Už týden se očkuje jako o život, tak máme jistou naději, že tahle celostátní karanténa je poslední. Ohlášená doba uzavírky je na dva týdny, ale počítá se s prodloužením na tři až čtyři. Tahle karanténa se od dvou předchozích liší tím, že malé děti od jeslí až do čtvrtých tříd a děti ve speciálním vzdělávání pokračují ve frontálním studiu. Model naší rodiny je tedy takový, že Giyora učí v úterý a ve středu z domova přes zoom a ve čtvrtek jede do školy učit děti se speciálními potřebami. K tomu bude třeba sem tam připravit nějaký virtuální výlet místo opravdového. Daniel i Nevo pokračují se standardní školní a školkovou docházkou. Dokud to vydrží, což nemusí dlouho, protože sem tam někdo přece jen koronou onemocní a uzavře tak velké množství rodin do bytů, vlastně jsem na tom vydělala. Budeme na ně doma většinou ve dvou :-). Ne pořád, protože kromě čtvrtečního výletu do školy Giyora bude jezdit na melouchy k bráchovi, aby se rodinný rozpočet ze smutného učitelského základního platu doplnil na minimum nutné pro přežití. Jinými slovy – jestli zůstaneme všichni zdraví a bez omezení vyjít z domu, budem se mít fajn. Na zoom se dětem přesunují kroužky karate, takže si zas doma všichni zacvičíme. Možná pak s Danielem úspěšně složím test na žlutý pásek i já a Eitan.
Že zas nemůžeme nikam na výlet je otrava, ale naštěstí les okolo naší vesničky má den ode dne víc, co nabídnout. Dneska příšerně fouká, to je tak dostat půlkilovou šiškou do palice, tak snad takových dnů v následujících týdnech moc nebude.
Eitan poslední dobou přestává spát v poledne. Večer usne i před osmou, což by bylo bezva, kdyby pak nezkoušel vstávat v pět. Od doby, co jsem přečetla onu pro mě velmi objevnou knihu Proč spíme a začala se snažit vyčlenit si na vlastní spánek osm hodin denně, uplynulo již poměrně dost času, abych si osobně vyzkoušela, jak moc pozitivní dopady to na mě má. A jak moc na sobě cítím, když spánek přece jen někdy schází. Posouvám tedy čas svého ukládání do postele dopředu spolu s Eitanem a z pravidelného pošabatového článku bude prozatím nedělně dopolední. Nebo tak nějak, jak to vyjde prostě ;).
Přeji vám všem krásný mezisváteční čas a dostatek času na spánek :-).
O letošních chanukových prázdninách jsme vyrazili na rodinný výlet jen jednou. Giyora je stále na antibiotikách a vrací se do plného provozu opatrně, čili jsme rádi využili možnost družiny pro oba starší draky. Vstávalo se bez budíka a ranní cesta do vesničky Gilon, kde má Daniel školu, se pro Eitana stala vítaným rituálem. Nevím, jak se bude tvářit, až zítra ráno pošlem Daniela na autobus. Teda asi tuším, ehm. Giyora v neděli a v pondělí zvládl naplánované jednodenní aktivity se studenty ze školy, které ho slušně zmohly, čili zbytek dne musel odpočívat. No a pak už se to venku začalo hezky kazit, takže bylo jisté, že jestli někam vezmeme prcky, bude to v dešti. Na středu hlásili tak protivné počasí, že jsme se rozhodli děti ani neposílat do institucí. Pravděpodobnost srážek 100%, teploty 13 – 17, čili jeden z nejchladnějších dnů týdne.
Ale tak když už zůstaly doma a venku to nakonec dopoledne nevypadalo až tak zle, řekli jsme si, že to třeba vyjde. Kluci byli šťastní, že se jednou nevymlouváme na déšť a místo toho balíme pláštěnky, deštníky a věci na převlečení. Obloukem přes Karmiel jsme začali stoupat do oblaky zahalených kopců směrem k drúzské vesničce Pkiyin. Děti zklamalo, že se na mraky nedá sáhnout, ale i tak s nadšením vyrazily do mokrých ulic. Krápalo mírně, tak akorát, aby si užily pochodu s deštníky a nijak moc se nezmáčely. Rozčiloval se akorát Eitan, kterého jsme nekompromisně naložili do nosítka na Giyorova záda s tím, že blíž prozkoumat kaluže ho necháme maximálně až na konci. Pokochali jsme se vyhlídkou na vesničku z výšky a sestoupali k jeskyni, kde se schovával rabín Šimon bar Jochaj, jeden z nejvýznamnějších žáků rabína Akivy, se se svým synem po 13 let za dob římské nadvlády. Živili se údajně svatojánským chlebem, čili plody rohovníků, které místo obklopují. Od jeskyně jsme přes centrum vesnice došli ke starověké synagoze. Ve vesnici kdysi žila početná židovská komunita, ze které ale zůstala už jen jediná obyvatelka. Tou je Margalit Zinati pocházející z rodiny, která v Pkyiin žila zřejmě od dob druhého chrámu. Zbytek cesty jsme už nechali ťapat i Eitana, protože cílový bod procházky byl blízko. Během stále mírného deštíku jsme došli k místu, kde Giyora obvykle končí se studenty – restaurace s tradiční druzskou pitou. Jsou to velikánské tenoučké placky pečené na sádž (speciální plotýnka), které se mažou buď čokoládou nebo labane sýrem se zatarem. No, asi uhodnete, kterou variantu děti preferují ;).
Před odjezdem zpátky jsme drobotinu v autě museli převléknout do suchého, ale to se předpokládalo. A určitě to stálo za to. Průtrž mračen se konala až po cestě a po příjezdu do Tal El jsme s údivem zjistili, že tu v lese máme potok :-).
vyhlídka na Pkyin
sestup k jeskyni
Eitan si většinu výletu užil na zádech Giyory
jeskyně, kde se ukrýval rabín Šimon bar Jochaj
bližší průzkum jeskyně
v Pkyin kdysi bývala velká židovská komunita
mnoho plastových kbelíků zachycujících dešťovou vodu
Umělý bazének na prameni v centru vesničky.
Průtrž mračen se spustila, až když jsme byli v cíli – restauraci s tradiční drúzskou pitou
Ve čtvrtek jsme zapálili první svíčku na naší chanukii a začal nám osmidenní svátek Chanuka. Nechybělo moc, vlastně jenom dva dny, a museli bychom ji zapalovat bez Giyory. V pondělí pozdě večer Giyorovi přinesli ještě v nemocnici první dávku nějakých brutálních antibiotik s tím, že mu diagnostikovali Q horečku a zahajují boj proti bakterii, co ji způsobila. V úterý nám ho pustili domů na podmínku – měl v nemocnici rezervované lůžko a na ruce plastový náramek identifikující pacienta s tím, že kdyby náhodou zas vylítla horečka, musí hned zpátky. Nestalo se a od středy je tedy oficiálně propuštěn.
Děti by měly mít týden prázdnin, ale letos je družina skoro zadarmo, asi kvůli koroně, takže Nevo i Daniel mají možnost se denně od osmi do jedné potkávat se stejnými kamarády jako v běžném provozu. Daniel má i odvoz ve standarních 7:20 školním autobusem, ale budit ho nebudu a holt si uděláme s Eitanem výlet, kdyby se to ráno nezvládalo. Giyora je ještě na antibiotikách, ale uschopněn, a tak si s dětmi ze školy střihne jednu nebo dvě kratičké procházky v rámci mimoškolních (něco jako skautských možná) aktivit.
Jakoby nestačilo, že se peru s tím, jak jsem na všechno sama, ještě jsem se musela rvát s protivným nachlazením. Začalo to bolestí v krku přesně na šabat, ale tak aspoň se z toho nevyklubalo nic horšího než rýma, kašel a s tím spojená únava. Nejvíc to odnesl dům, na jehož očistu se (zas) téměř nedostalo.
Od druhé poloviny týdne se tedy pomalu vracíme do starých kolejí, tak už snad zas budu psát i o tom, co se v prosinci v Izraeli děje mimo nemocnice. Listí na stromech i u nás zežloutlo a postupně opadavá. V lesích to ale vypadá spíš na jaro a na světlo světa se derou bíložluté narcisky a krokusy. Sklizeň pekanů skončila a na kila teď na zahradě sklízíme citrony. Pomeranče v supermarketech klesají na cenu, kdy je člověku líto nekoupit pár kilo na fresh. Zatímco židé slaví Chanuku, křesťanská část Izraele se chystá na Vánoce. Druzové ve vedlejší vesnici Yarka sice neslaví ani Vánoce ani Chanuku, ale jednak jsou k jiným náboženstvím tolerantní a jednak dobře ví, kdo jsou jejich zákazníci. Čili se jejich supermarket pyšní jak obrovským vánočním stromem, tak i devítiramenným chanukovým svícnem. Na pultech najdete vánoční ozdoby, čokoládové santy a svítící srnečky stejně jako olej do svícnů a koblihy. Ostatně Vánoce tu neslaví jen křesťané, ale i řada židů, co přišla z Evropy a tak nějak si tam na to zvykli. Třeba naši sousedé ;).
Tuhle rozmanitost mám na Izraeli strašně ráda!
Chanuk a Vánoce v supermarketu v Yarka
na zahradě pozdim, v lese jaro
krokusy (asi) na bramboříkové cestě v Tal El
zatím bez bramboříků, ale krásně už tam je
První svíčka Chanuky a náš chanukový zázrak – Giyora doma 🙂
Pěkný týden by to i byl. Slunečný, teplý, uvolněný. Kdyby tři dny po návratu z nemocnice manžel znovu nelehl s horečkou. Ano, byla jsem lehce frustrovaná, přece jen jsem se už těšila na nějakou pomoc a ne na obletování úfňukaného maroda a výměny propoceného oblečení a povlečení (jakoby toho prádla nebylo dost už bez toho že).
Ač ho rodinná doktorka chtěla znovu hospitalizovat a otestovat na zánět srdce, zpátky do nemocnice nechtěl ani za nic. A od pondělí to i vypadalo, že to nebude potřeba. Že ho znovu srazil na kolena virus, co prostě předtím nedoléčil. Teplota se nevracela, nabral síly i několik ztracených kilogramů a zdálo se, že ozdravný proces se daří. Zrušil studium na univerzitě, protože si spočítal, že k osmdesáti hodinám aktuální týdenní pracovní doby dalších třicet hodin učení přidat nejde. Začal přikládat vyšší důležitost spánku. No a pak ve čtvrtek odučil hodinu přes zoom a během půl hodiny tu opět ležela skučící troska s vysokou horečkou. Nový cíl – Rambam, nemocnice v Haifě.
Po té, co si vytrpěl čtyři hodiny na pohotovosti na příjmu a konečně dostal pokoj, bylo jasné, že ujet do nemocnice z našeho bydliště dvojnásobnou vzdálenost se vyplatí. Celkem vtipně Giyorovi opadla horečka ve chvíli, kdy jej přijali. A od té doby se cítí dobře, užívá si překvapivě chutné a oko těšící nemocniční stravy, dvou tichých spolubydlících a vycházek na mořské pobřeží. Když k tomu přidám, že je tam také rozhodně víc čisto než u nás doma, začínám se obávat, aby se mu chtělo vrátit :D.
O moc víc vám toho nenapíšu, protože mimino spí už od sedmi a já jsem unavená, což jsou hned dva dobré důvody, abych mazala do postele. Za tu dobu, co byl Giyora námi doma, jsme kromě návštěvy pláže Argaman v Akku zvládli i jednu procházku do lesa, kde už to opatrně začíná kvést. Přidávám tedy na pokochání i pár obrázků ilustrujících, jak u nás na severu vypadá začátek prosince ;).
Nerada zmiňuji, že jsme sami doma, zvlášť když nevím, na jak dlouho to bude. A tak jsem nepřiznala, že minulý šabat manžela vezl jeho bratr do nemocnice. Ve čtvrtek odpoledne šel Giyora běhat, aniž by přikládal velkou váhu zvýšenému pocitu únavy. Tentokrát ale zřejmě tělo mělo definitivně dost a došlo k jakémusi totálnímu výpadku systému. Lehl téměř okamžitě po doběhnutí, horečka vylítla do závratných výšin, klepal se zimnicí pod chlupatou dekou, svaly bolely, že se sotva zvládal napít. Zůstávala jsem optimistická s vírou, že jsme si ten virus vyžrali všichni a on byl holt poslední na řadě. A že stejně jako u nás bude za čtyřiadvacet hodin pokoj. Druhý den po poledni se odhodlaně zvedl z gauče, že uvaří na šabat, ale dal horko těžko sprchu. Ani extrémní obavy z představy, že se přípravou jídla budu zabývat já, virus nepřemohly. Padl zpět na gauč a trápení pokračovalo. Když jsem mu v sobotu v uchu naměřila nesmyslných 42,2, bylo sice jasné, že náš teploměr není cajk, ale také, že horečku má zatraceně vysokou, protože obvykle ukazuje celkem normální hodnoty. Propadla jsem panice, že mi tu zkolabuje a telefonovala o pomoc.
V nemocnici po notné nitrožilní dávce paracetamolu horečka klesla, ale výsledky odběrů prozrazovaly řádící infekci, čili si tam manžela nechali. A leží tam bohužel doteď. Horečka se po týdnu už nedobírá nebeských výšin, ale k osmatřiceti to je. Kromě testu na koronu (který udělali pro jistotu třikrát – zřejmě je spolehlivý, ehm) už otestovali všechno možné a nadále marně hledají zdroj infekce. Jestli bude tři dny bez teploty a hladiny v krvi se srovnají, propustí ho domů s tím, že to bylo virové. Včera večer na šabat i dnes dopoledne se, i když s vypětím sil, zvládl modlit v synagoze (která samozřejmě v nemocnici nechybí), takže tuším, že se to blíží. Ale kdo můžete, tak se za něj prosím pomodlete také. Škodu to neudělá :-).
Za pozitivní na uplynulém týdnu považuji, že jsem se nesesypala i já :D. Ne, vážně, šlo to nad očekávání hladce. Od neděle do středy jsme o odpoledních objížděli kroužky a na dělání extra kravin kluci neměli moc prostor. Kromě zajištění standardního běhu jsem navíc zvládla Daniela vybavit na oslavu narozenin v první třídě a aspoň jednou navštívit Giyoru na pár hodin v nemocnici, když prcka pohlídala tchyně. Ve čtvrtek jsme tu měli na návštěvě celkem čtyři děti a dvě maminky, abychom všichni měli společnost. Větší část zůstala i na večeři, takže pak už jen na koupání a uspávání jsem byla sama. Šabat taky ušel, i když jistá skleslost na mně znát byla. Už je tam přece jen pár dnů a i když bych za ním nejradši jezdila denně, vzhledem k situaci je lepší se omezit na telefony, že. Tím končím, protože má snaha dostatečně spát je teď z pochopitelných důvodů ještě intenzivnější… Takže dobrou :-).
Dobré ráno z nemocnice v NaharyiiPřipraven na oslavu narozenin v první třídě – pět fotek, oblíbená knížka, oblíbená hra, sešit z otázkami, aby se o Danielovi spolužáci něco pěkného dozvěděli. Ještě oblíbený song a zákusek všem spolužákům jsme museli dodat :-).
S touhle větou se na nás Daniel nedávno vytasil. Zamumlal ji do zdi, nijak přesvědčivě. Trochu vzdorovitě na můj požadavek, aby byli potichu, než jim odříkám modlitbu před spaním. Vzhledem k tomu, že jsme oba kluky poslali do klasického vzdělávacího systému, bylo nám jasné, že na to dojde. „To říkali spolužáci, viď?“ „Víš, to nikdo neví úplně jistě. Lidé věří a nebo nevěří. Když jsi byl minulý rok ve školce, tak tam všichni věřili, viď?“. S úsměvem přikývl. „Rabína Noama pamatuješ, že ano. A Shuvu, Yehudu, jejich syna? Ti také věří.“ Zamyslel se. „Já i táta věříme, že je. A ty se rozhodneš, až vyrosteš.“ „Věřím! Z celého srdce věřím!“, vyhrkl. Spokojeně jsem se usmála, že jsme to s tátou a těmi ostatními pro tentokrát nad spolužáky vyhráli. Ale znovu jsme Daniela ujistili, že se nemusí rozhodovat teď.
Začátek školního roku ostatně znamenal změny i pro mě a Giyoru. Oba jsme sundali pokrývky hlavy. Giyora s odůvodněním, že si připadá divně s jarmulkou, když se třikrát denně nemodlí, jak je přikázáno. Já proto, abych neděsila Danielovy spolužáky. No, ono spíš rodiče Danielových spolužáků, že… Já se teda nerozloučila úplně, nosím čelenky. Interně je označuji jako „přechodovou pokrývku hlavy“, protože to cítím, jako že mám otevřenou cestu k obou „definitivním“ stavům – plný šátek nebo nic. Švagrová to kvitovala slovy „to je dobře, vždyť máš takové pěkné vlasy“. K tomu můžu jen říci, že chráněné šátkem od povětrnostních vlivů a spalujícího sluníčka, rozhodně nebyly míň pěkné. Ono se vůbec za ty tři roky, kdy o sobě s klidem prohlašuji, že jsem věřící, zaměření na zevnějšek hodně zúžilo. Sukně, svršek s rukávy a kulatým výstřihem. V mé velikosti, bez díry a pokud možno čisté (aspoň, když to ráno oblékám :-)). Tečka, požadavky splněny. Jak s nimi zamává můj pomaličku blížící se návrat do práce, nemůžu vědět, ale tak nějak si myslím, že skoro vůbec ne.
Čím déle se pohybuji ve světě coby věřící, tím víc se mi tu líbí. Kromě šátku jsem se nevzdala ničeho – každé ráno děkuji Bohu za to, že jsem se probudila, rituálně oplachuji ruce při každé příležitosti, většinou poctivě žehnám, modlím se minimálně před spaním, až na drobné výjimky jím košér, držíme šabaty, i když ne nijak křečovitě. Dávno vůbec neřeším, jestli Bůh je nebo není. Je mi to jedno. Já mám cestu, po které se mi nádherně šlape a cítím, že je pro mě ta správná. Trénuji mysl, posiluji ctnosti a vnímám efekty. Víc a víc umím být v přítomnosti, cítím permanentní vděk a spokojenost, touhu pomáhat.
Za plnění Božích přikázání je slíbený plat. A já jej dostávám každý den – ve formě pocitu štěstí! Kéž jsou ti mí drobci v životě jednou také tak šťastní. Ať už to bude s Bohem nebo bez něj.
Trvalo to dlouho i od chvíle, co nás vypustili z celostátní karantény, ale nakonec přece jen – vyrazili jsme na rodinný výlet! Hejna ptáků nad Chulským jezerem jsme viděli nedávno ve večerních zprávách a tak jsme s nadějí, že ne všichni zdrhli na jih po prvním dešti, vyrazili právě tím směrem. Kvůli koronavirovým omezením jsme se na vstup do parku Agamon HaChula museli předem objednat. Tomu jsme se nedivili, ale podivili jsme se, že zatímco jsme se tam léta mohli potulovat úplně zdarma, tentokrát chce Kakal (Keren Kajemet Israel, správce lesů a některých parků v Izraeli) za vstup zaplatit. Giyoru to otrávilo tak, že by býval změnil cílovou metu, ale připomněla jsem mu, že se park od naší první návštěvy hodně změnil, že místo neustále vylepšují a že ta nová budova s led obrazovkami a dalekohledy už si částku za vstup asi i zasluhuje. Platili jsme za jednoho invalidního dospělého (Giyora), jednoho zatím neinvalidního (mě) a jedno dítě nad pět let celkem čtyřiašedesát šekelů. Daniel místo do školního autobusu naskočil po skončení vyučování k nám do auta a v krásném slunečném a teplém listopadovém dni jsme zamířili do Chulského údolí. Objednávku pro vstup jsme potvrdili až cestou, ale nevím, jestli by to tak vyšlo i o víkendu. Ve dvě jsme byli na místě a na to, že byl všední den, bylo parkoviště pořádně nacpané. Golfová vozítka pro páry rozebrané, ale těch pro rodiny naštěstí zůstalo k dispozici plno. Za stopětačtyřicet šekelů (po slevě na invalidu) byl jeden z nich na hodinu a půl náš.
U vstupu nás přivítala cedule deklarující, že teplota jeřábu (toho z rodu ptáků, ne těžkých strojů) je 41 stupňů. A kolik prý že je ta naše. Korovinovým opatřením se holt nevyhnou ani parky. Po cestě jsme pak potkali ještě jednu připomínající, že sdružování je dovoleno jenom ptactvu. V parku haChula se může družit pouze úzká rodina. Návštěvníci, které jsme potkali, dodržovali, co bylo požadováno, všichni měli v uzavřených prostorech roušky (malé děti nemusí) a venku se od sebe drželi dál. Teda skoro všichni. Touha našeho Daniela všechny informovat o kaprovi nebo čejce, které právě zahlídl, byla silnější než všechna „logická“ nařízení. Ale nikdo se za to nezlobil ani na nás ani na něj.
Okruh známe a tak víme, že je většina pro nás zajímavých zastávek je v první třetině a pak už jenom frčíme dvacet minut do cíle. Ovocem se tam v listopadu člověk nenacpe, po cestě přejede tak shnilý fík nebo poskočí na na troud oschlém granátovém jablku. Ale hlady nepojdete ani bez svačiny, je totiž sezóna ořechů. Objevili jsme několik statných pekanů a také vlašáků, které jsou v Izraeli méně běžné.
Počasí přálo, sestupující sluníčko umocňovalo okouzlující panoramata a uřvaní opeřenci hodující na polích přelétávali sem a tam v úprcích před houkačkami a simulacemi výstřelů, kterými se farmáři snaží (marně) chránit zasetá semínka. Jestli je to jen trik pro zpestření návštěvníků, funguje podle mě skvěle. Viděli jsme obří hejna jeřábů popelavých, početnou rodinku pelikánů, kormorány, kačeny, čejky a další spoustu menšího ptactva, až po ty úplně mrňavé kolibříky, které vám zřejmě nevyfotím nikdy, protože jsou šíleně rychlí :-). Vydru jsme potkali jen jednu a ještě daleko ve vodě, ale kluci stejně byli nejvíc nadšení z traktoru s orným pluhem.
Po půl čtvrté už bylo slunko tak nízko, že se znatelně ochladilo a kdo měl, přes tričko natáhl mikinu. Minimálně dlouhý rukáv je víc než vhodný, protože začínají žrát komáři. Dorazili jsme na parkoviště vozíků s pár minutovým zpožděním, na což nikdo nereagoval, přestože u pokladny vyhrožovali, že každá čtvrthodina navíc bude stát 30 šekelů. Čtvrt hodiny to pravda zdaleka nebylo, ale tak hádat by se třeba mohli, nebýt to v Izraeli ;).
Park je v zimních měsících otevřený do 16:45, tak jsme to po vrácení vozidla vzali ještě kus pěšo. Sluníčko bylo dávno za kopcem, světla traktoru zářily do dálky a výstavka starých zrezlých zemědělských strojů poskytla klukům lepší zábavu, než leckteré hřiště.
Po takové době, jakože fakt SLÁVA nazdar výletu! Snad je to jen start a brzy budou další ;).
Jeřáb má teplotu 41 supňů. A kolik máte vy?
Jeřábi popelaví
Bažina se sumci
Tak je podzim nebo jaro?! Narcisy by měly ještě aspoň dva měsíce počkat…
Sdružování dovoleno jenom ptáků. V parku chodí spolu jen nejužší rodina!
Okouzlující panoramata umocněná klesajícím sluníčkem a stěhovavým ptactvem.
Jižní Čechy? Chulské údolí!
Pekan s právě uzrálými plody. I bez svačiny se člověk nají.
Výhled z mola na Chulské jezero.
Chulské jezero zrcadlící podvečerní nebe
Rodinka pelikánů a kačeny
Fotka mým telefonem a profi zoomem přítomné fotografky
Takhle začal náš listopad. Daniel se od neděle vrátil do školních lavic a zatím si nadšeně užívá frontální výuku, i když je to s rouškou a jen polovinou třídy. Od třídní učitelky jsme dostali e-mail, že se děti seznámily s novým režimem a od příštího týdne se tedy začnou i učit. Hlavně nic nehrotit, že.
K tréninkům tváří v tvář se po fotbale vrátilo i karate. Nevo navíc dál dohání koronou zameškané hodiny fotbalu, takže jezdíme z kroužku na kroužek. Ve středu se konečně přihnal i k nám dlouho slibovaný déšť a úspěšně zabránil honění se po hřišti za kopačákem. Srandu v kalužích si ale chlapci nechtěli nechat ujít, tak jsme v krátké bezdešťové přestávce vyběhli aspoň nahoru na cestu za barákem. Pár jich našli a k úplnému zmáčení a zabahnění to stačilo. Když pak znovu začalo pršet, nekompromisně jsem šoupla Eitana do teplé vany. Zuřivě protestoval, protože viděl, že Nevo a Daniel promočené oblečení shodili a v trenkách s deštníky dál lítají po zahradě a užívají si každé kapky. Giyora se otřásl, že je mu zima, jen je vidí, ale já mám dojem, že za těch deset minut v jednadvaceti stupních moc prochladnout nemohli.
Další dny déšť pokračoval a i se znatelně ochladilo. Přesto jsme si nenechali ujít domluvenou návštěvu u Shuvy v jejím novém bydlišti. Místo courání venku si všech našich osm dětí hrálo doma, ale vlastně jim to šlo dobře.
Usoudila jsem, že je na čase začít se poohlížet po nějaké práci. Zatím jsem během dvou týdnů zvládla aktualizovat životopis v angličtině, čili mi počítám tak minimálně měsíc potrvá sesmolit ten v hebrejštině… Jinak řečeno, jestli chci od září příštího roku někam nastoupit, začala jsem možná právě včas :-).
Máme za sebou šabat, příjemně slunečný a byl by i klidný, kdyby Eitan od rána do večera nezvracel. Ona mi Shuva říkala, že její malá něco měla, ehm. Snad mu bude zítra líp. A snad je to virus, co postihuje jen děti neostřílené školkovou docházkou…
První pořádný déšť po dlouhém horkém létě
Kaluž je větší sranda než klacek a hrouda hlíny 🙂
Bouřkové nebe
Velcí kluci si deště užívají stejně jak jejich malý bráška
Se mi sešel dvakrát Exodus. Kromě toho, že se každý večer před spaním (už pár měsíců) peru s hebrejským textem druhé z Mojžíšových knih, pořídila jsem si do ebooku román Leona Urise Exodus. Nic netušíc, jen na základě doporučení kamarádky, která se o knize před pár lety vyjádřila s velkým uznáním. V jedenácti procentech jsem knihu se slzami v očích odložila, že to teda ne, že to nepůjde. Že ty chvilky, co si pro sebe kradu na čtení, mají být pro radost a ne že se mnou řádky budou jakkoliv cloumat. Že jsem o holocaustu už slyšela dost a že si honem rychle zas najdu něco v podobném duchu, jako byla Dalajlamova kočka. Pak mě jiná kamarádka přesvědčila, že to vlastně o holocaustu není, kromě dvou krátkých příběhů na začátku. Uvěřila jsem, nadechla se a zkusila to znovu. Měla pravdu, jde to. Jsem už za půlkou a i přes ty stručně a sem tam dost nečekaně zmíněné ohavnosti je zjevně v zájmu autora, aby to zvládly i slabší povahy, jako jsem já. Ač mě ještě celá půlka čeká, už teď můžu román vřele doporučit. Nejen že jsem se dozvěděla spoustu zajímavých faktů z historie blízké vzniku státu Izrael, psaných tak poutavě, že je velká šance, že si je i budu pamatovat, ale v aktuální zmatečné době má pro mě kniha ještě další extra přínos. Zas si o něco víc vážím života a všeho, co mám TEĎ. Proti tomu, čím si prošli prarodiče všech těch skvělých lidí, co tu v milovaném Izraeli znám, je nějaká korona se všemi omezeními pěkný prd. Máme se prostě nebesky. Takže:
Drahý Bože, králi světa, DĚKUJI. Děkuji, že tu teď mohu stát před Tebou a děkovat ti…
Já teda sedím, ale tak vy víte, kam tím mířím :-). Nebo možná ne, to nevadí. Je to první věta krásné děkovné modlitby. Příště vám z ní napíšu možná další kousek, ale teď už mažu zalehnout. A přečíst stránku z Exodu. Mojžíšova. Ten Urisův před spaním přece jen radši ne…
Od neděle jsou otevřené školky. Úleva doma je znatelná a není to jen o třetinu, ač je pryč jen jeden ze tří. Nevo kolem půl deváté ráno kluše za vrstevníky z Tal El, což byla po všech týdnech izolace vítaná změna i pro něj. Daniel část dopoledne prosedí na zoom setkáních, při sledování instruktážních videí s úkoly a nad prací v sešitech a učebnicích. Bez nutnosti řešit spory mezi Nevem a Eitanem jsem Danielovi mnohem víc k dispozici a jde to výrazně snáz. Během Eitanova poledního spánku nám většinou i vyjde čas si spolu něco hrát a do dvou, než přivezu domů Neva, je tak den celkem klidný. Pak začne známý mazec, kluci si zřejmě musí vynahradit těch šest hodin, co nebyli v plném složení, jsou hlasití, ztřeštění a k nezastavení. Vzhledem k tomu, že už stejně moc nepoznám, kdy si ještě hrají a kdy se už rvou, hlásím jim rovnou dopředu, ať mi dají vědět, jestli mě potřebují, a klidím se někam na stranu. Jsem taková ambulance v rohu hřiště, sledující z povzdálí situaci a připravena bleskově zasáhnout, když je to nezbytně nutné. Eitan se velmi vylepšil ve slovních projevech a s nadšením se vrhá do sourozeneckých sporů. Mé ambulantní zásahy jsou v takových případech časté a nezbytné, protože Daniel negování svých výroků těžce nese. A Eitan se mu možná blíží komunikačními schopnostmi, nikoli však fyzickými. Přece jen váží o polovinu míň, což Daniel okázale ignoruje.
Aby ta úleva náhodou nebyla tak velká, začal Gyiora se studiem. V pondělí absolvoval první blok šesti dvouhodinových přednášek, zatím přes zoom. Čili byl zavřený v pokoji a sem tam se zarudlýma očima vylezl udělat další kafe. Přednášející se samozřejmě nespokojí pouze s předáním informací, ale vyžaduje i práce od studentů zpět.
No, co vám budu povídat, nebo teda psát, že, ani na ten okruh lesem jsme se tenhle týden nedostali. S Danielem jsme si v doprovodu Eitana (jak jinak…) ve čtvrtek udělali výlet do školy a byl tak strašně rád, že zas vidí třídu a učitelku, že mu ani nevadilo dostat očkování do obou ramen, což byla pravá příčina návštěvy. Ale když už jsme tam byli, aspoň se kluci chvilku vyblbli na dětském hřišti. Podle optimistických vyhlídek by se prvňáčci mohli vrátit do učeben už začátkem listopadu. Postupně se začínají vracet i kroužky. Letos hraje fotbal Nevo, protože tam má kamaráda z loňské školky. Pokyny trenéra zvládá s přehledem, ale nemám dojem, že by to pro něj bylo to pravé ořechové. Od zítřka se nám vrací i karate. Naneštěstí ale mají být chlapci ve stejné skupině a navíc venku na trávě, což si teda neumím představit.
Rozhodla jsem se, že přece jen zkusím kluky naučit něco málo česky. Každý den vyberou tři slovíčka, které od té chvíle zkoušíme správně používat v hebrejské větě – a nahrazujeme jen to jediné slůvko. Není to moc, ale lepší než nic. Hlavně je to baví, nenutí mě větu opakovat hebrejsky a snaží se slova používat i sami. Zatím umíme včelu, láhev, dům, trn, provaz a zub :-).
