Rubrika: Blog

V červenci a v srpnu tam zcela jistě bylo permanentně narváno, tak jsme si pro jistotu počkali na září. A šli zkontrolovat, jak to u potoka Kziv po těch nájezdech tisíců návštěvníků vypadá. A světe div se – dobře! Vody proudí méně než v květnu, kdy jsme tu byli naposledy, ale pořád je jí dost. Znečištěné to nevypadalo a v hlubších místech se stále rojí rybky. Vydali jsme se rovnou k horní části, všichni po cestě. Klukům jsme stihli připomenout včas, jak to klouže, a Nevo s přemýšlivě nakrčeným obočím dosvědčil, že si ten pád z minula pamatuje. Dozrály ostružiny, které takhle při čtvrtečním odpoledni byly podél cesty pěkně na dosah. Lehce mě to s Nevem pozdrželo na cestě a Giyora s Eitanem v nosítku a Danielem nám utekli. Nevovi to nedalo, aby nepopoběhnul – a už ležel znovu. Rozmázl se kousíček před místem, kde se voda přelévá přes cestu, takže jsme se tam zasekli a oplachovali mu odřeniny. Za doprovodu jeho hysterického pláče, jak jinak. A usoudili jsme, že je to vlastně dostatečně skvělý místo a nikam dál se táhnout nemusíme. Když se Nevo zklidnil a začal tu krásu okolo zas vnímat, spontánně jsme se pustili po proudu vody zpátky. Cestou jsme potkali osazenstvo dalších asi pěti aut, co jsme zaregistrovali na parkovišti. Všem Daniel musel oznámit, že měl předevčírem narozeniny a už je mu šest. Eitan chtěl jít celou dobu vodou jako Daniel a rozčiloval se, kdykoliv jsem ho vzala do náruče. Což bylo často, protože chodit může jen s mojí pomocí, a mně to v předklonu pochopitelně bavilo míň.

Do auta jsme došli po krásně strávené hodince a půl. No neberte to, když je to zadarmo, že jo :-).

Vůbec se mi nechce věřit, že se to na blogu ještě neobjevilo. Byli jsme tam tolikrát! To snad není možné, že by to nebylo v posledních dvou letech?! No, nejspíš jsem o tom prostě nezvládla napsat. Nevadí, ode dneška to tu bude. Park Snir nebo Chatzbani, krásná přírodní rezervace na potoku Snir.
Místo, které nás ještě nikdy nezklamalo. Ani naše poslední návštěva nebyla výjimkou, i když je konec prázdnin a kdo zůstal v Izraeli, cestuje jako my. Bylo tam narváno, ale přijeli jsme včas a ještě v pohodě našli místo na parkování. Ne jako ti chudáci, co tam trčeli v koloně před vjezdem nebo parkovali kilometr od vchodu, když jsme v jednu odjížděli.
Park tvoří množství uměle vybudovaných kanálků a jezírek na pramenu potoka Snir. Kromě toho je tam jeden krátký a jeden ještě kratší track, který se jde přímo potokem. Ledovým potokem. Větší kluci to s Giyorou dali a bývalo by to šlo i s Eitanem v nosítku, ale to bychom neměli kam dát tu hromadu věcí, co jsme táhli (zbytečně) v kočárku. Na Neva to bylo příliš dobrodružný, moc studený a divoký a částečně to ořval, ale připadal si jako hrdina i tak. 
My s Eitanem čekali u hlavního brouzdaliště, kde se to hemžilo početnými rodinkami. Teda vedle v mělkém potůčku, což nám úplně stačilo, protože Eitan byl ochotný ponořit jen kotníky. A dlaně teda musel taky, páč bez opory toho moc nenastojí. 
K brouzdališti se pro nás vrátil jen Giyora, kluci se upíchli ve stínu na jednom z maličkých přítoků, který pod prašnou cestičkou převáděly dvě trubky. Poněkud nevzhledné, ale o to zábavnější místo. I po půl hodině si se stejným nadšením skrz trubku posílali listí, klacíky, kořínky… Ani na zmrzlinu se nechtěli nechat nalákat, to už je vážně, co říct! Jediná klika, že snadno dostupná voda proudí i blízko kiosku, jinak bychom si tu zmrzlinu snad vážně nedali! A ještě větší, že se tím dá dojít až úplně k parkovišti. Tři metry do auta jsme je stihli přenést dostatečně rychle na to, aby jejich nesouhlasný křik nikoho nepřivolal, hehe.

Do Aškelonu jsme se chtěli podívat už dávno. Jednak kvůli údajně krásným plážím a také prostě proto, že jsme tam ještě nikdy nebyli. Tento týden tam probíhal festival písku a i když jsme neměli velká očekávání a nepředpokládali jsme, že s neukázněností místních obyvatel z pískových soch něco zůstane, jako záminka k návštěvě to stačilo. Dorazili jsme podle plánu kolem čtvrté odpolední, kdy už není třeba se schovávat před sluníčkem. Hlavní program začínal v šest, ale protože se jednalo především o stánky s jídlem a houfy lidí, nejspíš by to pro nás úplně nebylo. Obešli jsme pár překvapivě perfektně zachovalých soch z písku ztvárňujícím výjevy ze známých pohádek a pak jsme se prošli kus po promenádě a skrz přístav k dětskému hřišti přímo za rozlehlou pláží. Daniel a Nevo byli z hřiště tak nadšení, že se jim ani k moři nechtělo, a tak jsem se tam skoro hodinku plácala jen já s Eitanem. Když je konečně Giyora ukecal, sluníčko bylo už hodně nízko. Pohrabat se v písku i smočit se na mělčině stihli. 
Město působilo čistě, obyvatelstvo různorodě a vůbec nemluvilo pouze rusky, jak jsme se mylně domnívali. Potkávali jsme mladé rodiny, hodně věřících a i příslušníky arabské menšiny. Atmosféra příjemná a člověka by ve snu nenapadlo, že právě do Aškelonu lítaj rakety z Gazy o sto šest. Jediné, co ten den bylo neklidné a působilo hrozivě, bylo moře. Pláž bohužel čistá nebyla (ale tak kde v Izraeli je…) a v moři spousta řas, možná i díky silným protiproudům. To ale dojem z výletu nezkazilo. Pro zastávku na povalování na pláži a koupačku Aškelon určitě doporučuji.

Mám ještě pár pěkných fotek z cesty do chatky a pak domů, to si nemůžu nechat jenom pro sebe :-).

V indiánské vesničce jsme venku posnídali a Nevo s Danielem se ještě před odjezdem stihli vymáchat v bazénku. Pak nám golfový vozík na dvakrát odvezl do auta ty hromady věcí a my se vydali směrem k mošavu Ein Yahav, kde se Giyorovi s obrovským štěstím povedlo zarezervovat chatku. Plánované zastávky v návštěvním centru u kráteru Ramon jsme se nevzdali, půlhodinová zajížďka za to určitě stála. Bylo tam hodně lidí, Eitana zpruzeného z předčasného probuzení jsem měla v nosítku, Nevo se bál při promítání filmu a ubrečeně se ptal, kdy už to skončí, a unavený Daniel se nám neustále vzdaloval z dohledu. Čímž omlouvám, že odtamtud nemám jedinou fotku.
Cesta přes Ramon kráter směr Mrtvé moře byla správně pouštně úchvatná. V cvičné oblasti za ním jsme si tanky tentokrát užili v akci. 
Do chatičky v Ein Yahav, kde jsme byli před měsícem, jsme přijeli kolem třetí odpoledne. Není nad ten pocit, že si v noci můžu bez obav odskočit na toaletu, hehe. A ta úleva, že zas můžu položit Eitana na podlahu a nechat ho průzkumničit.
Den na to jsme se už vraceli domů. A když už jsme jeli přes centrum, jak se říká oblasti kolem Tel Avivu, vzali jsme prcky ještě na zvířátka do safari v Ramat Gan. 
Tímto letošní letní dovolenkování uzavíráme, páč jsme už přečerpali rozpočet. Zahrada a bazén to jistí ;).

Nápad zarezervovat si na dvě noci tee pee v indiánské vesničce v Negevské poušti se Giyorovi zrodil v hlavě asi před měsícem. Po návratu z našeho prvního prázdninového výjezdu na jih a zřejmě omámen úspěchem akce nabyl dojmu, že na kempování jsme připravení. Giyora v osadě byl s prvními dvěma synátory asi před 15 lety a pamatoval si, že v tee pee není klimatizace, ale to bylo všechno. Já zvyklá na místní ubytovávací standardy jsem si z toho nedělala těžkou hlavu a podle instrukcí přibalila povlečení na peřiny. Když jsme vyjížděli z domova Toyotou narvanou po střechu, vyslovila jsem obavu, jestli jsme si pro začátek neměli rezervovat jen jednu noc. Že to bude náš první kemping a možná je to přece jen příliš.

Na místo jsme po čtyřhodinové cestě se zastávkou v supermarketu dorazili před třetí odpoledne. Teploměr ukazoval 37 stupňů ve stínu a my dostali náš pokojíček, ze kterého přecházel zrak. Teda rozhodně mě. Z parkoviště ke stanu, ve kterém bylo ještě o hodně větší vedro, nás dovezl golfový vozík. Celá vesnička se rozléhala sice nepřekvapivě na písku, ale z většiny ho pokrývaly drobné vápencové kamínky. Stejný povrch byl i v tee pee. Podložky zakrývaly čtverec v kružnici opsané a zbytek měl Eitan k dispozici… Kdyby šlo jen o ty šutry, tak ho i nechám zkoumat (a ochutnávat), ale bylo to plné bordelu a panikařila jsem, že taky určitě nepříjemných kousavých spolunocležníků. Protože skrze netěsnící zakončení stanu mělo volný vstup cokoliv. Vybavení stanu tvořilo dvanáct matrací vyskládaných ve třech hromadách, světlo a hasicí přístroj. Plátěné stěny byly pokryté milionem teček zbylých po boji s plísní po dlouhé letošní zimě (a zřejmě mnoha dalšími před ní). Několik metrů od stanu byla v zemi vyhloubená vybetonovaná díra ve tvaru mísy naplněná čistou vodou – bazének, bez jakéhokoliv ohrazení. Pak byl venku dřez s pitnou vodou, ohniště, houpací síť a zastřešené sezení. Pokud se tedy dá suchým palmovým listům říkat střecha. Záchod a koupelna sto metrů chůze. Ty střechu pro jistotu neměly vůbec a z uschlého listí byly stěny. Jako ano, romantika možná. Ne s miminem, který v podstatě nejde pustit z ruky, a dvěma klučíky s neuvěřitelně kreativními nápady, co prostě náš dohled a pomoc také stále potřebují. Rychle jsme si spočítali, že pro tu „zkušenost, na kterou jednou budeme rádi vzpomínat“, nám určitě bude bohatě stačit jedna noc. Mladí majitelé naštěstí měli pochopení a neúčtovali si nic za zrušení té druhé. Byli jsme na kraji osady, za námi ostnatý plot a beduín se stádem koz. K bazénku s čerstvou vodou se slétali napít ne jen vrabčáci, ale i sršni. Na oboje jsme si postěžovali. Beduín sem prý chodí, ale jen na otočku, nemáme se obávat, že by nás kozy rušily i v noci. A sršni, když je nikdo nepokouší, jen se napijí a zas odletí. Aspoň tohle si teda kluci nechali vysvětlit, zřejmě pomohlo, že to hrozící nebezpečí mělo naprosto reálnou viditelnou formu. Dokud byli Nevo s Danielem uklizení v té louži vody, v podstatě jsem se starala jen o mimino a Giyora mohl řešit večeři a shánět náhradní ubytování. Veselejší to bylo, když se setmělo. Nejdřív jsem je po cestě z toalety v měsíčním světle načapala, jak rozebírají kamenné lemování jedné z cestiček. Jsem přesvědčená, že na možnost nalezení škorpiona pod šutrem jsem je upozorňovala. Tak nevím, jestli to neslyšeli, dělali to i přes to nebo právě proto… Šerm klacíky, které předtím soustředěně zapalovali v ohništi, též připadal nebezpečný jenom mně.

Když v půl desáté večer všichni drobci dřímali na matracích potažených prostěradly z domova a přikrytí povlečením, měla jsem dojem, že budeme na střídačku držet hlídku, že to prostě nedám tam jen tak spát. Mít v autě vlastní stan, už by stál uprostřed obřího tee pee a spali bychom všichni v něm, pěkně zavření… Ale jak jsme se s Giyorou plácli u vyhaslého táboráku pod tu hvězdnou oblohu a zapředli hovor, děti jsem chodila kontrolovat ve stále delších intervalech. A protože se nic podezřelého nikde nepohybovalo, pomalu jsem se uklidňovala. Během hodiny a půl, po které jsme zalehli k nim, noční oblohou místo slibovaných hvězd prosvištělo sice jen množství vrtulníků a stíhaček, ale pěkný to bylo i tak. A zřejmě i díky lahvi Goldstaru jsem bez problémů usnula i já.

V noci byla zima. Bylo mi jasný, že by tam Giyora nejel, kdyby nevěděl, že ta klimoška nakonec vůbec nebude potřeba, ale propad o 20 stupňů jsem nečekala. Vrstvili jsme oblečení i přikrývky na nás i děti, natahovali ponožky a tulili se jeden k druhému. Noc to kupodivu nijak zvlášť nenarušilo. Nic nás nepřišlo navštívit, nic nás nepokousalo ani nevystrašilo.

Kluci podobně jako doma vstávali před sedmou. Giyora už byl po půlhodinové modlitbě a pár z ptáčků řvoucích venku budíček nám přilétlo zazpívat přímo do stanu. Venku bylo bezvětří, svěží vzduch, který paprsky právě vyšlého slunce ještě nestihly ohřát. Celé to působilo o tolik optimističtěji, že bychom bývali i tu další noc asi zvládli. Byla jsem ráda, že nemusíme, to ano, a kemping si znovu nedáme dřív než za dva roky, to také ano. A s láskou vzpomínat budeme, to se ví :-).

Původně jsme z Eilatu měli jet rovnou domů, ale protože to s dětmi bylo fajn a vlastně nebylo úplně kam pospíchat, rozhodli jsme se ještě pro jednu zastávku. A tak jsme po vyčerpávající procházce po mořském světě vyrazili z Eilatu směr Masada. Svoje předsevzetí nefotit tu poušť po cestě zpátky jsem splnila na sto procent, protože jednak byla mizerná viditelnost a jednak byl Giyora tak znaven, že jsem ho na část cesty střídala za volantem. I když to strpěl jen na půl hodiny, protože se bál, že takhle do cíle nedojedeme před zavíračkou bazénu. Celkem dvou a půl hodinovou jízdu všechny děti prospaly. V pět už jsme přebírali pokoj v ubytovně přímo pod Masadou, kterou po asi páté návštěvě myslím můžeme prohlásit za oblíbenou. Jednoduše vybavené pokoje se sprchovým koutem, skříněmi, patrovými postelemi a prostornou teráskou směr Mrtvé moře v novém objektu s bazénem, stylem krásně zapadajícím do „pouštněprázdného“ okolí. Na blbnutí v bazénu nám zbývala hodina, což vlastně bylo času tak akorát. Absence vany v pokoji kluky nejdřív zarazila, ale nakonec bylo o hodně těžší je dostat ze sprcháče než do něj.

Ta romantická měsíční krajina okolo je večer nevýhodou, protože tam fakt není, kam jít. Určitě ne s našima dětma. A že zrovna byly pěkně vyspinkaný a chodilo by se jim venku jedna radost. Bývali jsme si místo polopenze s nima mohli někam zaskočit. Ale tak plánujte si něco s třema prckama, že jo. Naštěstí i v devět večer běžely na dětských programech pohádky, což jim úplně stačilo. Nejmladší i nejstarší člen výpravy u toho spokojeně spali a já si aspoň mohla protřídit fotky.

Ráno se vstávalo klasicky před sedmou, což bylo fajn, protože jsme stihli ze snídaně prchnout dřív, než se sešlo celé obecenstvo. Do checkoutu Nevo a Daniel ještě na chvíli potrénovali tatínka v bazénu, zatímco já se za přítomnosti Eitana pokoušela zabalit věci. Přesně v deset Giyora hrdě předal na recepci klíče od pokoje a naše plně naložená Toyota startovala na sever. Znovu jsem se rozplývala nad omamnou nádherou Mrtvého moře a měsíční krajiny okolo něj. Prvně jsme projížděli okolo bez možnosti se v něm i smočit, sakra. Ale aspoň na fotku jsme přibrzdili.

Za dvacet minut jsme byli u Ein Gedi a protože vstup máme díky předplacené kartě zdarma a děti byly vzhůru, byl by hřích tam nevběhnout. Takhle v půlce července kolem poledne se škrábat s dětma po schodech do výšky k vodopádům zní jako dost šílenej nápad, ale říkali jsme si, že to kdyžtak zapíchnem hned u toho prvního. Nakonec jsme teda došli kousek za něj, na takovej malinko zapadlej flek mimo hlavní trasu, s malým vodopádem a kaskádovitými mělkými jezírky pod ním. Dokonce i větší plochej šutr na odložení věcí tam byl. Postarší pár turistů naložený ve vodě po pár minutách zdrhl a kromě toho, že tam sem tam někdo nakoukl nebo prošel, byl tenhle kousíček ráje na slušnou dobu jen náš. Pod vodopád Giyora původně přesvědčil jenom Eitana, kterej se logicky nejmíň bránil. Ale zas když to kluci viděli, nechtěli se nechat zahanbit, že. Mezi kaskádovitými jezírky byl balvan krásně vyhlazenej do klouzačky, což byla pro ty starší skvělá zábava, zatímco Eitan neustával ve snaze zbaštit aspoň jeden kamínek na mělčině vedle.

Tahle dvouhodinová zastávka byla na naší cestě skoro poslední. Ta úplně poslední, půlhodinová, byla neplánovaná, na silnici devadesát u jedné z palestinských vesnic, jejíž obyvatelé se rozhodli cosi pořešit tím, že na ní zastaví provoz. Lehce znepokojeně jsme se pokoušeli dohlédnout na začátek dlouhé fronty aut, jestli je tam kromě houfu lidí také policie nebo armáda. Ale nikdo se zpátky neotáčel, tak jsme doufali, že tam vpředu někde jsou. A byli, pořešili to rychle, houf se tříštil a ubíral neochotnou chůzí zpět k vesnici, žádný z dětí se nevzbudilo a my se pak už plynulou jízdou dostali dvě hodiny před šabatem v pořádku domů.

Sláva nazdar výletu 🙂

O tom, jak náročná byla s dětmi snídaně na hotelu se tady ani nebudu rozepisovat. Za zmínku stojí, že jsme byli středem pozornosti i u stolu stranou od všech. K mé velké radosti i stranou od klimatizace :D. Mladé bezdětné páry nás sledovaly s rozpačitými pohledy prozrazujícími myšlenku „my asi nikdy nebudeme mít děti“. Starší lidé hleděli s láskyplnými úsměvy a občas i jemně pokyvovali hlavami na znamení porozumění. Když si Daniel utřel čokoládovou polevu lívanců do bílého trička. Když Nevo po prvním kousnutí do pizzy prohlásil, že potřebuje na velkou. Samozřejmě velmi hlasitě. Když pod Eitanovou dětskou židličkou narůstala hromada rozmanitých pochutin, kterými jsem se ho snažila zabavit, abych se mohla najíst…

Dvě noci v Eilatu a dva cíle, které jsme nevynechali při žádné naší návštěvě. První z nich je Dolphin Reef. Když tam kluci s námi byli před dvěma lety, byla to honička. Ani s jedním z nich se nedalo domluvit, na molu jsme je museli mít v náručí nebo je držet za ruku, aby neskočili nebo nespadli do vody. A samozřejmě ve chvíli, kdy pochopili, že k delfínům nemůžou, už je to tam nebavilo. Potápěčské brýle na hlavu by si nenechali nandat ani násilím, v moři se mě Nevo držel jako klíště, když už jsem ho přesvědčila tam vlézt. A Daniel se naopak choval tak neohroženě, že jsme si ho na dosah rukou museli držet my. Teď už to bylo jiný kafe! Házet šipku do vody a baštit kamínky (to druhé celkem úspěšně) se pokoušel jenom Eitan :-).

Pláž je zastíněná stejně jako vyhlídky na delfíny na dřevěném molu, proto jsme se rozhodli prožít vlnu extrémního horka právě zde. Navlíkli jsme děti do UV oblečků, nezakrytá místa namazali padesátkou faktorem a na hlavy nekompromisně narazili kšiltovky. Přestože jsme chtěli vyjet fakt brzy, dorazili jsme se na delfíní pláž vzdálenou dvě minuty jízdy autem od hotelu někdy v půl jedenácté. Vedro bylo pekelný a odradilo dost návštěvníků, takže jsme se dovnitř dostali bez fronty a snadno našli místo ve stínu hezky blízko všeho. Děti vydržely koukat na delfíny docela dlouho. Pobíhaly po molu ze strany na stranu, povalovaly se spolu s námi na tlustých matracích a sledovaly ryby a potápěče. Přestáli jsme polední krizičku, kterou by Giyora byl na rozdíl ode mě ochoten řešit požadovaným odchodem na hotel k tabletům. Tak to teda ne, hošánkové, ten vstup nebyl zadarmo, budeme tu trčet aspoň do dvou, ať se vám to líbí nebo ne! Začali jsme vybírat z jídelního lístku restaurace, že se naobědváme. Těstoviny s plody moře? No sakra, ono to není košér… Naštěstí byla kus od východu jiná restaurace a nikdo neměl problém s tím, že si doneseme jídlo odtamtud. Hranolky a pizza vlily klukům do žil novou krev. Polední únava přešla a hoši se konečně začali zajímat o dění pod vodou. Unaveného Eitana Giyora vzal zpátky na molo k delfínům, že kdyby náhodou usnul, bude se mu na té matraci tam spát líp, než na ručníku na kamenité pláži, kde jsme mu ustlali dopoledne. Na obloze se nevím odkud vyrojily mohutné mraky a vytvořili příjemnou bariéru spalujícímu sluníčku. Plácala jsem se spolu s Nevem a Danielem ve vodě, užívali jsme si podívané na rojící se rybky, které někdo přes zákaz krmil (ehm), a hledali úlomky korálů. Pláž jsme nakonec opouštěli až kolem půl páté, krátce před zavíračkou.

Skvělej den jsme hodlali uzavřít večerní procházkou po promenádě v centru města po té, co se kluci pěkně prospí. Skoro to i vyšlo. Ale když jsme dojeli výtahem do třetího patra s Nevem v kočárku, Eitanem na mně v nosítku a Danielem v Giyorově náručí, uklízečka zapla extrémně výkonný a samozřejmě i extrémně hlučný vysavač..! V tu ránu byli všichni tři vzhůru a na pokoji se ke spánku vrátil jenom Eitan. 
Neumíte si představit mojí frustraci. Chytla jsem nerva a večer chtěla vzdát. Giyorovi se to říká, že stresuju zbytečně, když tu jejich únavu si pak vyžeru hlavně já, protože on to má na háku. Bylo z toho drobné manželské poštěkání a já večer musela zatnout zuby, když jsem oba starší podle dohody nechala na tatínkovi. Se mnou by si kluci vyběhávání do schodů k hotelovým recepcím ani sprint do dálky z dohledu rodičů neužili. Podle předpokladu to bylo poněkud náročnější, ale stálo to za to, ne že ne :-). I když jsme s Giyorou večeřeli až v jedenáct večer, kdy konečně dovezli objednané čínské nudle, protože sedět s těma přetaženejma dětma v restauraci jsme si netroufli.

Ten druhý cíl, který si v Eilatu nikdy nenecháme ujít, je podvodní svět Coral World. Vstupné je astronomické i se slevou, kterou tam Giyora má přes odborovou organizaci učitelů. Já měla skoro pořád plný ruce dětí, tak focení bylo převážně na manželovi. A ten to oproti mně trochu fláká :-). V deset jsme opustili hotel a naloženým autem zaparkovali u vstupu do parku. Kluci byli zas nadšený jako by to nikdy dřív neviděli, což je logický, protože si nepamatují, že to už viděli, že :-). V jedenáct jsme v tom příšerným vedru konečně vlezli dovnitř a předpokládali, že to za dvě hoďky budeme mít proběhnutý a v jednu vyrazíme na sever. Eitan po cestě v autě zabral a ustál i přesunutí do kočárku, což se moc hodilo, protože Nevo byl tak vystrašenej ze žraloků, že kdybych ho k jejich akváriu nenesla v náručí, asi by o tu parádu přišel. I tak se křečovitě držel a fňukal, že chce pryč. Až když pěstičkou zkusil pevnost skleněné zdi oddělující nás od žraločího světa, konečně se uklidnil a začal se rozhlížet okolo. U žraloků jsme pak byli ještě asi třikrát.

Mimo to kluci nakrmili zlaté rybičky, prošli se šest metrů pod mořskou hladinou v observatoři, jejíž vysokou věž si s tátou vyběhli až nahoru. Podívali se na krmení želv a zblízka si prohlédli různorodé obyvatelstvo korálů v mnohých akváriích venku i v klimatizovaných objektech (díky Bohu za ně!).

Nechat si udělat „profi“ rodinné foto byl rozhodně dobrý nápad, protože takových moc nemáme… Akorát to mělo být na začátku a ne až po čtyřech hodinách běhání s dětmi a za dětmi, kdy jsme úplně splavení park opouštěli, a možná bychom na té fotce i vypadali normálněji, když už to stálo dvacet šekelů. To jen takový malý tip pro ty, kdo tam třeba také půjdou ;).