Autor: Monika Erez

„Mně by asi nevadilo trávit 25 hodin doma bez televize, telefonu, laptoptu a tak. Čtení, kratší procházka a hraní s dětmi vlastně není tak špatnej program. Ale, kdy mám potom cestovat?!“

Tohle mi hlodá hlavou poslední týden. Kdybych připustila, že tenhle způsob odpočinku každý sedmý den mě vážně regeneruje jako nic jiného na světě, a že to vlastně tak chci zachovat, jak to mám jako udělat, abych nestrávila většinu života v blízkém okolí svého bydliště?! Je tohle opravdu způsob života praktikujících Židů? A kdybych někam odjela na víkend, což u nás z důvodu pracovního pátku Giyory nepřipadá v úvahu, budu si tam 25 hodin z toho víkendu číst v posteli v pokoji za čtyři tácy za noc? Podtrženo sečteno, jediné, co mi z toho vychází, je nebýt zaměstnaná, rozjet nějaký vlastní úspěšný business a cestovat si pak kdykoliv se mi zalíbí. Heh, že by tohle nakonec stálo za tajemstvím národa startupů?!

Asi je cítit, že na šabaty si už zvykáme. To ano, dokonce objevujeme určitá pozitiva. Pro děti je překvapivě mnohem snadněji akceptovatelné, že něco rozhodla nějaká neznámá autorita, než maminka nebo tatínek, kteří se navíc nařízením té autority řídí také. Nicméně žádné osvícení zatím nepřichází. Marně hledám význam nebo přínos modliteb a k tvrzení, že třeba stisknutí vypínače o šabatu bude pro mou duši mínus při posledním soudu, jsem stále stejně skeptická. Nestrávila jsem totiž pořád ani ten poslední soud a svět duší. Povídání s rabínovou ženou mě moc baví, je to neuvěřitelně příjemná a inspirující bytost. Na hodiny Tóry jsme natěšení oba a kromě trochy času to nic moc nestojí, takže to zatím nevzdáváme. Ale to výletničení musíme nějak vymyslet!

Nedělní lekce Tóry – opět super. Babička sice zapomněla, že nám má hlídat děti, ale na poslední chvíli zrušila naplánovanou schůzku a dorazila. Na příští týden už máme raději objednanou babysitter, protože na lekce se těšíme asi jako do kina.

Úterý – pozvali jsme si domů rabína, aby nám osvětlil pravidla košér kuchyně. Máme rozdělit všechno nádobí na masné a mléčné, dokonce i skleničky mají být rozdělené podle toho, jestli se pije k masu nebo mléku. Tvářila jsem se na to dost skepticky a dožadovala se racionálního vysvětlení.

Středa – jsem pozvaná k rabínově ženě. Kecáme skoro do půlnoci, přestože nás obě ve čtvrtek čeká náročný den. Bylo to opět moc fajn, nicméně jsem pochopila, že racionální vysvětlení nebude. Aspoň ne tak, jak si ho momentálně představuju. Nebojí se totiž zranění těla, ale zranění duše. Pokouším se představovat si svět duší, ale nejde mi to.

Čtvrtek – připravujeme se na šabat. Nestihli jsme koupit časovač na šabatovou plotýnku, ale stejně ji hodláme na zkoušku použít. Já to přece jako nežidovka vypnout můžu ;).

Pátek – šabat začíná už ve čtyři. Giyora přetrpí návštěvu synagogy, protože ho skolil ten virus, co minulý týden Daniela. Klepe se vysokou horečkou a jde v osm spát. Já se snažím chvilku číst, ale nakonec jdu spát brzy po něm.

Sobota – Daniela nezajímají hračky pro šabat a tahá mě pryč od Nevouše. Zřejmě se na něm podepisují předchozí dva dny strávené s bráchou od rána do večera. Nebyl ve školce kvůli čtvrteční hospitalizaci na testy a v pátek jsme ho také nechali doma, ať se trochu vzpamatuje. Nakonec jsme většinu doby do odchodu k synagoze strávili v kuchyni, kde děti seděly na lince. Vlastně taky dobrý. Kromě vypnuté televize, což jsem vítala od začátku, mě začíná bavit i schovaný počítač a ignorace telefonu. V deset jdem společně s rabínovou ženou a jejími dětmi do synagogy. Tam Daniel ztropí scénu, že si Nevo hraje s jeho kamarádem. Cesta zpátky s uječeným Danielem, co odmítá chodit po svých… Protože je unavený, je nemožné ho uklidnit, tak pokračuje i doma, až se dovzteká do spánku. Usne i Giyora a jako poslední Nevo, já si čtu a přemýšlím, jak co nejrychleji dozdobit Nevův narozeninový dort, až padne šabat… Pak ještě jedna scéna, tentokrát moje, když se Giyora před čtvrtou chystá do synagogy a mezi dveřmi prohodí k dětem, jestli chtějí jít s ním. Chtějí, jak jinak. Nechápu… Má tam být za deset minut, s dětmi to bude na půl hodiny a navíc ho nenechají minutu sedět. Přemýšlím, jestli je pokrytec ke mně, a nebude je hlídat, nebo ke spolumodlícím, páč ví, že modlit se tam nejde! Navíc mi kazí plán hodit Daniela ve třičtvrtě na pět do vany, aby ve čtvrt na šest, přesně při skončení šabatu, seděl u pohádky a já mohla začít dodělávat narozeninový dort. Mno, dopadlo to tak, že Giyora vzal děti na zahradu a před barák na hřiště. Žádná synagoga, Bůh mu to odpusť! (A mně to ječení taky…)

Daniel v pátek přijel ze školky se zvýšenou teplotou, ale přesto trval na večerní procházce přes hřiště do synagogy. Tam jsem ho nakonec dovezla spícího v kočárku, zatímco Nevo cupital vedle něj. Po návratu domů jsme ho jen přehodili do postele a kiduš s námi absolvoval Nevo sám. Hlásil „Amen“, kdykoliv se Giyora nadechl, a byl moc rád, že se o sladké víno tentokrát nemusí dělit s Danielem. Moji chalu ohodnotil slovy „to není dobrý“ a znechuceným úšklebkem, lehce s námi povečeřel a pak si šel organizovat nádobí do dětské kuchyně. Giyora byl z dvoudenního výletu s třídou tradičně zdevastovaný, a tak na spirituální diskuzi nebyla moc síla. Probírali zákony judaismu, co se střípkovitě dozvídáme z různých zdrojů a co naše hlavy momentálně moc nepobírají. Že se nesmíme na veřejnosti dotýkat (aha, takže už ne pusu před synagogou :D), do jakých extrémů až je dovedeno oddělování mléka a masa v židovské kuchyni – mám vědět, kam krájím cibuli, abych použila buď masné nebo mléčné prkénko, že se mléčné a masné nádobí nesmí dávat do stejné myčky, že oddělená by měla být dokonce i mikrovlnka, trouba, toaster! Hmm… A co pak kartáček na zuby? Když nám vypadne ze zubu kus masa, stane se umyvadlo na vždy masným a už tam nesmí upadnout kus sýru?! No nazdar.

Sobota proběhla v klidu, i když jsme byli s Danielem vzhůru už od čtyř, protože mu nebylo dobře. Dospal to později v obýváku na křesle a než Giyora v osm odcházel do synagogy, byl bez teploty a poměrně svěží. Po vzoru rabínovy ženy jsem v průběhu týdne vyseparovala do krabice hračky, se kterými si s klukama budeme hrát jen v sobotu – několik puzzle, knížky, co před spaním moc nečteme, protože vyžadují interaktivitu, plus nějaké deskové hry, jako třeba co v kterou hodinu dělá Krtek a kdo je máma a táta zvířecích mláďátek. Zafungovalo to perfektně, ani jsme zdaleka nestihli projít všechno a Giyora byl zpátky.

Měli jsme tentokrát k uzobávání spoustu studených dobrot, co jsme s Nevem stihli za páteční dopoledne připravit – salát z mixu mladých listů se sušenými rajčaty a opraženými semínky dýně a slunečnice s horčično-medovou zálivkou, salát z pečeného lilku a tahini, pečený květák, salát z pečené batáty, salát z kousků pečeného lilku s vejcem na tvrdo, vařenou bramborou a sušenými rajčaty a salát Waldorf – z řapíkatého celeru, zelených jablek, kompotového ananasu a vlašských ořechů. Na příští týden už je objednaná šabatová plotýnka, která se zapíná „sama“ – s pomocí časovače – v určité hodiny a může nám ohřát jídlo( takhle se to dělá, ehm…), ale tento šabat byl ještě o studené kuchyni.

Jestli je pro mě něco pozitivního na přicházející zimě a časně zapadajícím sluníčku, je to brzký odchod šabatu. O našem prvním listopadovém šabatu to bylo v půl šesté – krásný čas na to jít děti koupat a následně jim v telce pustit oblíbenou pohádku ;).

Je to tu, začali jsme studium. Původní sdělení znělo, že budeme na hodiny Tóry dojíždět pondělí a středy večer do Nahariye. Žiju tu už dost dlouho na to, aby mě nepřekvapilo, že dva dny na to to byla neděle a čtvrtek v Kiryat Motzkin. A abychom se pak na první lekci dozvěděli, že to je jen neděle :D.

Připojili jsme se k probíhajícímu kurzu a jak jsme pochopili, prošvihli jsme kapitolu o stvoření světa, což nás upřímně mrzí. Totiž jestli jste někdy zkoušeli číst Tóru (Starý zákon), smekám, jestli vám to stejně jako mně nepřipadalo jako příšerná nuda, mix souvětí sotva se spojujících v nějaký příběh a změť jmen a čísel, nad kterou jde jen velmi těžko udržet pozornost. A to i přes popisované vraždy, podrazy a další nelidské akce, nad kterými se člověk znechuceně podivuje. Ale…

Jestli tenhle mladý sympatický rabín i někde pracuje, je to určitě velmi úspěšný marketingový specialista. V jeho podání to je neskutečně zábavné, poutavé, plné souvislostí a poučné! Umí to prodat a my mu to baštíme i s navijákem. A jen doufáme, že dál povede lekce on, protože se obáváme, že původně avizovaná paní Revital by nemohla být tak vtipná. Navíc se ukázalo, že se dobře zná s rabínem naší osady, u kterého jsme v pátek večeřeli. Nevím, jestli to je průser nebo spíš k dobru, každopádně máme poslat srdečné pozdravy a těší se, že s námi příště bude mít šanci víc pokecat. Dneska jsme totiž po dvou a půlhodinové lekci mazali rychle domů, jelikož jsme si babičku na rychlo ke klukům objednali původně na hodinu.

Když jsme s ní při návratu domů sdíleli své nadšení, smála se a prý „No vy se v tom snad ještě najdete“ :-). Mno tak třeba jo, ne. Ví Bůh :P.

Další šabat za námi. Notebook i telefon zůstaly 25 hodin netknuté, i když mám pořád abstinenční příznaky. Háčkování nahradilo čtení, což mi určitě nemůže uškodit.

Páteční večeře u rabína je za námi a vůbec to nebyla exotická zkušenost. Stejně tak obavy z naklizeného domu a způsobně se chovajících dětí nebyly na místě. A navíc se zouvají, tudíž jsem se tam cítila vysloveně jako doma. Kromě Shuvy a jejich 4 dětí tam byla ještě její švagrová s desetiměsíční holčičkou. Přišla jsem s klukama před půl sedmou, blízko předpokládanému návratu drahých poloviček ze synagogy, a děti se nadšeně vrhly na cizí hračky. Bez chlapů jsme nakonec zůstaly skoro hodinu a povídaly si, co to mezi pobíháním mezi dětmi šlo. Daniel potřeboval 2x na toaletu, tak jsem si nemohla nevšimnout předtrhaného toaletního papíru. Vida, tak tohle není kec, trhání toaleťáku se fakt považuje za práci. Večeře nebyla nijak extra slavnostní, ale moc dobrá: běžný zeleninový salát, masové kuličky v rajčatové omáčce, kuřecí kousky v gyros stylu, zapečené brambory a plněné papriky. Možná to pro české čtenáře zní nadstandardně, ale tady to není nic, z čeho bychom mohli mít dojem, že si z naší návštěvy dělali hlavu. Po příchodu chlapů ze synagogy se zpívalo. To naše kluky absolutně nezaujalo a věnovali se dál své zábavě – Daniel probíral zásobu traktorů svého vrstevníka, zatímco ten tančil s tatínkem a svými dvěma sestřičkami něco na způsob „kolo, kolo mlýnský“, a Nevo chodil po schodech nahoru a dolu. Já bych se zapojila ráda aspoň čtením toho, co se zpívalo, ve svojí do češtiny přeložené modlitební knížce, ale protože Nevouš už byl „pádově“ unavenej, seděla jsem na schodech ve snaze zabránit tragédii. Když jsme se sešli u stolu, kluci se začali prát o kočárek jedné z holčiček. Odchod domů se povedlo oddálit dotlačením kočárku druhé z holčiček, a tak se kluci mohli honit navzájem. Po kiduši jsme je přesvědčili na cucnutí sladkého nealko vína, to si dají říct vždycky. Pak si nechali obřadně umýt ruce a Daniel ochutnal kus ukrojené chaly. Po pronesení požehnání chlebu, samozřejmě. Pak už byla tak nějak volná zábava, jedl, kdo zrovna mohl. Většinou jeden z páru běhal okolo dětí a druhý do sebe rychle něco házel. Připomínalo mi to atmosférou večeři u švagra, který je ale úplně nevěřící. Holt Izraelci, no :-). Najedli jsme se během 15 minut, pak už přetažené kluky nebylo možné jakkoliv korigovat, museli jsme jít. Rychlé rozloučení, čokoládový dezert do pusy mezi dveřmi (samozřejmě nemléčný, ale luxusní) a hurá domů.

S Shuvou jsme si slíbily sraz v týdnu, když budou děti spát, abychom měly šanci víc probrat. Tak to musím mezi hodiny Tóry a snad brzy i hebrejštiny po večerech zařadit do programu :-).