Dnešní západ slunce vidět nebyl, přestože je druhá půlka dubna a po obloze rozhodně nemají co bloudit dešťová oblaka. Ale za ty roky tady jsem si západů slunce naštěstí dost posbírala do zásoby, tak se hřeju aspoň pohledem na fotky. A říkám si, že by byla škoda se o to nepodělit :-).
[Not a valid template]Nádech – a běžíme dál
Už o šabatu jsem si říkala, že si zas nutně musím sepsat něco o momentálním běhu (nebo spíš maratonu) života. Šabaty odchází pozdě a než byl klid, nebyla síla, klasika. V neděli večer tu velikánskou chuť k psaní trumfla ještě větší chuť na smažený květák, který na svou příležitost čekal dlouhé tři dny. V pondělí jsem chtěla jenom rychle setřít podlahu a pak se posadit k počítači, než probudím Giyoru a půjdem večeřet. Ale jak jsem zasedla, začal brečet Eitan a bylo po plánech. Předevčírem jsem potřebovala srovnat prádlo, aspoň částečně, už čekalo ty předchozí dva dny.. Včera skočit do supermarketu něco nakoupit. A klukům nějaký nový ohozy na svátky. Mně taky, když už po něčem běhám. A pak už bylo půl dvanácté… I tak jsem se po sprše odhodlala, když už Eitan tak pěkně spal (v kočárku). Sláva, konečně ta „vhodná“ chvíle. Jenže jsem mžourala na monitor úplně vygumovaná, písmenka se rozmazávaly a snad mi i začaly slzet oči. K bystré mysli na míle daleko a dotyk múzy by v té situaci asi musel být pořádný kopanec, abych ho vůbec ucítila. Vlastně zas bylo nejrozumnější jít honem spát, protože kdo ví, jaká bude noc. Mimino má venku už sedm zubů a i když neřve, nespokojeně se vrtí, často se probouzí a s opětovným usnutím potřebuje pomoct, pokud to rovnou nebojkotuje…
Blog a facebookovou stránku dál udržují při životě převážně barvitější komentáře k fotkám. Je to taková snaha o kompenzaci mé aktuální nezpůsobilosti vyplodit delší souvislý text.
Nestěžuju si, máme se skvěle! Všichni jsme zdraví, spokojený, máme čas se smát, hrát si, užívat si čím dál tím teplejších dnů venku. Dům je v provozu se vším, co je potřeba, auta snad zázrakem taky drží a slouží. Jenom jsou to fofry a pořád toho stíháme mnohem míň, než bychom chtěli. Kdybych každý den hodila plán na papír, myslím, že finální skóre před spaním bude v nejlepším případě na 70 procentech. Pozitivní je, že mi za tenhle mizernej výsledek nedává žádnej manažer za uši, nepřicházím tak o pololetní bonusy a nemá to celkově vliv na hladinu pocitu štěstí :-). A díky šabatům se ten kolotoč aspoň každý sedmý den na 25 hodin zastaví.
Minulý týden ve čtvrtek jsme s dvoutýdenním zpožděním konečně předali poslední purimový balík pamlsků Revital, naší učitelce z gijuru. Musela mít radost, že jí před Pesachem zas přibyl domů pytel chamecu. Jo, Pesah se blíží, mílovými kroky. Čili před umytí oken se na seznam dostává mise „dokonalého vymýcení chamecu z domu“. Těstoviny, mouku, obiloviny se snažíme spotřebovávat a nekupovat další a začínáme se zásobovat produkty košér na Pesach. Teď jsem teda zrovna ze supermarketu přinesla řepkový olej a až doma zjistila, že košér na Pesach je jenom pro luštěnino jedlíky, což my coby Aškenázové nejsme. A tak si říkám, jestli mě ten olej nepřekvapil už loni, sakra. Hm, člověk si nemůže pamatovat všechno, že jo.
Absolvovala jsem s Eitanem schůzky v obou školkách jeho starších bratrů. Vychovatelku Neva znepokojovala jeho častá absence a hledaly jsme řešení, kdy to nebude moc ani na něj ani na mě. Usoudila, že byla chyba ho od začátku nechávat až do čtyř, že je tam nejmladší a že je odpoledne prostě příliš utahaný. A dohodly jsme se, že po Pesachu ho zkusím posílat denně do půl druhé. Skoro denně, pondělky ho budu brát s Danielem do Naharyie. A čtvrtky bude možná taky doma, ehm… U Daniela se probírala jeho připravenost na první třídu. Tým se shodl jednoznačně, že inteligenčně na to má. Jenže inteligence není všechno a co se týče emoční vyspělosti a samostatnosti, má se ještě, co učit. A tady se názory týmu rozchází – část je přesvědčená, že se to za rok zlepší, protože to je jen nerovnoměrný vývoj. Část se přiklání k názoru, že nezlepší. Dostali jsme za úkol Daniela znovu objednat na kontrolu vývoje, ať se k tomu vyjádří expert. Taky jsem musela kápnout božskou, že na rodičovskou poradnu jsme se letos vybodli. Nechat si poradit není na škodu, pokud ovšem člověka rada nestojí i s cestou tři hodiny babysitter plus benzín, navíc uprostřed dne. Bylo rozumnější sebrat síly, obrnit nervy a říct si, že když jsme kluka jednou dostali právě my, určitě to s ním můžeme zvládnout (a on s námi). Přece se máme vzájemně rádi, že jo. Asi ten přístup i docela funguje, akorát nevím, jestli výdaje za čokoládu (pro mě) nakonec nepřevyšují ty dříve uvedené… :-).
Eitan se evidentně nemůže dočkat, až se bude moct honit s bráchama, a s vývojem se nijak nepárá. Správně odhadl, že po čtyřech by se z bodu A do bodu B mohl dostat rychleji než plazením, nicméně předvídavost pokulhává. Naštěstí to nevypadá, že by ho ty nepovedené pokusy, kdy se kupředu vrhá odrazem od obou rukou současně a následné tvrdě dopadá nosem na dlažbu, příliš odrazovaly. Můžu očekávat, že mi tu do měsíce bude lítat jak torpédo.
Od minulého šabatu v ložnici v noci netopíme a dokonce to vypadá, že budeme muset brzy začít chladit. I když se zima letos držela dlouho, nestihla jsem si na ni ani postěžovat. Buď byla celkem mírná nebo se jsem si za těch 8 let na tu místní protivnou zimu konečně zvykla. Mno, tak uvidíme za rok.
A máme čtvrtek. Poslední šance si splnit, co jsem si na tento týden slíbila. Ale taky poslední den pro přípravu na šabat, protože zítra nás čeká výlet na otočku do Jeruzaléma. Velký chlapce dostane švagr (já teda doufám, že hlavně švagrová :D) a my s Giyorou a Eitanem pofrčíme těch 200 kiláků do svatého města. A co je to za šílenej nápad vám napíšu příští týden. Doufám :-).
[Not a valid template]Macesy a jim příbuzné
Složení: bílá pšeničná mouka, voda. Sušenky mají navíc cukr. Do trouby to musí do 18 minut od smíchání těchto dvou surovin, aby to náhodou nezačalo kvasit. Fabriky to tam vylisované mrskají za dvě minuty. Tak TOHLE nám o Pesahu na týden nahradí veškeré pečivo. Zatímco já z toho mám oči navrch hlavy už napřed, Daniel se nemůže dočkat a už několik dní mě přemlouvá, že chce maces k snídani… Vyměkla jsem a pro jednou svolila. Jestli si bude chtít dát i po Pesahu, korunuju ho na macesového krále 😉👑.
Hřiště v Nahariyi připravené na místní léto
Pondělí a náš pravidelný výlet do Nahariye, kde Daniel v devět ráno potřebuje být na kroužku sociálních dovedností. Nevo se obvykle připojuje, protože Daniel ho chce s sebou a i pro mě je jednodušší, že nemusím rannímu tlaku přidávat tím, že ho ještě povezeme do školky. V deset jsme jako vždycky vyrazili hledat vhodnou zábavu, kterou strávíme dopoledne. Koloběžky v kufru volaly po projížďce v pár minut vzdáleném skate parku s novým dětským hřištěm, které se stalo už osvědčeným cílem. Dneska děsně pálilo sluníčko a já stresovala, že jsem klukům nevzala kšiltovky. Giyora má naštěstí v autě vždycky něco, tak jsme se stavili u něj ve škole. Nebylo to úplně po cestě, ale zajížďka 10 minut za to stála. Aspoň že já jsem s tím šátkem na sluníčko ready vždycky 😜. Záskok za manželem byl zbytečnej, protože to parádní hřiště nám od minulého týdne zastínili. Takže hlásím, že skate park a hřiště na „deltě“ (haha, kdo viděl řeky v Izraeli, chápe, že to je v uvozovkách, že jo) řeky Gaaton v Nahariyi je ready na místní léto!
[Not a valid template]Jeden dubnový západ slunce
Když jsme se stěhovali do našeho domu v Tal El, naproti přes ulici ještě žádné domy nestály. Pár měsíců jsme si užívali nádherného ničím nerušeného výhledu nejen na úchvatné západy slunce a doufali, že ty domy, co tam vyrostou, budou jednopodlažní. Mno, nevyšlo to a v každém ročním období hledáme ten správný úhel, abychom mezi nimi sluníčko blížící se k mořské hladině zahledli. Nebo si vyběhnem na střechu, kde jsme kdysi plánovali terasu a jacuzzi. To taky nevyšlo, ehm. I když než jsme včera zjistili, že máme ucpaný okap, bazén tam byl slušnej :).
Hurá na dětské hřiště
Jestli máme v Izraeli kromě sluníčka a čerstvé zeleniny něčeho opravdu dostatek, jsou to dětská hřiště. Obce a městské radnice snad soutěží, kdo vybuduje větší a rozmanitější. V naší vesničce o 300 domech jsou tři, i když malá. Všechna zastíněná, což je velmi obvyklé. Jedno rostlými stromy, zbylá dvě plachtovou střechou. Nejradši se s dětmi vydáváme někam do přírody, ale zvlášť když jsem s nimi sama, vezmu těmihle plastovými monstry za vděk. Navíc jsou často součástí zelených parků, kde se dá příjemně strávit i půl dne. Tradiční klouzačky a houpačky doplňují pavoučí provazové konstrukce, které má náš Spiderman Daniel extra v oblibě. Různé zvonkohry, bubínky a jiné improvizované hudební nástroje skvěle doplňují překřikující se izraelské děti (a rodiče). Díky Bohu, v poslední době při nových stavbách ubývá plastů a přibývá přírodních materiálů. Když už mají děti dost pro ně určených prolézaček, spolehlivě je i na další hodinu zabaví přilehlá outdoorová posilovna nebo skate park. Solidně naposilovaná a naběhaná se pak domů z takových akcí vracím samozřejmě i já :-).
Jestli jste v Izraeli na pár dní, těžko budete potřebovat podobný typ „zábavy“, ale jestli se hrozíte několika měsíců s malými dětmi v téhle zemi, tak nemusíte. Vždycky bude, kam s nimi zajít.
[Not a valid template]
Náš Purim, II. část – purimová hostina v parku Goren a zvířecí Chai Park v Kyriat Motzkin
Čtvrtek, další den volna. Giyora splnil v synagoze druhé čtení svitku Ester hned po ranní modlitbě a já jsem po dohodě ze předchozího večera zvaná k Shuvě. Začínáme krátce po osmé ráno. Tentokrát rabína Noama posloucháme jen my dvě a čtyři jejich děti. Ty teda moc neposlouchají a ani řehtání na Hamana je neudrží dál než do půlky. Když Shuva nereaguje na prosby o malování vodovkami, vezmou za vděk voskovkami – a malují na podlahu. Vzápětí se napáchanou škodu pokouší mazat – těmi štětci na vodovky. I přes vtipné dětské vyrušování a pár zastávek to Noam opět zmáknul za 35 minut. Spěchám rychle zpátky domů s obavami, jestli to zvládli i mí čtyři kluci. A jo, všichni v pořádku, dokonce ani neběží telka.
Zjišťujeme, jestli jsou doma Moshe a Revital, naši drazí učitelé z kurzu gijuru, abychom jim přivezli jejich dárkové koše. Povinnost dát někomu „mishloah manot“ (něco na zub) platí pro dnešek, aspoň jeden balíček prostě musíme udat. Dostupný je jen Moshe, tak vyrážíme směr Kyriat Shmoel, asi 25 minut cesty. V plánu je pak zajít do Zoo, která je pár set metrů od Mosheho domu. Ještě není poledne a Moshe vypadá, že se poctivě hostí alkoholem od rozednění. Oceňuju odvahu jeho ženy, která ho v tomhle stavu nechala s třemi malými dětmi samotného :D. Prckové jsou sice nalepení k obrazovce laptopu, možná i na její příkaz, a nevím, na jak dlouho zmizla, ale já bych si to asi stejně nelajsla. Aspoň myslím. Nejmladší bylo tak rok a půl staré, tak uvidíme příští Purim… Zdržíme se chviličku, symbolicky připijeme slzičkou bílého vína a mažeme do ZOO. O ou, stejnej nápad měli asi všichni v okolí… Parkoviště přeplněné, fronty u vstupů… Otáčíme to pryč a ZOO odkládáme na pátek. Kluci protestují, ale mají smůlu, tohle nejsme ochotní absolvovat. Vymýšlíme, jak se popereme s přikázanou povinností „mište“ – hostinou. Varianta, že se Giyora půjde zlít s kluky z Tal El, které obvykle vídává v synagoze, se nám nepozdává ani jednomu, a rozhodujeme se pro soukromou rodinnou grilovačku v přírodě. Počasí ideální, cílem je park Goren vzdálený 30 minut jízdy severně od Tal El. Cestou kupujeme maso, stavíme se na hodinku doma a dost pozdě, skoro ve tři, vyrážíme na místo. Obavy, že je už příliš pozdě, že tam bude milion lidí, že nás tam budou žrát komáři a že to s našima mrňatama bude moc náročný se ukazují jako neopodstatněné. Před půl čtvrtou jsme na místě, park je úplně prázdný a prohání se tam jen motýli. Brzy najdeme parádní flek se spoustou stolů ve stínu stromů a slunky zalitými plácky v jejich blízkosti. Daniel a Nevo se zájmem asistují Giyorovi při podpalování grilu, Eitan si hoví na dece opodál. Než se uhlí zahřeje na potřebnou teplotu, pověsí Giyora klukům houpací síť. Všechno běží jak na drátku, užíváme krásy přírody v odpoledním slunku a dáváme za pravdu učitelům gijuru a rabínovi, co říkají, že „když se chceš ujistit o existenci Boha, jdi do přírody“. Daniel a Nevo prozkoumávají blízké okolí a jsou zřejmě tou božskou krásou tak omámeni, že se úplně zapomínají prát a dohadovat. Eitan zkoumá okolí deky a zkouší ochutnávat jetel a kamínky. Ve čtyři je maso na talíři a já překvapeně zírám, že náš skoro vegetarián Daniel s chutí baští kebab a kuřecí stehenní steaky. Nevo se nenechá zahanbit a Eitan by si podle pohledu taky dal. Mno, možná příští rok :-). Každopádně premiérové grilování s dětmi se vydařilo nad očekávání dobře a za přikázanou purimovou hostinu si můžeme dát jedničku s hvězdičkou ;).
Pátek před devátou ráno spěcháme na druhý pokus do ZOO. Jsme na parkovišti mezi prvními a Chai Park zeje prázdnotou. Pokecáme s žako papouškem a zasmějeme si při průchodu lemuřím výběhem, kde jeden z týpků vypadá, že ten včerejší Purim oslavil fakt důkladně. Škoda, že se nám nepovedlo splašit láhev od piva a postavit ji vedle něj :D. Zoo park je malý, nejvíc času kluci stejně jako obvykle stráví v „hladícím koutku“, kde se snaží polapit pobíhající králíčky. Celé se nám to povede projít za dvě hodiny, tedy dřív, než se to stihne naplnit lidmi. I s návratem k lemuřím kámošům :-). Na závěr necháváme děti doutahat na prolézačkách a krátce po poledni vyrážíme zpět do Tal El, abychom se stihli připravit na šabat. Nakonec se ten letošní Purim vydařil. A ty letošní masky si kluci třeba oblečou za dva roky :-).
Náš Purim – I. část
Proč se slaví?
Slavíme, že Hamanovi nevyšel plán na vyhubení židů v Perské říši. Haman byl poradce krále Achašveroše, který sám proti židům nijak nebrojil. Haman se považoval tak trochu za Boha a štvalo ho, že žid Mordechaj pracující u krále se mu nechce klanět. Vypracoval plán na vyhubení židů v Persii a Achašveroš, který Hamanovi plně důvěřoval, ho podepsal. Mordechaj se náhodou o plánu doslechl a vyslal svou neteř, královnu Ester, aby krále přesvědčila o jeho zrušení. Ta, přiznajíc svůj židovský původ, poprosila o milost pro svůj lid. Zrušit královský příkaz možné nebylo, ale vlastně byl zázrak už to, že Achašveroš Ester vyslechl. Židé získali tři dny na mobilizaci a díky tomu se jim povedlo ubránit. Celá story je popsána ve svitku Ester, který vřele doporučuju všem k přečtení. Dá se to přelousknout za půl hoďky a je to dost poutavý.
Kdy se slaví
14. dne měsíce adaru (obvykle březen), ve městech opevněných zdí včetně Jeruzaléma 15. dne. Člověk si tedy výletem do Jeruzaléma může Purim oslavit dvakrát nebo se mu vyhnout. Děti mají 2 až 3 dny prázdnin od studia, ale státní svátek to není, čili obávat se přecpaných parků a silnic nemusíte. Naopak můžete být svědky veselých
Jak se slaví?
Purim není svátek předepsaný přímo Tórou a neplatí pro něj omezení týkající se práce. Každý žid má během svátku splnit čtyři následující povinnosti (v hebrejštině začínající písmenem M):
- Mikra megila – čtení svitku Ester 2x během svátku. Poprvé po setmění či v nočních hodinách, podruhé po rozednění (během dne až do setmění). Tato povinnost platí pro muže i ženy.
- Mište Purim – purimová hostina. Po rozednění by měla být během dne uspořádána velká hostina, na níž má být podáváno víno nebo jiný alkoholický nápoj.
- Mišloach manot iš le-re´ehu – posílání dárků jeden druhému. Pro splnění povinnosti alespoň jednomu příteli „jedlý“ dáreček v ceně zhruba porce falafelu (aktuálně okolo 20 šekelů).
- Matanot le-evjonim (dary chudým) – nejméně po jednom daru alespoň dvěma chudým. Dá se vyřešit finančním obnosem někomu zodpovědnému, kdo s tím správně naloží.
A to by snad ani nebyl židovský svátek, aby se nejedlo něco speciálního. Na Purim to jsou „hamanovy uši“. Jakkoliv to zní nechutně a nejedle, je to výborné a velmi jedlé pečivo trojúhelníkového tvaru plněné vším možným – mákem, datlovým džemem, ořechy, nugátem, čokoládou a dokonce i halvou. V supermarketech a cukrářstvích jsou k dostání několik týdnů před svátkem a pečou je děti snad v každé školce. S Giyorou máme nejradši makový a u prcků vede čokoláda. Jestli budete v Izraeli okolo Purim, určitě si dejte!
A jak jsme slavili my 🙂
Dvě ze tří objednaných masek dorazily z Číny s velkou slávou včas. Bez kostýmu zůstane Eitan, kterýmu to naštěstí letos bude jedno. To byl první zádrhel, nikoliv jediný. Den před svátkem (a začátkem prázdnin) mají děti přijít v maskách do školky. Daniel chce být místo roztomilého klauna najednou jeden z několika tisíc Spidermanů, co dneska vyrazí do ulic. Argumentuje, že v klaunovi se mu spolužáci budou smát. Přesvědčujeme ho, že to je v pořádku, že klaunům se lidi smát mají, a do mikrobusu s třemi superhrdiny z Tal El ve své masce nakonec nastoupí. Zato Nevo se nechce obléct do svojí sovy ani na fotku, natož do školky. Vztekla jsem se, Nevo chytil hysterák a využil nabídky, že do školky ho odveze táta. Kostým v igelitce s sebou, že by ho snad mohlo zlomit, až uvidí spolužáky. Podle fotek ve whatsapp skupině školky chápu, že se to nepovedlo. Ale podle vychovatelky, kterou naháním, že si pro to nebohé dítě přijedu, tam prý nijak netrpěl.
Fajn, ještě máme jeden pokus, zítra večer je před čtením svitku Ester mecheche v synagoze.
Středa ráno, první den prázdnin. Dopoledne kluci s tátou roznesou sousedům balíčky pamlsků a než se vyhrabem z Tal El, je skoro poledne. S posledním balíkem pro ten den jedeme za Giyorovým kolegou do Maalot, městečka asi půl hodiny jízdy. Konečně se poznávám s milou paní, která mi po manželovi přes Giyoru poslala ty tři šátky. Drobná, štíhlá, snědá a rozhodně nevypadá na mámu pěti dětí. Asi že to stihli v mladším věku… Nejmladšímu klukovi je sedm, čili o rok víc než našemu Danielovi. Dům je podezřele uklizený, děti skoro nejsou slyšet. Svitne mi naděje, že za pár let by to u nás taky mohlo vypadat podobně. Ale Giyora mě utře, že to prý je kvůli proto, že dvě nejstarší děti jsou dcery. Hmm…
Stihneme procházku kolem malého jezírka v Maalot, kde kluci proženou koloběžky. Mimino si užívá výhled z kočárku. Pozdravíme zlaté rybky v kaskádovitých umělých nádržích, zastavíme na chvíli na zbrusu novém dětském hřišti a pak už pospícháme domů, abychom se stihli do pěti vypravit na oslavu v synagoze.
Nevoušova sova zůstala (k jeho velké radosti) ve školce a já vyhrabala 2 roky starého Danielova pavouka. Do toho se ale s nadšením nacpal Daniel. A Nevo mě horlivě přesvědčuje, že ten drak, kterýho oblékl v roce a půl, mu pořád ještě je. Tak fajn, aspoň něco oblíkne. A vlastně mi v tom oba připadají stejně roztomilí, jako před těmi dvěma lety. Daniel si užívá obdivných pohledů a hrdě prezentuje všech osm pavoučích nohou. Nevo se mi plete pod nohama a bojí se – moc lidí, moc rámusu, klasika. Na kouzelníka se po dlouhém přesvědčování podívá, ale musí sedět Giyorovi na klíně. Eitan hltá očima celej ten bugr a evidentně ho to moc baví. Tak moc, že ne a ne spát, i když by dávno měl. S tím si počká přesně na chvíli, kdy se dostáváme ke čtení svitku Ester. Aby to nezhatil všem posluchačům v přeplněné synagoze, jdu ho nakrmit na lavičku ven a přemýšlím, kde splaším košér svitek, abych splnila přikázanou povinnost aspoň privátním přečtením. Odjíždím domů s Eitanem, Nevo jede s námi. Daniel zůstává s tátou doposlouchat svitek. Sice ho to nezajímá o moc víc než Eitana, ale možnost dělat kravál řehtačkou s ostatními při každém zaznění jména „Haman“ (a to je často) si přece nenechá ujít . Giyora se s Danielem vrací půl hodiny po nás a instruuje mě, že mám být v půl desáté večer u rabína na další čtení svitku Ester pro ty, co to nestihli. No paráda, tak splním. Náš drahý rabín Noam předčítal, Shuva, já a další dva zájemci poslouchali. Při každém „Haman“ jsme bouchali do stolu a Shuva zřejmě napjatě čekala, který z probuzených dětí přijde první. Nepřišlo žádné, po tý show v synagoze spaly všechny jak zabitý. To byl případ i u nás doma a já se k prckům ráda rychle po návratu přidala.
Les v Tal El v plném květu
Opakuju se, ale nemůžu si pomoct. Odvezli jsme Neva do školky, mimino cestou usnulo a já neodolala a hned po průjezdu bezpečnostní bránou do Tal El (ano, máme kolem vesnice plot a bránu, jako spousta dalších v Izraeli ) hledala flek k zastavení. Po pár desítkách metrů jsem to zapíchla do lesa a zatímco mimino spalo, pobíhala jsem poblíž auta a fotila tu nádheru. Skoro půlka března, něco přes dvě hodiny od rozbřesku. Květena je zřejmě na špičce, krásnější to už být prostě nemůže. Škoda, že nejde vyfotit taky ta omamná vůně!
Nevo slavil ve školce narozeniny. Půl rok sem, půl rok tam, hlavně že se nakonec slaví :-).
Pod heslem „lepší pozdě nežli později“ oslavil Nevo druhý březnový pátek ve školce narozeniny, které měl v listopadu. Z části proto, že se všemi oslavami se začínalo až po Chanuce, čili na konci prosince, a z části kvůli tomu, že po předchozích zkušenostech jsme čekali, až se náš nesmělý klučík ve školce řádně otrká, aby byl vůbec ochotný spolupracovat. I když poslední dva týdny z větší části promarodil, všechno dobře dopadlo. Oslava ho bavila, nestávkoval u žádného rituálu ani úkolu, naopak se projevoval tak spontánně a sebejistě, že z toho vychovatelka byla v šoku. Úplně prvně si nechal přehodit talit přes ramena a „předčítat“ před celou třídou ranní požehnání. Eitan, ač byl ospalý a hladový, trpělivě sledoval celou oslavu a vracel úsměvy Nevovým spolužačkám, co z něj byly úplně na větvi (a my z nich, když jsme jim po 120 opakovali, ať mu nehmataj na obličej :D). Mno, jemu to rozhodně nevadilo tak jako nám. Narozeniny se slaví po dvojicích, Nevo nafasoval spolužačku jménem Moria. Což bylo vtipné, protože oba dva nesou jméno hory :-). V izraelských školkách děti nedostávají jídlo, ale nosí si každý den svojí svačinu. V případě oslavy narozenin zařízují rodiče oslavenců snídani pro celou třídu, narozeninový dort a dárek do školky. O zaslaný seznam jsme se spravedlivě podělili s rodiči Morie a zatímco oni dodali vařená vejce, pita chleby, sýry a dort, my se přihlásili o nákup dárku pro školku, připravili zeleninový salát, přidali 6 kelímků cottage a plastové vidličky. Přípravou jídla to pro rodiče neskončilo, účastnili jsme se aktivně samotné oslavy. Absolvovali testík, jak dobře své ratolesti známe a jestli víme, co nejraději jí a dělají venku, ve školce a doma s každým členem rodiny. Soutěžily jsme s maminkou Morie, která z nás poslepu najde během písničky na svém potomkovi víc nakolíčkovaných papírových pusinek (a po každém nálezu mu jednu opravdovou dá :-)). Příležitostně jsme byli vyzýváni k tanci a dalšímu skotačení. Atmosféra tak příjemná, že jsem ani já kupodivu neměla trému, oslavenci zářili ze svých trůnů a nám rodičům se leskly oči dojetím. A hluboko smekám před týmem vychovatelek, jak krásně dokáží pracovat s 30 prcky ve věku 3 – 6 let. I když samy přiznávají, že školka je někdy dost džungle, během té hodiny a půl, co jsme tam strávili, to tak nevypadalo ani trochu!
