Náš dům, náš hrad. Až příliš hrad.

Tak takhle… Nezbývá, než jít s barvou ven už teď, protože jinak další článek na blog přibude tak za dva roky nejdřív. Jestli vyjde, co si plánujeme, zažijete s námi:

  1. výběr nového potencionálního místa k žití na následujících asi dvacet let
  2. koupi pozemku
  3. stěhování do podnájmu poblíž pozemku
  4. prodej našeho domu
  5. stavbu nového domu
  6. … no a samozřejmě další stěhování 🙂

Jestli to ovšem budu stíhat dokumentovat. Tohle všechno se v ideálním případě udá v následujících dvou letech. Nevede nás k tomu překvapivě naše nová životní cesta s náboženskou praxí, ale úplně obyčejné praktické důvody.

Nevím, kdy se myšlenka na stěhování v rámci Izraele stala z nepohodlné akceptovatelnou a nakonec až lákavou. Možná další měsíc, kdy Giyora neměl čas na baráku na nic sáhnout, znovu ucpaný odpad v kuchyni, mokré fleky v obýváku na zdi po vydatných deštích… Možná se to spojilo s představou následujících dvou let, kdy se situace nezmění, protože ve „volném“ čase muž chce studovat druhý vysokoškolský stupeň (vyprávěl k tomu jakousi pohádku o spojení inženýrského studia s doktorandským, ale to už je podle mě fakt jako sci-fi). Taky jsem dlouho marně vymýšlela, jak nacpu do jednoho z dětských pokojíků tři postele a tři skříně. Dům byl totiž dimenzovaný pro maximálně dva potomky, ehm.

Giyoru jsem poznala v době, kdy už měl pozemek v Tal El koupený a právě vybíral svůj nový dům ze tří finálních projektů. No a já mu do toho začala kecat. Anglicky tenkrát, samozřejmě. Ale stejně suverénně. To bylo v pořádku, sám se snažil mě zasvětit. Jen nečekal, že moje představy se budou lišit od těch jeho :-). Já chtěla modernu, on klasiku. O kuchyni v barvě dřeva jsem nechtěla slyšet, zatímco jemu jiná nešla na mysl. A to ponechme stranou, že jsem vlastně vůbec netušila, co je v Izraeli klasika a co moderna a že jsem postupně začala zjišťovat, že řada mých výmyslů je zde absolutně nedosažitelná. Přes dohady skoro o každou dlaždici jsme to dohnali s kompromisy úspěšně do cíle, co se nám vlastně líbil oběma. Spokojeně jsme se nastěhovali s dvěma kocoury, co tenkrát tvořili jedinou součást naší malé rodiny.

Pak se narodil Daniel. S příchodem prvního dítěte se totálně přetočil svět a já začala důrazněji narážet na nepraktičnost našeho krásného domu. Nemohla jsem si nevšimnout už za těch pár měsíců, co jsme tu bydleli, ale mimčo to stokrát znásobilo. Masivní dřevěné designové dveře jak do zámku propouští po stranách dovnitř zvenku jak vzduch, tak veškerý troufalý hmyz leckdy respektuhodné velikosti. Vzdušný salon s vysokým stropem propojený s jídelnou tvořící obrovskou místnost, co v izraelské sychravé zimě nemá šanci vytopit ani supervýkonná klimoška, množství francouzských oken znemožňující umístění jakéhokoliv nábytku (a že ani u nich se moc neřeší izolace už je asi jasný, že), veliká koupelna, kterou teplovzdušný ventilátor ohřeje možná o tři stupně oproti venkovní teplotě, když ho pustím s patnáctiminutovým předstihem (jakékoliv jiné typy vytápění jsou nedostupné buď vůbec nebo finančně)… Dětské pokoje jsou maličké – na úkor prostorného obýváku. Přidejme si k tomu, že v Tal El má Giyora dva teď už dospělé syny, kteří brzy vyletí z hnízda. A s nimi zmizí i hlavní důvod, proč je dům právě tady. Rozumějte, nic z toho nevedlo k myšlenkám na další stavbu. Ale asi to tak v životě už bývá, že jak se člověk rozhodne, správné důvody se najdou.

Dalo by se to tu zvládnout, ale tohle nám připadá (zatím, ehm) jako lepší řešení. V Tal El je nádherně, ne že ne, zvlášť teď na jaře, když kvete les. Ale to je i na spoustě jiných míst v Izraeli. Na prodeji domu vyděláme, zbavíme se hypotéky a postavíme dům, co bude lépe odpovídat našim současným potřebám. Zní to jednoduše, že? Tak Bůh s námi :-).

P.S. Už při vybírání fotek k tomuhle článku mi nějak těžkne srdíčko. Až tak jednoduché to asi nebude… ;(

[Not a valid template]

Zima maskovaná za kvítka a divoké plány (co zatím neprozradím :-)) na pozadí stereotypu

Les v Tal El začíná pomalu rozkvétat. Narcisy se pyšní žlutými korunkami a nesměle vystrkují bílé a růžové hlavičky i bramboříky. Sasankám se zatím nechce. Snad se nelekly traktorů a houfů dělníků, co už půl roku rozrývají cestu, staví kruhový objezd, vyměňují elektrické sloupy a vodovodní trubky. Vesnička se rozrůstá o desítky nových domů a tomu se musely přizpůsobit sítě a komunikace.

Zdálo by se, že už přichází jaro, ale ne. Proradná zima se za kytičky jen sprostě maskuje. Pořád hodně prší, sluníčko se objevuje zřídka a když, paprsky sotva zvládají osušit silnice. Každá procházka byť jen na zahradu nebo za barák znamená návrat s botami obalenými kily bahna. Eitan by byl bahnem obalený celý, čili to logicky moc nepokouším. Kluci jsou dost doma. Jednak marodí, i když ne nijak kriticky, jednak využíváme, že ta možnost je, a když se jim úplně nechce do školky, tak je netlačím (no netvrdím, že pak občas nelituju :)). Vůbec si v té zimě dávám úlevy. Téměř neřídím budík – až se vzbudíme, tak se vzbudíme. Sice máme permanentně zpoždění, ale vychovatelky si už zvykly a nijak to nekomentují. Kluci prošvihnou ranní práce u stolků a dostaví se rovnou na setkání. Někdy je to mrzí a druhý den je snazší je vykopat z baráku včas, aby si něco stihli vymalovat, ale zas je to rychle přejde. Mně je to fuk, malují si i doma, takže co. Nemůžu říct, že by ten volnější režim měl jakýkoliv dopad na chování kluků, ať už pozitivní nebo negativní. Spíš má vliv na mě. Učím se zvládat vypjaté situace s větším nadhledem a už mě nestresuje, když vím, že na ně budu i několik dní po sobě sama.

Jak jste si možná někteří všimli, málo píšu. A výjimečně to není tím, že by nebyl čas. Ani tím, že mi přes fučící klimošky večer na klávesnici mrznou prsty. Jenom, prostě, no… Zvážili jsme naší budoucnost, spředli plány a pustili se do určitých kroků, co by snad měly vést k začátku jejich realizace. Aktuálně jsem především já ve víru řešení. Ono to není časově náročné, ale všechny myšlenky se ubírají jen jedním směrem. A není to nic, co bych chtěla sdílet, aspoň ne zatím. Jakmile sednu k počítači, během pár minut se stočím ke kalkulacím, hledání příslušných informací, variant a komunikaci s kamarádkou, co za mě řeší věci v Čechách. Až to pokročí a začne se to vybarvovat jasněji, půjdu s barvou ven i na blog, se ví.

Vypnout dokážu jen při čtení. A jsme u toho, že „vše se děje k dobrému“ (v hebrejštině se to řekne „hakol le tova“ a používá se to tu dnes a denně). Za poslední dva měsíce jsem přečetla čtyři a půl knihy, což je víc, než za pět let předtím. Věřím, že to bude mít ve výsledku pozitivní vliv i na blog, protože čtu převážně česky :-).

Jinak se u nás zatím nic nezměnilo. Giyora je stále zavalený prací, já prádlem. Neustávající déšť nám vytvořil na střeše bazén, který na třech různých místech protéká do obýváku. Zahrada dál pustne, neudržovaný travní porost přikryla vrstva opadaného listí. Denně dozrávající citrony nestíhám zpracovávat a to už máme tři sklenice naložených plátků. A přidala jsem k nim i pár plodů čínské mandarinky, co se taky nevzdává.

Cestou do školky nám hudební doprovod v autě dělají aktuálně křepčivé skladby k svátku Purim. Nechci se chlubit, ale už to švihám tak dobře, jak kdybych tady předškolní docházku absolvovala taky. A kluci zas umí zanotovat „kočka leze dírou“ a tak, protože cestou ze školky je výběr na mně ;-). Ještě před Purim bude Tu bišvat, svátek stromů, ale písničky chlapce nezaujaly, čili jsme lehce napřed. Klukům slibujeme, že s Tu bišvat už přijde jaro. Takže jaro, šup sem k nám, než nás další účet za elektřinu kvůli topení totálně zruinuje!

[Not a valid template]

Radosti zimy, bouře a viry…

Po bouřlivě deštivém týdnu o šabatu na promáčenou krajinu konečně vykouklo hřejivé sluníčko. Ač obvykle prcky do synagogy netahám, protože si doma dost vyhrají a snažit se to vypakovat na určitou hodinu z baráku je prostě zbytečný násilí, tentokrát jsme šli dokonce dvakrát – na dopolední i večerní posezení. Kamarádka Shuva se po třítýdenní odmlce vrátila s rodinou do Tal El. Rozrostli se o pátého potomka, holčičku Or.

S těmi slejváky to tentokrát nebylo jen tak. Že se voda žene po silnicích a kdejakým celoročně vyschlým potokem tu známe dobře, ale řeky vylité z koryt ve městech, surfaři v ulicích Tel Avivu, rušení vyučování a dokonce oběti na životech při záplavách už je při standardní nepřipravenosti indikace skutečně extrémního počasí.

Tal El je na kopci a náš dům v nové zástavbě, kde kanalizace na silnicích je, čili zde se s vodou moc nebojovalo. Pokud teda nepočítám hadr na podlaze v obýváku u zdi, která prosakovala s neobvyklou intenzitou prozrazující enormně zvýšené srážky. Až jsem vyslovila obavy, jestli Bůh na ten slib o povodni nezapomněl. A neměla jsem je sama, Giyora dostal do whatsapp skupiny kolegů z práce zprávu, že v safari v Ramat Gan se zvířata začínají řadit do dvojic :D. Mno, to jen tak pro odlehčení nebývale vážné situace.

Daniela v úterý ve večerních hodinách položil protivnej virus. Vysoká horečka, bolest hlavy, blouznění, zvracení, nechutenství, prostě fuj. Z věčně poskakujícího dítěte byl užmoulanej hadr a my si s Giyorou, který byl naštěstí s námi celou tu dobu doma, nepřáli nic jiného, než aby zas začal provokovat, pošťuchovat, ječet a dělat úplně cokoliv z toho, čím nás běžně dokáže vytočit. Doufám, že si ten pocit budu pamatovat, až na to zas dojde :-). Když ve čtvrtek večer konečně zas dostal chuť k jídlu, zatraceně se nám ulevilo.

Nevo si dal též pohov od školky. V pondělí zůstal se mnou a s Eitanem, protože prý už s námi dlouho nebyl doma. Ve středu bylo Giyorovi pohodlnější ho vzít s sebou na schůzku než do školky, ve čtvrtek bylo vyučování v celé oblasti zrušené a v pátek, kdy už Danielovi bylo dobře, jsme se s Nevem kvůli třem hodinám nehodlali dohadovat, že by se tam už možná mrknout měl, a nechali si je zas doma všechny. Na to, že jsme byli permanentně zavřený doma, Daniel byl vyřízenej a nevyvenčenej Eitan bojkotoval polední spaní, usínal pozdě odpoledne a pak po večerech strašil, to bylo celkem v pohodě. Ale tak je zřejmé, proč na blog zas nic týden nepřibylo, že.

Vůbec by nebylo od věci, kdyby tím místní zima skončila. Kromě astronomického účtu za elektřinu, který za měsíc leden zcela jistě obdržíme kvůli zuřivé snaze o vytápění mizerně zaizolovaného domu (to je v Izraeli bohužel nepřekvapivý stav i u novostaveb), jsme ještě museli pořídit nové přední pneumatiky auta. Jak to souvisí s deštěm? Celkem přímo… Pod kalužemi se těžko odhaduje tvar i hloubka díry v silnici. Čili jsem vedle ve vesnici na kruháči vlítla do jedné tak solidní, že jsem za pár vteřin jela po ráfku. Mno, prý jsem to jen uspíšila, protože bychom je stejně museli vyměnit při následujícím testu.

Na druhou stranu, rádi bychom s klukama zopakovali sněhovou zkušenost. Ta první moc nevyšla. Přijeli jsme k zasněženému Hermonu a když jsem viděla ceny za vstup, prokázalo se, že stále nejsem dostatečně asimilovaná Izraelka. Razantně jsem celé rodině zatrhla možnost si za 160 šekelů postavit sněhuláka. Místo na Hermon jsme se tak šli projít na kopeček podél cesty, kde se povalovaly špinavé polozmrzlé zbytky nedávné sněhové nadílky. Fakt jsme zapomněla, jak vypadá zima. Z chladného větru mi okamžitě začal kapat nos, slzely mi oči a prsty byly prokřehlé jako už roky ne. Kdybych se nemusela soustředěně vyhýbat kravskému trusu, určitě bych si všimla ještě něčeho. Kluci byli z prvního seznámení se sněhem rozpačití a částečně i zklamaní, což se vzhledem ke kvalitě prostředí a sněhu dá pochopit. Zas jsme se díky tomu aspoň prvně podívali v zimě do parku Banias. Park protkaný potůčky a hromady spadaných listů poblíž by naše mláďata mohly zaměstnat i na několik dní. Užili jsme si s Giyorou perné chvilky obav, kdo kam spadne, trochu pokřikování „neběhej přes ten most“ a „klouže to“, ale dobře to dopadlo. V bahně se nakonec vyválel jenom Eitan. Moc jsem vám chtěla vyfotit ty kamenné piknikové stoly pokryté žlutými listy z fíkovníků nad nimi, ale děti příliš rychle uháněly k vodě… Tak si tam zajeďte radši sami, je to tam v tomhle období nečekaně pěkný :-).

[Not a valid template]

Po Chanuce

Chanuka je za námi, koblížky všechny snědené, blikacím a zpívajícím drejdlům došly baterky a děti se vrátily po prázdninách zpátky do školky. Kluci teda dál trvají na poslechu chanukových písní cestou v autě, tak už je aspoň umím všechny i já.

Tyhle prázdniny pro mě byly zlomové. Úplně prvně jsem si dobrovolně troufla nezapsat kluky do družiny a nechat si je doma i přes to, že tři dny jsme byli sami bez Giyory. Přiznávám, že jsem se toho celkem hrozila a říkala si, kolikrát asi budu litovat. Kupodivu vůbec. Šlo nám to spolu nad očekávání dobře (nutno poznamenat, že ta očekávání nebylo těžké předčit :D)) a i s dvěma dny bez možnosti hnout se kvůli počasí z baráku to bylo úplně v pohodě. Asi mi ti drobečci dospívají. Nebo že by dospívala maminka? Něco z toho určitě ;).

Týden před prázdninami byl víc nabitý než ostatní. Giyora pracoval dnem i nocí a horko těžko se utrhával k pomoci s dětmi. A když přece jo, bylo to maximáně na pár minut, co jsem byla ochotná risknout, že se místo na drobotinu bude víc soustředit na telefonní hovor nebo usne. Absolvovali jsme dvě chanukové besídky. Ten první, u Daniela ve školce, byl jen pro maminky. Zpívá se a tancuje a to je druh zábavy, který v ortodoxní společnosti nepraktikují ženy a muži dohromady. Nepřipadá mi to divné, ujeté ani postavené na hlavu. Prostě to tak je. Ať si každý vybere, co je mu blízké. Má to své výhody – ne vždy mohou přijít oba rodiče, tak takhle aspoň děti nemusí závidět nikomu, kdo je tam oba má. Nestává se často, že by mě měl Daniel jen pro sebe, spíš skoro vůbec, a zářil štěstím tak, že jsem si znovu připomněla, že čas jen pro nás dva musíme do programu zařazovat více.

U Neva ve školce jsme byli s Giyorou – a Eitanem. Původně jsme plánovali nechat mimino s Danielem a babysitter, ale když tu byla na zkoušku, Giyora usoudil, že to nepůjde. A jestli se to nezdálo Giyorovi, já neváhala ani na chvilku. Eitanovi se besídka líbila, se zaujetím sledoval tanečky a s chutí si dal další koblihu.

Během Chanuky přišla fest zima a pořád drží. Jedna bouřka střídá druhou, leje jako z konve, denní teploty mezi 13 – 17 stupni. To se nesmějte, to myslím vážně, že je to zima! Klimatizace v domě fučí teplý vzduch o sto šest, já a děti se tu potulujeme v oblečcích z mikroplyše (na Giyoru jsme zatím nesehnali :-)), kočky znovuobjevují dlouho nepoužívaná útočiště co nejblíže stropu a Eitan si ochotně nechává nandat bačkůrky. Objevila se dvě nová místa, kde ze stropu prosakuje voda. Jestli někdy budeme stavět další dům, určitě to nebude s rovnou střechou…

Přehoupli jsme se do roku 2020 a my se brzy budeme muset rozhodnout, kam zapíšeme kluky příští školní rok. Aktuálně to vypadá, že je z náboženského vzdělávacího systému vysadíme. Pořád váháme, probíráme to horem dolem a každý týden je to jinak, ale protože z našeho domu se neplánujeme hnout, nebudeme dál děti oddělovat od místní komunity. Je to rozhodnutí vážné a zřejmě by nás stálo pokrývky hlavy, protože by dál nešlo reprezentovat věřící, když k tomu veřejně nevedeme děti. Ačkoliv doma jinak vše zůstane jako je to teď. Moje představa o stěhování se do místa, kde je to namixované, je tam úroveň vzdělání stejně vysoká jako v naší oblasti, nepohoršíme si v kvalitě bydlení a nebude to dál od moře než Tal El, zatím nevypadá realizovatelně.

Jinak dál fofruju jak na horské dráze – rozvoz dětí, úklid, prádlo, úklid, přebalování, úklid, jídlo, úklid (a uklizeno fakt není :D). K tomu si junior začíná klást vlastní nároky na trávení volného času. Už pochopil, že když prší, bude mi botičky na ven cpát do rukou marně, ale běda, jak ne. To je neodbytnej. Ale tak zas můžu být ráda, že mě trochu provětrá, ne že ne. I když je to po zahradě a blízkém okolí. Jeho nadšení z každého kamínku, co vydloubne z bahnité půdy, mokrých listů a broučků úplně nesdílím, ale není od věci si zimní krajinu prohlédnout i takhle na makro. Je s ním sranda a ten krátký čas, co denně máme jen sami dva, si užívám naplno.

Večer bývám hodně unavená, bolí mě celé tělo a ve chvíli, kdy se konečně dostanu k psaní, jen mžourám na monitor a v hlavě mi šumí. Čili to obvykle vzdám, přečtu si aspoň stránku z Tóry a pár dalších z knížky v češtině, co mám v ebooku. Jo, kupodivu jsem ho po letech objevila a oprášila (a že to byla solidní vrstva :D).

No a teď je přesně ten večer… Tak dobrou :-).

[Not a valid template]

Do Izraele? A s dětmi? Ano! Ale buďte připraveni :-)

Letecké společnosti se předhání v nabídkách levných letenek a Eilat nebo Tel Aviv v nich často září jako dostupné svým způsobem exotické destinace, kde by se i v zimních měsících dalo ohřát. Izrael má bezpochyby dětem hodně co nabídnout, ale také má svá specifika, která stojí za zvážení, než se sem vydáte. Tak pozor. Dřív než pod tlakem koupíte letenku za tak super cenu, že zítra už tam určitě nebude, čtěte. Nechci vás odrazovat, ale není na škodu být připraven. Ať pak nefňukáte, že místo klokanů děti radši mohly krmit labutě na Vltavě a nekazíte mé milované Izraeli jméno :-).

Ubytování

Především, zkontrolujte prvně ceny ubytování, mohly by být nad očekávání vysoké! Zvláště v destinacích, jako je Eilat nebo Mrtvé moře a o svátcích, kdy se vyráží dovolenkovat místní – to bude i problém s dostupností. Slušné ubytování pod 400 šekelů na noc a rodinu budete hledat těžko. Pod stan na jih jsme s rodinou ještě necestovali, ale někdo určitě ano, čili buď se poptejte ve FB skupině „Izrael – cestujeme bez cestovky“ nebo googlete. My zkusili jen tee pee v Negevu a i uprostřed horkého léta jsme v noci mrzli (teplota proti denní spadla asi o dvacet stupňů). A bylo to za „solidních“ 560 šekelů za noc.

Airnb nebo couchsurfing tu není zdaleka tak rozšířený jako v Evropě. Půjčení karavanu nebo obytného vozu si ověřte s předstihem. Izrael je malá zem a přejezd do sousedních států je v lepším případě problematický (to i na Palestinská území), v horším nemožný, čili to tu není příliš populární.

Počasí

V zimních měsících, zvláště v lednu a v únoru, očekávejte Déšť. Jo, s velkým D, opravdu. Ne ten, co znáte z Evropy, že si vezmete deštník, nepromokavé boty a jdete. Tady nepůjdete. Možná ani nepojedete. Během týdenního pobytu zcela určitě chytnete nějaký slejvák a bouřku. Průtrž mračen, silný vichr, můžou padat kroupy a na horách bude sněžit. Když budete mít kliku, tak i v Jeruzalému. Silnice se mění v potoky a řeky, odvádění vody buď není řešené nebo je nedostatečné. Sníh je absolutně paralyzující, všichni mají samozřejmě letní gumy…

V Eilatu a někde úplně na jihu pršet nejspíš nebude (foukat jo), ale kromě písečné bouře, což vás asi v poušti tolik nepřekvapí, jsou časté i povodně. Stačí, když někde za kopcem spadne pár kapek a je vymalováno. Voda se nevsakuje, žene se po povrchu, bere sebou šutry, větve, plní koryta řek, které jsou většinu roku vyschlé. To může být pro středoevropana velmi zajímavý přírodní úkaz, ale takový zásek před úsekem zatopené silnice na několik hodin s malými dětmi sranda rozhodně nebude.

V létě neprší. Ale případné trajdání po parcích nebo plácání se u moře není bez omezení. Moje děti přes léto mezi desátou ráno a čtvrtou odpoledne vůbec na sluníčko nechodí. Ani s čepicí a krémem padesátkou. Pálí to prostě tak moc, až je to nebezpečné. Bazény ubytovacích kapacit a dětská hřiště bývají zastíněné, což je fajn, ale kvůli tomu se sem s děckem asi nepoženete.

Jídlo

Pribináčka tu nemaj, jogurty a sýry jsou drahé, dětskou šunku s nad osmdesátiprocentním obsahem masa nenajdete. Sympatické jsou ceny zeleniny, ale nevím, jak ochotně vám ji děcka chroupaj. Na ulici se najíte, ale také ne za pakatel. Například za falafel v pita chlebu zaplatíte 17 – 25 šekelů. Jestli jste z těch, co si říkají, že mekáč to jistí, tak nejistí – nevím, jestli je někde dražší než v Izraeli. A cheesburger budete hledat úplně marně, mixovat sýr a maso není košér. A to ani v pobočkách, které košér nejsou – lidi to tu prostě nejsou zvyklí jíst.

Případné pivko taky za pifku, v supermarketu 8 šekelů za půl litru, cenu v restauraci – no i na letišti v Praze mají levnější.

Šabaty

Šábes vám může pěkně pokazit plány. Většina supermarketů, obchodních domů a část restaurací (košér) je o šabatu zavřená. Zavírá se v pátek po poledni a otevírá asi dvě hodiny po západu slunce v sobotu, ale ne všude. Nejezdí MHD, může být problém s půjčením auta. Dostat se z recepce do hotelového pokoje v osmnáctém patře šábesovým výtahem bude s dětmi nepříjemně dlouhý výlet :-).

Parky bývají otevřené a v turistických (nebo arabských) částech si nakoupíte v pohodě, čili to chce jen evidovat, kde budete a jestli se tam případně máte jak dostat.

Silniční provoz

Slyšeli jste v rádiu někdy hlášení, že na silnici je nehoda a v protisměru se vytvořila kolona kvůli zvědavcům? Ano, vážně se to tu stává. Pokud se budete pohybovat půjčeným vozem, plánujte cesty mimo dopravní špičku (7:30 – 9:00, 15:30 – 18:30), jinak se můžete seknout i na víc než hodinu v  koloně. Pruda i pro dospělé, natož pro děti… V Tel Avivu nic jako „mimo dopravní špičku“ myslím neexistuje. O tom, jak se v Izraeli řídí, kolují i po českém netu samostatné články… Když to shrnu – je to spíš pro otrlé.

Kdy nejezdit

Nejezděte o Pesahu a v druhé půlce srpna! Pokud tedy nestojíte o pořádný mumraj, Kineret a pobřeží Eilatu přeplněné stany a nekonečné zácpy na silnicích. To dovolenkují místní. Také o Sukotu, ale to už se i celkem dá. Navíc většina svátků s sebou ponese podobná omezení jako šabaty.

To je tak, co mě v rychlosti napadlo. Jestli zvažujete i další aspekty a máte dotaz, klidně mi napište. Sláva nazdar výletu 🙂

Park Ein Zeitim a jeskyně Paar

To je tak, když se plánovaný rodinný výlet smrskne na okruh autem a dvě krátké zastávky. Protože nejstarší dítě chytlo vira, jde před dnem D spát s horečkou a vzbudí se sice bez ní, ale s bolestí hlavy. Dvouhodinové váhání, jestli vyrazíme, Daniel rozlouskne, když se posilněn dávkou paracetamolu začne s Nevem honit po baráku, skáčou po sedačkách a mlátí se svršky, do kterých se mají navléknout. Jedem, místo z gauče na televizi budou koukat z okna na pasoucí se stáda krav a koní a malebnou podzimní krajinu Horní a Dolní Galileie.

Zamířili jsme do oblasti Dalton, kde jsme se chtěli projít u břehu jednoho z umělých jezírek a uvařit si čaj. Se nepovedlo, po pár set metrech prašné cesty nás zastavila proláklina, kterou by projel možná džíp. Náhradní řešení nabídl blízký park Ein Zeitim. Vysoké štíhlé borovice tvoří řídký les, který je vybavený množstvím dřevěných stolů s lavicemi. Uprostřed týdne prázdných, ale řada opuštěných ohnišť dává tušit, že místo je jinak hojně navštěvované. Děti se škrábaly po obří dřevěné prolézačce, couraly po lese, sbíraly šišky a kamínky.
Odtamtud navzdory navigaci vybíráme pro návrat domů silnici lemující hranici Libanonu, abychom jeli víc přírodou než přes vesnice, a přemýšlíme, kde uděláme další zdravotní procházku. Ujedeme sotva pár kilometrů, Daniel začne fňukat, že ho zas bolí hlava a Nevo, že potřebuje na malou. A tak parkujeme na prvním fleku, na který narazíme…

Člověk se sem tam na nějakém místě ocitne úplně omylem. Nejen, že tam vůbec neplánoval zavítat, dokonce je to v dané situaci krajně nelogické, možná i trochu hloupé a nebezpečné. Ale stejně se to stane. A pak to tam vypadá naprosto magicky. Přesně jako v přírodní rezervaci okolo jeskyně Paar v Horní Galilei. I když jsem bahno z bot sundavala mnohem delší dobu, než jsme tam strávili, stálo to za to :-).

[Not a valid template]

Naše šabaty

Po každém šabatu si říkám, že už jsem o nich dlouho nic nepsala. Říkala jsem si to na jaře, v létě, na podzim a … místo toho je tu slušná řádka šabatů, o kterých nepadla ani zmínka. No a teď v zimě, po roce od konverze, jsem konečně začala psát. Ale už se s tím patlám dva týdny a není z toho nic kloudného. Takže místo výčtu seznamu pravidel, která dodržujeme a která ne a našeho víceméně stereotypního programu šabatu napíšu to, co považuji za nejzásadnější. Máme je rádi!

Už to dávno není nuda, pruda a trápení. Neotravuje nás, že „trčíme“ v Tal El a neremcáme nad tím, co všechno nemůžeme a o kolik by bylo jednodušší vytáhnout děti na výlet. Vytratily se touhy zkontrolovat příchozí zprávy na mobilu, vyprat aspoň jednu pračku nebo dát konečně do kupy tu bezpečnostní místnost. Holt je šabat a nazdar. Nic nevytváříme, nepřekopáváme, nepředěláváme. Máme pauzu od okolního světa a svět má pauzu od nás. Neovlivňuje nás nic kromě toho, co se děje přímo s námi, doma, v Tal El, na zahradě, mezi mnou a Giyorou, mezi dětmi. Modlíme se, jíme, hrajeme si s dětmi a couráme po blízkém okolí. A i ten relax se nakonec v tom pětadvacetihodinovém striktně nařízeném odpočinku najde. Šabat se pro mě stal dnem upevňování vztahů v nejužším rodinném kruhu.

Jakkoliv nám připadalo postavené na hlavu, že by den, kdy chlap ženskou nechá třikrát na dvě hodiny (pátek večer, sobota ráno a sobota večer) samotnou s dětmi na krku a jde se zavřít do synagogy, měl mít nějaký význam pro rodinu, teď už pozitivní dopady vnímáme. Ač si prý Giyora při modlení občas připadá jako blbec, jindy zas cítí sílu, kterou modlitba dává. Duševní teda. Tu fyzickou po začátku školního roku dočerpává poledním spánkem. Já přes den zatím stále odpadám jenom výjimečně a když Giyora bere Neva s Danielem na obvyklou návštěvu ke starším bráchům, snažím se čas, který mám k dispozici, využít ke čtení. Louskám Tóru v hebrejštině. Teda skoro denně, ale o šabatech tomu dávám víc než stránku. Vzhledem k tempu, jakým se už přes dva měsíce prokousávám první z Mojžíšových knih, budu se potřebovat dožít přibližně věku Metuzaléma, abych to stihla dočíst.

Celkově ve vztahu mnohem víc vládne harmonie. Hádky, ke kterým s našimi temperamenty dříve docházelo relativně často, zmizely. Komunikace s Giyorou nám s Boží pomocí jde nějak líp :-). Bezpochyby jsme prošli pozitivním vývojem. Na kolik se na něm podílelo, že jsem už třetím rokem nezaměstnaná a že se narodil Eitan, si netroufám odhadnout. Ale věřím, že nejvýznamněji přispěla právě náboženská praxe.

Tak všem přeju spoustu Božího požehnání :-).

Tal El. Fotografie nebyla pořízena o šabatu (se nesmí :-))

Gan Guru a Mayan Harod v poslední třetině listopadu

Zatímco mrňavé opičky v lese v Yodfat jsme byli krmit už mockrát, s klokany a papoušky to byla premiéra. Giyorovi vyšel od začátku školního roku snad první volný čtvrtek, takže kam jinam vzít tu naší smečku, než na zvířátka. Počasí bylo na výlet dokonalé, slunečno s teplotami lehce nad dvacet stupňů. Co by si tak člověk v poslední třetině listopadu mohl přát :-). Celou cestu údolím Emek se nám nad hlavami proháněla hejna pelikánů, kačen a kdo ví, čeho ještě, každopádně podívaná to byla nádherná. Na video se mi to v plné parádě zachytit nepovedlo, takže kdo můžete, radši se tam honem jeďte podívat.

V parku Gan Guru kluci byli ve svým živlu a klokánci tak sladcí, že se jich nebál ani Nevo, který má jinak ze zvířat respekt. Bylo prázdno, jak se v pracovní den sluší a patří, a osazenstvo bylo správně hladové. Klokani s radostí chroupali nabídnuté granule a nechávali se hladit. Papoušci nám posedávali na ramenou i na hlavách a uzobávali kousky jablíček napíchnutých na špejli.

Eitan byl tak nadšenej, že může něco krmit, že by nejradši cpal jídlo i robotickým dinosaurům.

Cestou domů jsme se stavili ještě v parku Mayan Harod. Když už jsme se pohybovali poblíž, nemohli jsme tohle místo jen tak minout. Na koupání to moc není, ale tušili jsme, že to Danielovi těžko vysvětlíme, tak jsme mu oblékli plavky a počkali si, až ho přesvědčí studená voda. Vlastně ani neměl v úmyslu se máchat víc než po kolena, ale uklouzl. Nenechal se rozhodit a klidně v tom mokrým triku coural dál. Ostatní členové smečky zůstali sušší, ač Eitana bylo nutné dost pevně držet. Ve finále se spokojil s házením kamínků do vody.

V parku jsme hodinu před zavíračkou byli jediní návštěvníci, když nepočítám kočky, které tím evidentně trpí, protože se nám v nestřeženém okamžiku pustily do citronového koláče. Přestože byl pečlivě zabalený v tašce. Potvory. Klika, že stejně nezbyl čas uvařit čaj, jak jsme si plánovali, tak koláč nechyběl :-).

[Not a valid template]

Vichr, oslavy a Danielův rituál v první listopadové půlce

Tak jo, je za námi první půlka listopadu, uf. Venku typické požárové počasí. Období, kdy páry nízko kroužících letadel okamžitě vzbuzují podezření, že někde hoří. Vítr suší krajinu i nás, pálí nás oči, máme popraskané rty, kůži podobnou želví a ránu statickou elektřinou můžem čekat i od hrnku s kafem. Nevo s Danielem se chudáci bojí čehokoli dotknout.

Máme za sebou další ze zběsilých týdnů, kdy jsem se ani nedostala k psaní, a jedinou tvůrčí činností bylo pečení chleba, aby mi tamagoči v podobě kvásku nepošlo. Jo a dort pro Neva takticky nazvaný „hora Nevo“, protože jedinou dekorací, co jsem v omezeném čase dokázala vytvořit, byl kopec šlehačky posypaný barevnými cukrovými kuličkami. Jen jsme doslavili ty naše dva zářijové kousky, už se nám do dalšího roku života překlopil třetí. 11. listopadu byly Nevovi čtyři roky a my s Giyorou oslavili osmé výročí našeho civilního manželství. Teď, rok po konverzi k judaismu, kdy už za sebou máme i židovskou svatbu, si říkám, že nám Bůh schválně to civilní datum narozením Nevouše zazdil :-).

Že se v noci z pondělí na úterý urputně „slavilo“ i v Gaze a noční oblohu od Sderotu až k Tel Avivu v krátkých intervalech osvěcovaly rádoby smrtící ohňostroje, jsme se dozvěděli až ráno. Z Gazy to k nám zatím nelítá, ale i tak jsem považovala za vhodné cestou do školky zkontrolovat, jestli děti ví, co dělat, když se rozezní sirény. „Zacpat si uši“, odpověděl mi Daniel suverénně na dotaz. Hm, jestli jsme něco nezanedbali… Vlastně jsem si jistá, že jsme jim to říkali, ale jak to (naštěstí) nemají spojené s žádným traumatizujícím zážitkem, zjevně si to nepamatují.

Jakkoliv to v jižní půlce Izraele vypadalo dramaticky, když jsme se ve středu ráno vydali směr Tel Aviv, byl klid. Daniel dostal termín rituálu nutného pro připojení se k vyvolenému národu. Na místo činu jsme dorazili přesně na čas a oba kluci si kupodivu vybavili, že jsme se tam s Giyorou brali. Celá akce tentokrát trvala necelou hodinu a ne přes půl dne. A bývalo by to bylo za deset minut, kdyby Daniel spolupracoval. Snažila jsem se ho přesvědčit, že při ponoru do mikve může všem krásně předvést, jak se umí potápět, ale nezdálo se mu to už dopředu. Tak místo toho předvedl celému Hod Hasharonu, jak umí vřeštět, když ho v mikve proti jeho vůli máchal na dvakrát Giyora. To ovšem ten den bylo díky Bohu jediné drama. Když už jsme tam byli, chtěli jsme kluky protáhnout s koloběžkami v novém přístavu, ale protože bylo kolem poledního a ten den extrémní horko, začali jsme hledat v okolí klimatizovanou dětskou hernu. On by parking v Tel Avivu vyšel cenově podobně jako vstup, kdybychom ji ovšem v Netanyi, kam jsme zamířili, našli. Natrefili jsme asi na jediné obchodní centrum v zemi, kde nebylo, kam upíchnout děti a mimino. Naštěstí hned naproti byla Ikea a její skvělá hernička pro děti od tří let. Děti se tam dají odložit zadarmo na hodinu a rodiče dovnitř vůbec nesmí. No úplnej sen, hehe. Zamávali jsme šťastně zářícím potomkům a mazali se s Giyorou a miminem do restaurace najíst. Obávali jsme se, že nám do čtvrt hodiny budou z herny volat, ale kluci překvapili a vydrželi až do poslední minuty. Budeme to praktikovat častěji.

Cestou zpět jsme se zasekli v protivný zácpě jen kousek před cílem. Protivná zácpa v Izraeli je pro představu asi 5x protivnější než ta nejhorší v Praze. Daniel díky tomu prvně prošvihl trénink fotbalu, ale stejně tam tentokrát nechtěl. Zřejmě si potřeboval zpracovat ten náročný den, jinak se tam totiž vždycky strašně těší.

Transformace kompletní Erezovic rodiny na židy je tímto oficiálně dokončena. Švagr si to vysvětlil po svém a když u nás v pátek před příchodem šabatu s rodinou byli slavit Nevovy narozeniny, pozval nás na příští šabat k nim domů na grilovačku. A překvapeně na mě s manželkou třeštili oči, když jsem jim oznámila, že šabatů se vůbec nechci vzdávat.

Giyora si z posledního školního výletu přivezl zákeřného vira a celý minulý šabat prospal. A od té doby ta potvora postupně klátí ostatní členy rodiny. Myslím, že jsem na řadě. To by tak odpovídalo, protože dům se pomalu dostal do maličko lidštější podoby, hory prádla znatelně poklesly a já si na zítra plánuji vzít Eitana na kontrolu stavu těch asi dvou stromů v Tal El, co by se měly odít do podzimních barev. Jestli na nich při těch vichrech vůbec zůstalo listí…

A to jsem si myslela, že bude čas se podělit i o nějaké myšlenky, hm. No nevadí, jednou snad bude :-).

[Not a valid template]

Po podzimních svátcích – změny režimu, návštěva rabinátu, fotbal a tak

Dva týdny od skončení svátků a ještě se z toho pořád vzpamatováváme. Jak se předpokládalo, dostali jsme až teď vyjádření od zodpovědného člověka k požadavku vyzvedávat Neva denně ve dvě. Neprošlo to, jak se také předpokládalo. Denně v půl druhé nebo ve čtyři, nic mezi tím. Definitivně tedy ztrácíme možnost v případě potřeby nechat Neva ve školce déle. Od začátku týdne pro něj jezdím na půl druhou a zhruba dvacet minut zevlujeme okolo školky nebo v autě, než se přiblíží čas vyzvednutí Daniela. Vyřešilo nám to chybějící čas na povídání, protože po cestě do školky posloucháme v autě české dětské písničky a po cestě domů, kdy trvám na rádiu, protože dvakrát denně ty songy nedám, se mě Daniel neustále na něco ptá. A i když já se snažím ptát obou, Daniel mladšího bráchu obvykle nepustí ke slovu. Pozitivní je, že Nevo dál dostává oběd, dřív před všemi, v kuchyňce, kde dělá společnost Míe, thajské holčičce, která také chodí domů v půl druhé. Věřím, že kromě Neva, co si jídlo v klidu stranou užívá, to vítá i Mía. Vlastně to dopadlo k všeobecné spokojenosti a neflexibilitě systému můžem akorát tak poděkovat.

V neděli jsme absolvovali rodinný výlet na rabinát do Haify. Nakrkli nás. Schůzka je tři měsíce domluvená na půl třetí. To není termín, který bychom si snad vybrali, ten jsme dostali. Že se kvůli tomu Giyora musí uvolňovat z práce samozřejmě nikoho nezajímá. V den schůzky mi před polednem volala sekretářka, jestli můžeme přijít už ve dvě. To prosím není výjimečná situace, šoupat časem se pokoušeli snad při každé naší návštěvě. Slíbili jsme, že zkusíme dorazit dřív, ale že nevíme, jestli to na druhou stihneme. Důvod posunu schůzky nesdělili. Přihnali jsme se ve dvě a pět minut a v plném složení trčeli v maličké čekárně celých 40 minut. Nevím, jestli jsme sami, kdo ten dojem má, ale připadá nám to poněkud mimo od B-žích principů… Zrovna u takové instituce, ehm. Když nás pozvali dovnitř, kluci byli samozřejmě znudění, nespolupracovali a ani v nejmenším se jim nechtělo být potichu, i když je o to rabíni žádali. Při nahánění Eitana a marné snaze tišení větších jsme odpověděli na pár otázek. Sprdli mě, že Giyorovi nepřipomínám, aby se v poledne a večer modlil. Zajímalo je, jak jsme pokročili, a kde má Nevo jarmulku. Byli jsme si jistí, že se nemáme čeho obávat, žijeme prostě svůj víceméně ortodoxní život a všechny podmínky jsme splnily. Ale i když Daniel po právu židovství dostal, extra příjemný rozhovor to nebyl. Teď čekáme, až bude termín mikve, pak si vyzvednout dokumenty na rabinátu a předat je na ministerstvo vnitra a gijur celé rodiny bude kompletní.

Jinak se máme dobře. Užíváme si chladnějšího počasí, úrody ze zahrádky a překrásně barevných západů slunce. Co se posunul čas na zimní a stmívá se fakt hodně brzy, jsme často s klukama pořád ještě venku. Obvykle na zahradě nebo na hřišti pod domem. Případně na fotbalovém hřišti v blízké vesničce, kam Daniel začal chodit kopat. Dvakrát byl na zkoušce a i když mu to extra nejde, projevuje nadšení, ochotu se učit a kupodivu i poslouchat trenéra. Příští pondělí prvně vyrazí v zánovních kopačkách a nemůže se dočkat. Jsme rádi, že si zaběhá, dělá mu to dobře. A stranou si zaběhá i Nevo a Eitan, dokud to počasí dovoluje.

Už dvakrát Giyora zvládl uspávání našich třech dráčat beze mě. Obnovily se nám ve vesnici lekce Tóry pro ženy, pro což mi stálo za to překonat obavy a nechat chlapce tatínkovi napospas (při nejhorším jsem za dvě minuty doma, že). Jsem ráda, že si po několikaměsíční odmlce můžu dovolit večer na chvilku vypadnout, ale ještě to zřejmě potrvá, než se odvážím vyrazit i za elektrickou ochrannou bránu Tal El.

Víc peču (hlavně chleba :-)) a víc čtu, čili míň píšu. Ale honí se mi hlavou dost materiálu, o který se hodlám podělit, tak snad se na to najde i čas :-).

[Not a valid template]