Během domácí karantény jsme oslavili dvoje narozeniny – prvorozenému Danielovi bylo sedm a junior Eitan je už dvouleťák, židovský Nový rok a přetrpěli půst na Den smíření.
Nebudu vám vyprávět, jak je to fajn. Žádný děs, to ne, kluci si vystačí, nenudí se. A ani my ne, hlavně díky nim. Ale jiné než v březnu to je. Les za domem se po horkém létě ještě neprobudil k životu a nemáme tak úplně, kde se courat. Navíc se Daniel musí trochu učit. Sotva si maličko oťukal, jaké to je být žákem první třídy, užíval si jízdy autobusem s telefonem dohlížejícího šesťáka, přestávky na dětském hřišti před školní budovou, už ho zavřeli doma a posadili k počítači studovat přes zoom. Mají hodinu denně, vlastně 45 minut, což není moc, ale jsme tím zablokovaní všichni. Potřebuje asistenci, je frustrovaný, že ho učitelka ignoruje, malí bráškové ho rozptylují… Přes zoom mají Nevo s Danielem také kroužek karate a ani ten se neobejde bez naší asistence. Když je s námi Giyora, je to lepší, ale ten je dvě dopoledne v týdnu zamčený v pokoji, kde se s velkým nasazením a často malou odezvou snaží předávat nové vědomosti svým žáčkům.
Daniel je pilný student, látku má v malíku, úkoly mu jdou snadno. První třída v Izraeli má ale zásadnější úlohu, než děti naučit psát a počítat. Má je motivovat, otvírat jim rozhled, učit je se přátelit, pomáhat si, budovat vztahy k lidem, zvířatům a přírodě. Teď je tohle všechno na nás. V notně omezeném prostoru a čase. A přátelé, přiznávám, že mám o sobě hodně velké pochybnosti, jak to dám. Zvířata a přírodu jsem měla ráda vždycky, s respektem k nim to ale bylo horší a o nějakou kultivaci vztahů se snažím jen něco přes poslední desetiletí. Je to ostuda, já vím, kdybych věděla, kde se stala chyba, ráda bych ji na svých dětech neopakovala, ale prostě jsem doufala, že v tomhle mi místní vzdělávací systém pomůže. Že se budu učit s dětmi. A ne, že je budu učit já ;(. Nemyslím, že jsem hrozná máma, to zas ne. Jen naprosto objektivně vidím, že místní styl výchovy je diametrálně odlišný od toho, kterým jsem vyrůstala já. Třeba už jen v tom, jak velký důraz se klade na zdravou sebejistotu, práci s emocemi, povědomí o tom, co nás dělá šťastnými a v čem jsme dobří. Za těch téměř deset let, co jsem tady, jsem pochytila leccos, ale je to pořád málo. Při setkání s kamarádkami jsem se skoro vždy ocitla v situaci, kdy jsem si říkala, že jsem ještě daleko od židovské matky. Třeba když jsem vyprávěla, jak se Daniel nechtěl připojit k ostatním budoucím prvňáčkům ve vesnici na ceremoniálu, protože je neznal. A maminka jeho kamaráda, co je teď o třídu výš, prohlásila: „My to měli podobně, Majkl s nimi nebyl ve školce a také nikoho neznal a všechny děti měly být v tričku, které dostaly na konci roku. Tak jsem se ozvala, že to teda ne, že Majkl to tričko nemá a že ať jdou všichni jen v bílých.“ Stalo se tak, pořadatelům ceremoniálu i maminkám všech třiceti dětí to přišlo úplně v pořádku. Mě by o to ani ve snu nenapadlo požádat, že…
No tak konec fňukání, snad to tak zlé nebude, zachrání to manžel, četba, přednášky z youtube a já nevím, co ještě. Zdroje jsou, ne že ne. A snad bude zas brzy i víc možností se seskupovat a inspirovat mezi přáteli.
7. narozeniny našeho Daniela
mí kluci v předvečer oslavy židovského Nového roku
Další narozeniny v karanténě – Eitan 2 roky
neohrožený neplavec Eitan užívá poslední dny bazénu
děti nepůsobí, že jim v domácí karanténě něco schází
hřiště – společenská událost po 10 dnech domácí karantény
Začala škola. Přípravy byly náročné, samozřejmě hlavně pro nás s Giyorou. Daniel jen odpočítával dny. Má vychytanou aktovku na kolečkách a kliku, že ji dostal od babičky, protože být ode mě, kýčovití superhrdinové ji určitě nezdobí. Před začátkem školního roku jsme měli seznamovačku s třídní učitelkou a nesli do školy většinu věcí z dlouhatánského seznamu od tužek přes lepidla, popisovací tabule až po plastelínu a dřevěné tyčinky na nanuky (tak mě napadlo, že ten rozdíl mezi školou a školkou nebude nakonec až tak horký…). Valná část zůstala uložená ve skříňce ve škole. V aktuálním školním roce se ve vesničce Gilon, kam Daniel dojíždí na základku, otevřely dvě první třídy. Daniel je v alef 1 s dalšími devětadvaceti dětmi. Z Tal El má 9 spolužáků, zbylých 11 je v alef 2. Děti povinně oblékají školní trička. Nejsou vyloženě uniformní, barva a typ je volného výběru, ale tak zas kdo by to logo chtěl plácat třeba na triko od Gantu, že. Jakkoliv mi to přišlo ujeté, když jsme školní uniformy probírali se spolužáky na základce, coby rodič to velmi vítám. Do začátku dostal každý prvňáček přiděleného šesťáka bydlícího v blízkosti, co ho doprovází od domu ke školnímu autobusu, z autobusu až do třídy, a pak celé zpátky. Daniel má dokonce dva. Oba vlastní mobilní telefon, čili si je Daniel nemůže vynachválit. Už se mě ptal, jestli souhlasím, aby si na Danově telefonu hrál po cestě vždycky.
Už z dopisu, který jsme obdrželi od manažerky školy, bylo jednoznačné, že školní docházka bude fuška hlavně pro maminku. Uvedené čtyři věty, vypíchnuté odesílatelem jako nejdůležitější, jsem se vám pokusila přeložit. S třetí větou mi Giyora musel pomoci a dovysvětlit význam. A čtvrtou musel přeložit do angličtiny :D. Snad vám to dává smysl:
Nejdůležitější věci:
– že všichni studenti v pořádku dorazí do školy, budou v bezpečí a chránění, a v pořádku se vrátí domů
– že každý z nich objeví svůj vlastní potenciál
– že se každý z nich naučí poradit si se změnami, rozvine svou mentální sílu a vyjde s bohatou sadou nástrojů s dovednostmi ke studiu a každodennímu chování
– že každý student a studentka získá nástroje k uctivé komunikaci a respektujícímu postoji k ostatním
Líbí se mi to moc. Jen jsem zvědavá, jak k tomu přispějí nanuková dřívka a klubíčka vlny, ale zřejmě mají plán .
Dopisování neustává, od učitelky dostáváme každý den obsáhlou zprávu přes whatsapp o tom, jak probíhal den, co se děti ten den naučily a co mají za domácí úkol. Naštěstí ne v tak vzletných větách, jako psala manažerka, takže to obvykle zvládám docela snadno přečíst. Ale to neeliminuje příležitostná překvapení. Třeba že když mají děti hodinu pohybu, mají přijít do školy v teplákách a keckách. Zarazilo mě, že se nepřevlékají, ale pak mě napadlo, že o přestávce na dětském hřišti se zcela jistě stihnou zapotit a zašpinit víc než na hodině pohybu a také v tom pak sedí zbytek dne. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Ač to vypadalo, že nám korona začátek školního roku nepřekazí ani nezkomplikuje, nakonec se jí to přece jen vydařilo. První zářijový den jsme vyprovodili Daniela na autobus, já odvezla Neva do školky a Eitana předala babičce před vstupem do areálu Danielovy školy, kde jsem se byla podívat na zahajovací ceremoniál. Byl po izraelsku velmi chaotický a s řadou technických problémů, ale tak stejně slza ukápla. Daniel byl zmatený – jako maminka – a statečný – víc než maminka. Zbytek dne se pak pokoušel pochopit, asi marně, proč pláču, když mám být šťastná.
No a pak odpoledne volali Giyorovi, že byl před týdnem na kurzu s učitelem diagnostikovým koronou a že okamžitě nastupuje týdenní karanténu. Aby kluci dochodili aspoň ty dva dny do konce prvního týdne, držel se od nás stranou, jak to šlo. Bylo to hodně náročné, protože jsem na kluky byla sama, ale nakonec to nějak šlo. Do pátku. Přes víkend jsme se s ním už smíchali a přestože už měl v ruce negativní výsledek korona testování, nezbylo nám, než se podle nařízení ministerstva zdravotnictví, k jeho karanténě připojit. Zbývá nám poslední den, večer karanténa končí a ve středu se kluci vrací do institucí. Probíranou látku mi učitelka pro Daniela poslala přes whatsapp. Bavilo ho to, měl to hotové asi za pět minut, a Nevo mu zvědavě nakukoval přes rameno. Zjevně tu nejsou zaměření na množství znalostí a nemusím mít obavy, že Daniel při tom blbnutí v bazénu na zahradě a dohadech s bratříčky o něco zásadního přišel ;).
Ještě jedna krátká dovolená za námi. Bylo to u Sýrie a ne u Libanonu, jak jsem si původně myslela, trochu jsem se sekla, nevadí. Co se týče pravděpodobnosti, že by to na něčem mohlo vybouchnout, je to dost podobné. Ubytovali jsme se v mošavu Odem, kde jsme se v půlce června byli nacpat třešněmi. Teď už na stromech žádné nezbyly. Ani maliny, ostružiny, borůvky a další ovoce, kterého si teď jistě v Čechách užíváte. Klima bylo velmi evropské. Přes den kolem třicítky, k večeru teplota rychle klesá a je potřeba se přiobléct. Na velkých travnatých plochách, které vypadají, že rostou dokonce i bez umělého zavlažování, byla ráno rosa. V apartmánech mají kromě klimatizací i klasické radiátory na horkou vodu, které mi v zimě v Izraeli tak zoufale chybí. Zřejmě se sem v půlce prosince na dva měsíce odstěhuju .
Příjemný apartmánek v jihočesky působícím mošavu nabízel překvapivé soukromí vhodně okořeněné příležitostnou společností místních obyvatel i dalších návštěvníků, kteří se potkávali venku u grilů, na síťových houpačkách nebo na dětském hřišti.
Mošav bychom během dne ani nemuseli opouštět, kluci by celý den mohli brázdit vybetonované pěšinky na koloběžkách a blbnout na dětském hřišti. Vzali jsme je do bazénu v kibucu Ein Zivan, ale moc to neocenili – stejně jako mně jim byla zima. Výlety po přírodních krásách jsme pro tentokrát vzdali, protože tu cestuje tolik lidí, že bude narváno u každé louže. První dovolenkový den nám zpestřily gigantické větrníky na výrobu elektřiny, kterých se v Golanech tyčí k nebi už požehnaně. Nutně jsme se museli podívat aspoň na jeden zblízka i kdyby to mělo být v Sýrii, Daniel nám skoro vyškemral díru do hlavy. Dva zaparkované džípy bezpečnostní agentury vedle brány by mě osobně od zastavení odradily, ale Giyora to viděl zřejmě jako báječnou příležitost si pokecat. Bezpečáci byli kids friendly (v Izraeli dost běžné), zájem kluků je potěšil a rozhodli se jejich nadšení ještě znásobit. Tak nejen, že nám vysvětlili vše, co o větrnících vědí (a že toho bylo hodně!), ještě nás vzali na jedno stanoviště, oplocené a nepřístupné veřejnosti, kde se co nevidět vztyčí nový. A teď je tam připravený na kousky ke smontování. Spíš na monumentální kusance, přesněji řečeno. Poskládat to přijede speciální jeřáb, který jediný v Izraeli dosáhne až do výšky sto osmdesáti metrů. Výjimečně jsme se na výletě tedy zabývali jiným přírodním živlem, než obvyklou vodou. Změna je život .
Cestou domů jsme podle plánu zavítali do areálu hory Hermon. Ověřili jsme, že Izraeli je v srpnu vedro i v nadmořské výšce přes 2000 metrů nad mořem. Zavřenou obuv a teplejší mikinu jsem si přichystala zbytečně, po zimě tam fakt není ani památky, natož po sněhu. Navíc je to všechno takové… hnědé. Až na umělého bílého sněhuláka, který je možná tím jediným sněhulákem v Izraeli i v zimě. Kromě úctyhodné výšky i na straně Izraele (v Sýrii trčí ještě o kilák výš) má Hermon pěknou moderní kabinkovou lanovku. Lyžaři ji ale v zimě zřejmě nepoužívají, protože na dvířkách z venku nemá přihrádky na lyže. Ostatně kde se tam vlastně dá lyžovat se mi nepovedlo odhadnout (odhalila jsem jen kopec pro sjezd na igelitových pytlích :-)), čili se tam zřejmě budeme muset podívat znovu, až nasněží . I když myslím, že někdy po zimě, když se kopce zelenají a barví květy, to tam musí být úplně nejkrásnější.
jihočesky působící mošav Odem
snídaně do apartmánu – příjemný důsledek korona omezení
Že nemám čas psát články na blog si stěžuji myslím už hezkých pár let. Ale přesto jsem si sem tam nějaký ukrojila, obvykle ze spánku. Po té, co se mi do ruky dostala knížka „Proč spíme“ zcela vážně hrozí, že ode mě už vůbec neuslyšíte. Vyděšeně zdvihám obočí nad hrozivě přesvědčivými důvody, proč mám spát osm hodin denně a čím dál tím usilovněji vyvíjím (často marnou) snahu toho dosáhnout. Ještě mě vypekl program, ve kterém prezentuji na blogu fotografie, a po pár zbytečně strávených čtvrthodinkách to vypadá, že ve verzi zdarma tam popisky fotek už prostě nedostanu. Než se to dořeší, fotky budou hlavně na facebookové stránce a tady se holt budu soustředit víc na text než na obrázky, aby to tu úplně neumřelo. Dále tedy pár útržkovitých zpráv o tom, jak se teď má Erezovic mišpoche.
První srpnový týden za námi a stále marně čekám, kdy nám vlastně začnou ty „prázdniny“. Jo, byli jsme čtyři dny na jihu, bylo to bezva – ale bylo to všechno. Jakmile se Giyora vrátil po prvním červencovém týdnu domů z posledního (a v koronových měsících i jediného) několikadenního výletu, zhluboka jsme se nadechli a … Volal mu brácha, že má pro něj melouch. Fyzická prácička na tři dny, slušný peníz, těžko nekývnout. A jakmile si na to plácli, volal mu jeden z vysoce postavených šéfů ve školství. Že v jedné polosoukromé škole na severu obsazují pozici, která by ho mohla zajímat. Zajímala, nadchl se pro možnost, že bude sám sobě manažerem. Vzali ho, i když jsou lehce levicově orientovaní a Giyora měl na hlavě jarmulku. Prázdniny neprázdniny, hned začaly schůzky, plánování, stavba programu výletů na příští školní rok. Je to speciální škola, prý demokratická. Když si vzpomenu, jak moc „demokraticky“ se chovaly děti ve třídách v Naharyii, nechci teda snad ani pomyslet na to, jak otrlí budou ti puberťáci tady :D. Bude toho mít hodně, což se k inženýrskému studiu mořských civilizací, kam se zapsal od září, vyloženě hodí…
Daniel jde do první třídy s dětmi z Tal El, které víceméně nezná. Nevo do školky v Tal El, odkud si už také nikoho nepamatuje. Aby ano, bylo mu 20 měsíců, když se se spolužáky rozloučil. Já a Eitan jsme tedy jediní, kteří před sebou nemají žádný nový začátek, dalo by se říct. Nicméně tím, že Giyora zřejmě bude k dispozici velmi spoře, budeme situací zásadně ovlivněni. Mám lehce obavy, jak to zvládnem, ne že ne. Eitan si už pár týdnů zvyká na babysitter. Bezvadnou holčinu, která kluky zná už přes dva roky. Zatím k Eitanovi chodí na jedno dopoledne v týdnu. Jestli to umožní finanční situace, bude chodit na dvě. Je to spíš na nákup než nějakou seberealizaci, ale lepší, než nic. Do prosince mám teda aspoň něco v záloze, pak narukuje na vojnu. Doufám, že za ty čtyři měsíce najdu odpovídající náhradu.
Daniel a Nevo nakonec byli až doteď v družině. Oba na vlastní vyžádání. Nevo by byl denně do čtyř, kdyby bylo po jeho, ale za to bych platila moc vysokou cenu. Jednak finančně a jednak dobou strávenou v zácpách. Začátkem srpna družina skončila. Mošav Ahihud přišel dodatečně s nějakou vlastní aktivitou na další čtyři dny příštího týdne, z čehož Nevo může jen na dva, protože pak se chystáme na třídenní výlet. Tentokrát na sever, k hranicím s Libanonem. Tak snad to na ničem nevybouchne…
Korona toho zastavila
dost, ale náš víceméně každoroční výlet na jih ne. V neděli
večer jsme se sbalili a v pondělí dopoledne vyrazili podle plánu
směr Mrtvé moře, kde nás čekalo ubytování v extra dobře
hodnoceném hotelu v kibucu Ein Gedi. Hotel má skvělé umístění,
fajn bazén a příjemný výhled na blankytně modré Mrtvé moře.
Pokoje jsou přízemní zděné budky v delších řadách s
dřevěnými teráskami. Při plné obsazenosti asi nic moc soukromí,
protože i ti dva sousedé, co jsme první noc měli, nám přes
verandu courali sem tam jako by byla jejich.
Druhý den ráno se děti zřejmě rozhozené cestou probudily před šestou. Nic, co by si člověk představoval jako začátek ideálního dovolenkového dne, ale nakonec jsme to využili v náš prospěch. Objednali jsme se na osmou do rezervace Ein Gedi, kam jsme si mysleli, že se kvůli vedru s dětmi nepodíváme, protože stínu je tam poskrovnu a sluníčko po desáté dopoledne je úplně vražedné. V rezervaci jsme jako jedni z prvních návštěvníků mohli pozorovat stádo horských koz, co se zřejmě každé ráno chodí napájet vodou unikající z hadic umělého zavlažování. Pouštní králíci odpočívali na kamenech a pobíhali po větvích stromů podél cest a jen neochotně se vzdalovali blížícím se vetřelcům. Protože pořád nebylo tak příšerné vedro, troufli jsme si s osvěžujícími přestávkami ve vodách oázy Ein Gedi vyšlápnout s prckama všechny ty příkré schody vytesané ve skále lemované kovovým žhnoucím zábradlím až k nejvyššímu Davidově vodopádu. Byly to nervy, ne že ne, ale tak dalo se to :-). Zpátky na hotel vzdálený přesně dvě minuty jízdy jsme se vrátili po úctyhodných třech hodinách. Zbytek dne jsme po náročné dopolední vycházce odpočívali v téměř prázdném hotelovém bazénu.
Druhou noc už jsme sousedy neměli, pozdravit nás přišla jenom liška a až výhružně vypadající horský kozel. Z důvodu nízké obsazenosti se checkout dal posunout z jedenácté hodiny na jednu odpoledne, tak se kluci před přesunem na další stanoviště mohli ještě jednou pořádně unavit v bazénu. Korona stav způsobil kromě zavřeného spa a dětského brouzdaliště zřejmě i výměnu personálu, který se neostýchal tvářit zpruzeně při jakémkoliv požadavku. Ať už šlo o máslo u snídaně, co nemohla být podávaná formou švédského stolu, ale museli ji servírovat, nebo o opravu nefungující klimatizace v pokoji. Liduprázdno, klídek a bazén jen pro nás ale dokonale vyvážily negativa a nakonec jsme odjížděli s pocitem, že to tam vlastně nemělo chybu.
Po hodinu a půl dlouhé cestě pouští s převážně spícími dětmi jsme přijeli k lamí farmě. Auto muselo zůstat stát na parkovišti vzdáleném pár desítek metrů od útulného domečku, ve kterém jsme byli ubytovaní. Giyora si v osmatřicetistupňovém horku zaskočil ještě dvakrát zpátky do auta, než dotahal všechny věci. Nutno dodat, že podstatná část z toho byly potraviny k přípravě oběda, večeře a snídaně. Nakrmit pětičlennou rodinu holt není jen tak. Občerstvili jsme se a šli omrknout farmu. Z bezpečí domečku vypadala klidně. Hlavní atrakcí je možnost krmit lamy, co se courají v ohradách i mimo ně, ale mají tam i koníky a osly. Lamy zjevně byly hladové a k příchozím se mlsně přibližovaly. Podle mě na nepříjemně krátkou vzdálenost. Mají ošklivý předkus a nevychovaně na návštěvníky flušou, když se jim něco nelíbí. Třeba že se na ně nedostalo z té trošky granulí, kterou papírový sáček obsahuje. Giyora to pěkně schytal a i když to vzal sportovně a se smíchem, kluky to vyděsilo. Eitan vřeštěl v nosítku na jeho zádech, Nevo a Daniel vedle mě a každý mě tahal za jednu ruku jiným směrem pryč. Že prý lamy nemají rádi. Kromě lam jsme mimo ohradu potkali ještě osla, pak druhého, třetího a čtvrtého. Na rozdíl od lam se vůbec nepohybovali klidně, spíš by se dalo říct, že splašeně. Upozornili jsme jednoho z flegmaticky vyhlížejících zaměstnanců farmy a mizerně koordinované snahy o zahnání uprchlých oslů zpátky do ohrady, kterou se jim povedlo probořit, sledovali už z bezpečné vzdálenosti od našeho ubytování. Jakoby si to Giyora nevybral už u těch lam, ještě dostal ránu elektřinou při zapojení plotýnky do zásuvky. Naštěstí se to obešlo bez zranění, jen vyhodil pojistky. Uprostřed noci nás vzbudilo zoufalé srdceryvné mečení kozy a hlasité štěkání velikých psů. Díky Bohu teda jen mě a Giyoru, děti spaly neskutečně tvrdě. Neměli jsme odvahu kontrolovat, co se to venku děje, ale relativně rychle to utichlo a dalo se znovu usnout. Mrtvé kůzle jsme ráno objevili pod oknem ložnice. Hlídal ho velký bílý pes, čili sníst ho zřejmě nechtěl, spíš to vypadalo, že se ho psí hlídači snažili marně před něčím ubránit…
Dost věcí na sotva 18 hodin. Kluci si ráno dali okruh farmou na traktůrku s průvodcem. Sympatický chlapík jim lamy představil v lepším světle a jejich dojem zdárně napravil. Ten můj a Giyory poopravil krásný západ slunce a táborák pod noční oblohou kouzelně rozzářenou bezpočtem hvězd. Ale určitě ne natolik, abychom se tam v blízkých letech chystali znovu.
Mimo rodnou zemi už žiji tak dlouho, že si vlastně ani netroufám odhadnout, co ve vás název článku evokuje :D. Každopádně vy budete po jeho přečtení vědět, o čem je to teď (určitě nejen) v Erezovic mišpoche.
Na dobrou noc dětem čteme nevím přesně od kdy, ale určitě to bylo již v době, kdy knihy žraly poněkud jiným způsobem než teď. Čili ve věku pár měsíců. Formát, vazba a další parametry včetně obsahu se přirozeně přizpůsobují přibývajícím létům. Nebo spíš přizpůsobovaly. Zatímco Nevo si v době, kdy jsme je se starším bratrem uspávali odděleně, ještě nějakých obrázkových leporel s Krtečkem užil i s maminčiným komentářem, Eitan musel najet rovnou na zkrácené Andersenovy pohádky nebo tak. Sice si pro sebe stejně jako kluci vytáhne něco z knihovny, leč bohužel na jeho výběr se obvykle nedostane. Naštěstí nevypadá, že by mu to vadilo. Někdy si je „čte“ sám a někdy je rezignovaně nechá ležet v nohách postele. Spíme už nějaký ten pátek všichni v jedné ložnici. Dva větší kluci mají přiražené postýlky podél naši manželské a Eitan stále spí mezi námi. A teda můžu vám říct, že když se teď dívám zpět na všechny ostatní vyzkoušené varianty (a že jich bylo), tak mi připadají jako úplně zbytečné trápení. Měli jsme to hned nechat na nich, stejně nejpozději do vojny budou pryč, že. Až je nám líto, že Nevo už se sám začíná o stěhování hlásit.
Dobře, tak se posunu od našeho spacího pořádku k tématu, o kterém jsem chtěla psát. Totiž ty knihy. Izrael je země nabitá emocemi, což mi určitě potvrdí kdokoliv, kdo se tu kdy objevil. Tak asi není divu, že o emocích jsou i dětské knížky. Co si tak pamatuji ze svého dětství, rozebírání emocí se smrsklo zhruba na „Nevztekej se!“, tak nepokrytě přiznávám, že se z těch knížek sama dost učím. Třeba takový „Vztek“ bych možná měla číst častěji sobě než dětem :-). Nebo „Urážka“. To jsou tituly, které si pro sebe dolouskám do posledního písmenka, i když milovaní potomci už dávno usnuli.
No a už jsme skoro u toho kyblíku. Při nedávném diskutování o rodinných záležitostech s drahou kamarádkou Shuvou, která se mi bohužel za pár týdnů z Tal El odstěhuje, mi byla zapůjčena strašně milá knížka. Jmenuje se „Doplnit kyblík“. Dědeček vypráví svému vnoučkovi po jedné vyostřené scéně s mladší sestřičkou, jak má každý nad hlavou neviditelný kyblík, který se doplňuje kapkami vody vždy, když je nám dobře, a naopak z něj ubývá, když je nám mizerně. Ač má chlapec pochybnosti o pravdivosti dědových slov, druhý den ráno se probudí – no hádejte s čím. Správně, s kýblem nad hlavou. A pak jsme svědky mnoha nemilých událostí, co chlapce potkají při snídani, cestou do školy a před začátkem hodiny. Kyblíček se vyprazdňuje a kluk si nepřeje nic jiného, než aby všichni okolo, jejichž kyblíky najednou vidí, měli též prázdno. Situace se náhle otočí, když jej učitelka vyzve, aby svůj skvělý literární počin přednesl před celou třídou (ano, vážně je tím potěšen a ne, vůbec se nestydí!). Pozitivních odezev přibývá, kapky kyblíček zase doplňují, až je kluk opět schopný koukat na svět smířlivě. Dokonce si všímá v okolí postav, co se zrovna cítí bídně, a zdárně se pokouší pomoci doplnit jejich vysychající kyblíčky. Ke svému překvapení zjistí, že v takové situaci kapičky přibývají nejen jim, ale zároveň i jemu. Po návratu domů už vůbec není na mladší sestřičku ošklivý, ale empaticky jí nabízí rameno k vyplakání nad zničenou panenkou, co jí roztrhal nezbedný psík. Uklidní ji a nabízí spoluúčast ve hře.
Krásný, ne? Já jenom doufám, že tu neporušuji nějaká autorská práva. Kdybych na to měla čas a kvalifikaci, oslovím autorku a nabídnu jí překlad do češtiny :-).
Chlapcům se knížka strašně líbila a když jsem zmínila, že ji musím vrátit, chtěli ji číst znovu každý večer, dokud ještě byla doma. No to se ví, že pro ni poběžím do knihkupectví, jakmile budu mít příležitost. Ono to na ně sice nemělo ten zázračný efekt, jako na chlapce v závěru příběhu, ale to nevadí. Nějaký to určitě má. A mně se hodí další titul, co budu dočítat i po té, co chlapci odpadnou…
Tak ať neztrácíme schopnost doplňovat kyblíky :-).
.
.
