Po dnešním dešti…
Daniel: „Mami, chci jít ven. V holínkách.“
„Ale ne, neber si je, to není potřeba, už je tam skoro sucho.“
„Chci jít v holínkách,“ natahuje je na bosé nohy ke kraťasům.
„Ne, to nebude pohodlný.“
„Chci jít v holínkách.“ Testuje v nich jízdu na odrážecím kole – v obýváku.
„Nechoď mi v nich doma!“
Giyora: „Co je?“.
„Daniel chce jít v holínkách.“
Giyora: „Nechoď, bude ti to nepohodlný.“
„Chci jít v holínkách.“
Giyora: „Tak jo, my tě varovali.“
„Ale nepočítej s tím, že je venku sundáš. Po hřišti bos běhat nebudeš!“ dodávám.
Vyrazíme na hřiště. V tašce mám připravené Crocsy a čekám každou chvíli stížnost a pokus o sundání holínek. Nic.
Dojedeme do parčíku, kde zahradníci právě sklízí olivy. Kluci vyfasují hřebeny a zkouší zčesávat olivy z větví. Na chvilku je to zabaví, pak odběhnou na prolézačky.
A už je to tu, Daniel rve dolů holínku! Já to věděla!
„Nesundavej to! Upozorňovala jsem tě, že bos tu běhat nebudeš.“ Nechápavě kouká a dál rve dolů holínku. Už v sedě. Jdu k němu a smířlivě hlásím, že mám v baťohu Crocsy (a čekám ocenění máma roku nebo tak něco). Daniel dál nechápavě zírá. „Mami, já si jen chci vyndat tu olivu…“