Vzdělávací instituce prvního září zdárně otevřely a všichni mí chlapi vyrazili pravou nohou vpřed. Giyora do demokratické školy, kde nezdárně začal loňský rok učit, a ne a ne ji přijít na chuť. Ale vzhledem k novému přírůstku v rodině se (výjimečně) racionálně rozhodl, že to ještě tenhle rok zkusí. Z Daniela je druhák, z Neva prvňák a Eitan měl jít do školky.
Píšu „měl“, protože se to tak úplně nevyvedlo. Dva dny před začátkem školky jsme měli sraz na dvorku školky a příležitost seznámit se s týmem vychovatelek a prostředím. Klouzačka a hračky Eitana zaujaly, dovnitř k cizí paní si hodně dlouho váhal dojít i pro čokoládu. Nakonec si ho teda koupily a mě také při večerní zoom schůzce. Vedoucí vychovatelka má dlouhé roky zkušeností a školkou jí prošli dokonce oba Giyorovi velcí kluci (teď jim je 23 a 21). Během hodiny nám v prezentaci představila sebe a celý tým, denní rozvrh dětiček, rozebraly se svačiny, které v Izraeli od věku tří let připravují dětem rodiče, to, jak vychovatelky s dětmi pracují na zvládání emocí, jaké aktivity ve školce jsou s tím spojené (jóga, národní tance, příběhy), jak dětem pomáhají s odplenkováním, pokud je ještě třeba, jak by měl vypadat ranní rozlučkový rituál, co jej dětem může usnadnit, jak budou vypadat první dny a že Simoně (tak se hlavní vychovatelka jmenuje) můžeme v její pracovní dny mezi půl osmou a devátou večerní telefonovat, když s ní budeme potřebovat něco probrat. Prvního září mě Eitan ráno ani nenechal vypít kafe v relativním klidu domova po té, co jsme zamávali dvěma starším do odjíždějícího školního autobusu, protože už chtěl do školky. Vykročil s batůžkem poděděným po Danielovi (na něm trval) se svačinou a hrdě vztyčenou hlavou, že už je „velkej“. Tenhle dojem opadl po zjištění, že vzhledem k ostatním dětem ve školce je to píďa. Školka je pro děti ve věku 3 – 4 roky a Eitan s růstem do výšky stejně jako Daniel váhá, je jednoznačně nejmenší ze všech. Pořád tomu ale chtěl dát šanci, po dohodě jsem šla na dvorek a ke vchodu do stavení, kam kvůli koroně nesmím. Podle pokynu si běžel odložit tašku, vrátil se ke mně pro objetí a pusu, zamával a zmizel zpátky vevnitř. Jenže než jsem prošla vrátky ven ze dvorku, už mě stihl vyvést z omylu, že by to přece jen šlo tak hladce. Vystartoval za mnou s řevem a chtěl domů. U vrátek byla nachystaná „odchytávačka“, co ho popadla do náručí a při uhýbání před jeho údery a kopanci se mu snažila láskyplně vysvětlit, že on zůstává. I ta hodinka, kterou tam pobyl, na něj byla příliš, a jak jsem se objevila, s hysterickým brekem mě táhl za ruku do auta a domů.
Mno, ok, první den se nepovedl, třeba bude ten druhý líp. Nebylo a můžu si za to sama. Prostě přece bylo psáno, že první den nové děti zůstávají samy hodinu a druhý den dvě, takže se to tak udělá. Jenže tohle je Izrael, co je psáno není dáno a přístup je individuální. Ukázalo se, že kromě Eitana začíná školkovou docházku ještě jedna tří a půl letá slečna, která se do té doby těšila výhradně zázemí domova. Ostatní ze třiceti dětí byly už předtím dlouhé měsíce i roky v jeslích. No a jak jsem zjistila až druhý den po té, co jsem opět uštědřila Eitanovi trauma a nechala ho tam hodinu samotného, s tou holčičkou tam maminka prostě zůstala. Seděla na dvorku celou tu hodinu a pak s holčičkou zas odešla. Eitan do školky teď nechce ani za nic a já se cítím provinile.
Září nabízí už jen šest pracovních dnů než děti nastoupí na dva týdny prázdnin svátku Sukot, tak to holt necháme až na říjen a začneme znovu a líp. Doufám ;).
