Děti v nové sociální interakci

„Mami, mám jenom jedno oko“, mžourá na mě z postele Daniel po zazvonění budíka. A jéje, no jo, měl to včera trochu červený, dneska už to hnisá, evidentně nějaká infekce. Takhle do školky nemůže, zůstanou mi doma oba. Přepadne mě trochu tísnivý pocit z té představy, ale hned mi taky proběhne hlavou, jak je super, že nemusím přemýšlet, jestli to je dostatečně pádný důvod pro absenci z práce. Přes Chanuku jsem je tu měla tři dny od rána do večera sama, když měl Daniel prázdniny a Giyora byl na kurzu někde u Masady. Už to nebylo tak náročné, jak pamatuju z loňska, ale do pohody to mělo pořád daleko. Dneska by se měl Giyora vracet z práce už někdy ve tři, tak těch 8 hodin nějak zvládneme. Snažím se vymyslet, čím bych je mohla zabavit, abych eliminovala sourozenecké bitky.

Snídaně proběhla v pohodě, pohádka v telce kluky vůbec nezajímala, což je především u Daniela silně překvapující. Následuju je k Danielovi do pokoje, kam si jdou hrát, ale nečekaně mě Daniel zastavuje: „Mami, ty ne, my si budeme hrát sami.“ Stojím trochu jako opařená. Když už někdy došlo na jejich samostatné hraní, byla to spontánní akce, co vyplynula z původně společné hry nás všech. Aby mě úplně vypověděli ze hry, to je prvně. Jsem na rozpacích, jak s tím naložit. Nemám odvahu Neva nechat Danielovi napospas, i když už měsíce prokazuje, že se umí bránit celkem adekvátně. Ze zápalem se pustí do nějakého lotta a moje tichá přítomnost jim nevadí, tak utírám prach v poličkách, přerovnávám knížky a jako obvykle čekám, kdy bude nutný zasáhnout. Střídaj jednu hru za druhou, dělaj trochu bordel, ale je to seriózní hra s interakcí obou zúčastněných stran, nikoli hra Danielova udělujícího pokyny Nevovi, jak jsem byla zvyklá doteď.
Kolem jedenácté vyrážíme ven. Fouká dost silný vítr, ale to by na prolejzačkách s převážně uzavřenými klouzačkami nemělo vadit. Hned jak vyjedeme, informuju Daniela, že jestli Nevo usne, vrátíme se domů a jemu pustím pohádku. S navrženým řešením je spokojenej, ale nakonec je po cestě dost traktorů, vrtulníků, letadel a dalších podnětů, co je udrží vzhůru oba až na hřiště. Horko těžko je po hodině a půl tlačím zpátky do auta. Scénu Daniela se podaří rychle zažehnat slibem, že zítra do školky taky nemůže a přijedeme zase. Oko má zarudlé, trochu oteklé, ale prý to nebolí. O návratu do školky ale nemůžu vůbec uvažovat, než bude úplně v cajku. Jeden jeho spolužák je nemocný rakovinou a jeho rodiče výslovně prosili, ať děti s jakýmkoliv problémem a s očima extra, do školky neposíláme. Takovému přání samozřejmě nelze nevyhovět.

Po pár minutách jízdy zpět usínají oba. Podaří se mi i náročný manévr po příjezdu, kdy je postupně vynosím z auta a poukládám doma. Děti pokračují ve spánku až do doby, kdy se domů vrací Giyora. Udiveně mu sděluju, že to s nima snad bylo jednodušší než ty dny v týdnu jen s Nevem. „Jo jo, říkal jsem ti, že si spolu budou hrát“, usmívá se. Přece jen tohle období už jednou zažil, věkový rozdíl jeho velkých kluků je dost podobný.

Do večera nám pak kluci svojí novou schopnost interaktivní hry demonstrují ještě mockrát. Dojatě sleduju, jak s hlavou skloněnou nad časopisem s inzercí vozidel vážně řeší, kdo bude mít jakej traktor. Asi nám začíná nová etapa :-).

Šabat – nové zkoušky, nová zjištění a polemizování nad procesem

Tenhle šabat jsme zase měli na návštěvě tchýni a nejstaršího Giyorova syna. Ten hned po příchodu k nám vytáhl telefon a na hlasitý odposlech volal mamince. Oba mí kluci se k němu přilepili a povídali si s ní taky, načež se po skončení hovoru Daniel dožadoval telefonu. Zjistila jsem, že mě to obtěžuje, a moc jsem nevěděla, jak s tím naložit. Giyora zasáhl a požádal ho, ať ten telefon schová.

Už delší dobu chodím v rámci tréninku v sukních a dost mě to začalo bavit. Vůbec se mi nechce zpátky do kalhot, hromada džínů ve skříni leží ladem. V sobotu dopoledne jsem chtěla děti vytáhnout za Giyorou do synagogy. Venku se to sice mračilo, ale bylo hezky teplo. Přišel ten správný čas na trénink pokrývky hlavy. Praktikující židovka by ji totiž měla mít permanetně na hlavě. Důvody pro to se doufám během studia dozvím. Tuším, že to buď má co dělat s cudností nebo prezentací světu, toho, co jsem. Případně obojího. Nikoli ze spirituálních důvodů, ale čistě praktických – jaksi jsem si nestihla před šabatem umýt hlavu – jsem si nasadila širší outdoorovou čelenku a s výsledkem byla docela spokojená. Nebylo by to poprvé, co jdu s nějakým šátkem na hlavě, ale Nevo zřejmě takovou situaci nepamatuje a na rozdíl ode mě s novým vzhledem vůbec spokojený nebyl. „Co… to… je?!!“ „Šátek, Nevo.“ „Sundat!!“ „Nelíbí?“ „Ne!!!“ „Mám to sundat?“ „Jo! Sundej to mami! Sundej!!“ Aha… no tak dobře teda. Sundavám a nechám vlasy alespoň svázané do drdolu, což trochu zachraňuje situaci.

I když jsme z domu vyrazili včas, do synagogy se jim jít nechtělo, jen na hřiště pod barák. Za necelou hodinku dorazil Giyora a vrátili jsme se domů najíst. Nevo už ven nechtěl a zahlásil se o polední spaní. Usídlil se v kočárku a nechal se udrndat i za přítomnosti Daniela a Giyory, kteří pak odešli jen spolu.
Zbytek šabatu odešel rychle, Daniel usnul v sedm při pohádce a nejvíc odpočinutý Nevo strašil ještě dlouho po té, co jsem se vrátila z nákupu, takže jsme k večeři zasedali až v deset. Rozebírali jsme situaci celého projektu konverze. Že se to už delší dobu nijak neposouvá, že jsme asi čekali nějakou změnu, ale že nepřichází. Že je to pořád ten samý život, s totálním vypnutím na jeden den v týdnu. Což je sice fajn, ale nějaký posun ke spiritualitě jsme čekali. Polemizovali jsme, jestli změnu může způsobit, že se do toho „víc opřeme“ a zařadíme víc praktik i do každodenního života. Sice poctivě oddělujeme v rámci kašrútu mléko a maso, to byly jen drobné změny – nedat si kafe po masovém jídle a místo másla dávat do bramborové kaše margarín – ale pořád nemáme oddělenou sadu nádobí, nevíme, jak přistoupit k tomu, že bychom v troubě měli dělat jenom maso a v toasteru, který občas používáme jako gril, naopak nepřipravovat masné polotovaty z mrazáku nebo tak něco. Že přibylo zajímavých diskuzí, i když opět je to více než o duševnu o nějakém vymýšlení teorií, co se to sakra na tom kopci (hoře Sinaj, kde Mojžíš dostal Tóru) stalo, že to přesvědčilo celej národ o setkání s Bohem. A tak no. Dál chroupu Talmud pro každého, což je sice zajímavé počtení, ale ani odsud nepřichází přesvědčení, že jsem na cestě stát se součástí „vyvoleného“ národa…

Jo a teda ptala jsem se na to vytápění konečně, je na to fígl, jak jinak. Sice to nemůžu zapnout, ale můžu si přenastavovat časovače, že. Samozřejmě tak, abych to v danou chvíli nezapnula nebo nevypnula. Ale když je zima, vím, že za půl hodiny už bude teplo na tak dlouho, jak budu chtít. Trpět půl hodiny je lepší než celý šabat, ale i tak v tom přínos pro svou duši marně hledám :-).

Šabat – chanukový

Od čtvrtka mají děti (a učitelé) chanukové prázdniny, takže jsme všichni doma. V pátek dopoledne jsme jeli do hodinku vzdáleného města Pardes Hana na sraz s partou Giyorových přátel, co nás neviděli od začátku procesu konverze. Protože jsme se domů potřebovali dostat před začátkem šabatu, byl sraz domluvený na neobvykle brzkou polední hodinu. Kamarádi se nejistě pozastavovali před obvyklým objetím, když mě viděli v sukni a svetříku pevně ke krku, jestli prý držím „zákaz dotyku“, další z pravidel judaismu. Objasnila jsem, že jednak jsme se k tomu ve studiu ještě nedostali a jednak oni jsou přece rodina, takže na ně se to stejně vztahovat nemůže. Naše účast na srazu byla bohužel krátká, sotva jsme stihli sem tam s někým prohodit pár slov, zapálili jsme společně čtvrtou chanukovou svíci a už museli pospíchat zpátky. Kamarádi se uklidnili, že i přes držení šabatů, košér kuchyně a nadšení ze studia nevypadáme nijak ortodoxně. Nebo jinými slovy, že jsme se aspoň prozatím asi „nezbláznili“ ;).
Domů jsme díky nepředpokládaným omezením na cestách dorazili pár minut před západem slunce, čili asi půl hodiny po avizovaném začátku šabatu. Tak tak jsme stihli zapálit svíčky na naší chanukii a dvě šabatové svíce a Giyora se zpožděním mazal do synagogy. Přestože venku nebylo extra chladno, stejně jsem si chtěla doma přitopit, když si teď s čerstvě vykoupanýma klukama budu hrát v obýváku na zemi. Výkonná klimatizace v se hlučně připravovala na první mohutný teplý závan, s kterým následně vzalo za své všech sedm svící na stole… Ajaj. A ještě se po pár minutách ustálila s nicneděláním na statusu „Error 1“. Jo, tak tohle porušení šabatu se vyloženě vyplatilo. Daniel po náročném dni odpadl krátce po kiduši. Nevo se prospal po cestě zpátky, takže nám asistoval i u večeře a až kolem desáté se horko těžko nechal přesvědčit, že by taky už mohl jít spát.
V sobotu jsme vstávali těsně před osmou. Než jsme se rozkoukali, najedli a trochu si pohráli, Giyora byl zpátky ze synagogy. Už druhý víkend po sobě se Nevovi nechtělo ven. Krátce po té, co Daniel s Giyorou na tradiční okruh po Tal El vyrazili, Nevo se zahlásil o polední spaní a já využila příležitosti k přelouskání dalších pár kapitol Talmudu. Aby byla změna, zkusila jsem i Bibli, ale jako obvykle jsem u toho po půl stránce začala klimbat.
Když Giyora ve tři čtvrtě na čtyři znovu odcházel do synagogy, zbývala nám s klukama ze šabatu už jen hodina a půl. Rozhodně naše nejklidnější sobota. Možná proto, že letos i nejkratší ;).

Šabat – impuls k začátku praktiky modliteb

Tenhle šabat se pracovalo. Nezamýšleli jsme to, ale při společné páteční večeři jsem při ustavičném bránění skleniček před neklidnými ručičkami dětí nakonec zvrhla tu svojí s vínem. Tak šikovně, že kromě červené louže na zemi byla politá také židle a Nevo ohozený od hlavy až k patě drobnými červenými kapičkami. Uklidnit řvoucího prcka a uklidit to byla teda dřina pořádná a v sobotu odpoledne k tomu ještě Nevo přidal svojí sklenku sladkého červeného vinného nápoje, takže ještě dnes, asi po šestém vytření podlahy, se stále lepíme. Jak jde taková situace řešit bez práce, to vážně nevím.

Večeře byla obohacena návštěvou obou Giyorových velkých synů, toho mladšího s přítelkyní. Ta praktiky judaismu zná od dědečka, tak nám s rituály pomáhala a přispěla pár radami. Yahav, tedy ten mladší, byl ze začátku hodně skeptický k tomu, co se to u nás děje. Šklebil se na spíš vlažnou než horkou večeři, protože ten obrovský hrnec polévky plotýnka dostatečně neprohřála a kuře ve vypnuté troubě prochladlo, než jsme se k němu dostali. Ale jak večer plynul, asi si uvědomil, že táta je pořád ten stejný táta i s jarmulkou a v bílé košili a že to nikomu škodu nedělá, a uklidnil se.

Další nepovolenou prací bylo mé neustálé zapínání vytápění, protože byla zima. Na řešení tohohle problému jsem se rabínovy ženy při poslední schůzce zapomněla zeptat a Giyorův věřící kolega přišel s pro mě velmi neuspokojivou odpovědí – v pátek před začátkem šabatu naloží krb a kolem sobotního poledne se samo zapíná topení klimatizací. A že manželce bývá zima! A to je teda pro mě dost v rozporu s filosofií šabatu, kdy člověk rozhodně nemá trpět nebo nabýt dojmu, že si něco odpírá. Teplo je něco, co si má evropská duše v žádném případě odepřít nehodlá!

Za 25 hodin trvání šabatu mě můj prvorozený důkaz Boží existence dvakrát vytočil tak, že jsem se ve finále vztekala mnohonásobně víc než on. Už v pátek jsme to s Giyorou probírali a přemýšleli, co se sebou uděláme, abychom mu byli víc dobrým příkladem. A došli jsme k tomu, že asi vážně zkusíme začít s tou praktikou modlení. Sice jsme to ještě nebrali, ale něco mám načteno, minimálně částečně chápu cíl a navíc je k tomu pár velmi racionálních důvodů:

  •  stejně se to musím naučit k testu
  • nic to nestojí, kromě pár sekund času
  • nemůže to uškodit, maximálně se nám může někdo smát nebo si ťukat na čelo. Ale už jsem i párkrát zaklínala Nevoušův kašel, takže co 🙂
  • procvičím hebrejštinu

A navíc – ty věty jsou hezké. Jasně, šlo by to řešit jinak. Ale třeba jógu jsem v posledním roce začala asi osmnáctkrát a vždycky to ztroskotalo.

Neděle ráno, otvírám oči po té, co mě Nevo budí, že chce na záchod: Moda ani lefanecha melech chai ve kajam. Še hichzarta bi nešimati be chamla. Raba imunetcha. (Děkuji Ti, Králi živý a věčný, žes mi vrátil mou duši ve Své milosti. Tvá věrnost je neskonalá). Jo a nezlobila bych se, kdyby sis ji zejtra nechal o hodinu dýl… :-).

Šabat – už dva měsíce od začátku konverze

Po dvou měsících od začátku konverze a vlastně v našem životě nepozorujeme nějakou zásadní změnu. Na šabaty jsme si zvykli a zřejmě hlavně z důvodu, že dětem se to moc líbí, necítíme, že bychom jakkoliv strádali. Ten poslední byl asi zatím nejvíc v klidu. S dětmi vstával Giyora, aby si to jejich pošťuchování užil, než odejde do synagogy, a já naopak nabrala síly na ty tři hodiny s nimi sama. Šabatové hračky si žádají obměnu, nějak je to přestává zajímat. Nějaký čas jsme zabrali knížkou se zvířaty, kdy Daniel přišel s „báječným“ nápadem, že maminka bude napodobovat nejen zvířecí zvuky, ale i emoce. Oba se mohli potrhat smíchy, jak podle instrukcí předvádím třeba šťastnou slepici, veselou kozu a úplně nejoblíbenější – naštvanou krávu. Když jsme se později vypravili, že půjdeme ven, Daniel prohlásil, že se jim ještě nechce a šokovali mě tím, že si celých 40 minut hráli jen spolu. Je to prvně za ty dva roky jejich společné existence, čili se mi stejně nedařilo soustředit na čtení a čekala jsem každou vteřinou nutnost zásahu do začínající rvačky. Nestalo se, jen je to přestalo bavit a chtěli teda jít ven, ale to už se domů vrátil Giyora.

Vyrazili jsme všichni společně až po jídle, do slunečného a nadprůměrně teplého prvního prosincového dne. Nevo podle plánu odpadl cestou zpátky v kočárku a Daniel se doma kupodivu ochotně odebral spát s tátou. Aby to nebylo tak růžové, krátce po té se ozval jeho srdceryvný řev a pláč, když mu náš zdatný kocour po pokusu o silné obejmutí uštědřil pořádnou facku. Byli jsme si jistí, že polední klid právě skončil, ale Nevo prospal i následující hysterické vřeštění při desinfekci škrábanců. Daniel se našimi společnými silami pak nechal utěšit ke spánku, Giyora se přidal a já měla celou hodinu a půl ticha na čtení, než jsem ho musela vzbudit, aby došel včas do synagogy. Kluci se probrali těsně před západem slunce, do konce šabatu necelá hodina. Prémiově jsme absolvovali požehnání úplňku, a to venku. Mláďata to nadchlo, protože díky tomu mohli na trampolínu, ač jsem jejich předchozí žadonění zamítla s tím, že už je přece tma. Musela jsem uznat, že pohled na zářivý měsíc za výlez na zahradu stál, i když to požehnání bylo delší, než jsme s kulisou překřikujících se prcků zvládli ustát. Doufám, že při příštím úplňku aspoň bude zase takové teplo!

První šabat s hosty

Poprvé jsme měli na páteční večeři hosty. Giyora zapomněl, že autem by maminka měla dojet před příchodem šabatu, a místo na čtvrtou jí pozval na půl šestou, čímž nabídnuté přespání, aby nemusela o šabatu řídit, poněkud ztratilo smysl. Na stejný čas pozval i své dva velké kluky, ale ti bydlí pár minut pěšky, takže to nevadilo. Byla jsem rozpačitá s představy, jak pozvaní našim mláďatům šabat nešabat ukazují videa z youtube a maří tak zásadní pozitivum, které na šabatech shledávám. Večer byl ale příjemné překvapení. Maminka až na to řízení, což byla vlastně naše chyba, prokázala, že 5 let v dětství strávených v pěstounské věřící rodině, v ní něco zanechalo. Šabat držet umí, dokonce při příchodu ani nezvonila na zvonek u dveří, jen klepala na okno. Telefon zůstal v tašce a ještě poznamenala, že je to vlastně parádní odpočinek. Z kluků nakonec přišel jen ten starší, devatenáctiletý. Kiduš a rituální oplachovaní rukou bral s pobaveným úsměvem a co se týče telefonu, kupodivu také projevil respekt: „jéé, to vlastně ani nemůžu bráchovi vyfotit a poslat mu to, co“ :).

Další, poněkud protivnou novinkou je, že se venku ochladilo. Když jsme uspávali děti, s provinilým pocitem jsem v ložnici zapla elektrický přímotop, protože mrznout přece nebudeme, že jo. Přidávám si řešení přitápění na seznam věcí, na které se chci zeptat rabínovy ženy při další schůzce.

Shodli jsme se s mužem, že „dodržování pravidel hry“ nám žádné nové obzory zatím nepřináší. Ale jak konstatoval Giyora, Neo v Matrixu po pozření chytré pilulky taky ze začátku viděl jen binární bordel místo smysluplných obrazů. Mno, třeba to ještě přijde.

Při poslední hodině Tóry jsme probírali na příběhu Mojžíše, jak je důležitá skromnost a pokora. Což si nejsem jistá, jestli jde dohromady s tvrzením, že Izraelité postavili pyramidy, jak náš sympatický rabín s jarmulkou připnutou švihácky na straně sebejistě prezentoval. Ale teda přiznávám, že mu ten jeho svět duší docela začínám závidět.

Jako přídavek k lekcím Tóry chodíme na přednášky pořádané pondělní večery u nás v Tal El. Minule jsme se bavili o štěstí a dobrém a zlém pudu. A také jsem se dozvěděla, že modlitba je akt na posílení duše, aby se mohla stát dominantní silou mého života a pánem těla. Jsem upřímně zvědavá, jestli moje duše může někdy posílit natolik, že mě ty moje malý dráčata nedokážou vytočit. Nebo aspoň ne tak rychle. Pro tohle mi to za pokus rozhodně stojí :D.

Když je výletním dnem úterý – Chulské jezero

Konečně jsme se rozhodli uskutečnit plán na výletničení uprostřed týdne, když tedy o šabatech kvůli konverzi nemůžeme. Od rána se obloha mračila a  spouštěl se jeden slejvák za druhým. Nevo měl zvýšenou teplotu, byl poněkud ufňukanej a po polednímu spánku se k tomu přidal ještě lehký zánět v očích. Ale ne, nenechám se odradit! Ani tchýní, co se hrozí, že v tomhle počasí chceme vážně ven, ani Giyorovým dotazem, jestli má opravdu odejít v poledne, jestli jako opravdu jedeme. Jo! Jedeme! Kdo ví, kdy zase bude šance.

Daniela jsme ve dvě vyzvedli ve školce místo řidiče jeho autobusu. Byl nadšený, i když nechápal, co tam děláme. Na moje sdělení, že jedeme na výlet, reagoval dotazem „co to je“. To chce říct, že za šest týdnů zapomněl, co jsou to výlety?! Naše čtyřleté snažení?! Když si běžně pamatuje věci dva roky zpátky. No tak snad se chtěl zeptat, kam to je.
Během necelé hodiny cesty se obloha protrhala, dokonce vylezlo sluníčko, ale pořád jsme si nemohli být jistí, že nezmokneme. I proto bylo jasným cílem jezero ha-Chula, kde se dají půjčit před deštěm částečně chráněné golfové vozíky. Na parkovišti jsme překvapivě nebyli úplně sami, i když později při okruhu parkem to tak vypadalo.

Hned po vstupu do rezervace bylo podle hluku jasné, že jsme se při naší asi desáté návštěvě během 7 let, co v Izraeli jsem, konečně trefili do doby, kdy je okolí jezera okupované tisícovkami na jih táhnoucích a i přezimujících ptáků. Jakmile se otevřel volný výhled, pochopili jsme, s kým máme tu čest. Na polích se to hemžilo dlouhonohými obrovskými jeřáby popelavými, kteří právě večeřeli a pěkně po izraelsku se hlasitě přeřvávali. V menších skupinkách i dlouhých formacích písmene „vé“, za doprovodu neutuchajícího křiku, přelétávali z místa na místo v rozhlehlé oblasti kolem jezera ha-Chula. Když jsme konečně těsně před západem slunce dojeli vozíkem k místu, kde nás od pole nedělil vodní kanál, vystoupila jsem a svižným krokem se vydala jejich směrem. Pár jedinců poměrně rychle zbystřilo vetřelce a s mohutným máváním křídel se začalo neochotně odpichovat od země. Uvědomila jsem si, že přesně tohle chci – a rozběhla se. A jich se začaly zvedat desítky, stovky, tisíce, wauuuu! Zastavila jsem se a s husí kůží po celém těle, širokánským úsměvem a slzou dojetí v oku ohromeně zírala na tu nádheru. Během chvilky bylo nebe zbarvené blížícím se soumrakem protkané řadou černých vlnících se řetězců utvořených těmito elegantními opeřenci, s rozpětím křídel kolem dvou metrů.
Má stárnoucí Xperia bohužel zvládla zachytit sotva zlomek té úžasné atmosféry, čili doufám, že se mi tento zážitek svou intenzitou navždy vryje do mysli.

Nadšení z života okolo jezera byli i kluci, i když víc než ptáci je zajímaly vydří rodinky, za kterými by skočili i do vody, kdybychom je včas nechytli. Kdo jste v Izraeli v listopadu, zapište si do diářů „výlet na Chulské jezero“. A pokud možno v úterý ;).

Další šabat v Tal El – už měsíc a půl

„Mně by asi nevadilo trávit 25 hodin doma bez televize, telefonu, laptoptu a tak. Čtení, kratší procházka a hraní s dětmi vlastně není tak špatnej program. Ale, kdy mám potom cestovat?!“

Tohle mi hlodá hlavou poslední týden. Kdybych připustila, že tenhle způsob odpočinku každý sedmý den mě vážně regeneruje jako nic jiného na světě, a že to vlastně tak chci zachovat, jak to mám jako udělat, abych nestrávila většinu života v blízkém okolí svého bydliště?! Je tohle opravdu způsob života praktikujících Židů? A kdybych někam odjela na víkend, což u nás z důvodu pracovního pátku Giyory nepřipadá v úvahu, budu si tam 25 hodin z toho víkendu číst v posteli v pokoji za čtyři tácy za noc? Podtrženo sečteno, jediné, co mi z toho vychází, je nebýt zaměstnaná, rozjet nějaký vlastní úspěšný business a cestovat si pak kdykoliv se mi zalíbí. Heh, že by tohle nakonec stálo za tajemstvím národa startupů?!

Asi je cítit, že na šabaty si už zvykáme. To ano, dokonce objevujeme určitá pozitiva. Pro děti je překvapivě mnohem snadněji akceptovatelné, že něco rozhodla nějaká neznámá autorita, než maminka nebo tatínek, kteří se navíc nařízením té autority řídí také. Nicméně žádné osvícení zatím nepřichází. Marně hledám význam nebo přínos modliteb a k tvrzení, že třeba stisknutí vypínače o šabatu bude pro mou duši mínus při posledním soudu, jsem stále stejně skeptická. Nestrávila jsem totiž pořád ani ten poslední soud a svět duší. Povídání s rabínovou ženou mě moc baví, je to neuvěřitelně příjemná a inspirující bytost. Na hodiny Tóry jsme natěšení oba a kromě trochy času to nic moc nestojí, takže to zatím nevzdáváme. Ale to výletničení musíme nějak vymyslet!

Pozitiva přicházející zimy

Místní zimu vůbec nemám ráda a každoročně si na ní na svém blogu stěžuju. Letos jsem se rozhodla udělat změnu a zkusit najít na blížící se zimě nějaká pozitiva. Šlo to těžko, ale pár jich přece jen je.

Dá se spát bez klimatizace.

Přes noc je venku dost chladný vzduch na to, aby v ložnici bylo příjemně. Pořád stačí letní peřina a tílko na spaní. Navíc se tahle skutečnost pozitivně odrazí i na účtu za elektřinu.

Můžem jít ven i přes poledne.

Po nebi se často honí mraky a sem tam i krátce zaprší. To se pak jde s papírovou lodičkou a v holínkách honem hledat kaluž, než je sluníčko všechny vysuší. Sluníčko je slabší, tak nemusím nahánět mrňata, ať si vezmou kšiltovky, a patlat je opalovákem, což nesnáší. Odpadá plánování dne, kdy vím, že jestli prcka nevytáhnu ven před půl desátou, půjde to pak zas až ve tři.

Dozrávají citrusy a pekany.

Náš pomeranč sice rodí jeden plod za rok a pekanů bylo asi 15, ale najít nikomu nepatřící pekan je stejně snadné jako v Čechách vlašský ořech. Ceny citrusů v supermarketech znatelně spadnou a několikrát do týdne si s dětmi můžeme užívat doma dělaný pomerančový fresh.

Červené víno lze skladovat při pokojové teplotě

Stejně tak některé ovoce a zelenina přežijí nějaký ten den mimo lednici. Třeba ty kila pomerančů připravených na fresh ;).

Západy slunce

Když se podzimní sluníčko blíží k hladině Středozemního moře, je ohnivě oranžové a obrovské. Barví oblohu zářivými barvami a po jeho západu zůstavají červánky. Navíc se to děje dost brzy, kdy jsme ještě venku s dětmi, takže si podzimních západů slunce užíváme hojně celá rodina.

Brzký odchod šabatu.

Tohle oceňuji až letos, po začátku gijuru (konverze k judaismu). Člověk se v osm vyhrabe v postele, pohraje si s dětmi, přijde na sváču do synagogy, děti v lepším případě usnou už po cestě domů, v horším doma po nějaké scéně. Krátce po probuzení je stačí vzít zas na chvíli ven a v půl šesté jim po koupání už můžu v klidu pustit telku, která byla předchozích 25 hodin vypnutá.