Autor: Monika Erez

Ve čtvrtek ráno, poslední den Pesachové dovolené, kdy jsme mohli vyrazit někam na výlet, se Daniel vzbudil opět s nějakou virózou. A vypořádával se s ní pro něj obvyklým způsobem… Žaludek neudržel ani pár kapek vody, až jsem během odpoledne začínala propadat panickým myšlenkám o dehydrataci, pohotovosti, sanitce a nevím, čemu ještě. Když jsem v půl sedmé přivítala pesachový svátek zapálením svíčky a Giyora odešel do synagogy tentokrát po svých, kdybychom náhodou měli potřebovat auto, byl Daniel stále totální ležák, ale kromě rozdrážděného žaludku žádné jiné znepokojující známky nejevil. I když až na málo výjimek platila pro druhý pesachový svátek stejná pravdila jako pro šabat, neměla jsem to srdce mu vypnout televizi. V osm dorazili krátce po Giyorově návratu ze synagogy hosté – oba velcí kluci, ten mladší s přítelkyní. Daniel se po proleženém a prospaném dni přesně v tu dobu probral k životu a dožadoval se večeře – hovězí polévky se „škedei marak“, což jsou takové žluté čtverečky, údajně snad pečená těstovina, co se tu sype do polévky. Navíc nějaká speciální košér náhražka pro Pesach, která se podle mě nedá pozřít ani zdravým žaludkem. Byla jsem si jistá, že to nemůže ustát, ale Giyora se přihlásil na případnou noční službu, tak jsme to zkusili. Kupodivu – strávil to, dokonce i s přídavkem a následně bramborovou kaší. Tu jsme dost dlouho nejedli, protože co jsme ji kvůli pravidlům kašrutu prvně zkusili s margarínem místo másla, vůbec nám nejela. Dnešní pokus byl s majonézou – a jo, chutnalo to o mnoho líp. A dokonce i s touhle obměnou a to v pořádné porci (opět s přídavkem) neměl Danielův žaludek nejmenší problém.

V pátek ráno se vstávalo v sedm přesto, že Nevo se uložil okolo půl desáté večer bez poledního spánku a Daniel někdy kolem jedenácté. Nebylo to tedy zrovna harmonické a pohodové ráno a já se zas modlila dřív než Giyora vůbec odešel – aby byl z tý synagogy rychle zpátky doma. Netušili jsme totiž, jestli se ráno o svátku modlí stejně dlouho jako o šabatu, míň, víc nebo jak prostě. Kluky se mi nakonec celkem dařilo zabavit, ale i tak jsem byla ráda, když mě v půl jedenácté Giyora vystřídal a já mohla jít vklidu připravit na stůl.

Na rozdíl od šabatu je o svátku dovoleno sice ne rozžehnout, ale přenést oheň. Od večera nám tedy hořela 48 hodinová svíce, ze které jsme mohli přenášet ohýnek, jak se nám zachtělo. Vařit se o svátku nesmí, ale spraví to jakási příprava z předchozího dne („yruv tavšilim“), kdy se něco uvaří, řekne se, že to je začátek vaření na šabat, pronese se modlitba a pak už se může o svátku s vařením na šabat jakože pokračovat. My si na třetí odpoledne naplánovali grilování a Giyora nepřímo instruoval kluky (přímo nesmí :D), aby kdyby mluvili s babičkou, ji pozvali a řekli jí, ať přiveze ještě nějaký maso, protože u nás možná není dost. Nám byla elektronika zapovězena na svátek a následně na šabat, čili jsem měla přežít rekordních 49 hodin bez telefonu. Kluci splnili jen tu první část a babička přijela bez masa. O jídlo nouze nebyla, bývalo by toho bylo zbytečně moc, takže dobře, že to tak dopadlo. Pochutnali jsme si všichni, jen jsme si dodatečně s Giyorou uvědomili, že jsme nezkontrolovali složení kupovaných hamburgerů a že v nich s velkou pravděpodobností byla sója, čili jsme tím tři hodiny před koncem osmidenní abstinence luštěnin zřejmě nechtěně zahřešili. Radost z povedeného odpoledne to ale nezkazilo, hosté se odebrali do domovů krátce před nástupem šabatu a Giyora si to namířil znovu do synagogy. Já děti nahnala do vany a v duchu přemýšlela, jestli je na svátek tak jako o šabatu zakázáno se sprchovat, jak to teda ti věřící židé dělají. 49 hodin bez sprchy se mi nezdá ani trochu košér. Kluci byli zmatení, že jako šabat teprve začíná, když přece už má končit, ale televize se vzdali úplně bez řečí. S chutí se pustili do hummusu, který jsme jim po týdenní přestávce zase mohli dopřát. Giyora převzal v osm uspávání, pak jsme si dali lehkou večeři a prošli pár stránek z učebnice, které se mi během dne povedlo s obtížemi přečíst, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem obsahu správně porozuměla. Mno, evidentně se na nedělní testík z historie zvládnu připravit v nejlepším případě ze třetiny.

Sobota proběhla v klidu, i když bez odpočinku. Ono se to hodilo, protože v neděli ráno měl Daniel vstávat po dvou a půl týdenní dovolené znovu do školky. Koupala jsem kluky ještě před tím, než Giyora odešel do synagogy. K večeři zmizel zbytek hummusu, čímž se jim povedlo zdolat kilové balení za míň než 24 hodin. Oba pak vytuhli při čtení pohádek na dobrou noc dřív, než se vrátil. A já tak mohla rovnou vyrazit na pořádný nákup chamecu – kila různé mouky, těstovin, strouhanku, sušenky… Kolik radosti z tak obyčejných věcí! Za tohle to rozhodně stálo :-).

A je to tu, pátek. Dneska už se mělo jen vařit, ale… Po včerejší akci košérování nádobí jsem doma večer vygooglila, že hrnce neprošly správnou procedurou. Protože v nich i smažíme a pečeme a nejen vaříme, košérovat uvařením ve vodě je málo. Měly se péct tak jako rošty z trouby. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že něco takového budu řešit, poklepu si na čelo. Jenže… teď mě to štve. Tolik vynaloženého úsilí na košér kuchyni a nakonec není košér?! Celé čtvrteční odpoledne jsem se tvářila, jak když mi ulítly včely, až jsem ve finále Giyorovi oznámila, že hrnce potřebujeme nové, dokud ty staré neprojdou správnou procedurou, což bude ale Bůh ví kdy. Takže po té, co jsme v deset hodin dopoledne obřadně spálili poslední zbytky chamecu v táboráku na určeném místě v Tal El, jsem vyrazila na okruh po nových hrncích a pánvičkách. Koupila na poslední chvíli pohár na víno pro proroka Eliahu a sederovou mísu na Pesah (talíř s šesti přihrádkami okolo jedné uprostřed), co nám stále ještě chyběly, protože vedle u arabů to (překvapivě, že) neměli… Nové nádobí jsme jeli společně opláchnout do mikve a potom nakoupit potraviny na večeři. Nakupovat jsme vyrazili do židovského supermarketu, kde je všechno zboží košér na Pesah, aby to bylo snažší. Nicméně jsme stejně museli kontrolovat obsah luštěnin a ještě jsme se tam orientovali hůř a pomaleji, než tam, kde nakupujeme obvykle, tak to byla jen zbytečná zajížďka.

Manžel nastoupil do kuchyně na přípravu večeře ve čtyři. Podle plánu to za dvě hodiny měl stihnout, ale vymyslel si pár experimentů nad rámec domluveného menu, čili se dostal do časového presu. A v případě, že je pod tlakem, mění se ve zbrklého uštěkaného zamračeného protivu s neustálými stížnostmi na cokoliv. Pro kterého já nikdy nemám dost empatie – cokoliv řeknu nebo udělám je vzápětí použito proti mně. Stejný scénář se mimochodem opakuje před každým šabatem, až se snad i těším, že už konečně odejde do synagogy (možná to přesně tak Bůh naplánoval). Chystal dvě polévky, tři hlavní chody a dva zeleninové saláty, navíc se v nově zorganizované kuchyni samozřejmě vůbec neorientoval, pořád se ptal, co je mléčný, co je masný, kde co najde, kam co může dát a čím co může krájet. Rozčiloval se, jak jsem mohla dát tuhle naběračku do mléčného, proč nemáme mléčnou pánev, malý masový hrnec, mléčnou obracečku, mno… Do sváteční atmosféry jsme měli daleko, tlak narůstal a bylo evidentní, že jídlo je to poslední ze seznamu úkolů, co jakž takž doufejme stihneme. Ale i s tím se tak trochu počítalo. Den předtím jsme šli spát ve tři ráno po náročném dni, kdy jsme museli obrátit kuchyň vzhůru nohama, aby přece jen někde nezůstal zapomenutý nějaký chamec – za troubou, za lednicí, v lednici, na lednici, na horních skříňkách, uvnitř skříněk, v digestoři a snad i na orchideích v okně. A od sedmi ráno jsme opět byli na nohou.

Když muž odcházel v půl sedmé do synagogy, dům byl stále částečně vzhůru nohama. A zůstal tak, dokud se nevrátil, protože já potřebovala nakrmit, vykoupat a svátečně obléknout děti i sebe. Přestože se nám je povedlo uložit k pozdnímu odpolednímu spánku, i tak na ně s blížící se osmou začínala dopadat únava. Nebo možná nedostatek pozornosti rodičů v posledních dnech. Tchýně, která nám jako jediná měla při večeři dělat společnost, přijela přesně ve chvíli, kdy se Giyora vracel ze synagogy. Zatímco ona zabavovala hašteřící se děti, my se s mužem snažili připravit stůl. Hledat až v tuhle chvíli, co má být na sederové míse, nebylo ideální, ale dřív jsme se k tomu prostě nedostali. Navíc už byl šabat, čili bez internetu, v psaných brožurkách a v paměti tchyně. A tak jsme zjistili, že nám chybí vajíčko natvrdo… Giyora navrhl dát syrové, já se jako nežid obětovala dát vejce vařit. A ještě jsem mu pak zbaštila, že k uvaření vajíčka natvrdo stačí 2 a půl minuty a dovolila ho teda po pěti a půl minutách vyndat s tím, že ta doba už určitě dávno uběhla… Měla jsem pochybnosti, ale tak on je ten šéfkuchař u nás doma, že jo. Během loupání pochopil, že natvrdo není, ovšem já o tom napůl syrovém stavu tušení neměla. Když mi pak vejce hodil oloupané usušit do ubrousku, nepředpokládala jsem, že vejce natvrdo vyžaduje jakoukoliv zvláštní péči, čili z něj vytekl řídký žloutek. „Tys to zmáčkla?!“ bafnul na mě vyčítavě muž a já měla v tu chvíli chuť vejcem hodit, nejlépe po něm. Jako další vařit nebudu, na to nemám čas ani náladu, že jsem se vůbec nevybodla i na tohle! No nic, nebudeme si to dělat horší, než to je. Rozpláclé vajíčko putuje do poslední volné přihrádky sederového talíře a dál z něj vytéká žloutek. Tohle máme, co naděláme. V devět konečně svoláváme ke stolu, oba ukrutně hladoví, děti projevující sílící známky únavy. A to ještě před jídlem musíme přelouskat pesachovou hagadu (převyprávění příběhu o vyvedení z Egypta doplněné o události související s Pesachem), což by mělo zabrat kolem hodiny minimálně… „Jejda, co se stalo vajíčku?!“ ptá se zděšeně tchýně s upřeným zrakem na neštěstí na talíři. Bublající vzteky konstatuju, že jsem ho rozmáčkla. Giyora to nějak okomentuje a mně ulítne, že je to s ním dneska náročný (spíš i něco horšího). Tchýně je myšlenkami částečně ještě u vnoučat a odvětí mi „ať nemám strach, že z toho vyroste“, v domnění, že mluvím o Danielovi. No, nevyvracím jí to, jen si pomyslím, že ve svých osmačtyřiceti z toho její syn vyroste už těžko.

Kluci se rozhlíží po stole a vůbec je nezajímá, že táta něco čte. „Já chci to vajíčko“, sápe se Nevo k sederovému talíři. Vida, aspoň někomu se zamlouvá. Ale bohužel, hochu, na to si ještě budeš muset počkat. Vysvětluju, že musíme přečíst příběh a pak se teprve může jíst. Nevo si mě podezřívavě prohlíží, asi jestli to jako myslím vážně, a Daniel, jakoby mě vůbec neslyšel, si poroučí maces a víno. Giyora se snaží rychle dočíst k části, kde se pije první ze čtyř pohárů vína. Kluci do sebe naklopí pohárek sladkého vinného nápoje a jako obvykle se dožadují přídavku. „Budou ještě tři, ale musíte si počkat“. Pár vteřin se pokouší o trpělivost, ale nedaří se. Giyora se snaží je navnadit aspoň na písničku, že si zazpíváme. Ale prý nezazpíváme, chtějí jíst. Zpíváme sami s tchýní, děti se mračí. Příběh jde úplně mimo ně, a když vidí, že táta se ve čtení nenechává zastavit, začnou se zas „bavit“ mezi sebou. Tchýně se pokouší zachraňovat situaci a zabraňovat bitkám, nicméně je brzy zřejmý, že čtení je dlouhé nejen pro děti, ale i pro ni. Já z toho taky nemám vůbec nic, i když jsem si to moc chtěla poslechnout. Je mi jasný, že to nedáme. Chci navrhnout začít jíst, že si to přečteme, až půjdou děti spát. Giyora to přemele, zastavujeme se jen u částí, kdy se konzumuje něco ze sederového talíře nebo pije víno, a před třičtvrtě na deset otevíráme hostinu. Nevo se projeví jako správný Aškenáz a s chutí slupne karbanátek gefilte fish. Daniel baští macesy, jakoby na to čekal celý rok. Hodinu po té jsme najezení, tchýně jede domů a Giyora uspat děti. Jsou přetažený a Giyora na půl mrtvej, čili co dvě minuty slyším Danielův ječák „tatíííííííí, čtiiiiiiii“, protože tatí u toho co dvě minuty usíná. Trvalo dobrou půl hodinu, než se v baráku (a tím i celém Tal El) konečně rozhostilo ticho. Zkouším louskat hagadu sama, ale brzy mi padají víčka únavou. Tak jo, to byl náš první pokus o pravý židovský Pesach. Ne zrovna perfektní, ale zvládli jsme toho určitě víc, než nezvládli. I to je přece úspěch :-).

A máme za sebou další šabat. Společnost nám tentokrát přijela dělat tchýně. Jako obvykle přivezla pro kluky tašky pamlsků, co pořídila cestou na benzínce. Zhruba stejné množství, co jsme právě po předpesahové čistce v lednici vyhodili, protože to tam leželo ladem, dokud tomu neprošlo datum spotřeby. Navíc nic z toho není košér pro Pesah, takže to zítra veze Giyora s sebou na školní výlet a zbaští to tam s kolegy a studenty.

Večer byl fajn, teda po té, co se mi povedlo uspat přetažené a rozjívené děti, kterým chyběl polední odpočinek (nám jejich odpočinek také chyběl). Tchýně jako jediná z rodiny náš proces respektuje se vším všudy, i když nápad našich učitelů, že bychom se na Pesah měli i s ní připojit do nějaké ortodoxní rodiny, abychom věděli, jak se to správně má dělat, důrazně zavrhla. Nedivím se jí a věřím, že to pochopí i učitelé, protože „cti matku a otce svého“ je přece nade všechna přikázání :).

Když odjela, se znepokojením jsem zjistila, že jsem tentokrát zapomněla před šabatem zapnout myčku a je teda skoro plná nádobím od rána. S vráskou mezi obočím jsem se zamyslela, co s tím, a pak se rozhodla využít statusu goje (nežida) a myčku prostě pustila. Když jsem následně omylem zavadila o čudlík v lednici zamezující rozvěcení světla a spuštění alarmu, když ji necháme otevřenou, Giyora se mi smál, jak moc že to tenhle šabat hřeším. Tak moc zase ne, protože už není potřeba vytápění, hehe.

Sobota byla nečekaně klidná. Spali jsme skoro do osmi, protože v noci ze čtvrtka na pátek nám ukradli hodinu, což děti samozřejmě vůbec neregistrují. Giyora tak tak stihl přijít včas do synagogy. My se o necelé dvě hodinky později vydali za ním. Obloha byla úplně šedá a venku byl příjemně svěží vzduch. Protože jsme se s ostatními v synagoze stihli obstojně nasnídat, po návratu domů jsme s přípravou jídla nijak nespěchali a střídali se v hraní s dětmi. K prostřenému stolu jsme znovu zasedli kolem jedné, kdy už děti působily hodně unaveně. Neva sváča dorazila, dožadoval se pochovat a když jsem vyhověla, za dvě minuty byl tuhej. Daniel prohlásil, že chce taky odpočívat – s tátou a kocourem Jerrym. V ložnici se ale provokujíc kocoura probral a snažil se z odpočívacího módu vytrhnout i Giyoru, který z toho byl oprávněně otrávený, vzhledem k tomu, že mu za poslední pracovní týden scházelo asi 16 hodin spánku. Nakonec jsem Daniela prostě vynesla z ložnice s tím, že táta si odpočinout potřebuje a jestli on nechce, můžem si hrát spolu, hned jak zpacifikuju nádobí. Sice udělal scénu, ale nijak zásadní, ani Neva to neprobudilo. A když jsem mu vysvětlila, že šabat dneska odchází hodně pozdě a jestli si neodpočine teď, večer půjdem do hajan ještě před tím, než si bude moct pustit pohádku, překvapivě sebou hodil na gauč, řekl si o deku a do pěti minut spal. Já chtěla využít blaženého ticha a sedla si k učebnici, protože za dva týdny si prý napíšeme malý testík a já ze 114 stran, co bych potřebovala nastudovat, horko těžko překousala zatím 14 a ještě rozuměla možná polovině, ale začala mi po dvou stranách padat hlava, čili jsem se natáhla na druhý gauč vedle Daniela a okamžitě usnula.

Prospala jsem hezkou hodinu a půl než mě vzbudil Nevo, Giyora vstal krátce po nás a Daniel chrupal ještě další hodinu po tom, co už jsme tu všichni pochodovali. Ani jsme se pak už nedostali ven, protože bylo krátce před soumrakem a v tomhle zataženém počasí se dalo počítat s nálety komárů. Že bude večer s dětmi dlouhý, bylo evidentní, ale protože má Daniel prázdniny a nejhorší, co se může stát je, že ráno budou spát déle (hm, kéž by), nijak nás netrápilo, kdy je uložím. Navíc na ně budu tři dny sama, tak snad čím později tím lépe ;).

Mno, libovali jsme si, že kdyby takhle měl vypadat každý šabat, o určité formě odpočinku by se rozhodně mluvit dalo.

Na včerejší příchod rabína jsme se chtěli pečlivě připravit, ale nakonec Giyora tak tak stihl uspat děti a já vyskládat z kuchyně na linku nádobí z hůř přístupných skříní, abychom se na něco nezapomněli zeptat. Na programu večera byly dva stěžejní body – jak se připravit na Pesah a jak naši kuchyň přetvořit podle pravidel kašrutu. Pobavilo nás, že v košér kuchyni nesmí být nic ve vlastnictví goje, čili nežida, takže mám symbolicky dát všechno nádobí Giyorovi. Ptali jsme se, jestli je na to potřeba nějakej papír, rituál nebo tak něco, ale Noam se smál, že prej ne, že to je jen mezi námi. Tak jo, řekla jsem mu, že mu to dávám a on mi poděkoval :D. Co se týče potravin na Pesah, vyskládala jsem na stůl, co máme s otazníkem – nepíše se na tom, že to je košér pro Pesah, ale nechápem, co by na tom košér být nemělo – instantní kafe, moučkový cukr, čokoládový nápoj pro děti, různé léky třeba, kosmetika (ano, to by se také mělo řešit). Noam vysvětlil, že na všechno existují seznamy na netu, tak když si u něčeho nejsme jistí, můžeme mrknout. Může to být třeba gluten nebo tak. Musíme bedlivě zkoumat složení. A protože jsme díky Giyorově původu Aškenázové, máme to ještě komplikovanější, protože nesmíme přes Pesah ani luštěniny. Z jakýchsi historických důvodů, co nám na kurzu vysvětlovali a nám se sice nepozdávaly, ale co naděláme. Prý si nemůžeme vybrat být Sefaradové. To jsem zvědavá, jak moje děti přežijou 8 dní bez hummusu.

Dvě jídelní sady na Pesah (jednu na masné a jednu na mléčné) a jedno prkénko mám pořízené nové, čili nemusí absolvovat žádný proces na odstranění chamecu, ale vymáchat to někde stejně musíme. Nejbližší pláž v Akku se nám zdá poněkud nevhodná, tak to asi odvezem vedle do vesnice do mikve. Máme na to týden. Hrnce a podobně na předpesahový košérovací proces povezeme, tak doufám, že z toho bude záživný výlet pro děti, protože Daniel od zítra nastupuje na třítýdenní Pesahové prázdniny. Stejně tak Giyora, u kterého to ale není tak přímočaré, zas nám na pár dní zmizí kvůli mimoškolním kurzům.

A ta další část teda, zařízení košér kuchyně. Noam se nám snažil zachránit, co šlo. V podstatě řešil jen nádobí, kde hrozí, že se během určitého krátkého časového úseku mohlo tepelně upravovat jak maso, tak mléko. Čili cokoliv se nepoužívá na vaření, je mimo problém. Keramické pekáčky musí pryč, dřevěné vařečky také, silikonová forma na bábovku zřejmě bude muset zůstat mléčná, stejně tak teflonové nádobí možná košérovat nejde, to ověří. Talíře jsou problém, protože na nich ohříváme jídlo v mikrovlnce. A jestli na jednom talíři během krátké doby mohlo být mléko i maso? Mno, i spolu dohromady, že… Z té jídelní sady, co jsem se s ní už vnitřně rozloučila, si vyfotil označení ze spodu talíře a nechá také ověřit, z čeho to vlastně je, jestli by to přece jen košérovat nešlo. A že by tu možná mohla být přípustná i varianta, že to rok necháme někde ležet a po tom roce už by se prý košérovat mohlo dát. To by bylo prima, protože bychom si nechali přes rok to nádobí po Pesahu a za rok by se k němu přidalo i to naše původní. Ale uvidíme, už jsem ho vlastně i oželela, to ikeácké je konec konců taky v pohodě.

Noam tu byl skoro hodinu a půl a návštěva to byla milá. Nepřišel nás komandovat, kárat, do něčeho tlačit. Přišel prostě poradit, pomoci, najít co nejsnasží řešení. Řešili jsme nekošér jídlo od maminky, anti nábožénského švagra, našeho učitele a zároveň Noamova blízkého kamaráda rabína Mosheho, průběh kurzu gijuru a řadu dalších odběhnutí od původního tématu. Výsledek celého procesu nakonec bude dokonale čisťounká a svěže prolehčená kuchyně, ve které je teď mnohem víc úložného prostoru díky nově přidaným skříním v jídelním koutě (sláva, konečně!).

Dnes jsme se odpoledne odhodlali k dalšímu kroku – nákupu potravin na Pesah. Vyrazili jsme i s dětmi a bylo to nad očekávání náročné, přestože jsme je oba naložili na nákupní vozíček autíčko a na slušnou dobu jim ucpali pusu vaflí na zmrlinu z půlky namočenou v čokoládě z cukrárny v supermarketu. Tím, že musíme kontrolovat obsah luštěnin, dokonce ani produkty s označením „košér pro Pesah“ nemusí být dost košér pro Aškenáze – a to taky dost často nejsou. S překvapením jsme zjistili, že luštěniny obsahuje i tuňák, ančovičky, nutela a další hromada produktů, u kterých jsme to vůbec nechápali. Až mi to docvaklo – zpropadená sója! Vždyť oni jí cpou skoro do všeho. Slyšela jsem o tom, ale teď jsem to prvně pocítila na vlastní kůži. Nákup trval třikrát déle, než jsme předpokládali, děti se nudily, byly unavené, neposedné a hlasité a my poněkud nervózní. Nakonec jsme stejně ještě vzali balení pita chleba a sušenky ke kafi, máme přece ještě týden, to se sní…

Koupili jsme křen, který se ve většině supermarketů dá pořídit právě jen v období před Pesahem, kdy se po něm shání všechny Aškenázské hospodyňky, aby ho s červenou řepou připravily ke gefilte fish. Já si ho nastrouhala do hořčice k párkům k večeři. Sice je skoro nejím, ale jen z té představy, že si díky obsahu sóji nedám 8 dní ani párek, jsem na něj dostala chuť!

Purim je za námi a my se vrhli do bláznivého kolotoče jménem Pesah. V lekcích gijuru probíráme už druhý týden horem dolem, co se slaví, proč se slaví a jak se slaví. Hlavně ta poslední část teda víří vášnivé emoce, mraky rukou tří dohromady spojených tříd se zvedají nahoru s dotazy, na které i naší milé Revital sem tam chybí odpovědi. To, že v domě nesmí být po celý týden Pesahu chamec (židovské označení pro kynuté těsto nebo jídlo, jež je zakázáno vlastnit a konzumovat o svátku Pesach) jsme všichni minimálně tušili. Co všechno obnáší se chamecu zbavit se učíme až tady. A že nám z toho kolotoče jde opravdu hlava kolem. Kromě toho, že se celý barák musí obrátit vzhůru nohama, aby někde náhodou nezůstal drobeček sušenky (a kdo má děti tuší, že ten může bejt fakt kdekoliv, že jo), máme tu navíc speciální proces na čištění kuchyně. Všechno nádobí a kuchyňské potřeby „kontaminované“ během roku chamecem, se musí košérovat, čili určitým předepsaným nebo logickým (ehm) způsobem vyčistit. Jednoduše stejným způsobem, jakým to bylo kontaminováno. My se navíc s Giyorou rozhodli, že tohle je přesně ta správná doba k zařízení kuchyně dle pravidel kašrutu. Už pár dní jsem pekelně otrávená zjištěním, že má před lety pečlivě vybraná keramická sada nádobí, kterou jsme doteď používali samozřejmě jak na mléko, maso i parvé, košérovat nejde a musí z domu pryč! Jsem i něco jiného než otrávená, ale to je nevhodné sem psát. Nicméně jsem si jistá, že si to umíte představit. Mému konstatování, že bychom jí mohli dát do kůlny a nechat jí pro příležitosti, kdy nám tchyně donese jídlo, co není košér, jsme se společně ironicky zasmáli. Tohle neprojde, to je jasný. Sakra. Nemám problém vyhodit nic, pokud vím, že si můžu pořídit nové, co se mi bude líbit stejně nebo víc. Ale když mám pořídit tři až čtyři nové sety nádobí (na Pesah, mléko a na maso dvě, protože na rodinné večeře, které jsou obvykle masové, jedna sada stačit nebude)? V naší momentální ekonomický situaci za každou z nich rozhodně nemůžu dát to samé, co jsem dala za tu původní, že. Dopadne to tak, že koupíme nějakou levnou, ucházející, prozatímní, co s námi pak zůstane deset let, určitě. Grrr. A navíc – to není ten jediný výdaj. Pro mléčné nádobí jsme pořídili novou skříň. Kromě talířů potřebujem nová prkénka a vůbec všechno ze dřeva, co taky košérovat nejde. Všechny keramické zapékací misky, pekáčky, mno… Kdo ví, na co ještě přijdem. My nebo Noam, náš rabín, kterého si k tomuto procesu musíme pozvat.

A pár příkladů košérování? Trouba – pořádně vyčistit, pak prázdnou zapnout na hodinu na 250 stupňů. „Ale to žere celkem dost elektřiny, ne?“ „Jo jo, být žid je někdy docela nákladné“, s úsměvem odpovídá Revital.

Mikrovlnka – vyčistit, zapnout na 3 minuty s hrníčkem s vodou a nějakým saponátem. Ale prý se názory rabínů mohou lišit, někteří tvrdí, že mikrovlnka košérovat nejde. Čili musíme zjistit, co na to říká rabín Noam. A proč nás má zajímat, co říká on? Protože vzhledem k tomu, že nás procesem provází, bude soudce zajímat, co říká on o nás…

Mramorová deska linky – vyčistit saponátem a polít vroucí vodou.

Hrnce – v nějakém jiném extra velkém hrnci je vykoupat ve vroucí vodě. Nebo donést někam, kde mají extra velký hrnec a udělají to za vás.

A jak se zbavíme chamecu? Čili mouky a všech výrobků z ní, mého pečlivě vypěstovaného kvásku a taky piva, whisky a v aškenázkých rodinnách (což jsme i my) i luštěnin? Dokonce léků a kosmetiky, co nejsou označené jako „košér pro Pesah“?! Sníst, vyhodit a v nejkrajnějším případě přes rabína prodat gojovi – nežidovi. A doufat, že vám tu whisky během Pesahu nepřijde vypít, na což má plný právo :D. A my navíc musíme koupit kočkám granule košér na Pesah. Příjemně mě překvapilo, že nejsou nijak drahý, zřejmě to bude pěknej hnus. Mno, nám ty macesy taky už po dvou dnech polezou krkem a máme se s nima cpát celý týden. Tak to spolu kocouři nějak zvládneme, co. A ne že půjdete krást granule k sousedům!